Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 2 > Piotr Andrusieczko: Ukrajina: Ještě bude báječně

Piotr Andrusieczko

Ukrajina: Ještě bude báječně

Nejčastěji opakovaným slovem je na ukrajinských sociálních sítích zrada. Zradou je politická situace v zemi i situace na frontě. Kritický soud procesů odehrávajících se nad Dněprem dominuje i v polské (a české, pozn. red.) diskusi, nejčastěji se hovoří o „ztracených šancích Ukrajiny“. Že by se Ukrajina v posledních třech letech nezměnila k lepšímu? Sám vidím mnoho pozitiv.

Slova o „ztracených šancích Ukrajiny“ částečně odrážejí skutečnost. Ovšem: starý systém – na různých úrovních – se změnám brání. Část reforem, které dopadají na zájmy staré politicko-ekonomické elity, je zaváděna s odporem nebo je přímo blokována.

Rezignaci na některé reformy představitelé vlády vysvětlují trvající válkou na východě země. Do jisté míry je to pravda: bezmála tři roky trvající ozbrojený konflikt by byl zátěží i pro státy silnější než Ukrajina. Válka polyká prostředky z rozpočtu, do toho musela Ukrajina z důvodu předchozích zanedbání nebo přímo sabotáže (zvláště v době prezidentského mandátu Viktora Janukovyče) zvětšovat výdaje na obranu. Rekonstrukce Donbasu rovněž vyžaduje prostředky. Připomeňme, že před válkou došlo na Ukrajině k politické krizi (Euromajdan) a anexi Krymu. Z východu země a z Krymu odešlo okolo dvou milionů lidí – dnes mají status vnitřně přesídlených osob.

To všechno vedlo k hospodářské krizi, jejíž dopady pociťuje většina obyvatel. Kritici ale tvrdí, že selhání spojená s transformací není možné svádět na válku a že krize je dobrá chvíle pustit se do radikálních reforem.

Kádry rozhodují o všem?

Co je největší bolestí Ukrajiny? Především fakt, že za reformy odpovídají (většinou) lidé s kořeny ve starém systému. V roce 2014 byla nad Dněpr pozvána skupina poradců z Gruzie (v čele s bývalým prezidentem Michailem Saakašvilim). Na počátku (v jednom z kyjevských hotelů) Gruzíni připravovali nové strategie rozvoje Ukrajiny. Postupně přicházeli další cizinci, připomínalo to trochu „brigády z Marriottu“ z Polska devadesátých let minulého století (pojmenované podle varšavského hotelu považovaného za oblíbené místo pobytu expertů z mezinárodních institucí během postkomunistické transformace, pozn. překl.).

V roce 2014 zvolený prezident Petro Porošenko vkládal naděje do západních poradců, kteří coby lidé zvenku měli měnit ukrajinskou situaci. Na začátku se zdálo, že doopravdy budou schopni změnit tvář ukrajinského státu, tím spíš, že vstupovali do struktur vlády. Porošenko osobně garantoval podporu jejich práci.

Reformátoři-cizinci to ale neměli lehké. Jejich reformní pokusy – ve většině případů – zašly na úbytě. Níže jen několik příkladů.

Koncem roku 2014 se ve vládě Arsenije Jaceňuka objevila ve Spojených státech narozená ministryně financí Natalie Jaresková a ministr zdravotnictví (Gruzínec, pozn. překl.) Aleksandr Kvitašvili. Oba odešli z vlády během jara 2016 během krize spojené s Jaceňukovou demisí. Kvitašvili přitom už v létě 2016 oznámil, že podává demisi, protože není schopen realizovat ohlášené reformy a kvůli konfliktu s výborem Nejvyšší rady odpovědným za ochranu zdraví. Nejvyšší rada tehdy ale jeho rezignaci nepřijala.

V prosinci 2014 se ministrem hospodářství stal občan Litvy Aivaras Abromavičius – v únoru 2016 odstoupil kvůli tlaku na svou osobu a lobbingu ukrajinských politiků (týkajícímu se nominací v jím spravovaném resortu).

