Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 2 > Heda Čepelová, Miro Jašurek: V Holandsku vyhráli demokraté

Heda Čepelová, Miro Jašurek

V Holandsku vyhráli demokraté

Parlamentní volby v sedmnáctimilionovém Nizozemí byly letos v hledáčku řady evropských diplomatů a státníků. Chápaly se jako první test síly protestních hnutí pod vlajkou „euro-exitů“ a odmítání imigrantů z neevropských zemí v roce, kdy důležitými volbami projde i Německo a Francie.

Zvlášť poté, co v loňském roce nizozemské referendum o asociační dohodě s Ukrajinou zažehlo nečekaně velkou vlnu populismu a odmítání otevřené Evropy, která nakonec vyústila v odmítnutí dohody a donutila celou vládu se v parlamentu pořádně zapotit.

Výsledek březnových parlamentních voleb ale vyvrátil hypotézu o celosvětovém štěpení na demokracii v defenzivě a masivní tažení pravicových populistů za vítězstvím. Nizozemské parlamentní volby byly nakonec mnohem víc hlasováním o dalším vývoji ve vlastní zemi než zásadní bitvou ve válce mezi demokraty a populisty.

Antisystémové strany zůstaly víceméně na svém a pozměnila se politická mapa demokratických stran. Propad sociálních demokratů ovšem drží při životě obavu, že neoliberální revoluce časem pozře své vlastní děti – liberálně a demokraticky založené strany.

Volby nejsou referendum

Předně je potřeba říct, že v nizozemské společnosti a politických poměrech najdeme několik vrstev, které jsou české realitě vzdálené. Jde o stát, který svým sociálním systémem – třeba tím, jak jsou organizované důchody, platby pojištění nebo jak se financují veřejné služby – mnohem víc připomíná třeba Velkou Británii než nám bližší Německo či Rakousko.

Privatizovaný důchodový systém, platby za zdravotní péči, celoživotní splácení hypoték a dluhy na školném – to vše je v Nizozemí realita. Zjednodušeně se dá říct, že sociální spravedlnost jsou zvyklí poměřovat tím, kdo dostane šanci, spíš než tím, jaký je výsledek. Mnohem více lidí pracuje v Nizozemí ve službách, své zázemí tu mají finanční instituce i nadnárodní korporace (a též řada českých schránkových firem). Je to také více společnost velkých měst, stát s koloniální minulostí a s králem v čele. To vše se přirozeně do veřejné debaty promítá. Nizozemí je ovšem také hrdé na svou otevřenost, a výsledek parlamentních voleb jen potvrzuje, že z této kulturní hodnoty se jim ustupuje jen velmi těžko.

Volby byly pro Nizozemce důležité, svědčí o tom jak rekordní účast voličů – nejvyšší od roku 1986 –, tak i velké množství kandidujících stran.

V samotném parlamentu nakonec přibyly jenom dva politické subjekty, jedno menší antisystémové hnutí a jedna strana turecké menšiny odštěpené od levicové Strany práce. I tak je třináct stran v dolní komoře dost i na Holandsko, kde do parlamentu nemají vstupní práh.

Wildersův protestní hlas zapadl a ničím nepřekvapil

Výsledek voleb v první řadě potvrdil dominanci dnešní hlavní vládní strany, pravicově liberální Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD) pod vedením předsedy a premiéra Marka Rutteho. Strana získala 33 mandátů, jednoznačně zvítězila ve volbách a jasně prokázala své prvenství na politické pravici. Vítězstvím VVD získala pravicová politika v Nizozemí „střechu“ kombinující ekonomický liberalismus, proevropský přístup a nověji důraz na vnitřní a vnější bezpečnost a zachování kulturních hodnot.

V důsledku silné pozice VVD se demokratická pravice pomyslně „odtáhla“ od antisystémové Strany za svobodu Geerta Wilderse, která zůstává už dvanáct let prakticky v politické izolaci. V roce 2012 skončil Wilders třetí, letošní druhé místo zapříčinil spíš dramatický pád sociálních demokratů, kteří ztratili neuvěřitelných 29 mandátů a z podpory atakující třicetiprocentní hranici klesli na šest procent. Podstatné je, že Wilders zdaleka nepatří k největším vítězům voleb co do nárůstu preferencí.

