Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 3 > Karel Hrubý: Všední den byl tenkrát krásnější...

Karel Hrubý

Všední den byl tenkrát krásnější...

K výkladu historie komunistického režimu

Život naší společnosti v posledním čtvrtstoletí je poznamenán nápadně rychlým zapomínáním na dobu před listopadem 1989. Ti, kteří ještě mají na ta léta trochu živější vzpomínku, tj. především příslušníci generace vyššího věku, si většinou zachovali jen kusé vzpomínky na jisté situace, příhody, okruh určitých osob – a podle toho, zda patřili k těm, kteří žili v dobré pohodě s režimem, anebo naopak se s ním pořád museli nepříjemně setkávat, jsou ty vzpomínky milé, či nemilé. Společnost (starších) je tak polarizována svou minulostí.

Život naší společnosti v posledním čtvrtstoletí je poznamenán nápadně rychlým zapomínáním na dobu před listopadem 1989. Ti, kteří ještě mají na ta léta trochu živější vzpomínku, tj. především příslušníci generace vyššího věku, si většinou zachovali jen kusé vzpomínky na jisté situace, příhody, okruh určitých osob – a podle toho, zda patřili k těm, kteří žili v dobré pohodě s režimem, anebo naopak se s ním pořád museli nepříjemně setkávat, jsou ty vzpomínky milé, či nemilé. Společnost (starších) je tak polarizována svou minulostí.

Mladí lidé, kteří zažili poslední léta komunistického režimu v dětském nebo mladistvém věku, mají vzpomínky jen na školu, na své kamarády, na sport nebo legraci – a na režim si ani nevzpomenou, nemají na co, nehrál v jejich vnímání ještě žádnou roli. Pokud byly nějaké starosti, měli je jejich rodiče, dědečkové a babičky, oni žili svůj „každoden“ jen v horizontu svého dětství, horizont vyšších hodnot a politického režimu či toho, co přesahovalo hranice denního dění, je ještě nezajímal.

U některých pedagogů či zrale dospělých tato neznalost minulosti vyvolává dojem, že mládež – zejména ta polistopadová – je k minulosti netečná. A podle toho, jaká minulost ve vzpomínkách těchto karatelů převažuje, vytýkají, že mladí se nic nedozvídají o velkých osobnostech, jako byli Klement Gottwald, Josef Stalin nebo Julius Fučík, anebo naopak, že nevědí nic o politických procesech 50. let, o perzekuci, o Miladě Horákové, o trestných táborech apod. Jedni si stěžují, že minulost komunistické diktatury je málo připomínána, druzí hudrují na to, že v novinách a v historických studiích se píše o době komunistické vlády jen negativně, antikomunisticky.

S trestuhodným zpožděním jsem sledoval nedávno televizní video natočené už v roce 2009, v němž se toto dilema diskutovalo. Televizní pořad nesl titul „Ta naše povaha česká“ a v podtitulu se oznamovalo, jak dějiny vlády jedné strany vidí jedna „soudružka učitelka“. Ta si stěžovala, že dnešní zpracování historie je jednostranné, že se píše jen o odpuzujích jevech jako perzekuci, procesech a popravách 50. let, ale děti že se nedozvědí, že tato padesátá léta přinesla také řadu úspěchů, např. že v té době byla u nás vymýcena dětská obrna. Že se nedozvědí nic o tom, že i v té době byl všední den plný radosti, nadšení, uspokojení, dobrého přátelství a pevné naděje. Skluz vzpomínání na oblasti všedního dne lidí žijících na slunečné straně režimu tak v pojetí paní učitelky nemíní zahrnovat do historie nepříjemné zážitky těch, kteří v té době žili na straně, kde slunce přízně bylo zastíněno mračnem režimní nelásky. Dětská obrna byla u nás vymýcena již v padesátých letech, v tom měla paní učitelka jistě pravdu. A byl to úspěch! Ale vedoucí úloha strany a marxismus-leninismus jako závazná ideologie ve státě, které trápily celé generace, byly zrušeny až na mimořádné schůzi (komunistického) parlamentu 29. listopadu 1989; na té komunisté, kteří z té vedoucí role profitovali, trvali do poslední chvíle své vlády. I to byl nakonec úspěch, i když to přišlo s takovým zpožděním.

