Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 3 > Josef Kuthan: Naše věda v zajetí historických paralelit a soudobých grantů

Josef Kuthan

Naše věda v zajetí historických paralelit a soudobých grantů

Při posuzování různých finančních úhrad ze státních prostředků se běžně setkáváme s položkou věda a výzkum. Kriticky ji posuzuje obvykle každá politická strana a samozřejmě i vláda. Zdá se, že jde o jakési povinné zaklínadlo, které má veřejnost přesvědčit o modernosti a pokrokovosti těchto institucí. Užitečnost samotné vědy bývá pro nezasvěceného občana často málo zřetelná. Od dotovaného výzkumu spíše očekává informaci, jak byly vynaložené prostředky účelně využity k tomu, aby nakonec ovlivnily i jeho životní úroveň.

Věda a základní výzkum

Při bližším pohledu na nové vědecké poznatky pocházející z mozku člověka moudrého (Homo sapiens sapiens) obvykle vždy dojdeme ke zjištění, že věda je s výzkumem spojena jakousi dialektickou souvislostí a vzájemnou podmíněností, i když mezi nimi stěží nacházíme nějakou přesnou hranici. Vědu můžeme totiž z metodologického hlediska také chápat jako základní výzkum, zatímco onen výzkum bez přívlastků lépe vymezíme jako aplikovaný, v krajním případě prostě jako vývoj. Sama věda se sice zabývá zkoumáním a interpretací jen nových jevů a nepoznaných souvislostí, ale s výzkumem je, obrazně řečeno, spojena pupeční šňůrou tím, že stále častěji iniciuje využití některých svých zjištění pro definované potřeby společnosti. Nikde ve vyspělých zemích se věda v celém svém spektru oborů neobejde bez ekonomické i institucionální podpory státu. Na financování využitelného výzkumu by se měly ale podílet převážně ty podnikové a výrobní subjekty, kterým přináší bezprostřední zisk. Ve skutečnosti bývá financování obou těchto společensky významných aktivit dosti propletené a ovlivňované různými skupinovými zájmy.

Věda se prostřednictvím základního výzkumu snaží stále hlouběji pochopit okolní svět a formulovat zákonitosti v něm panující. Je proto nezpochybnitelnou částí života vyspělé společnosti, její kultury a životního stylu vedle takových aktivit, jako jsou například umění, zdravotnictví, školství a obranyschopnost. Její metodologie vychází z pravdivého popisu dat a z tvorby hypotéz, které se po svém experimentálním ověření stávají uznávanými teoriemi (např. evoluční, relativity, kvantová). Ne každý sebelépe chápaný a provozovaný výzkum zaměřený výlučně na praktické aplikace splňuje tyto striktní požadavky vědy, přestože se obvykle pohybuje blízko její pomyslné, ale popravdě mlhavé hrany. Nejsou vzácné případy, kdy zcela spekulativní a zdravým rozumem nepodložené fantastické aktivity přecházely vlivem rozšiřujícího se lidského poznání v exaktní vědecké bádání (např. hypotéza flogistonová v teorii oxidace). Věda nemá a ani nikdy neměla výlučně národní nebo jen provinciální charakter, protože její poznatky mají univerzální platnost. Uplatní se ale také v dílčích kulturách národů, na jejichž území je uskutečňována.

Výraz „naše věda“ v titulku tohoto pojednání může být chápán jako jistá část neustále rostoucího fondu znalostí světové vědy obohacovaná z našeho území na univerzitních pracovištích vysokých škol a na neuniverzitních ústavech převážně Akademie věd České republiky. Mezi ty nejcennější z vysokoškolské sféry pochází například objev polarografie oceněný Nobelovou cenou (Jaroslav Heyrovský), z té akademické pak mnohaletý systematický výzkum cílené syntézy nových léčiv oceňovaný, posléze podporovaný a nakonec prakticky využitý americkým farmaceutickým průmyslem (Antonín Holý).

V současné době stát vynakládá pro základní výzkum kolem 2 % HDP, což představuje slušný evropský průměr. Přímo ze státního rozpočtu je financována AV ČR, zatímco vysoké školy se musí domáhat svého podílu pro výzkumnou činnost v rámci rozpočtu Ministerstva školství ČR.

Důležitým finančním zdrojem pro rozvoj vědy jsou ale stále ve větší míře další státem i některými soukromými subjekty vypisované soutěže na tzv. projekty. Při srovnání s vyspělým zahraničím lze snadno zjistit, že s ohledem na velikost našeho státu i počet obyvatel jsou vynakládané finanční prostředky zřejmě přiměřené.

