Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 2 > Michal Ježek: Před 48 lety se upálil Jan Zajíc

Michal Ježek

Před 48 lety se upálil Jan Zajíc

Bylo to právě měsíc po pohřbu dvacetiletého Jana Palacha: osmnáctiletý Jan Zajíc se dle svých slov rozhodl vyburcovat svědomí národa jako živá pochodeň číslo dvě. O motivaci jeho činu svědčí vzpomínky rodinných příslušníků, spolužáků a přátel, které uchovává Archiv Českého rozhlasu. Přinášejí i pochybnosti, jestli protest nebyl marný, a vyvolávají otázky, zde byl rovnocenný s činem Jana Palacha.

„Denně si vyčítám, že jsem mu více nenahlédla do duše, vždyť byl ke mně tak sdílný. Až přišel srpen a leden, a to už byl úplně jiný. Palach, to byl velký vykřičník v jeho životě,“ vzpomíná v jednom z dopisů Janova matka. Marta Zajícová charakterizuje svého syna v rozhlasovém pásmu O čem se hovoří jako spíše logicky založeného, ale zároveň citlivého. Mladík se zajímal o literaturu, psal básně, chodil trampovat. „Byl veselý povahy, velice veselý,“ dokresluje svého syna Jaroslav Zajíc v pásmu Pochodeň č. 2.

Zajícovi vychovávali své děti v křesťanské víře a v určitém smyslu nacionálně: „Ono to snad ani jinak nešlo. Přišli jsme do pohraničí, odkud byli vysídlení Němci, a my jsme dětem museli nějak vysvětlit, jak jsme se tam vzali,“ upřesňuje, co slovem nacionální mínil.

Po synově sebeupálení ale o správnosti výchovy zapochyboval: „Šel jsem do sebe. Říkal jsem si, jestli jsme to nacionální cítění neměli nějak otupit, a tak jsem se ptal dětí.“ Janův starší bratr a mladší setra ale svého otce uklidnili: poděkovali mu za krásné mládí.

Formující zkušenost Šumperku

Rozhlasové vzpomínky jsou cenné i jako zrcadlo atmosféry severomoravského města, kde Zajíc studoval na železniční průmyslovce. Podle svědectví na něj mělo společenské ovzduší Šumperku určující vliv. „Jan nesnesl, že tu chodili lidi s vojáky do hospody, že zase jezdily delegace,“ přibližuje Oldřich Vít, kterého se Zajícem pojil důvěrný přátelský vztah. Internát, kde Jan bydlel, stál v bezprostřední blízkosti kasáren. Sovětští vojáci na studenty provokativně pokřikovali, docházelo k potyčkám a studenti marně hledali dovolání v případě krádeží.

Tyto bezprostřední zážitky vyvolávaly pocit bezmoci a zřejmě prohlubovaly zklamání, které vnímavý středoškolák po násilném vpádu vojsk Varšavské smlouvy zažíval. Zásadním mezníkem mu pak byla oběť univerzitního studenta z Prahy, kterého do té doby neznal. „Chce se mi zařvat – teď hned. Pryč s nimi! Ať žije nový svět! To ticho řve ze mě,“ píše v básni Janu Palachovi. Sám zažil majestátní pohřební průvod, kde „ticho rvalo uši“, po kterém ale už nikdo neprosazoval Palachovy politické požadavky. Když potom neuspěla ani protestní hladovka, které se Zajíc účastnil v Praze pod rampou Národního muzea, zvolil stejně radikální cestu.

POSLEDNÍ

Slyším vaši zbabělost!
Křičí v polích!
Řve ve městech,
skuhrá na rozcestích,
jektá strachem ze smrti
a necítí, že smrt upozorňuje a vábí.
Bije z věží kostelů
umíráček národu
a zemi.
Ve jménu života
vašeho!
– Hořím!

Nebyl to ale jen způsob protestu, který oba Jany spojuje. Vzpomínky blízkých dokládají, že oba vynikali idealismem, vnímavostí, zájmem o společenské dění a spojovala je i dlouhodobá potřeba aktivně reagovat na srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy, protože cítili, že se po ní společnost propadává do beznaděje. Také Jan Zajíc se nejprve zapojil do pouličních protestů tím, že psal protiokupační nápisy. „Ovládal ruštinu, takže psal azbukou na výkladní skříně hesla jako Jděte pryč a odstraňoval ukazatele,“ připomíná otec Jaroslav, že jeho poslední či nebyl nahodilý.

