Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 2 > Ondřej Vaculík: To byl den čtvrtý

Ondřej Vaculík

To byl den čtvrtý

Kocour měl pravdu: déšť byl mírný a trval jen chvíli. A to, že se stmívá, je také v pořádku – prostě prospal odpoledne; a stmívá se už dřív, je srpen. Díval se, jak se rozsvěcují první hvězdy. Může člověk nabýt důstojnosti ve vyhnanství? přemýšlel. No může, pokud si ji zvolí sám. Ovšem to pak není vyhnanství, přestože způsobem existence se mu to může velice podobat. Divil se, jaká během chvíle nastala tma. Cítil se docela svěže, ale do tmy nemá jiný program než spát. He, vyhnanství, spíše rekreace. Tma sama přináší únavu, a on ji už nemusí přemáhat žádným psaním, aby stihl uzávěrku. Vydavatelé potřebovali naplnit stránky často i bez ohledu na myšlenky. Na ty ostatně někdy nezbývalo času ani čtenářům. Jako autor se zavedl na rozměr dva tisíce osm set až tři tisíce šest set znaků bez mezer. Znamenalo to vždy nějak začít a včas skončit, což si obstojně nacvičil. Do jednoho periodika psal pravidelně několik let, aniž by se přesvědčil o jeho existenci. Nic o něm neslyšel. Nikdy ani nepátral, jestli a jak se mu platí, aby se nedozvěděl, jakou cenu jeho psaní má. Možná i žádnou. Nepsal ale rád, grafomanem nebyl, pouze si zvykl, že musí, když to slíbil. Potěšením pro něj byl ten splněný úkol, takže vlastně psal rád. A také když psal, prokazatelně i myslel, to musel. – Tak co budeme, kocoure, zítra dělat? A usnul.

Probudil se, a měl to promyšlené. Podělil se s kocourem o mléko, které už mírně brzglo, ale oba měli žízeň. Okoralý chleba namazal taveným sýrem. Dopoledne nakoupí, odpoledne vztyčí provizorní přístřešek a pak se, kocoure, půjde na koupaliště za očistou. Slunko se zvolna dere přes městský opar, vyhneme-li se slovu smog.

Jak řekl slovo prochajda, kocour nečekal, až se chopí vozíku, a vyrazil napřed. Metešil, skoro mu nestačil. Občas si vyskočil a udělal kotrmelec jako zamlada. Zabrzdil až u svého šípkového keře, posledního před sídlištěm. Strnul a naježil se, proti němu se řítil pes, právě puštěný z obojku. Došlo mu, jak to má kocour promyšlené. Zmizel v šípku a objevil se v rozsoše pahýlu staré třešně, kterou šípek trnitě svíral. A odtud, shora, se na psa mohl smát. – Tak jako vždycky, rozloučili se.

Šel nejprve do bankomatu, aby vybral a zjistil, že peníze mizí a důchod ještě nepřišel. To je ale v pořádku, vždyť je ve fázi, kdy investuje. Pak zamířil do potravin, předměstské samoobsluhy jak ze staré doby. Řídil se seznamem, který si cestou vytvořil, mýdlo, mléko, balená voda a na konci měl také kousek uzenky, jen té nejlepší, pro kocoura.

Pak pádil do železářství, domácích potřeb. Metru mu už netřeba, má svůj. Koupil plynový vařič s dvoukilovou bombou, ale pro plyn bude muset do plynárny. Nějakou celtu. – Dva a půl krát pět metrů, a asi zelenou, viďte. – Ano takovou. – Já vím, usmála se postarší prodavačka, a nepotřebujete taky lavór a prádelní šňůru? – No jistěže potřebuje, aha, asi fakt smrdím. Stud mu zastřel mysl, dále nebyl schopen slova. – Než si to rozmyslíte, něco pro vás mám. – A prodavačka cosi štrachala ve skladu, a přicházejíc točila kličkou podivného strojku. Ruční mechanická vrtačka, co se opře o hruď a kliku lze přesadit i na rychlejší převod. – Dvourychlostní, geniální. – Ta se vám určitě bude hodit. Máme ji tu poslední, už několik let. Dám vám ji za tři stovky, myslím, že je už i odepsaná. – Šedá, mírně olejem vonící, točil a hrčel si. – Usmála se: A granule pro kocoura máte? – No nemám! – Tak vidíte. – Ještě úhelník a tesařskou tužku... – Ano, na to jste minule zapomněl. – A zase měl vozík skoro plný; bylo docela vedro, košile se mu lepila na tělo. No ještě ten plyn, ale už nemusel tak chvátat, byl si téměř jist, že kocoura najde na svém místě. Tentokrát mu to trvalo skoro celé dopoledne.

Vskutku, kocour už ho netrpělivě vyhlížel. Kdo ví, kolikrát za to dopoledne musel vylézt na pahýl třešně.

Jednoduchý přístřešek snadno stloukl z několika starých latí, na něž navlékl celtu, kterou za pomoci prádelní šňůry kotvil ke kolíkům. Přemýšlel, jak prodavačka přišla na to, že má kocoura. Pokud si vzpomíná, ani minule o něm nemluvil.

Přes celtu prosvítalo zelené slunko. Kocour se mylně domníval, že po práci se půjde spinkat. On ale vzal do igelitky mýdlo a ručník a zavelel – prochajda. Kocourovi se už vůbec nikam nechtělo. Dělal, že neslyší. Vydal se za ním, teprve až mu začal mizet v dáli. Neochotně. Pak ho předběhl se lstivou myšlenkou, že ho oklikou zavede zase domů. A budou spinkat přeci. No ano! Máš pravdu. Jak máme přístřešek, máme už také „domů“, ale teď se jdeme koupat, smrdíme a slunko nám rychle klesá, marně se, kocoure, snažíš.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.