Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 2 > Milan Znoj: Plebiscitární prezident se zvráceným smyslem pro humor

Milan Znoj

Plebiscitární prezident se zvráceným smyslem pro humor

Prohlášení politika mají zaznít jako výstřel z děla, řekl Miloš Zeman na Hradě a ohlásil, že bude znovu kandidovat na prezidenta. Jeho hlas zněl dunivě, trochu i výhružně, každopádně odhodlaně. Opíral se přitom o pultík, ruka mu bezvládně visela přes okraj, hlavu měl lehce předkloněnou a díval se tak trochu spatra na své sezvané příznivce. Ti začali tleskat, jako by jim odlehlo. Jsou výstřely z děla, které někomu uleví, jiného zaskočí, ale sotva koho překvapí, právě takové ráně se podobá i opětovná kandidatura Miloše Zemana na prezidenta. Na co se můžeme těšit?

Prezident je vždy figurativní postava, ve své osobě dokonce reprezentuje národ. Bylo docela zábavné sledovat, jak prezident Baback Obama, když nastupoval do letadla, musel všechny schody pěkně vyběhnout, jako by nestačilo, že by je prostě důstojně vystoupal. Jenomže americký prezident prostě musel být jura a nebylo představitelné, že by se po třech krocích zastavil a zbytek dokulhal. Kam se Amerika posunula s prezidentem Donaldem Trumpem, uvidíme, až půjde do schodů letadla. Natrénováno má, ale to bylo jeho soukromé. Zatím se jenom ukázalo, že má mimořádně pevný stisk ruky, až se partneři nestačili divit. Ruský prezident Vladimír Putin si s těmi americkými nezadá. Po schodech do letadla sice tolik neběhá, ale působivé jsou obrázky, na nichž je ztělesněním mužnosti. Nepřehlédnutelné bývá několik výrazných odstínů machistické exhibice, ale jinak je prezident vždycky odvážný muž činu, u něhož takřka hmatatelně cítíme, jakou sílu mohou mít slova: důvěřuj, ale prověřuj. Každý národ prostě má svůj vzorec pro chování prezidenta, aby porozuměl tomu, proč je ten který prezident jeho vůdce. Prezident ale není reprezentant národa proto, že do daného vzorce zapadá, je jím spíše proto, že se umí veřejně představit jako vhodné figurativní řešení jeho národního vzorce o mnoha neznámých, což je poměrně náročný politický výkon.

Figurativní prezident a jeho bonmoty

Miloš Zeman, který je naším prezidentem, tedy ohlásil, že jím hodlá být i nadále. Jaká je jeho figurativní působivost? Jaké neznámé veličiny našeho národního prezidentského vzorce rozehrává a jak se umí politicky představit? Na první pohled tápeme. Do schodů nevyběhne, kulhá i na rovině a na běžkách stojí, jak vidno na nedávné zimní fotce z jeho milované Vysočiny. Samopal kalašnikov sice od libereckého hejtmana do rukou dostal, ale východního Ramba to z něj neudělalo, spíše jen zavtipkoval, že by se takový samopal hodil na premiéra. Dobrý hospodský vtip, mohlo by se říci, ale je vtipkování důvod, abychom mu dali hlas ve volbách?

Bonmoty jsou, pravda, jeho oblíbený politický instrument. Často působí žoviálně, ale Miloš Zeman jim umí dát politicky bodlinatou pointu. Když neudržel ve Strakovce svou Rusnokovu vládu proti vůli poslanecké sněmovny až do konce volebního období, jak počítal, a musel nakonec po delší době zákulisních tahanic jmenovat Sobotkovu vládu, nenechal si ujít příležitost, aby premiéra zpražil svým ostrovtipem hned při jmenovací ceremonii. Šest hrubek na jeden a půl stránce nesvědčí o odpovědnosti, pravil bodře a připil si s ministry i premiérem.

Horší je, když ve svém vtipkování sahá k vulgarismům. Když byly koncem roku 2015 v tisku zase jednou vehementně přetřásány jeho úklony na východ, do Ruska či Číny, tak si pustil v Hovorech z Lán ústa na špacír. Zabodovala hlavně ukázka jeho textové kritiky písní ruské skupiny Pussy Riot, jakož i „vtipný“ překlad názvu této skupiny do češtiny. Vulgarismy se to v jeho ústech jen hemžilo. Zřejmě mu to zachutnalo, neboť nedávno v poslanecké sněmovně, kam přišel podpořit senátní verzi zákona o Národním parku Šumava, který by konečně podle něj trochu zatočil s ekoterorismem, dal k dobrému vtip o dřevorubcích, kteří na chráněných místech parku řezali napadené kmeny místo, aby spíše přeřízli nějaké ty ekoteroristky. Kdo by se nezasmál dobrému vtipu, že?