V prosinci 2014 se na Ukrajině objevila „Saakašviliho skupina“. Náměstkyní ministra vnitra se stala Eka Zguladzeová, která měla zkušenosti s reformou gruzínské policie a která na Ministerstvu vnitra Ukrajiny odpovídala za reformu veřejné bezpečnosti a její přeměnu na policii. V čele nové policie na jaře 2015 stanula Chatia Dekanoidzeová. Zguladzeová odešla v dubnu 2016 a Dekanoidzeová na podzim téhož roku kvůli politickým tlakům.

V únoru 2015 se David Sakvarelidze (Saakašviliho poradce) stal zástupcem generálního prokurátora. Ale kvůli vyšetřování zkorumpovaných „diamantových prokurátorů“ se dostal do ostrého konfliktu se svým tehdejším šéfem Viktorem Šokinem. Střet skončil odchodem obou zúčastněných na jaře 2016.

Samotný Saakašvili byl v květnu 2015 jmenován gubernátorem Oděské oblasti. Soudilo se, že reformou jednoho z nejsložitějších regionů dá příklad ostatním. Společně se Saakašvilim se objevil výsadek mladých gruzínských reformátorů.

Saakašviliho kritici upozorňovali, že místo toho, aby se věnoval reformám v Oděse, býval častěji v Kyjevě, kde vystupoval v televizních pořadech. Zároveň se hned pustil do ostrého konfliktu s okolím Arsenije Jaceňuka, když obviňoval jeho lidi z torpédování reforem v Oděse i na celé Ukrajině (což byla v řadě případů pravda).

Nakonec si legenda gruzínské revoluce růží v listopadu 2016 napsala vlastní demisi a zkritizovala prezidenta Porošenka a jeho okolí. Přestože se Saakašvilimu nepodařilo dokončit reformy v Oděse, uvažuje o další politické kariéře na Ukrajině. Zda se mu podaří mít nějaký vliv na situaci a na osud reforem v zemi, je jen téma ke spekulacím.

Část expertů od samého začátku upozorňovala, že zahraniční poradci a úředníci budou buď využiti ukrajinskou vládou jako fíkový list, nebo je starý systém zničí. Také se ukázalo, že nadšení samotných zahraničních reformátorů haslo při setkání s ukrajinskou realitou. I když žili v přesvědčení, že reformy po revoluci důstojnosti se podaří provést stejně rychle jako reformy v Gruzii po revoluci růží.

Řada lidí začala razit tezi, že nelze sázet na kádry zvnějšku, ale že je třeba využívat vlastní. Neúspěch zahraničních reformátorů ale neznamená, že by z ukrajinských institucí zmizeli docela.

Ve funkci zástupce šéfa Národní protikorupční kanceláře Ukrajiny (NABU) stále zůstává člověk z Saakašviliho skupiny – Gizo Uglava.

Gruzíny nahradili Poláci, i když v porovnání se svými předchůdci mají omezené možnosti. Nejpřekvapivější byla nominace exministra dopravy Sławomira Nowaka na šéfa Státní silniční agentury Ukrajiny. V této chvíli je těžko hodnotit, jestli se mu podaří změnit stav ukrajinských silnic, funkci zastává od října 2016.

Předtím se do čela ukrajinských železnic postavil manažer se zkušenostmi s restrukturalizací PKP Cargo Wojciech Balczun. Má se za to, že nezvládne změny v ukrajinském molochu, tím spíš, že drážního giganta od nepaměti řídila korupce. Balczun je napadán od nástupu do funkce. Ale i tak se mu podařilo provést významné změny, které mohou pocítit i běžní pasažéři – přinejmenším zprovoznění vlaku intercity z Kyjeva do Přemyšlu. Nové spojení si cestující velmi rychle oblíbili.

Na začátku roku 2016 se objevila informace, že se členem ukrajinské vlády stane polský reformátor číslo jedna – Leszek Balcerowicz. Ve skutečnosti je jen spolupředsedou strategické skupiny poradců a jeho vliv na práci ukrajinské vlády je omezený. Balcerowicz (společně s bývalým slovenským vicepremiérem Ivanem Miklošem, který se podle expertů lépe orientuje v ukrajinských reáliích) vede skupinu zahraničních a domácích expertů koordinujících reformy.

Něco na každého

I tak ale může o úplném krachu změn na Ukrajině mluvit jen ten, kdo si nepamatuje tento stát před rokem 2014. Největším výdobytkem revoluce důstojnosti je lidský kapitál. To se nestalo po oranžové revoluci v roce 2005. Řada obyvatel nepřestává kritizovat vládu, ale zkoušejí také něco měnit. Odtud velké dobrovolnické hnutí v první fázi války na východě země.

