Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 3 > Pavel Uherek: Populistická lákadla

Pavel Uherek

Populistická lákadla

V programu, rétorice a argumentech současných populistů, kteří zpochybňují dosavadní politiku, můžeme vypozorovat několik ustálených protimluvů či (záměrných?) projevů nepochopení úlohy politiky ve společnosti. Jako reálný socialismus měl své paradoxy a svá „čuděsa“, má i populismus svá lákadla.

Lze je shrnout do následujících dominantních tezí, od kterých se odráží veškerá, navenek velmi přitažlivá, logika populistické argumentace.

Správná politika je schopna oslovit všechny

Podobnou a velmi naivní ambici mělo již Občanské fórum. Po celá čtyři desetiletí před Občanským fórem tuto tezi nabízela Komunistická strana Československa a ještě před komunisty třeba i nacistická NSDAP. Na první pohled je uvedený výčet těchto tří politických subjektů nesmyslný a podivný, někoho možná urazí, jiný jej bude považovat za lacinou provokaci.

Při bližším pohledu však můžeme postřehnout, že hlavní představitelé jinak demokratického Občanského fóra se od tradiční stranické politiky otevřeně distancovali. Velmi záhy, v roce 1991, ale už následoval rozpad Fóra, neboť se nebylo schopno sjednotit na jednotném politickém ani ekonomickém programu. Předtím KSČ po celou dobu své vlády tvrdila, že ji vykonává v zájmu všeho lidu, přičemž ve volbách v roce 1946 komunisté získali i hlasy voličů, kteří v období prvorepublikovém volili pravicové strany (zejména agrárníky).

Ještě dříve němečtí nacisté v roce 1933 obdrželi v posledním předválečném volebním klání do Říšského sněmu přes čtyřicet procent hlasů, tedy také evidentně napříč všemi sektory německé společnosti. Občasná tvrzení, dle nichž byl typickým nacistickým voličem primitivní hospodský povaleč, a nacismus proto do slušné společnosti nepatří, jsou tak pouze útěšnou frází. Nacisté naopak měli velmi širokou volební základnu, své příznivce nelovili na okraji společnosti, ale patřili mezi ně mladí, staří, chudí, bohatí, vzdělaní i nevzdělaní. Nacistickým heslem bylo Německo pozvednout, regenerovat, odstranit chaos. Němce tak nelze beze zbytku podezírat z přízemního antisemitismu. Kniha Mein Kampf se před nástupem nacistů k moci prodala ve zhruba osmdesátimilionovém Německu v počtu dvaceti tisíc kusů, tedy nijak masově, šířila se spíše jen mezi členy nacistické strany. Nebyly to tedy Hitlerovy názory na konečné řešení židovské otázky či jiné rasové teorie, co Němce přitahovalo. Stěžejním důvodem, proč jej obyvatelé Německa chtěli za svého vůdce, byly právě fráze o odstranění domnělých politických žvanilů, rozbujelé korupce a nepořádku. Právě tyto slogany způsobily, že NSDAP byla stranou tzv. všežravou, tedy byla skutečně schopna oslovit všechny.

Na uvedených historických příkladech je zřejmé, jak je údajný záměr mluvit jménem celé společnosti nebezpečný. Takový mluvčí aspiruje na to vědět, co je pro každého z nás správné, chce nastolit jen jeden pohled na věc, za nímž se však ve skutečnosti skrývá snaha uchopit politickou a hospodářskou moc ve svůj prospěch. Politika deklarující zájmy všech postupně směřuje také k tomu, že opouští přirozenou zdrženlivost a snaží se zasahovat i do záležitostí, do nichž vstupovat nemá.

Opravdový demokratický politik si proto neosobuje hlásat názory všeho lidu, ale vždy jen jeho některé výseče, a to na základě jasně dané a předvídatelné politické ideologie, ať již levicové (socialistické), pravicové (konzervativní), ekologické, feministické nebo křesťanské. Univerzální a velikášské výzvy změnit svět nebo hesla o nutnosti neustálého boje proti něčemu či někomu za účelem záchrany národa, státu apod. se proto možná hodí do dob revolučních, nikoliv však do běžného politického života.