Nevím, jestli vtipy, bonmoty a vulgarismy jsou nějakou temnější strunou našeho plebejského vzorce prezidentství, ale Miloš Zeman na tuto strunu zahrát umí a hraje na ni rád. Vulgarismy a také lži mohou vskutku sloužit politickému vůdci, aby si získal a udržel přízeň lidu, jak už radil svého času Machiavelli, který ovšem u Gutha-Jarkovského nestudoval, ale věděl hodně o tom, co je politika.

Plebiscitarismus dříve a nyní

Máme přímou volbu prezidenta a Miloš Zeman je plebiscitární prezident. Machiavelli svého času radil vladaři, aby dbal zvláště na přízeň lidu, kterému se může zalíbit sérií dobře uvážených opatření, k nimž ovšem počítal i vraždu odpůrců, neboť jenom tak může vladař zatočit se záludnými představiteli aristokracie a nemusí se spoléhat na jejich vrtkavou a zrádnou podporu. Machiavellovský vladař si tedy příhodnými skutky a lidovou rétorikou buduje přímou politickou linku k lidu a ve vládě se obejde bez nějakých zprostředkujících institucí. Strany a parlament tehdy ve Florencii ovšem pořádně neznali, ale rady jsou to k nezaplacení – snad bez těch vražd – i pro toho, kdo chce být vladařem v současných podmínkách masové demokracie, kdy mluvíme o krizi stranictví a také o krizi parlamentarismu. Na přímé lince k lidu se dá stavět politická moc, a to je něco, co Miloše Zemana eminentně zajímá.

Parlamentarismus je britský vynález a má liberální kořeny. Klasický parlament byl zákonodárnou mocí, která byla ve státě mocí nejvyšší. Rozumní a soudní představitelé národa se zde scházeli, aby diskutovali a dospěli k poznání, co je obecně dobré a prospěšné, a aby se to pak ve společnosti realizovalo. Tento parlamentarismus skončil s 19. stoletím a s nástupem masové demokracie. Tehdy se politicky prosadily masové strany, jež byly schopné politicky organizovat množství lidí ke společné akci. A také se objevil nový typ vůdců, kteří svou politickou podporu budovali mimo parlament na veřejných shromážděních. Max Weber mluvil o plebiscitární demokracii a o plebiscitárních vůdcích. Z parlamentu se stal na jedné straně instrument politických stran na prosazení sociálních a ekonomických zájmů skupin, jež reprezentují v politice, na straně druhé se parlament stal zárukou právního, potažmo sociálního státu, neboť trval na vládě práva a na uzákonění rovných pravidel pro kooperaci různých skupin ve společnosti. Tento parlamentarismus se však již také stal minulostí, nakolik se z masových stran staly strany klientelistické, až poztrácely členstvo i vlastní politický obsah. A to je naše situace, a nebývalá příležitost pro populismus v politice. Jaký div, že plebiscitární vůdce je znovu na forhontě. Tentokrát ale již nemusí organizovat masy na veřejnosti a vést je k politické akci. Stačí, když si přímou linku k lidu buduje přes masmediální kanály, občas zajde na náměstí a tu a tam utrousí „dobrý vtip“. Pořád má ale svou politickou agendu, kterou chce v politice uplatnit. Jako náš Miloš Zeman.

Zemanův populus v obrazové zkratce

Populismus je obsahově neuchopitelný, ale má svůj styl. Každopádně je antistranický a antiparlamentární, protože stranictví a parlamentarismus jsou jen jiná slova pro establišment, a ten mají „propachtovaný“ vládnoucí elity, které se odcizily lidu. Říkali jsme, že populistický vůdce se obrací přímo k lidu, ale ten se nenajde jen tak, nejprve musí být shromážděn, nabuzen a vyštafírován v klubových barvách, aby mohl být zdrojem moci. Masmédia, propaganda a marketing jsou kanály, kde se tato mimoparlamentní politická linka utváří. Bez konfliktu to ovšem nejde, teprve konflikt dává politickému jednání určitý tvar a lidu možnost identifikace. Teprve potom lidé rozumějí tomu, co chtějí. Populismus je z povahy věci antielitářský a specifickou verzi toho představuje averze k intelektuálům. Kdyby neexistovala pražská kavárna, jakože pár zdařilých exemplářů by se vždycky našlo, tak by si ji Miloš Zeman musel vymyslet.