Pohoda všedního života

Co si máme představit pod „všedním dnem“ (nebo každodnem) života společnosti v komunistické diktatuře, který má dokázat „světlost“ a dobrodiní režimu vedeného jednou stranou a prosyceného jednou jedinou ideologií? Pro velkou část se všední den odehrával v životě rodiny (v širokém smyslu), na pracovišti, v bydlišti, mezi přáteli, kamarády nebo lidmi se společným zájmem ve volném čase: na zahrádce, na chatě, na hřišti, kulturních akcích a událostech. Tam bylo těžiště radostí, na které stojí za to vzpomínat. Pro velkou část občanů byl každoden vyplněn převážně touto všedností, těmito drobnými zážitky a činnostmi. Měl-li člověk slušnou práci, slušného představeného, slušné kolegy v zaměstnání a slušné sousedy, bylo mu celkem dobře. Neměl-li je, byla to smůla. Tu a tam narazil také na požadavky režimu: aby šel do průvodu, na schůzi, na brigádu, aby vyzdobil okna k VŘSR apod. Někdo to dělal rád a třebas i okázale, jiný proto, že se to muselo; ale s tím se ještě dalo žít. Horší bylo trvalé ohlupování usměrněným tiskem, rozhlasem, televizí, které usilovně propagovaly vedoucí roli strany a její moudrost. Špatně se také snášelo poučování všeobsáhlé ideologie marxismu-leninismu, která neustále připomínala, jak pracovat, jak žít, jak „správně“ chápat svět a smysl života, aby se – pod neochvějným vedením komunistů ovšem – brzo dosáhlo beztřídní společnosti v blahobytu a míru. Někdo se z toho radoval, někdo se nad tou propagovanou vírou v nádhernou budoucnost dokonale andělských lidí nezamýšlel, jiného to rušilo, dráždilo očividným nesouhlasem s prožívanou skutečností.

Ale ani to nebylo to nejhorší. Teprve tam, kde byl člověk přinucen stát se prosebníkem (aby dítě mohlo pokračovat ve vzdělání, aby dostal lepší byt, aby mohl změnit zaměstnání nebo aby mohl navštívit tetičku ve Vídni) a musel se obrátit na „ouřad“ nebo reprezentanty režimu (třebas představeného v zaměstnání, bytový odbor v obci, školskou instituci, která řídila výběr na odborné a vyšší školy atp.), začalo to být bolestné. Občan začal vnímat své omezení, svou závislost na režimu a jeho „metrech“. Kádrový posudek se stával významným faktorem. A ten se řídil měřítky ideologickými, politickými – a také aktivitami, které režim hodnotil kladně (poměr k režimu, účast na brigádách atp.), anebo záporně (špatný třídní původ, špatný poměr k socialistickému zřízení, náboženské založení apod.). Někdo to měl snadné, někdo s tím měl problémy, u někoho to bylo předem „zabité“. A tak všední den měl pro každého jinou hranici, někdo na tu demarkační čáru k režimu „jedné strany“ narazil hned, někdo až po čase, někdo se s ní třebas ani vůbec nesetkal. Lidé pak vzpomínají na minulost především spektrem toho devadesátiprocentního prožitku „každodne“ mimo hranice diktatury, ve svém důvěrně známém prostředí mezi důvěrně známými lidmi. S nimi zažili mnoho krásného, i když ne bez sporů a nesrovnalostí. Přesto: život tohoto lidského „přízemí“ byl v lecčems milý, i vzpomínka je milá. Když šel táta na brigádu, kde se připravovaly tenisové kurty pro jeho děti a děti jeho přátel, bylo to hezké. Když po vyhraném zápase seděl s ostatními fanoušky u piva, byla to pohoda, zpívalo se, povídalo, člověku bylo milo mezi lidmi, s nimiž ho fotbal svazoval. Nebyla to ve vzpomínce zlá doba...