Bavme se o tom, jak tady tady spolu žijeme

Premiér a předseda Rutte převzal z Wildersovy rétoriky některé systémové prvky – třeba změnu azylového práva nebo důraz na zvyšování prostředků na obranu – a tím oslabil jeho unikátní pozici. Wilders tak nabízel voličům pouze „tvrdé jádro“ svého programu – vystoupení z Evropské unie, úplné odmítání imigrantů, to vše na jedné straně A4 a za doprovodu provokativních vyjádření. Jenže když potom došlo na konfrontaci v předvolebních diskusích, těžko zvládal ustát argument „vy o tom tweetujete, my jsme pro to hlasovali“. Všechny demokratické strany postupně povolební spolupráci s Wildersem vyloučily.

Svou izolaci Wilders navíc prohloubil sám, když odmítl v kritických měsících před volbami právě účast v politických diskusích. Už dřív použil taktiku vyhýbání se přímé konfrontaci, aby místo toho glosoval ostrým slovníkem vládní politiku v nečekaný moment na sociálních sítích. Tentokrát mu to ale nevyšlo – volný prostor opanovaly ostatní strany svými tématy. Jak poznamenal jeden z komentátorů nizozemského deníku Volkskrant, předvolební debata se tak až nečekaně stočila na témata péče, společenského soužití, otázky, jak se k sobě vlastně chováme. Výrazně rezonovalo také rozhodování o přechodu na čistou energii a uzavírání uhelných elektráren.

Závěrečná rovinka před cílem patřila triumfálně opět premiérovi Markovi Ruttemu, když se ve vyostřené diplomatické situaci s Tureckem jen pár dní před volbami jasně postavil za nizozemský lid, předvedl se jako silný premiér a pomyslně „rozsekl“ problém s reprezentanty turecké vlády, kteří chtěli agitovat u své menšiny žijící v Nizozemí před tureckým ústavním referendem. Jinak by konflikt musel hasit především sociálně demokratický ministr zahraničních věcí, ten se ale zásahem premiéra dostal na druhou kolej.

Z předvolebních průzkumů, které jsou v Nizozemí tradičně docela přesné, jasně vyplývá, že právě tato politická akce pomohla mnoha váhajícím voličům se definitivně rozhodnout. Výsledek? Rutteho hlavní vládní strana ztratila jen osm poslaneckých křesel a skončila suverénně první, což je po celkových sedmi letech u vlády obstojné skóre.

Strana, kterou není důvod volit

Jestliže se Ruttemu v čele VVD podařilo zaštítit demokratickou pravici a oslabit antisystémové tendence, na svého dosavadního koaličního partnera zapůsobil doslova jako žíravina. Nizozemská sociální demokracie skončila na historicky nejnižším skóre. Strana práce (PvdA), která v sedmdesátých letech běžně obsazovala třetinu ve stopadesátihlavé sněmovně, má pro následující čtyři roky klub o pouhých devíti poslancích.

Debakl zavdal příčinu pro obrovské množství komentářů, téměř všechny se shodují v tom, že PvdA doplatila na angažmá ve vládě s neoliberálním programem, kde jako ministr financí seděl sociální demokrat Jeroen Dijsselbloem, v českém prostoru známý spíš jako předseda Euroskupiny a hlavní vyjednavač s Řeckem ohledně reforem a úsporných opatření. Jeho mezinárodní finanční politika se od té domácí příliš nevzdaluje.

Vláda se snažila překonat hospodářskou krizi a poslední rok ji trápí také možné dopady brexitu, na druhou stranu se kondice nizozemské ekonomiky objektivně zlepšila. Jenže došlo taky k prodražení důchodů nebo ke sporu o výši zdanění nadnárodních firem typu Starbucks, kde se sociálně demokratická politika v praxi nijak nelišila od té pravicové. Faktem je, že Stranu práce letos volili prakticky pouze důchodci, prohrála ve svých tradičních regionech, v kampani nabídla málo přesvědčivého lídra, vnitřní spory a obecně málo důvodů, proč ji volit.