Dodnes funguje nemálo organizací, jejichž iniciativy rozvíjejí občanskou společnost. Řadu z nich vedou lidé z Krymu a Donbasu donucení odejít z domova. To oni budou rozhodovat o příštích změnách. Jejich účast ve „velké politice“ je omezená, ale objevují se na různých úrovních vlády. Proto se mýlí ten, kdo si myslí, že předčasné volby mohou na Ukrajině vyvolat destabilizaci. Možná aktuálnější teze zní: Není na místě se bát příštích voleb, protože ty povedou k postupné výměně elit.

Kromě – často oprávněné – kritiky se část reforem podařilo provést a změny jsou vidět. Začněme od reformy nejednoznačné, ale velmi kýžené, reformy veřejné bezpečnosti.

Měla být vizitkou nové Ukrajiny. Když se v srpnu 2015 objevila nová policie, vyvolalo to na jedné straně vlnu obdivu, na druhou stranu aktivizovalo kritiky, kteří říkali, že hlavní změnou je nový název a uniformy.

Koncem roku 2016 podle průzkumu sociologické agentury Rating jen 28 procent Ukrajinců považovalo reformu policie za úspěch, 65 procent tvrdilo, že skončila porážkou. V mediálních komentářích – ve druhé polovině minulého roku – stejně tak převládal názor, že se reforma nepodařila. Opravdu, půldruhého roku práce nové policie (zároveň se reforma týká i hlídkové policie a speciálního útvaru KORD – Operačního útvaru rychlé reakce) ukázalo, že selhává systém školení policistů.

Velkou publicitu získala akce KORD nedaleko Kyjeva, ke které došlo 4. prosince 2016: kvůli chybám v řízení operace došlo k přestřelce mezi příslušníky KORD a policisty Státní ochranné služby. Zemřelo pět policistů.

Zdá se ale, že je třeba oddělit dvě věci. Řada expertů poukazuje na mezery ve výcviku, a to je pravda. Proces výcviku profesionálních policistů i policistů hlídkové služby nemůže trvat několik měsíců, potřeba jsou nepřetržité kursy zvyšující kvalifikaci. To se odráží na celé reformě, která je ze své podstaty dlouhodobým procesem. Jiná věc je – jak správně říkají kritici –, že vznik nové hlídkové policie nepřinesl výrazné změny ve struktuře ministerstva vnitra, a tyto změny jsou pro dokončení reformy nezbytné.

Co se povedlo určitě? Bezpochyby zavedení systému ProZorro (Jasně), který připravil tým pod vedením bývalého ministra hospodářství Alvarase Abromavičiuse. Od 1. srpna 2016 všechny státní soutěže probíhají přes ProZorro. Elektronický systém využívají orgány samosprávy, komunální podniky a všechny instituce, které využívají prostředky z rozpočtu. Systém zahrnuje dodávky (nákup zboží za více než 200 tisíc hřiven) a služeb (přes 1,5 milionu hřiven). Do konce roku 2016 ProZorro umožnil ušetřit na 9 miliard hřiven. A stal se tak nástrojem boje s korupcí.

V prosinci 2016 ProZorro obdržel cenu Open Government Awards 2016 v kategorii otevřeného řízení. ProZorro je jen jedním prvkem, který má posílit skutečný boj s korupcí. Nejdůležitějším je v dubnu 2015 vytvořená Národní protikorupční kancelář Ukrajiny. Jde o nezávislý orgán povolávaný prezidentem a kontrolovaný výborem Nejvyšší rady Ukrajiny pro boj s organizovaným zločinem a korupcí.

Aby byla zajištěna transparentnost NABU, byla zřízena Občanská rada kontroly (patnáct osob vybíraných v otevřeném výběrovém řízení). Vedení a jeho detektivové byli vybráni v konkursech a absolvovali speciální školení organizované experty z Evropské unie. Členem výběrové komise byl i Giovanni Kessler, generální ředitel Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF). Způsob vzniku instituce se setkal se silným odporem ze strany představitelů vlády, kteří se snažili získat nad Kanceláří kontrolu. „Odpor staré moci jsme pocítili během ustavování vedení NABU. Byla snaha přivést do jeho struktur prokurátory pocházející ještě z doby generálního prokurátora Viktora Pšonki, kontroverzní postavy, která zastávala funkce ještě v časech Viktora Janukovyče a později utekla do Ruska. Tehdy Jean-Claude Juncker intervenoval přímo u Porošenka,“ vzpomíná jeden z unijních diplomatů v Kyjevě.

