Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 2 > Antonín Rašek: Co už přišlo s Trumpem

Antonín Rašek

Co už přišlo s Trumpem

V minulém čísle psal amerikanista Kryštof Kozák o tom, „proč je nový americký prezident trochu problém a co se s tím dá dělat.“ Podle něj se Donald Trump snaží především nezklamat své voliče, proto jedinou možnou strategií proti němu je přimět jeho voliče „konvertovat“. K. Kozák vyzval k polemice na stránkách Listů, k té se zatím nikdo přímo nepřihlásil. Článek A. Raška se zabývá mezinárodními důsledky nové americké politiky, následující text P. Kopeckého hlavně kritickým hodnocením Trumpova předchůdce, jemuž se nepodařilo

splnit předvolební sliby. Mohl za to především nedostatek politické podpory, to jest americký demokratický systém, který může být někdy brzdou a jindy zase protiváhou.

-red-

Počáteční týdny nového amerického prezidenta v Bílém domě potvrzují, že by chtěl zasáhnout do geopolitického uspořádání světa. Potvrdily to první zahraniční návštěva ve Spojených státech a první telefonické rozhovory s předními světovými politiky. Už jeho výroky pro britské The Times a německý Das Bild signalizovaly, že může jít o jistou derniéru americko-evropské spolupráce, respektive blízké vztahy s EU.

I když Trumpovy názory byly i mezi zvolením a inaugurací nesourodé, jistou představu dávaly. Nejdříve se vstřícně vymezil vůči Rusku a kriticky na adresu Číny, poté jako kdyby se ke kontinentální Evropě otáčel zády a o to více se orientoval na Velkou Británii. Je to patrné z jeho kladného hodnocení brexitu: „Lidé a státy chtějí svou vlastní identitu a Spojené království chce rovněž svou identitu.“ Mohlo by to znamenat spojení angloamerického světa s Ruskem proti Číně a EU? Je ovšem otázka, jak si vzájemné vztahy představují ostatní zmínění geopolitičtí aktéři. Už samotná Velká Británie má k Číně odlišnější vztah než Trump. Londýn by se měl stát patnáctým městem na trase budované Hedvábné stezky.

Spojení USA a Velké Británie by mohlo donutit EU víc se postavit na vlastní nohy. Jak by o tom mohla svědčit reakce francouzského prezidenta Hollanda, že si ze zámoří radit nenechá. A hlavně přesvědčení Angely Merkelové: „My Evropané máme osud ve svých rukou.“ Následně byl vztah Trumpa k EU vstřícnější.

Zatím ale ani po návštěvě britské premiérky Theresy Mayové v USA stále nevíme, jak by si Trump takové úzké spojení s Velkou Británii představoval. Ale byla to první zahraniční návštěva. Připomínala se spolupráce za druhé světové války. Ale jaký je teď angloamerický svět ve srovnání s tím, jak jsme jej vnímali za války? O Angličanech se nyní začalo mluvit zejména v souvislosti s tím, že z Britů byli ve srovnání se Skoty a Severními Iry častěji zastánci brexitu. A pokud by Skotsko a Severní Irsko trvaly na členství i za cenu osamostatnění, mohli by Angličané zůstat sami, leda by s Velšany vytvořili Malou Británii.

Zadělali si tak na možnou budoucí krizi, i když zatím svůj stav za ni nepovažují. V opačném případě by Trump klíčového a silného spojence získat nemusel.

Svět v ruské režii?

Alespoň podle médií to tak vypadalo. V USA si dosud vládnoucí liberálové stěžují, že prezidentské volby ovlivnili ve prospěch Trumpa ruští hackeři. Angažovaly se v tom i některé americké zpravodajské služby. Němečtí zpravodajci přišli s tím, že Rusko napadlo servery OBSE. Možná i proto hovořila Angela Merkelová o obavách z ovlivňování voleb v Německu. Dnes se tyto obavy projevují obecně.

Rusko převzalo dominantní roli v ozbrojených konfliktech na Blízkém východě, zvláště v Sýrii. Navíc ve spolupráci s Tureckem, členem NATO. Podle některých analytiků proto, že v době prezidentských voleb je americká administrativa ochromena. Pokud už na blízkovýchodní angažmá nerezignovala.

Donald Trump již v předvolební kampani naopak několikrát opakoval, že za hlavní bezpečnostní hrozbu považuje právě terorismus. Proto po nástupu do Bílého domu uložil Pentagonu zpracovat do měsíce plán likvidace Islámského státu. Tento plán je předběžný a rámcový a nejspíš se neobejde bez americké přítomnosti v Sýrii, což může vést k napětí ve vztahu k Rusku a možná i Turecku. Trump přitom stále trvá na svém prohlášení, že pomůže-li Rusko Spojeným státům v boji s terorismem, zváží i zrušení sankcí.

Vedení EU přijalo prohlášení o ruských dezinformacích. Pozadu nezůstávají ani někteří čeští politici a komentátoři. Ministerstvo vnitra vytvořilo dokonce speciální pracoviště Centra proti terorismu a hybridním hrozbám.

