Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 3 > The Beastess: Obraz Donalda Trumpa

The Beastess

Obraz Donalda Trumpa

aneb Beauty Is in the Eye of the Beholder

Blahoslavený budiž Facebook, kde se pohodlně dozvím vše potřebné o světovém dění. Každý den mi ve svodce (pro nezasvěcené: tzv. News Feed) přijde minimálně třicet zpráv o tom, že Vojta začal kamarádit s Aničkou, Elišce se líbí program Strany zelených, Pepa hledá spolucestující/ho na psychiatrickou konferenci v Íránu, Steve zasadil na zahrádce pampelišku a Kate dobročinně vylezla na Mt. Everest (fakt – nekecám). 48 lidí se dnes přímo před mýma očima hádá o prospěšnosti EET a 653 podepisuje petici za stažení kontroverzního průvodce Brnem. Jeho autor se odstěhoval do Kuřimi a – v ne zcela jasné v souvislosti s tím – schválili mým mladým kolegům z nejmenovaného ústavu duševního zdraví dvacátý grant pro výzkum LSD. Sjíždím to všechno trpělivě, brány vědomí otevřené, protože vím, že mezi tímto denním chlebem, kterým mě FB zpravodajsky krmí, se občas vyskytne skutečná delikatesa.

Tak třeba někdy před Vánocemi uvízl v oku mé sociální sítě bonbónek superiorní kvality – edelbitter ve zlatém staniolu i s háčkem na vánoční stromeček. Kde se tam vzal? Kdosi z mých amerických přátel olajkoval obálku prosincového čísla časopisu Time, tradičně věnovaného „Osobnosti roku“, a fejs mi to s nadšením dobrovolného agenta okamžitě práskl. No, musím říct – tentokrát se trefil přímo do tlačítka To se mi líbí! Ta obálka se mi líbí, aby bylo jasno. Moc. Jedná se o mistrovské dílo izraelského fotografa Nadava Kandera zobrazující právě zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Pochoutka, kterou chci s vámi sdílet dřív, než nadobro zmatní stříbřitým povlakem historického zapomnění.

Za tím účelem si dovolím parafrázovat komentář Jakea Romma z amerického časopisu The Forward (8. 12. 2016), kde přesvědčivě vysvětluje, „proč je Trumpův obraz na obálce Time podvratným dílem politického umění“ (Why Time's Trump Cover Is a Subversive Work of Political Art). Zkuste si to představit: pozadí obálky je tmavé, okraje a písmo jasně červené. Donald Trump k nám sedí napůl zády v na první pohled státotvorném, na druhý však poněkud ošuntělém koženém křesle. Romm si všímá několika podstatných rysů této ojedinělé kompozice. Celková barevnost tu, stejně jako křeslo, rovněž působí poněkud „zastarale“ či „antikvárně“, jako by byla focena na Kodachrome – materiál, jenž navozuje nostalgickou atmosféru velmocenské slávy Spojených států v prvních dvou třetinách 20. století, tj. období největších válečných i ekonomických úspěchů, kdy ještě platily konzervativní hodnoty americké křesťanské pravice, po jejichž návratu Trump a jeho voliči dnes tak úpěnlivě volají.

Trumpova póza vladaře sedícího na trůnu „starých dobrých časů“ se ovšem liší od klasických zobrazení panovníků tváří v tvář a z výšky vůči divákům, v kterýchžto mají vyvolávat pocit podřízenosti – jako to vidíme např. u sochy Abrahama Lincolna, oficiální fotografie Vladimíra Putina a dalších. Na Kanderově portrétu na nás Doník spíše než svrchovaně shlíží, jakoby přes rameno konspiračně mrká s výrazem „Podívej, jak jsme ty otravné štěnice převezli“. Otočením křesla zepředu dozadu se celá perspektiva moci mění. Divák má nechtěně dojem, že je s Trumpem ve stejné rovině jakéhosi tajného spiknutí, přičemž jeho „poddaní“ se ztrácejí kdesi v temnotě před a pod trůnem – v temnotě, do níž ale z tohoto úhlu nevidíme. Romm připomíná i to, že jednou z Trumpových dlouhodobých taktik je úloha bulvární star, která se ráda blýská před kamerou tak, aby její do detailu promyšlené pózy budily dojem, že odkrývá „skutečné pozadí“ událostí – čímž úspěšně vtahuje fanoušky – a voliče – do své (falešné) hry.