Na pojímání politiky jako prosazování jasně ekonomicky či sociálně vymezených a ohraničených zájmů není tedy nic špatného, jak se nám téměř nepřetržitě snaží namluvit populističtí rádoby mluvčí celé společnosti, kteří se od tradičního pravolevého spektra vášnivě distancují.

Naopak. Právě politika, v níž si konkurují různé názory a která nenabízí jediný univerzální recept, je schopna nenásilně regulovat konflikty ve společnosti, je schopna zajistit svobodu a fungování lidské pospolitosti. Pokud budeme mít jen jeden názor, zpravidla vše končí v pronásledování jinakosti, nesvobodě, strachu, čímž nakonec začneme strádat nejen materiálně, ale zejména lidsky s rizikem růstu násilí a vyvolávání ozbrojených konfliktů včetně těch mezinárodních.

Správná politika je věcí odborníků

Úspěšní byznysmeni vstupující v poslední době do politiky často mluví o vlastním sebeobětování, protože se v politice necítí dobře. Politiku považují za tak trochu zbytečnou. V jejich pojetí by měla fungovat spíše na principech obvyklých právě ve světě obchodu, v němž jsou podnikatelské zvyklosti oproti těm politickým spolehlivé a prosté jakýchkoliv postranních, podpásových nebo nekalých úmyslů. Při obchodování se prý nehraje zákulisně, ale čestně. Dle této neustále opakované mantry je politik špatný už jenom proto, že se neživí poctivým způsobem (rozuměj obchodováním či jinou „normální“ prací). Politik je tak považován v podstatě za lenocha, který odpovědné a bohulibé zaměstnání nikdy nepoznal.

Na druhé straně však právě prostřednictvím politiky chtějí vládnoucí velkopodnikatelé zajistit velmi neskromný úkol, a to povšechné, obecné blaho. Podobným zadáním však prokazují velké nepochopení účelu a významu politického systému, kterým sice na jedné straně pohrdají, ale na straně druhé si jej vybírají jako nástroj pro zajištění nemožného. Úlohu jimi podceňované politiky tím zároveň značně přeceňují.

Je také paradoxní, že spíše než svobodné a tržní podnikání, na kterém přitom postavili svůj obchodní úspěch, je podnikatelům v politice nakonec rétoricky bližší samosprávný socialismus praktikovaný v komunistické Jugoslávii po druhé světové válce. Zde zaměstnanci v podnicích skutečně hlasovali – o tom, co bude firma vyrábět, jak se rozdělí zisk, kolik budou stát obědy v podnikové kantýně, do čeho se bude investovat nebo jaká bude výše mezd. Samospráva měla být v jugoslávském pojetí a tvrzení členů tamních vládnoucích struktur skutečným socialismem, opravdovým vlastněním podniků samotnými dělníky, reálnou aplikací marxistické teorie v praxi (jak vedoucí členové Svazu komunistů Jugoslávie uváděli, tímto se jejich samosprávný socialismus lišil od zkostnatělé a byrokratické ekonomiky v zemích sovětského bloku). Zavádí se však tato forma jugoslávské samosprávy i v současných firmách? Zřejmě ne.

Politika totiž ve skutečnosti není řízením soukromé korporace, ale správou veřejných záležitostí. Politika je pouze technickým nástrojem, jak řešit rozporné zájmy, které mezi lidmi zcela přirozeně existují. V tom spočívá povolání politika, v tomto ohledu jde o práci jako každou jinou.

Jednotlivci mají odlišný pohled na výši daní, na to, zda ve vlastní obci postavit fotbalový stadion, nebo raději dětské hřiště, zda vybudovat park, nebo spíš opravit chodníky, zda na celostátní úrovni platit péči u lékaře, či hradit náklady za školní učebnice nebo zda více obchodovat s Ruskem, či se Západem. Politika je určena k tomu, aby tyto konflikty nenásilnou formou, na základě určitého pevného a předvídatelného ideového směru a pokud možno racionálně rozhodovala. V demokratické politice je tedy vždy stěžejní princip většinového rozhodování.

