Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 3 > Petr Janyška: Macron jako konstruktivní střed

Petr Janyška

Macron jako konstruktivní střed

Politická Francie je od Macronova zvolení jedna velká změna. To, co v zemi probíhá, nemá v Evropě obdoby. Jako by tato země byla zase jednou politickou laboratoří kontinentu. Ukázala, že změna je možná. A to změna jdoucí hlouběji než klasické volební střídání pravice – levice a než vítězství extrému a populismu v obtížné době. Ukázala, že slušná, věcná, racionální argumentace může zvítězit nad demagogií a nad masivními útoky a pomluvami na sociálních sítích.

Macronův fenomén bude mít jistě vliv na celou Evropu. Pokud se mu podaří získat většinu ve volbách do francouzského Národního shromáždění 11. a 18. června 2017 (asi dva týdny po dokončení tohoto textu, pozn. red.), bude moci prosadit svou představu reformy státu, podaří se mu možná vnést do země klid, zapomenutý pocit naděje a změnit Francii. Možná ale jeho reformní kroky vyvolají vlnu demonstrací a zapálených aut: už teď levicově populistický Mélenchon chystá tvrdý odpor.

Pokud Macron nezíská parlamentní většinu, Francie pozná pět let soužití prezidenta s opoziční stranou a její vládou, což nemůže neznamenat než přešlapování a polovičatá řešení. Dnes se ale zdá, že Macronova přitažlivost a dynamika jsou tak silné, že volby vyhraje. Jaká poučení z jeho zvolení mohou plynout pro české prostředí a zdejší levici?

Macronovo vítězství popisuje několik prvků, náhodných i promyšlených, jež ve svém součtu vyústily v nový fenomén: vítězství člověka, kterého nevynesla do křesla žádná strana, žádný stranický aparát a jeho volební mašinerie, ale kandidátova odvaha a osobní nasazení, schopnost soustředit kolem sebe nové tváře ochotné se angažovat pro společnost i politiky toužící léta marně po reformách a dostat hlasy lidí unavených stále se střídající dichotomií dvou zaběhaných stranických mašin (v Paříži Macron dostal devadesát procent hlasů). Stran, které si časem rozdělily mezi sebe administrativu země a jejichž politiky se stále méně liší (stále tu mluvíme o Francii).

Český čtenář bude asi překvapen, když se dozví, že prodej vrtulníkové lodi Putinovi dohodl pravicový Sarkozy a že jej zrušil socialista Hollande. Že podobně Sarkozy prosadil stavbu obřího pravoslavného chrámu vedle Eiffelovy věže. Rozhodnutí pravicová, či levicová? Občané stále méně věří stranám, které, když jsou v opozici, rozdmýchávají pocit, že nic nefunguje, vše je špatně a bude třeba z gruntu změnit, ale když se dostanou k vládě, pokračují do velké míry v nastaveném kursu. A které se po zvolení zaštiťují tím, že věci nejde měnit, že vše rozhodují globalizace a „Brusel“.

Opotřebovaní socialisté

Socialista Hollande postavil svoji kampaň před pěti lety na snížení nezaměstnanosti, ale snížil ji jen nepatrně (je stále desetiprocentní). Logické by tedy bylo systém změnit. Ale už teď slyšíme, že levice a mládež budou protestovat proti Macronovým reformám, tedy paradoxně prosazovat udržení statu quo, který je přitom považován za hlavní zdroj nezaměstnanosti a speciálně mládeži dává malé naděje.

Levicová vláda rovněž nedokázala zamezit zavírání fungujících francouzských podniků a jejich přenášení na východ, kde platí menší daně a mají větší zisky (na východ Evropy do nových států EU stejně jako na východ planety do Asie), ani jejich koupi a následné likvidaci zahraničními korporacemi (Arcelor Mittal). Přitom právě tato vláda za tímto účelem zřídila post speciálního ministra.

Po takových pěti letech už neměli socialisté šanci dostat důvěru voličstva vstávajícího před sedmou ráno. Tím že pro ně nic výrazného neudělali, otevřeli prostor extrémům, ať už levicovému (Mélenchon) či pravicovému (Le Penová). Nezapomeňme, že v dříve tradičních komunistických baštách teď lidé masově volili Le Penovou. Byla schopná oslovit je jazykem, který chtěli slyšet.

To je možná první poučení pro českého občana: že strany tu nemusejí být napořád. Že ani když jsou zaběhány a obsadily všechny mocenské pozice, nemají garantovánu věčnost. Že změna se může konat. A že propad některých stran ve volbách neznamená, že lidé ztratili zájem o veřejné dění, nýbrž naopak když jim strany nevycházejí vstříc, hledají jiné řešení a nenechají si vnutit, že jinak to nejde a že nejlépe o jejich životě rozhodnou stále stejní šíbři (prezidentských voleb se zúčastnilo sedmdesát osm procent voličů v prvním a sedmdesát pět procent ve druhém kole).