Věda a naše vysoké školy

Věda má nenahraditelnou civilizační úlohu nikoliv jen pro rozvoj aplikovaných technologií, ale i pro růst vyvážené vzdělanosti zejména mladé nastupující generace ovlivňované především školstvím. Podobně jako v nejvyspělejších západních státech by proto měly být klasické a technické univerzity těžištěm pěstování základního výzkumu také u nás.

Má to zcela snadno pochopitelné důvody. Na půdě vysokých škol mohou nejrychleji přecházet nejnovější vědecké poznatky do pedagogického procesu, studenti se již při výuce mohou aktivně účastnit vědecké práce svých učitelů podle svého talentu, zájmu a dosahovaných stupňů studia (bakalářského, magisterského a doktorandského). Neustálý vývoj vysokoškolské výuky vytváří přirozené stimuly pro obměnu svých učitelů. Při nezaujatém pravidelném hodnocení a dostatečné vlastní sebereflexi přirozeně stárnoucích profesorů by zde neměly být překážky pro jejich odchod do penze. Jsme ale stále svědky, že tato přirozená obměna není na některých našich vysokých školách respektována, a to nikoliv z odborných, ale převážně z politických a ideologických důvodů.

Nespornou výhodou z hlediska poskytovatelů finančních prostředků ze státních zdrojů je podstatně nižší rizikovost, pokud jde o jejich konečný efekt. Bádání za spoluúčasti studentů se nakonec příznivě projeví na jejich odborné připravenosti po odchodu do společenské praxe a náklady na výzkum tak nejsou z celospolečenského hlediska vynaloženy zcela nadarmo. V podmínkách vysokých škol se dá také obvykle lépe zvládnout úskalí počínajících etap vyhledávacího výzkumu při běžném provozu příslušného pracoviště.

Podle dostupných dat je nyní základní výzkum uskutečňován asi na 28 veřejných vysokých školách. Smutným jevem polistopadového vývoje byl enormní nárůst zejména soukromých a zahraničních vysokých škol úzkého zaměření, které svým počtem více než dvojnásobně převyšují počet veřejných i státních vysokých škol. Při posuzování opodstatnění těchto institucí v systému školství z hlediska zajištění jejich vědecké činnosti jako integrální součásti učebního procesu selhala nepochybně dřívější Akreditační komise ČR a v důsledku trvalých osobních provázaností tento neblahý stav bude asi obtížně řešit i nový Národní akreditační úřad pro vysoké školství. Dle mého soudu naše vysoké školy jako celek proto poněkud zaostávají za osvětovou aktivitou AV ČR při šíření potřebné vzdělanostní struktury našeho obyvatelstva hlavně ve směru přírodních a technických věd odpovídající dosažené úrovni lidského poznání na začátku 21. století. Pohled na oborovou strukturu některých našich veřejných univerzit může dokonce vyvolat pochybnost, zda důsledně respektují sekulární charakter našeho státu.

Věda a naše akademie věd

Před druhou světovou válkou byl základní výzkum v Československu provozován prakticky jen na vysokých školách, ale záhy po osvobození také v několika vznikajících ústavech České akademie věd a umění ČAVU. Ta byla v roce 1952 přeměněna podle sovětského vzoru ve státem financovanou Československou akademii věd ČSAV a věda tak byla oddělena od umělecké činnosti. Tento krok byl do jisté míry opodstatněný, neboť v ekonomicky bohatých západních zemích již zaujala významné poslání neuniverzitní vědecká centra zaměřená na základní i aplikovaný výzkum (CERN v Ženevě, Ústavy Maxe Plancka převážně v Německu). Jejich nová úloha spočívala hlavně ve víceoborové integraci dosavadního více či méně jednooborového výzkumu prováděného tradičně na katedrách univerzit podle potřeb členění výuky.