Jednoho a z odborného hlediska objektivně bezvadného výsledku v politickém rozhodování není tedy možné dosáhnout, každá volba má vždy své výhody a nevýhody. V politice se proto o odborných věcech nehlasuje. Není možné rokováním v parlamentu, v obecním či krajském zastupitelstvu nebo cestou referenda rozhodovat, jaké budou správné medicínské postupy pro léčbu nemocí, správné technologie pro stavbu budov nebo správné receptury pro vaření jídel. Rozhodování o podobných záležitostech není hlasováním politickým, ale patří právě odborníkům, vědcům, technikům, manažerům. Stejně tak manažerům, a nikoliv poslancům v parlamentu náleží rozhodovat o tom, jak bude investovat soukromá firma

Tolik proklamovaná potřeba odbornosti v politice je tak často pouze lákavou zástěrkou pro realizaci egoistických projektů, které jsou výhodné výlučně pro toho, kdo je navrhuje.

Na tomto místě lze ostatně použít i jiný historický příklad. Vláda odborníků byla vědomě praktikována například v Portugalsku od poloviny dvacátých do poloviny sedmdesátých let minulého století, tedy v době vlády Antonia Salazara. Univerzitní profesor ekonomie A. Salazar zcela otevřeně a záměrně demokracii v Portugalsku odmítal s tím, že jižanské národy pro ni nejsou dostatečně sociálně ani charakterově zralé. Jeho vláda, někdy nazývaná katedrokracie a zejména zpočátku obyvatelstvem podporovaná, sice Portugalsku přinesla určitou stabilitu, nicméně zároveň se jednalo o nesvobodný, v mnohém zločinný režim (byť nikoliv fašistický, jak se občas uvádí), který pronásledoval své oponenty a porušoval lidská práva. Salazarův Estado Novo, tedy Nový stát, který v roce 1926 nahradil velmi křehkou republikánskou demokracii, vydržel poměrně dlouho, téměř půlstoletí. Nakonec však byl svržen tzv. karafiátovou revolucí, aby byl opět nahrazen pluralitní demokracií. Ta se již (na druhý pokus) v Portugalsku udržela. Jak vidíme, opakující se snahy zásadně rekonstruovat státy jsou nezbytnou součástí moderní evropské historie...

Správná politika umí zajistit, aby bylo líp, a uchránit svět od všeho zla

Od populistů slýcháme návrhy na rušení politických institucí, zjednodušení stranického spektra, omezení počtu členů parlamentu, zavedení většinového volebního systému či prvků přímé demokracie. Cílem těchto „redukčních“ nebo údajně reformních opatření mají být přehlednost, vyšší výkonnost a především nízké náklady spojené s politickým provozem.

Podobné úvahy o darmožroutech zbytečně tlachajících a handrkujících se někde v parlamentu nejsou nijak originální. Do praxe je zaváděly na počátku své existence veškeré autoritativní nebo později i přímo totalitní politické režimy. Máme-li hledat příklady u nás, dělo se to jak v pomnichovské druhé republice v roce 1938, tak v době instalace komunistické diktatury po roce 1945. Pokud žádný parlament reálně nefunguje, politická diskuse se nevede, vládní návrhy nejsou nijak oponovány, či je odlišný názor dokonce perzekuován, je podobné řešení možná levné a rychlé, zřejmě však nepředstavuje úplně žádoucí formu společenského uspořádání.

