Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 2 > Pavel P. Kopecký: Suďme až po činech

Pavel P. Kopecký

Suďme až po činech

Jak se zapomíná na Obamu a myslí na Trumpa

Barack Obama v úřadu skončil, prezidentskou přísahu složil Donald Trump. Skoro se chce říci středověké parole: „Král zemřel, ať žije král!“ Stalo se to teprve nedávno, ale vývoj od té doby nastal skutečně překotný. A vlastně příznačný. Většina proto na předchozího prezidenta USA – navzdory všemu – rychle „zapomene“. Ne nadarmo politologové říkají, že lidská paměť nesahá ani od jedněch voleb ke druhým. Děje se to tedy bezmála u každého politika. S důležitými výjimkami, mezi něž patří obětaví idealisté, nebo častěji – masoví vrazi. Což koneckonců může někdy i splývat, záleží na úhlu pohledu.

Předchozí pán Bílého domu působil sice důstojně, ale nevýrazně. Nezanechal tragikomický dojem jako Bush junior, jenž přispěl k bezpečnostní destabilizaci řady regionů světa, nebyl to ani racionální zločinec jako Nixon, jehož si spojujeme s bombardováním jihoasijských civilistů nebo aférou Watergate. Nevyvíjel ale, jako třeba J. F. Kennedy, závažnější snahy bojovat s vojensko-průmyslovým komplexem; spíš se nakonec ocitl v jeho vleku. Třebaže zkraje mír, snášenlivost, toleranci nebo restarty sliboval, „kudy chodil“. K čemuž se ostatně vrátil i ve svém dojemném odstupujícím projevu. Jenže kromě ambicí manifestovaných rétorickým umem za ním nic moc vskutku pamětihodného nezůstalo.

Když nepočítáme vysloveně marketingové obnovení diplomatických vztahů s Kubou, jeho éra znamenala především dobu zklamaných nadějí. Hloubka zklamání ovšem nebyla zase taková, aby neodcházel s neobvykle vysokou mírou popularity. K ní vlastně svého času stačilo už to, že nebyl Georgem W. Bushem. Po letech, kdo ví, bude možná přece jen idealizovaně připomínán, neboť „to myslel dobře“.

Na začátku možná... Jenže osm let teoreticky nejmocnějšího předáka světa byla při konečném součtu věru érou paradoxů. Nejprve pár slov k zahraničí. Obdržel prestižní Nobelovu cenu za mír, ale přitom po celou dobu svých dvou mandátů válčil. A je podružné, že předem prohraný konflikt s Afghánistánem a Irákem takříkajíc zdědil. Sliboval obnovu dobrých vztahů s Kremlem, nicméně poměr mezi Moskvou a Washingtonem zůstával po většinu doby mrazivý. Bezmála studenoválečnický. Z velké části proto, že Spojené státy pomáhaly ukrajinskému Majdanu. Tedy fakticky státnímu převratu. Zkrátka se patrně snažily naplnit představu geopolitického poradce amerických prezidentů Zbigniewa Brzezinského, že Rusko může být velmocí jedině s Ukrajinou. A jejím strategickým Krymem, kde se, dodejme, podle všeho chystaly usadit americké jednotky...

Kvůli obavě z budoucnosti USA fakticky programově oživovaly minulost. K zástupnému konfliktu využívaly mimo jiné extrémní politické proudy, což se nestalo poprvé a jistě ani naposled. Vedle fašizujících sil ukrajinského praporu Azov tak na Blízkém východě byli a jsou podporováni „umírnění islamisté“. Škoda jen, že například v Afghánistánu se podobné bezpečnostní „výpěstky“ úspěšně obrátily proti svým chlebodárcům. A to víceméně vzápětí poté, co chudičkou, leč strategickou zemi opustila poražená sovětská vojska.

Ani na domácí scéně, jež má v případě supervelmoci hodně přesahů do mezinárodního prostředí, se Baracku Obamovi moc nevedlo. Ukázalo se, že za jeho vlády nebezpečně vzrostla míra elektronického sledování vlastních občanů (o spojencích nemluvě). Bombasticky vyhlašované uzavření věznice na kubánském Guantánamu nějak vyšumělo do ztracena, tudíž právní vakuum kolem vězněných může „vesele“ pokračovat. Vřele vítaný projekt obecného zdravotního pojištění také skvěle nedopadl a skoro to vypadalo, že se jej podaří zrušit. V neposlední řadě nedobře zapůsobily i exprezidentovy „uklidňující“ proklamace k rozhořčenému lidu, že časté ataky po zuby legálně ozbrojených šílenců jsou něco, nač si musejí zvykat.

V českém tisku se po Obamově odchodu okamžitě objevila tvrzení, že na tohoto liberála se bude nejspíše vzpomínat lépe než na Trumpa. Jeden slovenský, formálně odborný web, jejž raději nebudu jmenovat, zase pro změnu zveřejnil článek, který začíná pozoruhodnou větou: „Všichni demokratičtí... politici ve střední Evropě si přáli, aby americké prezidentské volby dopadly opačně, než dopadly.”

Je ovšem fakt, že Trumpovy slibované, ba už i s gustem nastolované kroky (o formě sebeprezentace nemluvě) znejistily řadu lidí. Například idealisticky laděné jedince, kteří odmítají jeho – hantýrkou politických věd řečeno – „jacksoniánství“. Ponejvíce ale asi ty, kteří si neuměli představit, že oproti všemu očekávání nebude pokračovat klasický politický establishment. Okamžitě spuštěná lavina útoků na sotva inaugurovaného pak v něčem ostatně připomíná projevy skalních obdivovatelů středoevropského Karla Schwarzenberga, jehož demokratickou porážku nemohou (rozhodně nijak ideálnímu prezidentu) Miloši Zemanovi zapomenout ani po čtyřech letech. V prostředí USA se de facto část elit do té míry soustředila na likvidaci radikálně levicového kandidáta Sanderse, až takřka vydláždila cestičku jiné, hrubě podceňované pravicové alternativě. Svéráznému miliardáři obratně propagandisticky pracujícímu s narušováním obvyklých společenských stereotypů či frází politické korektnosti.

Volební kampaň jako by prostě neustále pokračovala. Jejím nejzajímavějším projevem byla asi poněkud infantilní snaha poražených co nejvíce zkomplikovat nováčkovi na vrcholu státní pyramidy výchozí pozici na šachovnici mezinárodních vztahů. Najednou se dokonce, v souvislosti se zjevnými zákulisními střety, popřávalo sluchu představitelům ještě vcelku nedávno „smrtelně nebezpečného“ a ostrakizovaného Íránu. Stačilo, že tamější představitelé (oprávněně) kritizovali Trumpovu ignoranci ve sféře mezinárodních vztahů. Propagandistická kampaň nás jinak dlouhodobě, v podstatě až dosud, přesvědčuje, že za jeho volební triumf nějak mohou ti „zlí Rusové“, jimž nutno vyhostit desítky diplomatů s rodinami. Čímž zastydlí „studenoválečníci“ – opět kouzlem nechtěného – nahráli na státnickou smeč Putinově mocenské klice. Namísto recipročního opatření bylo chladně racionálně učiněno vstřícné gesto s tím, že se Kreml těší na novou, zralejší americkou administrativu.

Jak rychle ovšem, a zda vůbec, původní outsider politicky dospěje, je velikým otazníkem. Suďme jej ale až posléze, po činech, ne a priori. Z dosavadních hodnocení jeho – zmatečných, neučesaných či buranských – počátků vyplývá, že neměl dostat ani obvyklých sto dní hájení.

Pavel P. Kopecký

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.