Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 3 > Hynek Skořepa: Jevgenij Jevtušenko a jeho nekončící hledání ráje

Hynek Skořepa

Jevgenij Jevtušenko a jeho nekončící hledání ráje

... chtěl bych být svoboden,
ne však na úkor toho,
kdo v porobě strádá.
... Přál bych si,
lidstvo,
bojovat na všech tvých barikádách...

Jevgenij Jevtušenko: Co bych si přál (přeložil V. Jelínek)

Když ve věku 84 let zemřel 1. dubna letošního roku v USA jeden z nejznámějších ruských (a sovětských) básníků Jevgenij Jevtušenko, uvědomil jsem si, že odešel další z lidí, kteří formovali moje hledání vlastního pohledu na svět v mládí. S Jevtušenkem jsem se coby gymnaziální student nepotkal ve škole (bylo už po sametové revoluci), ale díky objevu jeho prózy Jahodový ráj (Jagodnyje mesta, Lidové nakladatelství, Praha 1985, překlad Jaroslav Hulák). Nebyl tedy pro mne v prvé řadě básníkem, přestože v ruském tisku se v souvislosti s jeho úmrtím objevovaly též výrazy typu „poslední velký básník 20. století“ či „sovětský klasik“. Setkal jsem se s ním především jako se Sibiřanem a zařadil si ho do galerie svých oblíbených sibiřských autorů, jako byli Viktor Astafjev (1924–2001), Vasilij Šukšin (1929–1974), Valentin Rasputin (1937–2015) či Oleg Kuvajev (viz Listy č. 4/2016, str. 92–95). Ti nepřehlédnutelným způsobem obohatili sovětskou (a troufám si říct, že i světovou) literaturu a také mi odkrývali bohatství přírody i „krásy duše“ Sibiře a jejích obyvatel, které jsem měl možnost osobně poznat až mnohem později.

V Jahodovém ráji autor přechází od myšlenek kosmonauta, který stále čeká na svůj let (pořád končí jako náhradník), do sibiřské tajgy či chilského Santiaga v době rozbíhajícího se vojenského puče proti levicovému prezidentovi Salvadoru Allendovi. Nakonec přivádí čtenáře do jižně od Moskvy ležícího města Kalugy na počátku 20. století, kdy zde Konstantin E. Ciolkovský rozvíjel své myšlenky o budoucím dobývání kosmu a budoucnosti lidstva. V knize zdůrazňuje lásku k rodnému kraji (Taková jahoda, jako tady na Sibiři, neroste nikde na světě. Voní jako čert, div se z toho hlava nezamotá.). Uvědomuje si ale také, že Sibiř vstřebala kromě tradic původních místních národů (náležejících již ke žluté rase) také mnoho vlivů z okolí (... naše kraje do sebe hluboko vstřebaly ducha těch nejlepších lidí). Naráží tím na to, že na Sibiř nuceně odcházeli do vyhnanství často nejlepší a nejpokrokovější synové Ruska. Zdůrazňuje též nutnost ohleduplnosti člověka vůči ostatním (nic laskavého, cos neřekl včas, už neřekneš, a nic hrubého, co jsi řekl, už nevrátíš zpátky) a odpovědnost člověka vůči světu. A nezapomíná na Rusko jako takové, Rusko, které není vymyšlené, ale vytrpěné.

Na Slovensku, kde byla normalizační mizérie přece jen o něco méně tíživá než v českých zemích a kde občas vycházely i knihy, které na západ od řeky Moravy bdělé oko cenzorovo v žádném případě nenechalo proniknout do vydavatelských plánů oficiálních nakladatelství, objevoval se Jevtušenko v překladech často dříve a v odvážněji pojatých výborech. V roce 1988, již v uvolněnějších přestavbových časech, vyšel v bratislavském nakladatelství Smena výbor s názvem Len aby z toho niečo nebolo... (edičně ho připravil Teodor Križka a na překladech se kromě něj podíleli Ľubomír Feldek, Michal Chuda, Milan Tokár, Eva Birčáková, Veronika Hlavatá a Igor Slobodník). Kniha je uvedena básní známého chilského levicového básníka Pabla Nerudy Jevtušenko je blázon... (v překladu Milana Richtera), která, soudím, podává docela výstižnou Jevtušenkovu charakteristiku:

Jevtušenko je blázon,
je klaun,
tak vravia so zaťatými perami.
Poď, Jevtušenko,
nebudeme sa zhovárať,
všetko sme si už povedali,
kým sme prišli na tento svet,
a v tvojej poézii sú
lúče luny v nove,
elektronické okvetné lístky,
lokomotívy,
slzy,
a tu a tam, hohó,
hore a dole,
tvoje piruety, tvoja vysoká akrobacia...