Realita totiž černobílá není, svět není příkře rozdělen na dobrou a špatnou polovinu a člověk s jiným názorem nemusí vždy představovat zásadní zlo. Většina významných politických filozofů od starověku přes středověk až raný novověk vždy tvrdila, že v každém z nás je kus toho pozitivního, ale i negativního. Pochybnosti, konflikty, rizika či neštěstí jsou přirozenou součástí naší existence, kterou nelze s definitivou odstranit. Politika a lidmi tvořené zákony jsou proto jen pokusem, jak zajistit přežití společnosti a nenásilně v ní doutnající rozpory řešit. Poslouchajíce však dnes některé populisty, opět můžeme nabýt chlácholivého dojmu o nezdolné síle lidské vůle, v jejíchž možnostech je zajistit záchranu všehomíra.

O úpravách volebních pravidel nebo postavení ústavních institucí je samozřejmě nutné průběžně debatovat, nicméně hledat příčinnou souvislost mezi korupcí a počtem členů dolní parlamentní komory nebo mezi cykly ekonomického výkonu a politikou je nepodložené či přinejmenším neúměrně zjednodušené.

Ani roztříštěnost stranických systémů typická pro postkomunistické země (zejména pro Polsko nebo Slovensko) nebo i pro demokracie vzniklé po roce 1918 a s tím spojené dlouhodobé obtíže se sestavováním vlád nejsou dány samotnou povahou politiky, ale spíše náročným přechodem k novému demokratickému systému po roce 1989.

Je sice pravda, že stabilita českých kabinetů po celé polistopadové období nebyla valná, ale tento jev není dán výlučně nastavením ústavního systému. Na křehkosti vládních většin v České republice se například výrazně podílela existence silné komunistické strany, která byla ze společnosti demokratických politických subjektů vyřazena, což také bylo podstatným důvodem obtížného sestavování vládních koalic. Podobný faktor je přitom dán historicky a sociálně, není důsledkem demokracie samotné.

Správná politika udělá práci za nás

Proklamovaná nutnost ústavních reforem je tak pseudoproblémem, který má občanům namluvit, že za jejich potíže může špatný politický systém. Podobně položený argument se přitom velmi dobře poslouchá. Naznačuje totiž, že za své problémy neodpovídají občané samotní, ale faktor, který nijak nemohou ovlivnit, tedy politici sedící někde daleko ve sněmovně. Se stejnou logikou dnes často ze všech nezdarů obviňujeme Brusel, neboť ten je přece ještě dál a nemáme na něj už vůbec žádný vliv (navíc Evropská unie po nás, probůh, žádá i nějaké povinnosti, což přece nemůžeme dopustit, lépe je opřít se o silné Spojené státy, Čínu nebo Rusko, které od nás zřejmě nic žádat nebudou...).

Obdobně byl dříve pojímán i český „totáč“, tedy odcizený komunistický režim, údajně vnucený zvnějšku, za který běžný občan odpovědnost také nenesl. Proto možná na ten pohodlný totáč dnes nostalgicky vzpomínáme, neboť veškeré neduhy šlo svést „na komunisty“, za vše mohli „oni“.

Svoboda je však údělem. Svoboda znamená odpovědnost za vlastní rozhodování o tom, jakou si vybereme práci, vzdělání, přátele či životní partnery, zda budeme či nebudeme mít děti a jak je budeme vychovávat. To vše jsou přitom rozhodné faktory pro pocit osobní spokojenosti, politik na ně sice nějaký vliv má, ale poměrně (i právně) omezený. Pokud by jej měl v rozhodné míře, nebyl by to už politik demokratický, ale pověstný velký bratr. Možná však velkého bratra chceme a na tuto lidskou pohodlnost a přání veškerou odpovědnost svalit na jiné možná dnešní populisté i trochu spoléhají.

Populistická argumentace tak nabízí snadná a alibistická vysvětlení, proč se něco nedaří, proč máme strach nebo proč se cítíme nespokojení či nejistí. Prostřednictvím hledání chyb jinde pak pouze postačuje údajné viníky beze zbytku odstranit, zastavit či je vykázat, korupcí zatuchlou bažinu snadno vypustit. Vše tím bude skrze politiku vyřešeno, správní zvítězí a my, aniž bychom vlastně museli hnout prstem a aniž by nás to cokoliv stálo, budeme opět šťastní.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.