Samotné křeslo, imitující dobu vlády francouzského krále Ludvíka XV., který ovšem „více času než vládnutí věnoval honu na vysokou zvěř a ženské“ a jehož éra byla označována jako „éra vyčerpávající stagnace, nekonečné finanční krize a opakovaných válek“, už svou dobovou reminiscencí symbolicky shrnuje autorovo ironické očekávání od nově zvoleného prezidenta. Postřehneme-li pak alespoň subliminálně trhliny a skvrny na kůži a dřevu křesla, dostanou se nám do podvědomí společně s Trumpovými ztenčujícími se, uměle vytupírovanými vlasy a popraskaným make-upem: veškerá impozantnost se těmito efekty lehce sarkasticky hroutí.

Jinými slovy, spíše než jako obraz mocnáře, působí foto podprahově jako „mrtvolka“ zašlé slávy – jakýsi „retrostylový“ dokument země a jejího vůdce v rozkladu – ne nepodobný Wildeovu rozpadajícímu se portrétu Doriana Graye. Korunu na něm Donaldu Trumpovi nasazují dvě špičky jasně červeného M ve slově TIME, vyrůstající přímo z jeho blonďaté hlavy jako rohy pekelníka...

No – neřekla bych to lépe. A zcela rozhodně bych to nikdy takto geniálně nevyfotografovala. Něco, co se tváří jako oficiální pocta nově zvolenému prezidentovi a (minimálně v daném roce) nejvlivnějšímu muži planety, skutečně je dílem politické subverze. Nesmírně subtilní, graciézní, sofistikované, inteligentní a vpravdě umělecké subverze, jejíž působivost je daná právě všemi vyjmenovanými adjektivy. Umění zkratky, zobecnění a přesahu. A – nechť se nikdo nemýlí: není zapotřebí Rommovy brilantní analýzy, aby takové umění působilo na „masy“ přesně tak, jak autor (možná i ne zcela uvědoměle) zamýšlel. Intelektuál si to podle své chuti rozebere – avšak každý smyslově průměrně vybavený a o světovém dění informovaný současník to tak nějak ucítí. Pochopí, aniž by chtěl. A ovlivní ho to mnohem více, než by psychologicky poučení tvůrci prvoplánových reklam a všemožných kampaní čekali.

*

Najděte si tu obálku – i když už jste ji možná viděli. Najděte si ji znova, vyzvětšujte si ji na celou obrazovku desktopu, případně si i vygooglujte originál Rommova článku s dalšími ukázkami, jak lze zobrazit zlo a neklesnout přitom na jeho úroveň. A pak si překlikněte třeba na tu plastiku nahého Trumpa vztyčenou před volbami v New Yorku. Nebo na fotky z povolebních protitrumpovských demonstrací. Na obnažená děvčata s transparenty „Pussy Grabs Back“. Na zahalená děvčata hajlující „Allahu Akbar!“ (vlastně ne hajlující – jak se to řekne? Nějak se mi to v hlavě pomíchalo – to je ta dvoujazyčnost, asi...). Vyjeďte si ještě jednou z Historie děvčata převlečená za své vlastní přirození. A připomeňte si dámu, která první růžový pochod proti Trumpovi vedla – na netu jsou stále dostupné její hajlující fotky (ne, tentokrát se nepletu ve výrazech): jmenuje se Donna Hylton. Afroamerická bojovnice za práva barevných lesbických žen. Ta, která byla odsouzena na 25 let za účast na tortuře a vraždě jednoho bílého homosexuálního muže. Jo, já vím. Jsou tu ty obavy, že Trump by mohl vraždit homosexuály...