Nástup zelených, návrat demokratů a lidovců

Jenže propad sociální demokracie neznamenal propad levice. Nepsaným vítězem parlamentních voleb se staly tři strany, jejichž význam vyrostl propadem levicového hegemona a které patrně budou všechny oporou v nové Rutteho vládě. Nejvíc – o deset mandátů – posílila strana Zelená levice (GL), kluby křesťanských demokratů (CDA) a levicových liberálů ze strany Demokraté 66 (D66) se zvětšily o polovinu a dosahují k dvaceti členům.

Ve všech případech jde o „tradiční“ politické strany, a to jak způsobem fungování, tak délkou působení na nizozemské politické scéně. Zelená levice je produkt slučování menších levicových stran v devadesátých letech. CDA a D66 zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech běžně působily ve vládě (lidovci navíc měli premiéra i na počátku milénia). Z volební mapy je patrné, že právě tyto tři strany obsadily první místa v regionech, kde se dřív těšila podpoře sociální demokracie. Liberální D66 a zelení také výrazně oslovili prvovoliče – každá ze stran dostala podporu téměř čtvrtiny mladých lidí. Tyto dvě strany je možné bez okolků chápat jako liberální levici, zatímco křesťanští demokraté z CDA jsou v zásadě středo-pravicoví lidovci.

V čele zelených a demokratů stojí také dva mimořádně populární političtí lídři – zatímco šéf zelených Jesse Klaver zmátl hlavy politologům, protože v éře sociálních sítí na setkání s ním přicházely do ulic fyzicky davy mladých lidí, v čele D66 stojí už deset let Alexander Pechtold, politik s komunální i parlamentní zkušeností a možná s ambicí řídit nizozemskou diplomacii. Přední komentátor Volkskrantu Pechtolda kdysi popsal slovy: „mladík, energický a někdy až roztomilý svým nezdolným držkováním“. Ačkoliv to jistě není univerzální zkušenost, v případě úspěchů těchto dvou stran sehrála osobnost lídra pozitivní roli.

Hra o liberalismus s lidskou tváří

Holanďani tedy ve volbách neodmítli liberální demokracii, spíš hledali „ten správný liberalismus“, který by pasoval k jejich otevřené povaze a současným problémům. Pravicovější voliči uvěřili na recepty dosavadního premiéra a předsedy hlavní demokratické pravicové strany. Ti levicovější naopak hledali alternativu k vyhořelým sociálním demokratům, jejichž koncept liberalismu se sociální tváří zřejmě v dosavadním vládnutí nenašli. Tentokrát se obrátili k zavedeným demokratickým stranám. Ti, kterým vadí bezprizornost neoliberální společnosti, našli útočiště u hodnotově konzervativních lidovců.

Je víc než pravděpodobné, že Mark Rutte povede v pořadí svou třetí vládu. Nepochybně bude chtít pokračovat v reformách veřejných systémů a fiskální politiky, bude prosazovat změnu azylového práva a posilování bezpečnostních politik – v tom všem může počítat s podporou lidovců a do jisté míry i liberálních demokratů. Už teď je jasné, že tyto tři strany budou hlavním pilířem nové koaliční vlády, i když potřebují ještě nejméně jednoho partnera. Nová vláda tak bude proevropská, silně zastávající myšlenku hlubší integrace eurozóny.

U svých nových vládních partnerů ale Rutte může narazit, pokud jde o ekonomické otázky, jako například zvyšování výdajů na obranu. Pokud do koalice přibere oba populární lídry demokratů a zelených, pomůže to oblíbenosti celé vlády, ale premiérovi vyroste konkurence nepřehlédnutelného levicového tandemu, který se nedá jen tak zatlačit a bude prostě odmítat další škrty ve veřejném sektoru.

Předseda D66 Pechtold je dostatečně politicky zkušený, aby si díky vládnímu angažmá do budoucna vytvořil silnou pozici, ze které zaštítí a sjednotí další středo-levicové strany. Za čtyři roky tak paradoxně nizozemská levice může být v lepší kondici než desetiletím vládnutí vyčerpaný Rutte a jeho VVD. Pak by teprve bylo umění ustát protestní síly a rehabilitovat demokracii – tentokrát na pravici.

Heda Čepelová (1988) je socioložka, působí v Masarykově demokratické akademii a Oranžovém klubu.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog, člen Představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.