Pozitivní argumentace

Druhým poučením z Macronova velkou naději skýtajícího vítězství je, že krizová situace, která nastala kolem prezidentských voleb ve Francii, nemusí vést k vítězství extrému a populismu, ale slušného, věcně argumentujícího politika.

V době, kdy se nechuť k zavedené politické scéně projevuje v mnoha, možná všech evropských zemích, kdy sílí hlasy nacionalistického uzavírání se do sebe a nechuti vůči všemu cizímu a jinému, kdy sílí všemožné integracionismy včetně katolických a volání po návratu do mytických lepších časů, kdy u některých roste obava z možného opakování 30. let, kdy sílí iracionalita a zapomínání na rozum – zvítězil kandidát nabízející vládu konstruktivního středu, racionality, pochopení pro druhé.

Macron zvítězil coby kandidát, který nevybízel k sebeobraně ani k obraně, nechtěl nikoho zavírat ani vyhošťovat, ale stavět mosty a překlenovat příkopy; kdo na domácí půdě navazuje na francouzský racionalismus a ideje osvícenství, navíc v kombinaci s mládím a nadějí na generační změnu.

Macron nelíčil situaci země jako katastrofu a domnělý úpadek (touto cestou šly oba extrémy, Mélenchon i Le Penová), vyzdvihuje energii, dynamiku a sílu Francie. Ve Francii se pod vlivem médií a letitých opozičních stran zaběhlo prezentovat zemi, jako by byla nemocná, v úpadku. Tenhle obrázek hodně šíří anglosaská média, která ovlivňují vnímání většiny cizinců (včetně českých politiků, kteří jiné zdroje nečtou).

Přitom objektivně je Francie pátou nejsilnější ekonomikou planety, světovým lídrem ve výrobě letadel, vlaků metra, rychlovlaků a mnoha špičkových technologií. Má nejsilnější armádu Evropy a je mimo odcházející Británii jedinou jadernou zemí EU. Na mezinárodní scéně je přítomna všude, kde se něco ve světě děje. V mnoha aspektech je jedním z nejpříjemnějších míst k životu na zemi. Má nejvyšší porodnost v Evropě, jednu z nejvyšších délek života (podstatně vyšší než ČR), výborné veřejné zdravotnictví a školství, propracovaný sociální systém. Na rozdíl od USA tu třeba každý má zdravotní pojištění.

Je velkou nadějí, že francouzské voličstvo dalo důvěru takovému směru (můžeme ho nazvat „konstruktivní liberální střed“). Macron sice nezvítězil v prvním kole nijak výrazně, byl příliš novým fenoménem, ale s každým dnem se ukazuje, že popularita jeho věcného přístupu sílí. Zdá se, že se v něm vidí stále víc středových voličů, kteří v každé zemi reprezentují většinu.

Sociologové ve Francii už dávno tvrdí, že francouzští voliči prahnou po vládě politického středu, ale že zatím s takovou nabídkou žádný kandidát neuspěl. Pokud se Macronova většina neprojeví přímo většinou křesel jeho nové strany Republika v pohybu v parlamentu, projeví se asi zprostředkovaně podporou mnoha poslanců stran jiných. Už teď mu veřejným dopisem vyjádřilo ochotu ke spolupráci přes sto poslanců pravicových republikánů, bývalý pravicový premiér Jean-Pierre Raffarin navrhuje vytvořit parlamentní frakci Konstruktivních (Constructifs) a podporovat prezidenta. Ten má zároveň podporu části významných socialistických politiků.

To vše jsou podněty nesoucí naději i pro jiné země a samozřejmě pro Českou republiku. Po Donaldu Trumpovi a Jarosławu Kaczyńském, jejich strategii líčící země v úpadku (Kaczyński vyhrál se sloganem „Polsko v troskách“) a ohrožené ze všech stran, slibující příkopy a ploty, po pouze těsném vítězství liberálních kandidátů v Rakousku a v Holandsku, po deseti milionech hlasů pro Le Penovou, je Macron světélkem naděje.

Nepřipomíná vám to trochu Masarykův realismus? Nebo středové politiky typu Petra Pitharta či zesnulého Jiřího Dienstbiera, který léta tvrdil, že dělení mezi pravici a levici je už passé (nemluvě o Václavu Havlovi)?

Proevropský jazyk

Macronovo vítězství je důležité i z jiného hlediska. V době, kdy se tolik politiků domnívá, že aby uspěli u voličstva, musejí kopat do EU a tvrdit, že za všechno zlo země může „Brusel“, říkal Macron jasně, že evropská integrace je nadějí pro kontinent, že bude chtít jít v tomto směru dál, že spojenectví s Berlínem je pro postavení Francie ve světě i na kontinentu klíčové (navštívil Merkelovou druhý den svého úřadování).