Při vzniku ČSAV nebyla těmto odlišnostem přikládána velká váha a členění vznikajících akademických ústavů převážně jen kopírovalo jednooborové zaměření pocházející z vysokoškolské výuky. Její zakladatelé (Zdeněk Nejedlý, František Šorm) tak vytvořili univerzitním ústavům a katedrám podobné, ale po všech stránkách zvýhodněné akademické konkurenty. Například v mém oboru místo jednoho poválečného Chemického ústavu vznikly dokonce čtyři Ústavy ČSAV specializované na chemii fyzikální, analytickou, anorganickou, organickou a biochemii, později pak ještě dva další zaměřené na chemické procesy a makromolekulární chemii. Vznikl tak paralelní celostátní systém základního výzkumu, v němž byly direktivně rozdělovány prostředky přímo ze státního rozpočtu. Prioritně byly podle sovětského vzoru finančně, ale i personálně podporovány ústavy akademické. Vědecká kapacita vysokých škol se tak výrazně oslabovala. Nebyly vzácné případy, kdy se celé kolektivy některých vysokoškolských kateder staly jádrem nově vznikajícího akademického ústavu. Paradoxně nacházely na půdě ČSAV lepší podmínky pro vědeckou práci i někteří vysokoškolští učitelé, kteří byli nuceni z politických důvodů opustit své původní pracoviště.

Po Listopadu se sice část těchto vědců vrátila zpět na vysoké školy, ale duplicitní oborová struktura ústavů ČSAV nebyla přes jistou redukci jejich počtu v podstatě dotčena a také zvýhodnění akademického výzkumu přímým financováním ze státního rozpočtu bylo zachováno. Snahy některých polistopadových politiků i části odborné veřejnosti o neuvážené zrušení ČSAV jako celku bylo díky úsilí zvláště jejího tehdejšího předsedy (Rudolf Zahradník) naštěstí zažehnány a nedošlo tak k unáhlenému, a proto nesmyslnému rozbití po mnoho let vytvářených vědeckých ústavů a týmů.

AV ČR je stále naší největší neuniverzitní institucí s hlavním zaměřením do základního výzkumu. V současné době má 54 ústavů s asi 8600 zaměstnanců včetně odpovídajícího administrativního aparátu. Je koncepčně řízena ze svého prezídia v dřívějším sídle ČSAV v Praze. Postavení předsedy AV ČR tak spíše připomíná ředitele (rektora) většího univerzitního vysokoškolského kampusu. Vyžaduje proto víc manažerských schopností a aktivit než jen tradiční badatelskou proslulost ve vlastním oboru (Jiří Drahoš).

Podle mého soudu nabývá AV ČR svým dosavadním vývojem de facto charakter velké „neoficiální“ univerzity zajišťující, vedle vlastní vědecké aktivity, obvyklý obsah doktorandského a zčásti magisterského studia. Na rozdíl od ostatních našich univerzit se zatím nezaměřuje na výchovu studentů bakalářského stupně. Významný počet akademických vědců působí obvykle jako externí učitelé na různých vysokých školách. Bezprostřední styk se studenty jim zde umožňuje vyhledávat nadané adcepty k dalšímu magisterskému nebo doktorandskému studiu ve svých akademických vědeckých týmech. Vysoké školy jim proto přiznávají vědecko-pedagogické tituly profesordocent. Akademie může zase udělit významným vědcům z vysokých škol svůj unikátní titul doktor věd DSc. Pro samotná vysokoškolská pracoviště tento vztah ale může být smysluplný jen tehdy, pokud dojde k podobné vzájemné koordinaci i v oblasti vědy.

Historicky vzniklé paralelní působení našich vysokých škol a AV ČR, původně jen v základním výzkumu, tak expandovalo i do vysokoškolské výuky formou pozoruhodné symbiózy, která je ale v mnoha ohledech stále problematická, zejména pokud externí učitelé udržují partnerský vztah s více vysokými školami najednou.

Grantový systém

Veřejné finance pro základní výzkum stále směřují jednak přímo do AV ČR a prostřednictvím Ministerstva školství ČR také do vysokých škol. Podle dané vládní politiky byly v jednotlivých letech často kráceny a také se měnila jejich vnitřní struktura. Tyto změny ale trvale směřují k přesunům jejich stále větší části do grantového systému, do něhož je snaha zainteresovat i řadu soukromých subjektů.

Jeho význam je ale často přeceňován a zdá se, že postrádá hlubší oborové analýzy pozitivních i negativních zahraničních zkušeností ve vztahu k reálným možnostem naší ekonomiky. Neblahým důsledkem nadhodnocení grantových peněz pak bývá hojně šířený názor, že úroveň naší vědy se dá zvyšovat hlavně soutěživostí mezi výzkumníky. Mnozí z nich pod tlakem snižujících se prostředků z rozpočtových zdrojů pro provoz své instituce této soutěživosti o granty zcela podléhají. Dostávají se pod silný vliv různých grantových agentur, jejichž činnost je také popularizována ve veřejných sdělovacích prostředcích. Často lze nabýt dojmu, že z této hry na financování vědy mají větší užitek pracovníci těchto agentur a někteří publicisté než ti, jimiž mají být finanční prostředky cíleně určeny.