Dochází k posilování extrémních politických seskupení. To motivuje k hledání vnějšího nepřítele. Kdyby tyto reakce přispívaly k upevnění evropské jednoty a transatlantické spolupráce, bylo by to potěšitelné. Chybějící společná strategie a prohlubující se nedůvěra však vede západní společenství spíše k dezintegraci. To přispívá k vytváření antagonistického multipolárního světa, který je zřejmě i Putinovým strategickým cílem.

Civilní řízení armády? Proč?

Trump v úsilí dosáhnout svých cílů neváhá sáhnout nejen k nejrůznějším výjimkám, ale opustit i tradiční politické principy.

Když americký Senát schvaloval členy vlády nového prezidenta, Donald Trump měl štěstí, že tomuto procesu nepodléhají poradci. Problém by měl se svým zetěm Jaredem Kushnerem, považovaným za druhého či třetího muže nové administrativy. A tak největší diskuse byla kolem nového ministra zahraničních věcí Rexe Tillersona, bývalého ředitele ExxonMobilu, který má pozitivní postoj k Rusku a byl vyznamenán samotným Putinem. Demokraté však mohli jednání jen prodlužovat nebo se pokusit některé republikány zviklat; ti měli ke schválení dostatečnou většinu.

Z hlediska transatlantické obrany bylo zajímavé, jak se senátoři postavili k nominaci generála v záloze Jamese Mattise do funkce minstra obrany. Samuel P. Huntington v práci The Soldier and the State píše, že podstata vztahů mezi společností a armádou spočívá vždy v mocenské a v ideologické rovině, tj. jaký je podíl vojáků na politické moci ve státě a jak se slučuje vojenská etika s politikou a ideologií státu. James Mattis velel v Afghánistánu a Iráku. Vysloužil si přezdívku Mad Dog – Šílený pes. Podporuje NATO. Nic proti šestašedesátiletému důstojníkovi námořní pěchoty. Trumpovo rozhodnutí je ale nečekané. Posledním vojákem v záloze ve funkci ministra obrany byl v Trumanově vládě v roce 1950 generál George Marshall. Za Bushe ml. a Obamy vládl v Pentagonu překvapivě zpravodajec Robert M. Gates. I nyní se mluvilo o lidech z této služby. Nejčastěji o šéfovi CIA generálovi Davidovi Petraeusovi a řediteli Národní agentury pro bezpečnost (NSA) Miku Rogersovi.

Je zřejmé, že se Trump odhodlal k nové personální praxi. Přitom to byli právě Američané, kteří zásadu civilního řízení armády striktně dodržovali. Dbali, aby armáda neurčovala cíle a směry politiky a společnosti, naopak, aby se společenským cílům podřizovala. To s výjimkou Jaroslava Tvrdíka a Miroslava Kostelky respektovala od roku 1993 i ČR.

Podle americké ústavy mohl být Mattis do funkce jmenován až sedm let po ukončení služby. Odešel před třemi lety. V Senátu procházel dobře, i když se od Trumpových názorů značně distancoval, nebo spíš právě proto. A to zvláště pokud jde o postoj k Rusku, ke kterému se Mattis staví kriticky. Nejspíš proto byl bez problému schválen jako výjimka také Sněmovnou reprezentantů. V závěrečném hlasování byl nakonec potvrzen i senátory.

O Trumpových motivacích k ústupu od amerických antimilitaristických tradic můžeme jen spekulovat. Americká armáda však nutně potřebuje reformy a v tom jsou vojáci kvalifikovanější. Může ale také ztratit na věrohodnosti v očích příznivců.

Pod povrchem evropských krizí

V Evropě se z Trumpova vítězství nejvíc těší vůdci stran a hnutí označovaných za populistické. Marie Le Penová ve Francii, Beppe Grillo v Itálii, Nigel Farage ve Velké Británii, Viktor Orbán v Maďarsku či Christoph Blocher ve Švýcarsku. Populismus, který byl dosud definován jako politický směr vedený charismatickou osobností a kritizující elity neustálým poukazováním na potřeby lidu, dostává nový rozměr. Je charakteristický odmítáním globalizace ekonomiky, „shovívavosti“ k migraci i myšlenky EU. Rozhodující je, aby tento trend nevedl k podstatnému oslabení demokracie. Američané si to uvědomují. V Evropě s její historií to může být s krajními tendencemi složitější.

Nejviditelnějším projevem selhání neoliberalismu je krize profesionálního a spravedlivého vládnutí. Krize na kontinentu a v jeho okolí ohrožují samu podstatu naší civilizace. I přes technologický pokrok, směřující ke čtvrté digitální revoluci, se situace stává komplikovanější a politické elity ji stále nesnadněji zvládají. Buď jsou špatně vybírány nebo prostě lidé s potřebnou kvalifikací chybějí. Možná je problém v samotném politickém systému, v současné formě demokracie, která nedokáže stále dynamičtější procesy úspěšně zvládat. To vyniká zvláště v konfrontaci s autokratickými systémy, v nichž rozhodovací procesy mají větší dynamiku, například v Číně.

V Evropě s jejími hodnotami svobody, spravedlnosti, solidarity a historickou zkušeností je něco takového nemyslitelné. Východiska jsou v rezervách demokracie.

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.