Jako jediný z kandidátů se v kampani vyjadřoval o Unii pozitivně a věcně argumentoval. Extrémní Mélenchon a Le Penová naopak chtěli z EU vystoupit, opustit euro. A zase: je nadějné, že s takovou argumentací Macron vyhrál, středový racionální volič tedy rozumí, že je pro něj Evropa přínosná. Výrazná většina Francouzů je pro euro, a to, že Le Penová proti němu brojila, jí přineslo ztrátu několika milionů hlasů ve 2. kole i velkou kritiku části špiček její strany. Přecenila domnělé antievropské nálady. Kdo po Macronovi zvedne v ČR v kampani prapor EU a našeho členství v této nejvíce prosperující formaci planety?

Macronovo vítězství je kombinací osobních kvalit kandidáta i náhod, které vycítil a využil. Rozhodně není populista. Populismem není tvrzení, že není nutné žít donekonečna v dichotomii dvou stran a všechno jí ospravedlňovat. A vůči Hollandovým pěti letům a posledním socialistickým vládám se vyhraňovali všichni, včetně jejich kandidáta na prezidenta Hamona.

Jednou z náhod, kterých Macron využil, bylo na Francii překvapivé rozhodnutí prezidenta Hollanda neucházet se o druhý mandát a katastrofální průběh a výsledky primárek socialistů i republikánů.

Se svojí nevýrazností a politickou váhavostí i s nejasnostmi kolem svých životních partnerek Hollande dosáhl nevídaně nízké popularity. Přitom má na svém kontě i několik změn společnosti, které vejdou do dějin, ať už rovnoprávnost homosexuálů před institucí manželství či snahu o morální ozdravění politiky: v případě několika podezření jeho ministři okamžitě opustili vládu. Velmi dobře také reagoval ve chvílích atentátů. Svým rozhodnutím ale otevřel prostor pro boj socialistických špiček o nominaci. Socialisté se po pěti letech vládnutí vyčerpali a ošoupali, nepřipravili Hollandova nástupce ani jasnou ideologii, stali se klubkem hadů a výtahem k moci.

V takovéto situaci se obě hlavní strany pustily do primárek. Tuto americkou praxi široce proslavili před pěti lety socialisté. Měla tenkrát velký úspěch u společnosti, prezentována byla jako vrcholný projev demokracie, pravice se cítila nucena zavést je také. Letos ale primárky oběma stranám přinesly vzájemnou nevraživost jejich špiček ještě před prezidentskými volbami. A výsledkem u obou stran byla překvapivá porážka favoritů (Sarkozyho u republikánů, na levici expremiéra Vallse) a vítězství lidí, kteří se líbili aktivistům, tj. lidem výrazně ideologicky vyhraněným, kteří ale neměli šanci oslovit většinové voličstvo. Proto také kandidáti obou dosud vládních stran propadli už v prvním kole (Fillon kvůli fiktivním příjmům své ženy).

Socialistický kandidát Benoît Hamon, jakýsi francouzský Bernie Sanders, měl mimochodem asi ze všech kandidátů nejpropracovanější program, působil věcně a fundovaně. Padlo na něj ale odium člena vládnoucí strany a neměl šanci.

O Macronovi se v českém tisku napsalo hodně pejorativního, jako by byl jen prázdnou bublinou, mediální, bez programu. Objevil se velmi rychle, komentátoři často vycházeli z předsudků a dohadů (pracoval v bance, takže je bohatý, pravicový). Kdo sledoval jeho televizní souboj s Le Penovou, viděl člověka, který má jasné přesvědčení a ví, jak žije jeho země. Který má detailní program reformy společnosti, mluví zasvěceně a bez frází o školství, o zdravotnictví, samozřejmě o ekonomice. Který ukázal klidně a srozumitelně, co chce změnit, jak to udělat, kde na to vezme. Co je pravicového na tom, když navrhuje, že má-li se skončit s vyloučeností předměstí a potomků přistěhovalců, je třeba výrazně zlepšit základní školy? Že už od letošního září chce v problematických oblastech zavést v třídách jen dvanáct žáků nebo posílit třídy druhým učitelem? Socialisté nikdy nic takového neudělali. Nebo že chce osmdesáti procentům domácností zrušit daň z nemovitosti, tj. z bytu – je to pravicové? A že chce do podzimu změnit zákoník práce tak, aby mladí dostali větší šanci najít práci, kterou dnes masově nemají? Kéž by Macronovy změny třeba ve školství zavedla nějaká česká vláda, ať už „pravicová“ či „levicová“. Jsou to změny dané potřebami společnosti.

Petr Janyška (1953) je publicista, vysokoškolský pedagog a diplomat. Byl velvyslancem ve Francii a při UNESCO, ředitelem Českého centra ve Varšavě, celoživotně se věnuje Francii a Polsku, kultuře a domácí politice.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.