Některé vysoké školy spatřuji v grantovém systému dokonce vhodný doplněk pedagogického procesu. Například Akademický senát Univerzity Karlovy schválil již v roce 1993 vytvoření vnitřní grantové agentury GAKU pro své studenty, zřejmě aby jim po přechodu do společenské praxe umožnil lépe vplout do pravidel získávání grantových prostředků.

Při získávání grantů se vysoké školy a AV ČR dostávají nechtěně do silné vzájemné konkurence jako jistého vnitřního rozporu uvnitř již dříve zmíněné vzájemné symbiózy. Ztrácí se v ní tak oboustranná výhodnost zdánlivě osvědčená ve vyučovacím procesu. Již srovnání každodenních pracovních povinností vědců působících trvale na školách a v AV ČR na to dává dosti přesvědčivé vysvětlení. Všechny formy interní výuky jsou pro kantory nesrovnatelně časově i psychicky náročnější než kterákoliv forma externí. Příprava grantových přihlášek na půdě vysokých škol nemá při současném zajišťování výuky, vlastní odborné přípravy i vědecké aktivity vyučujících takový časový prostor a zázemí jako na akademických pracovištích, kde je vědecká práce formálně celodenním úvazkem. Není proto divu, že žadatelé na vysokých školách získávají ve srovnání s akademickými kolegy menší počet grantů.

Například Grantová agentura ČR udělila letos vědcům na vysokých školách 17 grantů a v AV ČR 21 grantů. Pokud jde o začínající adepty vědecké práce (tzv. juniory), zde je situace zcela opačná; z devatenácti udělených grantů získali studenti vysokých škol plných 15 a je patrné, že se jim na univerzitní půdě stále ještě víc daří. Zůstává tak patrně otevřenou otázkou, zda je stávající grantový systém u nás vždy příznivější pro neuniverzitní výzkumné instituce než pro jejich univerzitní partnery.

Někteří univerzitní funkcionáři si sice pochvalují, že jim grantový systém napomáhá osamostatňovat mladé nadané adepty vědy, které osvobozuje od mnohaletého čekání na uvolnění místa profesora před jeho odchodem do penze, ale neberou v úvahu, že soudobá expanze udělovaných vědecko-pedagogických titulů již ztrácí vazbu na určitá systemizovaná místa, jak tomu bývalo v minulosti. Měli by si spíše položit otázku, zda jejich vnitřní univerzitní systém není sám o sobě zastaralý, nebo zda oni sami plní svá poslání při vytváření vhodných podmínek nejen pro proces výuky, ale i pro osobnostní rozvoj mladších učitelů. Lze si také stěží představit atmosféru na vysokoškolském ústavu, kdy „nadějnému mladému vědci“ je přidělován grant bez podpory onoho „starého profesora“. Zkušenost mé generace spíše ukazuje, že harmonické předávání mezigeneračních zkušeností bylo vždy osvědčeným předpokladem pro úspěšný start do samostatné vědecké práce.

Narůstající počet grantových agentur ale nevylučuje případy, kdy někteří nositelé několika současně řešených grantů zaujmou zvláštní vztah k těm kolegům na pracovišti, kteří při získávání grantových peněz nebyli tak úspěšní. Přirozená odborná soutěž na základě skutečných ohlasů u všech specialistů v mezinárodním měřítku je pak překrývána „úspěšností“ posuzovanou jen vybranými recenzenty dané grantové agentury.

Granty a tvůrčí prostředí

Každý badatel zabývající se základním výzkumem dojde dříve nebo později k přesvědčení, že pokud hodlá dosáhnout originálních výsledků, musí se pohybovat v příznivém prostředí vzájemné odborné solidarity a korektnosti, kdy zbytečně neztrácí část své duševní kapacity každodenním sháněním dodatečně nabízených prostředků či snahou získat alespoň nějakou jejich část na úkor jiných v tomto směru méně aktivních kolegů. Soutěživí jedinci mohou také v základním výzkumu nabýt nežádoucí převahy, pokud se rozhodujícím zdrojem pro vybavení a další zabezpečení chodu jejich pracovišť stane grantový systém financování vědy. V něm se někdy ztrácí využitelnost pracně získané finanční podpory k naplnění původně deklarovaných cílů či záměrů, které byly v původní soutěži o grant občas unáhleně slibovány.

Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) nedávno upozornil, že Grantová agentura České republiky, která každoročně rozděluje ze státních prostředků více než 3 miliardy korun na základní výzkum, v letech 2011 až 2015 chybovala ve veřejných soutěžích o granty tím, že průběžně měnila jejich podmínky. Není nesnadné si domyslet, že k podobnému počínání mohla být vedena především různými osobními intervencemi. Naproti tomu výtka NKÚ, že grantová podpora základního výzkumu nevedla rychle k prokazatelným praktickým aplikacím, je již stěží opodstatněná. Specialisté srovnatelně úspěšní jak v základním, tak i v aplikovaném výzkumu byly u nás vždy mimořádnou výjimkou (Otto Wichterle).

Pokud jsou finanční prostředky poskytnuté vysokoškolskému nebo akademickému týmu natolik výrazné, že přispějí k lepšímu přístrojovému a materiálnímu vybavení celého mateřského pracoviště, zaslouží si zásadní podporu. Pokud by se ale z úspěšných nositelů mimorozpočtových grantových prostředků vytvářela jakási vnitřní elita stále méně závislá na mateřské instituci, je to nejlepší cesta ke zhoršování mezilidských vztahů s negativním dopadem na opravdovou tvůrčí činnost zejména nastupující mladé generace vědců.

Podobně jako v oblasti umění jsou za přínosy lidskému poznání v oblasti vědy tradičně udělovány různé odborné ceny, některé vysoce prestižní a propagované, zejména Nobelovy. V podmínkách globalizované tržní ekonomiky, kde je ale uskutečňování různých cílů stále více podřizováno diktátu peněz, se bez nich neobejde ani penězi nemotivovaná tvůrčí práce. Protože ani zmíněné ceny nejsou již představitelné bez příslušné peněžní odměny, lze je vlastně také chápat jako určitý druh grantového ocenění. Komunita našich badatelů se tak, podobně jako v jiných vyspělých zemích, ocitla v začarovaném kruhu pobídkového systému grant-nabídka, v němž logicky zbytečně utápí část své tvůrčí energie a duševní kapacity. V některých veřejných médiích je jim často jako meta jejich životního úsilí doporučováno stát se „nobelistou“, podobně jako vrcholový sportovec by měl vždy usilovat stát se „medailistou“, třeba olympijským. Srovnávání vědy se sportem se může stát sice atraktivním, ale je příliš povrchní, bez hlubších souvislostí.

Není divu, že vidina takového veřejného a s ním spojeného finančního ocenění přitahuje mezi badatele stále více ctižádostivých jedinců, co se právě v grantovém systému pohybují jako ryba ve vodě a spatřují v něm lepší způsob využití svých manažerských schopností, než aby věnovali hlavní úsilí systematické badatelské činnosti oceňované jen v užších odborných kruzích. Někteří se projevují přehnanou snahou o co největší počet publikací výlučně ve „světově uznávaných“ časopisech, neustálým sledováním počtu ohlasů na své příspěvky (bez ohledu na to, zda jsou pozitivní nebo negativní), a někdy dokonce předčasným zveřejňováním možných aplikací svých výzkumů v médiích ještě před zasláním původních prací k odborné recenzi.

Takto chápaná internacionalizace publikační strategie může vést k neuváženým omezováním či zánikům národních odborných periodik. Například v mém oboru se stal její obětí významný časopis Collection of Czechoslovak Chemical Communications, založený ještě před druhou světovou válkou již tehdy mezinárodně uznávanými českými vědci Emilem Votočkem a Jaroslavem Heyrovským. Někteří jejich soudobí pokračovatelé ve všeobecné tradici naší chemie došli zřejmě k závěru, že své vysoce ceněné výzkumy by v něm zapadly před očima mezinárodní odborné veřejnosti. Podle této logiky by se i v době dokonalých informačních sítí měli třeba jejich američtí kolegové obávat publikování ve svém tradičním časopise Journal of American Chemical Society, ale ti se naštěstí takovými radami neřídí.