První obrázek. Obzvláště nechutně prezident Zeman zabodoval s Ferdinandem Peroutkou, kterého obvinil z nahnědlého gentlemanství. Vůbec nešlo o to, co Peroutka napsal a jaký to mělo význam tehdy a třeba i nyní. Všechny takové věcné polemiky byly snad dobré k tomu, aby Peroutku obhájily v očích veřejnosti, která umí zapomínat, ale jinak byly mimo mísu. Prezident Zeman usiloval o moc a potřeboval konflikt s intelektuály. Peroutka se prostě hodil, ani nevadilo, že to byl Peroutka redukovaný na to, co nenapsal. O takové detaily v populismu nejde. Prezident Zeman nemusel číst žádné Peroutkovy články, jenom oprášil osvědčené denunciační schéma, které proti Peroutkovi použili už komunisté po roce 1945. Tehdy jsme prováděli denacifikaci na český způsob a patent na ni získali komunisté. Když se objevil nějaký nepohodlný politický protivník, nejúčinnějším způsobem, jak se jej zbavit, bylo polít jej hnědou barvou. Peroutka byl nepohodlný protivník, tak jej spojili s druhou republikou a „objevili“ v něm zrádce národa. Miloš Zeman jenom navázal na tyto ideové motivy. Jeho populus mu porozuměl. Je to vlastně takový falešný sylogismus, ale je rétoricky působivý: I) Peroutka byl zrádce národa, II) Peroutka byl intelektuál, ergo III) pražská kavárna plná intelektuálů je zrádce národa.

Druhý obrázek. Když se 17. listopadu 2015 konala v Praze veřejná shromáždění připomínající události, jež vedly k pádu komunismu a k obnově demokracie, studenti a zástupci akademické obce se nedostali na Albertov, ač je to místo, kde studentská demonstrace v roce 1989 začala. Nyní neprošli, neboť si toto pamětihodné místo obsadil prezident Zeman. Ten ale nechtěl vzpomínat na pád komunismu a návrat svobody. Na pódium se postavil vedle Martina Konvičky, takto předsedy sdružení Blok proti islámu, a Marka Černocha, taktéž předsedy tehdy již reziduálního, původně okamurovského Úsvitu. To byl nezapomenutelný moment. Česká demokratická politika tehdy dosáhla svého dna. Martin Konvička a Úsvit byli představiteli toho nejhoršího, co se v české politice hlásilo o slovo za uprchlické krize v roce 2015. Až příliš mnoho lidí chtělo oplotit hranice, střílet vetřelce a potápět čluny s uprchlíky na moři. EU se stala symbolem cizí nadvlády a Angela Merkelová byla osočována za to, že pustila do Německa syrské uprchlíky, kteří uvízli v Maďarsku. Zvedla se vlna nenávisti a xenofobie, na jejímž vrcholu plul Martin Konvička, který umně islamofobii spojoval s rasismem a vyhrožoval muslimům, že je nameleme do masokostní moučky. Nyní společně s prezidentem Zemanem zpívali národní hymnu na Albertově na výročí 17. listopadu.

Proč něco takového prezident Zeman dělá? Nabízí se uražená ješitnost a podobná psychologická vysvětlení. Rok před tím jej přeci na témže místě, když tam přišel s prezidenty ze sousedních zemí, lidé vypískali a zasypali vejci. Muselo se ho to hluboce dotknout. A tak jim po roce vrátil políček, řeklo by se. Jenomže uražená ješitnost, pomstychtivost atd. na vysvětlení nestačí. Lepší je vysvětlení politické. Prezident Zeman je typem plebiscitního vůdce, a jeho populismus má proto politickou povahu. Lidé, co na něj házeli vajíčka, byl dav, ovšem Miloš Zeman mu dal jméno, totiž pražská kavárna a intelektuálové odcizení lidu. To je jméno politické. Víme již, že prezident Zeman si tak buduje přímou linku k lidu, který je zdrojem jeho moci. S Konvičkou a Úsvitem po boku tak zásadním způsobem rozšířil a prohloubil své výboje. Antiintelektualismus je málo, větší váhu má xenofobní nacionalismus a pohrdání liberálním Západem za to, že je údajně slabý a v rozkladu. Miloš Zeman zná své pappenheimské a jeho lidé mu rozumějí. Vyvěšení vlajky EU na Hradě bylo pro srandu králíkům.

Mělo by nás ovšem zajímat, jaká moc se takto klube na světlo. Nejde o vtipy, natož o to, jestli jsou dobré, špatné nebo vulgární. To by se dalo ještě skousnout. Spíše zjišťujeme, že se prezident Zeman neštítí žádné lži ani klamu, když se v konfliktu, do kterého se dostane, rozhodne budovat svou mocenskou pozici populistickými způsoby. Plebiscitní vůdce s velkým „P“ je typ vladaře, který se obejde bez stran a bez parlamentu. K něčemu takovému má prezident Zeman stále ještě daleko, nicméně politický konflikt, který se takto otevírá, už je v běhu.

Milan Znoj (1952) je politolog a filozof.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.