Detektivové NABU pracují s prokurátory Specializované protikorupční prokuratury, která je samostatnou strukturou Generální prokuratury a působí od prosince 2015. Z poslední publikované zprávy za únor až srpen 2016 se lze dovědět, že NABU vyšetřovalo 194 kriminálních případů spojených s korupcí.

Odhadované ztráty státu kvůli těmto trestným činům přesahují sumu 23 miliard hřiven. Z toho se podařilo zajistit 411 milionů hřiven, 75,45 milionu dolarů, 71,1 milionu euro. Kromě peněz byly zajištěny také cenné papíry, automobily, dvě letadla, byty, domy a další nemovitosti.

Kancelář pracuje, ale potýká se s řadou problémů. V létě 2016 došlo ke konfliktu mezi NABU a Generální prokuraturou. Během ustavující schůze nového zasedání Nejvyšší rady prezident Porošenko zdůraznil, že ve válce s korupcí nejsou „staré“ a „nové“ struktury a že všechny instituce spolu musejí spolupracovat.

„Členové vlády se snaží útočit na členy NABU a zkoušejí je diskreditovat. Problém je v tom, že v té zemi je možné na každého něco najít, tedy i na spolupracovníky Kanceláře. Ale Západ bude stát na straně NABU,“ říká anonymně jeden ze západních diplomatů v Kyjevě.

Jsem chudák, nemám helikoptéru

Zkouškou pro NABU budou trestní řízení vyplývající z elektronických majetkových přiznání, které odnedávna musejí podávat státní úředníci a úředníci samospráv a jejich volení funkcionáři. Dříve ukrajinští politici podávali papírová prohlášení, která umožňovala skrývat reálný majetek.

Zavedení systému elektronických majetkových přiznání nebylo jednoduché. Do velké míry mohou Ukrajinci za jeho zavedení děkovat tlaku západních partnerů. Zákon byl přijímán s problémy: napoprvé byl schválen návrh s pozměňovacími návrhy, které podle expertů snižovaly efektivnost vykazování. Pod tlakem Západu prezident zákon vetoval a parlament přijal jeho novou podobu. V létě se ale objevily problémy se zprovozněním systému, padala obvinění ze sabotáže. Nakonec systém začal fungovat 1. září 2016.

Elektronické přiznání zavazuje představitele vlády ke zveřejnění informací o majetku a výdajích. Za vědomé uvedení nepravdivých údajů hrozí trestní postih. Systém má plnit roli databáze údajů, která může být využitá k procesům proti zkorumpovaným úředníkům.

Elektronická přiznání mají šestnáct oddílů. V části týkající se movitého a nemovitého majetku se odlišují starožitnosti a šperky, cenné papíry, mzda, dary, ceny a výhry, úspory v hotovosti i na bankovních účtech, úvěry a půjčky. Podaná přiznání jsou na internetu, což vedlo k tomu, že novináři i obyvatelé Ukrajiny několik dní žili tímto tématem.

Ukázalo se, že v roce 2015 prezident Porošenko (s podáním přiznání čekal do posledních hodin) stále zůstával majitelem velkého množství firem. Premiér Volodymyr Hrojsman ne zcela důvěřuje ukrajinskému bankovnímu systému a spolu s manželkou má v hotovosti 3 miliony 880 tisíc hřiven, 460 tisíc euro a 1,242 milionu dolarů. Ale nejde jen o něj: málo veřejně známí bratři Bohdan a Jaroslav Dubnevyčové z klubu Blok Petra Porošenka mají v hotovosti téměř 20 milionů dolarů.

Řada politiků vlastní nemovitosti: domy, byty nebo pozemky. Samozřejmě, běžný Ukrajinec si je přesně vědom, na jaké úrovni žije značná část politiků a úředníků. Ale i experty úroveň byzantinismu zaskočila.