Složité vztahy se mohou vytvořit u grantů, na kterých se různou měrou podílejí vědci různých států, kde příslušnost k mateřským institucím bývají již zcela volné a nezanedbatelnou část vynakládaných grantových prostředků polykají cestovní a další režijní náklady. Přestože věda má prokazatelně internacionální charakter, je také stejně nedílnou součástí kultury těch národů, z nichž jednotliví aktivně působící vědci pocházejí. Zatímco převažujícím komunikačním prostředkem je v současné době angličtina, měly by být i příslušné národní jazyky soustavně obohacovány o výrazy, které moderní bádání přináší, a to nejen při pojmenování rostlinných a živočišných druhů. Je úsměvné, pokud návštěvník některého z našich akademických ústavů třeba zjistí, že jeho pracovníci upouštějí při vzájemném pracovním styku od používání své mateřštiny, snad jako výrazu „světovosti“ svého pracoviště.

Evropská unie a granty

Vývoj mezi státy Evropské unie nemohl zůstat v tomto úsilí pozadu a silně ovlivňuje také naši vědeckou komunitu. Už v roce 2007 založila Evropská komise Evropskou radu pro výzkum. Na rozdíl od tříletých grantů udělovaných zmíněnou naší agenturou, vypisuje pětileté ERC granty ve třech kategoriích – startovní (Starting grants), konsolidační (Consolidator grants) a pro mezinárodně uznávané odborníky (Advanced grants) –, o které mohou „soutěžit“ vědci všech členských zemí. K nim přistupuje ještě možnost podpory nositelů ERC, u nichž již dochází ke komercionalizaci dosažených výsledků (Proof-of-Concept). Při četbě konkrétně definovaných podmínek pro udělení vymezené finanční podpory se může uchazeč o grant někdy až vylekat. Nešetří se výrazy, jako „excelentní věda“, „excelentní originální myšlenka“ nebo „přelomové vysoce originální“ výsledky.

Veřejná popularizace grantů EU má až úsměvný charakter: jejich udělení je někdy chápáno jako druh prestižní ceny pro vynikající vědce, jindy jako druh stipendia pro začátečníky a studenty. Místo klidného ovzduší pro tvůrčí práci musí naši vědci neustále vstupovat do opakujících se konkursů na získávání „elitních“, či dokonce „prestižních“ grantů jako neodmyslitelné cesty k mezinárodnímu uznání své práce.

Dílčí a speciální nové poznatky jako tradiční originální kaménky vkládané do stále se rozrůstající pestré mozaiky vědy tak ale často unikají pozornosti, nebo se zdají být „překonané“ rychle nastolovanými „excelentními“ tématy. Například jeden z našich mladších nositelů „elitního“ grantu EU zabývající se výzkumem jak se obyčejní lidé chovají při investování peněz a kde dělají chyby, vyslovil veřejně názor, že „průměrná věda je zbytečná, ale skvělá věda může být užitečnější než cokoliv jiného“. Jsem asi příliš konzervativní, nedokážu pochopit hranici mezi těmito dvěma vědami.

Od svého založení byly uděleny ERC granty v hodnotě asi tří set miliard korun téměř 7000 žadatelů, kteří prý přispěli ze tří čtvrtin k „zásadním vědeckým poznáním“. Naši vědci v tomto evropském grantovém osudí zatím uspěli v překvapivě malém počtu 25 se ziskem asi miliardy korun, zatímco například jejich maďarští a rakouští kolegové byli úspěšní v počtech 54 a 189. Přinejmenším při formulaci svých grantových přihlášek budou muset asi vyvinout větší úsilí.

Věda jako jedna z typických aktivit člověka moudrého nikdy nebyla izolována od sociálně-ekonomických rysů dané etapy vývoje lidské společnosti. Různé mocenské struktury založené na religiózních i jiných ideologických dogmatech se ji vždy snažily omezovat, deformovat nebo přizpůsobovat svým zájmům. Typickým příkladem je právě paralelní systém základního výzkumu vynucený předlistopadovým režimem. Soudobý globalizovaný kapitalismus jí zase vnucuje grantový systém, který začíná ovládat i naši vědu prostřednictvím financování základního výzkumu. Nadšení mnoha ambiciózních jedinců v cestě za velkou vědeckou kariérou se tak musí přizpůsobovat panujícím společenským vztahům a převládající morálce.

Za cennou diskusi a podněty k těmto tématům děkuje autor svému spolužákovi z Gymnázia

Jana Nerudy v Praze Antonínu Branžovskému.

Josef Kuthan (1934) je chemik a vysokoškolský profesor, působil na VŠCHT v Praze a na univerzitách v Jeně a Freiburgu.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.