Ještě toho nemáte dost? Nedělá se vám špatně? Zvládáte racionalizaci, intelektualizaci a další obranné psychologické mechanismy, které vám našeptávají, že se přece jedná o zdravou pluralitu a legitimní boj proti tyranovi (který by třeba mohl vraždit homosexuály a jinak ohrožovat liberální hodnoty)? Dobře – tak se radši vraťme zpátky domů. A pokochejme se něčím ryze českým. Například trenýrkami vlajícími na Hradě. Představou, jak by Ovarovi padly. Představou, jak Ovar padá totálně zbořený na hubu. Tak se ta soška jmenuje, ne? Svině zbořená? Soška zpodobňující českého prezidenta jako odporné tlusté prase ryjící držkou v zemi... Byli jste už na té výstavě? Autorem několika variací na hnusné prasečí tělo se Zemanovou, Ovčáčkovou a Babišovou hlavou, případně též nasazenou na – světe div se – přirození, tentokrát pánské, je Umělec Vítězslav Netrval. Umělec zkratky, zobecnění a přesahu. Jemně sarkasticky, rafinovaně sublimující nejnižší živočišné pudy a nenávist k tyranovi do aktu nadčasové politické subverze. Jen ještě potřebujeme nějakého intelektuála, který by všechny ty sofistikované zákruty prasečích ocásků a skladů na smradlavých bombarďácích nějak srozumitelně vysvětlil prostému lidu. Tak, aby prostý lid pochopil, že náš pan prezident prostě je ožralé páchnoucí prase a že si to všechno zaslouží, protože nemá rád homosexuály a ruské disidentky.

A také aby porozuměl těm nejzákladnější rozdílům mezi ruskou disidentkou a českým prezidentem. Nebo americkým prezidentem. Aby i obyčejnému českému Pepíkovi či emerickému ordinary Joe konečně došlo, že ruská disidentka může, ba měla by křičet k.nda k.nda! třeba v hypermarketu nebo v kostele, kde ji mohou slyšet děti a vyděšené babičky, protože v tomto kontextu se jedná o umělecký počin s cílem svržení svrženíhodného diktátora. A že naopak český prezident by k.nda k.nda! říkat neměl, a už vůbec ne v nedělním rozhlasovém pořadu, který mohou slyšet děti a bohabojné babičky, jelikož v jeho podání je toto slovo politickým přehmatem, a především vyloženě nesprávným překladem roztomilého koťátka, kočičky, čičičí. V té souvislosti si nechte prosím také vysvětlit, že i v tom druhém slově se pan prezident mýlil. Riot totiž (opravdu, bez ironie) neznamená „řev“, nýbrž „vzpoura“. Z čehož vidíte, že hradní pán neumí vůbec anglicky, a nemá tudíž nárok se ke vzpouře ruských kočiček jakkoli vyjadřovat. Jakýpak (cituji) Kundí řev! Vždyť ty vzpurnice i těmi kuřátky jenom krmily svoje kočičky v tom obchoďáku, a pokud to v nějakém zvetšelém slizounovi vyvolává chuť je za ta koťátka popadnout, bude nejlepší mu po vzoru Donny Hylton vrazit do zadku grilovací jehlu a opéct si ho jako staré prase.

Ach ano, kontext je všechno, a ne jenom v jazyce! Vzpomínáte si třeba na ten případ, kdy jedna lokální americká politička vyjádřila na Facebooku (nebo na Twitteru nebo Instagramu nebo kde) své sympatie k Trumpovi, a Michelle Obamovou přitom nazvala „lidoopkou na podpatcích“ (ape in heels)? To bylo ostudy po celém internetu! To bylo rozhořčených reakcí, slz a peticí za její odstoupení! Až ta rasistická hejtující blbka právem přišla o kariéru... Lze to snad srovnávat s naším Ovarem? Zkusil snad někdo zažalovat tvůrce jeho přezdívek, uměleckých (ehm) karikatur, dehonestujících videí – o rozvěšovačích spodního prádla a kvalitních divadelních parodiích nemluvě? Ne? V čem je to jiné?