Řada ukrajinských úředníků a politiků jsou sběratelé. Například starosta Dněpropetrovsku Boris Filatov vlastní sbírku japonského umění v hodnotě 6,5 milionu dolarů. Sběratelem je také ministr vnitra Arsen Avakov. V jeho držení je řada obrazů a kreseb ukrajinských a zahraničních umělců. Mezi nimi například litografie Pabla Picassa a také ikony. K tomu je třeba připočítat více než 2650 drahocenných stříbrných a zlatých mincí z 18. až 21. století. Ministr je také znalcem vín. V jeho sklepě se nachází 760 lahví pocházejících z různých zemí, některé z nich, jako třeba Chateau Petrus 2000, dosahují na aukcích cenu několik tisíc dolarů. Další politici sbírají drahé švýcarské hodinky, auta, vlastní lodě, letadla i helikoptéry.

Byznysmen a milionář Jevhen Černiak, který v roce 2015 zaujal šestnácté místo na seznamu nejbohatších Ukrajinců podle týdeníku Forbes, napsal na Facebook: „Po zveřejnění majetkových přiznání ukrajinských úředníků se všichni ze seznamu Forbesu mohou pokládat za trouby. Od této chvíle mě, prosím, považujte za chudáka. Nevlastním ani miliony v hotovosti, ani helikoptéry, sbírku hodinek a ani soukromý kostel.“

Přiznání ukázala, do jaké míry jsou představitelé ukrajinské vlády anachroničtí a vzdálení svým evropským kolegům. Další krok je na národní antikorupční kanceláři. Už je známo že některá přiznání se mohou stát potenciálním materiálem pro vyšetřovatele – u většiny přiznání bylo jejich vyplnění legalizací majetku. Začíná ale nová etapa: ukrýt nelegální majetek bude těžší a politici budou muset počítat s vážnými dopady.

Od 1. ledna 2017 začala další fáze podávání majetkových přiznání, zahrnující ředitele státních podniků, vedoucí státních institucí a komunálních podniků.

Ona nosí batoh!

Ukrajinská vláda zavádí a avizuje další deregulace. Zjednodušení se dotklo procedur registrace firem. Hlavním problémem ale samozřejmě zůstává zdlouhavost a blokování reforem částí politických elit patřících k vládnímu táboru, kvůli čemuž je na hraně trpělivost jak obyvatel, tak západních partnerů.

Na druhé straně Hrojsmanova vláda realizuje nepopulární reformy spojené se zvýšením plateb za plyn, elektrickou energii a teplo. Od prosince loňského roku je téma nových (vysokých) účtů za služby jedním z nejčastěji diskutovaných témat sociálních sítí. Jde o nezbytnou reformu, kterou požaduje nejen Mezinárodní měnový fond, ale také zdravý rozum. Jenže chybí komplexní přístup. Nejsou programy, které by pracovaly s nutností rozsáhlé výměny oken a zateplování budov. Ve svém kyjevském bytě nemohu regulovat topení – vždy je nastavené na nejvyšší teplotu.

Problémem jsou také mezinárodní vztahy. Ukrajina v posledních letech mění model hospodářských vazeb, ve kterých bylo dříve dominantním partnerem Rusko. Kyjev se snaží odpoutat od zdrojů energie a ruského trhu jako odbytiště. Teprve rok platí dohoda o prohloubené a komplexní zóně volného obchodu Evropská unie – Ukrajina. Podle expertů ji zatím využili jen velké ukrajinské podniky, ale to je teprve počátek.

Problémy přitom nejsou vždy na ukrajinské straně. Kyjev například splnil všechny podmínky týkající se bezvízového styku s EU, ale víza nebyla zrušena. Míč je nyní na bruselské straně hřiště.

Ukrajinskou bolestí je nedůvěra společnosti ke krokům vlády. Často je to opodstatněné, ale ne vždy. Jeden známý ukrajinský novinář napsal, že když se zeptal své příbuzné, lékařky, co se jí nelíbí na z USA pocházející ministryni zdravotnictví Uljaně Suprunové, místo meritorní odpovědi uslyšel:

„Ona nosí batoh! Jak může být ministryně s batohem brána vážně?!“

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Piotr Andrusieczko (1971) je korespondentem deníku Gazeta Wyborcza na Ukrajině, redaktorem časopisu Ukrajinský žurnál a stálým spolupracovníkem dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.