Na straně odvrácené od slunce

Ale byly rodiny, které byly označeny za „nepřátele“, za „nespolehlivé“, za „antisociální“ atp. Tam se na hranici režimního omezení (a diktátu!) narazilo brzy. A statisíce lidí měly tátu, bratra, strýce nebo tetičku mezi perzekvovanými – ať v kriminále, v tzv. mimořádné vojenské službě, v PTP, v pracovním táboře. Anebo ztratili majetek („kulaci“) či jako nespolehliví byli vystěhováni do polozbořených domků v pohraničí, nebo ztratili své povolání a byli posláni „k lopatě“ či přeřazeni alespoň na podřadnou práci apod. Byli i lidé, které sice nic takového nepotkalo, ale přesto se soužili tím, že obzor jejich života potemněl, že se nemohli přiznat k svému názoru, že nemohli naplňovat to, co považovali za smysl svého života, a jimž se svědomí vzpěčovalo proti způsobu života, který jim byl režimem vnucován, a proti službě hodnotám, které nebyly jejich hodnotami.

Neboť v lidském životě jsou také situace, kdy jde o více než „obstarávání“ životního provozu, o vylepšování životní úrovně nebo o dosahování „malých ideálů“ každodennosti. Jsou situace a okamžiky, kdy člověk vystoupí z navyklého, zmechanizovaného jednání a přejde ke kritickému zamyšlení nad smyslem vší své aktivity i života společnosti, v níž žije. Bez této „nevšednosti“ by byla zcela nepochopitelná podpora široké veřejnosti reformní politice roku osmašedesátého, která vycházela nejen z revize marxismu-leninismu, ale i z pozic nemarxistických, liberálních či z odlišných světových názorů, např. konfesních. A nebyl by vysvětlitelný ani definitivní odklon převážné většiny společnosti od diktatury a příklon k pluralitnímu uspořádání, který se projevil v roce 1989.

Život pod patronací stranické byrokracie

Nad tímto všedním dnem, nad těmito pro někoho příjemnými, pro jiného problematickými a pro někoho i bolestnými každodenními zážitky stála „bdící strana“, která pomocí státních i nestáních institucí kontrolovala společnost, zda se pohybuje jen v dovolených hranicích diktatury a zda tyto hranice nějak porušuje. Nechávala člověku úzký prostor života v jeho bio-sociální existenci, měl sice svobodu v tom, chtěl-li ve volném čase jít do divadla, na fotbal nebo na pivo, měl možnost rozvíjet svou identitu např. prací na zahrádce, sbíráním známek nebo hraním na trumpetu – ale už ne v tom, chtěl-li uvažovat o jiném světovém názoru, než jaký podávala marxisticko-leninská ideologie, nebo dokonce o jiném společenském systému, než byl tehdejší státní kapitalismus vtěsnaný do rámce diktatury, ani ne v tom, zda pojede na dovolenou do Španělska, Itálie, Francie – anebo k Máchovu jezeru. Do západní ciziny mohl, jen když mu to vrchnost povolila, a když ne, tak mu nezbylo než hledat si nějaké hezké místečko k dovolené doma. A také nemohl svobodně, bez souhlasu a doporučení strany, rozhodnout, zda budou jeho nadané děti studovat, či zda je „vrchnost“ přidělí na učení na zedníka, havíře či dojiče v JZD, jaký si najme byt – to vše bylo přidělováno „shora“ stranou, která všude měla své řídicí orgány a sítě, jež dbaly na to, aby společnost fungovala k jednomu základnímu cíli: k bezkonkurenční vládě jedné strany bez jakékoli opozice. Aby přesvědčila o své blahodárnosti i hloupé, nazývala diktaturu jedné strany lidovou demokracií.

Panující moc byla rozhodujícím faktorem zasahujícím všude, kde šlo o její zájem, spoutávala společnost, nutila ji k „své cestě“ – a kdo se vzpěčoval, kdo měl svou hlavu, „dostal po papuli“. Stát byl zaměstnavatelem většiny občanů, pracujících ve státní ekonomice a správě. Byl tak pánem nad přídělem odměn, příjmů, ba i penzí. Každý byl tak přímo závislý na státu a jeho benevolenci. Ne všechno, co si moc předsevzala, co naplánovala, oč usilovala, se jí vždy podařilo. Leccos troskotalo na nedostatcích materiálních, plánovacích, na nešikovném jednání s lidmi atp. I soudní a policejní instituce měly při plnění svého potlačovacího úkolu někdy mezery. A v konečném styku občana s reprezentantem moci (třebas domovním důvěrníkem) záleželo také na lidském typu vykonavatele, a ne jen na „maršrůtě“ partaje (některý funkcionář byl prostě „měkkosrdcatější“ než jiný). Leccos se dalo smírně vyřešit. Ale když šlo o odpor k vládnoucí straně nebo nějakému jejímu opatření (např. když dělníci plzeňské Škodovky protestovali proti měnové reformě v r. 1953), nebylo pardonu. Režim na ně poslal milice, tanky a prokurátory. Proletáři neproletáři – tady šlo o narušení vlády strany.