Myslíte v tom, že Zemanova hlava skutečně vypadá tak trochu vepřově – zatímco bývalá americká první dáma opičku nepřipomíná ani vzdáleně? Čili že v prvním případě jde o oprávněnou kritiku, a v druhém o sprostý rasistický útok? No – podívejme se pravdě do očí. Fyziognomie mnohých lidí pocházejících z Afriky prostě a jednoduše vykazuje rysy výrazně podobné jiným druhům čeledi hominidů – a máme-li věřit současným evolučním teoriím o africkém původu Homo sapiens, má to i svoji logiku: ke změně barvy kůže, tvarů těla a tváře došlo až v důsledku migrace do oblastí s odlišným klimatem. Bez ohledu na tyto teorie ovšem, kdyby se Afrolidé (Afroameričané, Afroevropané, Afroafričané etc.) lidoopům nepodobali, tyto posměšky by nevznikly. Nikdo černochům nenadává třeba do rypoušů lysých, přestože rypouši jsou daleko ošklivější než opice a také žijí v Africe...

Potlačte, prosím, své znechucení nad mou zdánlivou nekorektností: já samozřejmě netvrdím, že fyzická podoba s čímkoli je legitimním důvodem k ponižování tohoto typu. Ne, není. Je to dětinské, přijatelné maximálně do deseti let, a v jakémkoli jiném případě zkrátka nechutné a na pár facek. Proč bychom ovšem tento jistě konsensuální závěr neměli vztáhnout na vzhled tak mnohých vypasených růžolících Čechů s trojitými bradami, povoleným svalstvem, pivním břichem a plovoucíma očima? Pokud připustíme, že takových je více než málo, nemají všechny tyhle roztomilé jízlivosti na adresu páně Zemanovy tělesné osoby vlastně rasový podtext? Neměla by Amnesty International (nebo kdo) náhodou zbystřit? Ne? Že je to jen neškodný lidový humor, který nám všem uleví, tak jako ulevuje desetiletým frackům, kteří neznají jiné způsoby, jak vyhrát nad neoblíbeným spolužákem? Že o nic nejde? Zkuste se vžít do Zemanových pocitů: domníváte se, že se nad sebou zamyslí, přestane pít, změní politické názory, omluví se oponentům, a v zájmu národního blaha konečně odstoupí? Nebo se bude mstít všem okolo ještě důsledněji a utápět své potrhané ego v ještě hlubších štamprlích? Jak by bylo vám, kdyby na vás házeli hnůj?

*

Pokud máte pocit, že míchám „hrušky s jabkama“ (a jinými živočišnými druhy), vraťme se nyní hyperbolicky k anglickému rčení v podnadpise – „Krása je v očích toho, kdo se dívá“. Což je původně myšleno existencialisticky, tedy tak, že krása je subjektivní prožitek a že někomu třeba i Donald nebo Miloš (nebo Michelle) mohou připadat krásní, ať si estetické kánony a celý zbytek světa říkají cokoli. Hyperbolicky je pak možno přísloví pochopit i jinak. Krása je v očích toho, kdo umí rozbředlého miliardáře dřepícího na troskách rozpadající se civilizace zpodobnit jako Monu Lisu – jako obraz něčeho, co přesahuje přítomný okamžik a konkrétní reálie, jako symbol, jako esenci. Krása je v očích toho, kdo se dívá. Hnůj je v rukách toho, kdo ho hází.

The Beastess (1969) je česká psychiatryně a publicistka.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.