„K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: ‚Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno kolik.'“ napsal ve svém prohlášení Občané republiky československé.

Odkaz Pochodně č. 2

Jan Zajíc si přál, aby se jeho pohřeb konal v Praze. Komunistické represivní orgány ale měly ještě čerstvou zkušenost s majestátní tryznou, ve kterou se v hlavním městě proměnilo rozloučení s Palachem. Jakkoli se s ním do rodného Vítkova přišlo rozloučit osm tisíc lidí, ohlas jeho činu byl nápadně nižší.

Odkaz Jana Zajíce čekal tradiční normalizační osud. Byl cíleně vymazáván z veřejného prostoru a společenské paměti, což výmluvně dokládá rozhlasový archiv. Den po sebeupálení odvysílal Československý rozhlas prohlášení ministerstva vnitra. Další zmínku pak den po pohřbu. Na příští dvě dekády ale připomínky Janova činu z ideologicky hlídaného média zmizely.

Důkladná práce cenzury zřejmě přispěla k pochybnostem Zajícových rodičů o smyslu sebedestruktivního činu. „Mnozí mně říkali, že ta oběť nebyla marná. Já bych rozhodně byl radši, kdyby se to nestalo, kdyby býval žil. Zdá se mi to tak... jaksi marný,“ konstatuje Jaroslav Zajíc.

Odkaz jeho Jana je sice podstatně méně známý než příběh a čin Jana Palacha, ve veřejném povědomí ale zůstává. Systematicky o něj pečuje Nadační fond Ceny Jana Zajíce, který oceňuje mimořádné žáky a studenty vítkovského regionu.

Osud následovníka

Rozhlasový archiv nabízí pořady o Janu Zajíci z demokratických časů: ať už jde o příspěvky ve Vysílání OF, vzpomínková pásma, nebo pravidelné příspěvky k výročí sebeupálení. Vyniká mezi nimi poznámka novinářky Nataši Tanské Co znamená prvenství, jde-li o čin rovnocenný, která se zamýšlí nad údělem mladíka, který musel vynaložit stejnou odvahu jako jeho inspirátor, byl stejně duševně příčetný a měl stejně altruistické motivace jako Palach.

Podle Tanské měl ale tu smůlu, že v historii skončil na neatraktivním druhém místě. „Slyšeli jste už někoho, kdo pozvedá hlas proti atomové bombě, aby hřímal, že nikdy nedopustíme další Nagasaki? Jak často ve srovnání s Lidicemi vyslovujeme jméno Ležáky? A kolikrát jsme v těchto dnech řekli Jan Zajíc?“ uvažovala novinářka. Zdůrazňovala přitom, že netrpěl jen Jan Zajíc, ale také jeho rodina, která se poté stala terčem dlouhodobé šikany komunistického režimu. „Prodlužme počty našeho svědomí,“ vyzývala.

Následovníci

Faktem ale je, že to byl Jan Palach, kdo do evropského prostoru úspěšně vnesl ojedinělý způsob protestu. Inspiroval se mezi budhistickými mnichy, jejichž fotografie, přímo ze šokujících protestů proti náboženské diskriminaci v Saigonu, se našly mezi novinovými výstřižky v jeho pokoji.

Podle anglického sociologa Michaela Biggse se tito budhisté stali hlavními inspirátory dlouhé řady politický protestů sebeupálením ve světě. Počet těchto činů v letech 1963–2002 se odhaduje na osm set až tři tisíce. Z poslední doby vyniká Mohamed Bouazizi, který se v roce 2010 zapálil, aby protestoval proti tuniským úřadům, které mu zabavily pouliční stánek. Netušil, že se stane symbolem „arabského jara“.

Pokud bychom ale chtěli prodloužit počty našeho svědomí, mohli bychom se zabývat i vlnami sebeupálení, kterými protestují celé tibetské kláštery proti čínské moci. Jsou drastickým výkřikem menšiny, která čelí násilí většiny. Dějinný pohled učí, že je to archetypální situace, která se opakuje v drsné politické realitě neustále. Určitým tajemstvím ale zůstává, proč se čas od času najde někdo, kdo všudypřítomný pocit bezmoci artikuluje i za druhé, tak jasně jako Jan Zajíc, v plamenech vlastního těla: Ve jménu života vašeho! – Hořím!

Michal Ježek (1989) je archivářem Archivu Českého rozhlasu.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.