Úkolem stranické a státní byrokracie bylo starat se o hladký, bezkonfliktní běh života v systému. Komunistická byrokracie však měla ještě jiný úkol. Měřit svá rozhodování ideologickým, mocenským, třídním loktem a přidělovat právo, nárok, statky podle „zásluh“, jimiž byly především oddanost straně a její ideologii a „vícepráce“ pro zájmy strany. Měla diskriminaci třídních či politických nebo sociálních odpůrců v popisu práce. Stejně tak soudy a orgány místních správ. Před úřadem, školou či soudem nebyli lidé v rovném postavení. Přívržencům strany (zejména, když měli správný třídní původ) se mělo leccos umožnit, co „nespolehlivým“ muselo být odepřeno. I škola „kádrovala“ žáky a jejich rodiče a šanci na další vzdělání přidělovala nikoli jen podle prospěchu dětí, ale podle měřítek třídních a podle „spolehlivosti“ občana. Anebo také jen podle posudku domovní důvěrnice...

Dva nestejné klacky

Únik do argumentace „všedního, každodenního života“, k němuž se dnes přívrženci komunistické utopie utíkají, dává tak možnost popírat, že diktatura byla totalitní – vždy přece ještě existovaly alternativy k tomu, co předvídal záměr vládců. Lidé mohli kritizovat úroveň jídla v závodní kuchyni, dělníci mohli odmítnout zvýšení normy práce nebo upozorňovat na nedostatky v organizaci práce anebo na černé ovce, které maří jejich brigádnické úsilí. Atp. Ale došlo-li k jakémukoli sporu mezi mocí a společností v otázkách, týkajících se vedoucí role strany, systému státem řízeného a plánovaného hospodářství či správnosti ideologie, měl stát, tj. strana v ruce mnohem delší kus klacku. Asymetrie moci mezi panujícími a poddanými byla tak velká, že tzv. alternativní možnost se scvrkávala jen na teoretickou, ale v praxi sotva uskutečnitelnou. Svoboda vzpěčujících se se stávala jen subjektivní iluzí. Mocenské vztahy (mezi panujícími a ovládanými) se vyznačovaly trvalou asymetrií. Struktury moci jedné strany ovládající život politický, ekonomický, sociální i kulturně-ideologický, byly instalovány „na věčné časy“. To umožňovalo intenzivněji a plněji rozvinout techniky vládnutí, jimiž bylo řízeno a omezováno chování ovládané společnosti tak, aby panství centra bylo upevňováno resp. udržováno. Stát se tak stával „formující matricí“ všeho obyvatelstva, (pokoušel se formovat vědomí, myšlení člověka a společnosti podle svého mocenského a ideologického záměru), spojoval moc politickou s mocí pastorační. Tolerovalo se jen to, co tuto moc (vládu jedné strany) neohrožovalo. Státní moc tak dostala charakter paternalismu, který ovšem mohl být podle okolností, a podle toho, s kým se jednalo, hřejivý a tolerantnější či tvrdě přinucující. V období stalinismu převažovalo přinucení, v pozdější poststalinské době dostával režim charakter tolerantnější. Ale hranice toho, co se smělo, nikdy nesahala k možnosti oslabení, či dokonce odstranění (nad)vlády jedné strany.

Nová pokušení autoritarismu

A tak snahy některých paní učitelek nebo také některých historiků, kteří si vzali za úkol „rehabilitovat“ diktaturu aparátu komunistické strany, zbavit ji znamení „dehonestujícího“ režimu a vrátit jí „lidskou tvář“, je průhledným manévrem jak pomoci na svět nové víře v blahodárnost nějakého nového autoritativního režimu. Jak to napsal ve své nové knize jeden historik, který se pokouší revidovat neblahý obraz komunistické diktatury ve vědomí české společnosti a dát mu světlou tvář: „Mým úmyslem je osvobodit komunisty ze zužujícího obrazu totalitárních zločinců nebo zabedněných partajních aparátčíků a dát jim místo toho lidskou tvář. Jen tak můžeme pochopit jejich angažování ve straně a pro věc socialismu.“ (P. Kolář, v německy psané práci Der Poststalinismus. Ideologie und Utopie einer Epoche. Böhlau-Verlag, Köln 2016, s. 24)

Lidé, kteří chtějí očistit komunistickou diktaturu od jejích nesympatických rysů, vytěsňují z obrazu diktatury její potlačovací praxi, její snahu uniformovat vědomí společnosti jedním světovým názorem, tvrdým potlačováním jiných názorů a politických snah, myšlenkové a mravní nezávislosti, občanské svobody a lidské důstojnosti. Manipulací informací, nestejným přídělem odměn a trestů se měl stát z člověka pouhý nástroj záměrů politiky strany. Aby se obraz diktatury ukázal v lepším světle, aby získal větší přítažlivost, připomínají naopak pilně to hezké, radostné, budovatelské a přátelské v každodenním všedním životě bez vyšších nároků (na nezávislost, na rovné právo, na právo svobodného sprojevu či na obranu menšin či jinak smýšlejících nebo jinak věřících atp.). Tímto zjednodušením, vytěsněním funkce potlačovacího a převýchovného aparátu strany ze vzpomínek na dobu dikatury, a naopak zdůraznováním tehdejšího „neproblematického“ denního života chtějí vyvolat dojem, že tehdy bylo všechno jednoduché, jednoznačné a předvídatelné, kdežto dnes to „zbyrokratizované“ instituce demokracie (a „pražská kavárna“) zamotávají, řadový člověk se v tom už nevyzná. Značná část společnosti je moderní dobou a její složitostí zaskočena. Mentálně přetížená. A tak touží zas po jednoduché, jednoznačné orientaci přicházející od „moudrých autorit“, které jen sebevědomě mávnou rukou a vysloví prosťoučký recept na překonání těžkostí jediným gestem, jako to naznačuje styl obhrouble se vyjadřujícího prezidenta nebo trochu méně teatrální jednání majitele vlivných medií, miliardáře Babiše.

Aby nedošlo k nedorozumění. Ke komunistické diktatuře patří jak to hezké, milé, přátelské, tak to tvrdě diskriminující, potlačující. Na to hezké lze právem vzpomínat. Ale nelze zamlčovat to ošklivé, to tíživé, to deptající zasahování státu do života lidí nepohodlných nebo alespoň podezřelých. Také nám už nehrozí žádný návrat totalitní diktatury stalinského ražení. Nejen padesátá léta, ale i léta normalizace jsou definitivně nenávratnou minulostí. Ale stále ještě se některé síly a osobnosti pokoušejí o to, aby vyřadily ústavu a instituce demokracie z platnosti jako tehdy a vnutily společnosti bezprostředně a bez síta demokratických procesů svou vůli. Stále ještě se nevybíravým způsobem „dehonestují“ soupeři a lidé, kteří mají odlišné mínění. Stále ještě se snaží některé kruhy vnutit veřejnosti svá vlastní pravidla vládnutí a stále ještě je jejich účinným prostředkem vyvolávání strachu, jako tomu bylo za komunistů. Stačí jim paušální výrok, např. naivní rovnice, že uprchlíci jsou islamisté a islamisté jsou teroristé. Proto je třeba držet si je všechny od těla. Od novorozenců až po křehké dědečky a babičky. To svou jednoduchostí zabere a nikdo si nechce lámat hlavu, proč je to myšlenkově nesprávné a lidsky zcela zvrácené. Anebo že je snadné udělat ve státě pořádek, je jenom třeba řídit ho pevnou rukou jako firmu: ve firmě je pánem šéf, ve státě budiž tedy pánem – Babiš. Demagogické výkřiky ctižádostivých jedinců jsou hrozbou zdravému rozumu, svobodě a demokracii stejně tak jako snahy revidujících historiků a soudružek učitelek vytěsnit neblahé vzpomíky na diktaturu připomínáním malého lidského štěstí těch, kterým se i v diktatuře docela dobře žilo. Má to lidem udělat autoritativní způsob panování méně odporný. Vrcholný čas, aby si to veřejné mínění uvědomilo a probudilo se z pohodlné občanské letargie.

Karel Hrubý (1923) je sociolog, poslední předseda exilové ČSSD, žije v Basileji.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.