Název knihy je narážkou na Jevtušenkovo označení lidí, kteří se v prvé řadě nechtějí kompromitovat ničím, co by mohlo ohrozit jejich společenské postavení. Básník je výstižně nazývá „Jenabyztohoněconebylisté“. Jejich heslem je na sebe neupozorňovat, nevyčnívat. Hlavě pokud možno v klidu žít a získávat pro sebe různé výhody. A nemylme se, i dnes je jich mezi námi hodně. Jsou totiž staří jako lidstvo samo, a taky věční.

Sibiřan tělem i duší

Jevgenij Alexandrovič Jevtušenko se narodil 18. července 1932 v železniční stanici Zima na Transsibiřské magistrále. Jako jeho místo narození bývá sice někdy udáván i Nižněudinsk (obě místa leží v Irkutské oblasti), Zima však bude pravděpodobnější (ne nadarmo básník proslul mimo jiné poémou stejného jména). Budoucí poeta se rodným jménem jmenoval Gangus, otec byl pobaltský Němec, povoláním geolog, jinak obdivovatel poezie. V roce 1944, po návratu z evakuace ze Zimy do Moskvy, změnila básníkova matka synovo příjmení podle svého dívčího jména (Jevtušenko o tom píše v poémě Máma a neutronová bomba, za kterou v roce 1984 získal Státní cenu SSSR).

Jevgenij Jevtušenko nebyl dobrým žákem, ve škole měl špatné známky a raději se věnoval poezii v kroužku při moskevském Domě pionýrů. V patnácti letech byl dokonce ze školy vyloučen (byl nespravedlivě obviněn ze spálení klasifikačních záznamů se známkami). Nechtěli ho nikam přijmout, otec ho proto poslal s doporučujícím dopisem na geologickou expedici do Kazachstánu. Poté pracoval i na Altaji. V letech 1952 až 1957 studoval Jevtušenko na Literárním institutu A. M. Gorkého v Moskvě. K přijetí na institut mu pomohl přítel, básník Vladimír Sokolov, Jevtušenko totiž neměl maturitní vysvědčení.

Zrození básníka

Na otázku, jak se stal básníkem, odpovídal Jevtušenko obvykle vzpomínkou na otce – geologa, který miloval poezii a sám psal verše. Uměl prý dlouze recitovat zpaměti nejen Puškinovy a Lermontovovy básně, ale i ukázky z tvorby současných autorů. Právě otec vštípil synovi lásku k poezii. Své ale přidala také babička, která se o malého Žeňu starala za války. Čítávala mu ukrajinsky verše Tarase Ševčenka. Jevgenij sám v dětství rád poslouchal lidové písně, zapisoval si je a občas k nim dopisoval i vlastní verše (Copak může člověk, který necítí krásu lidových písní, pocítit krásu poezie?). Také Jevtušenkův nevlastní otec měl rád lidovou poezii. To on ho seznámil s díly Majakovského a Jesenina, přestože Jeseninovy básně byly v té době téměř nedostupné. Právě v Jeseninově tvorbě došlo ke splynutí lidové slovesnosti a umělé básnické tvorby.

Ve svém prvním vážném pokusu o báseň se Jevtušenko pokusil zobrazit vlastní válečné dětství na Sibiři. První verše však uveřejnil až v roce 1949 v časopise Sovetskij sport. Kromě studií na literárním institutu získával cenné zkušenosti také setkáními s někdejšími frontovými básníky. Pravidelně publikovat začal již v šestnácti letech a už tehdy se projevila jeho neobyčejná schopnost vytrvale pracovat. Na literárním institutu s ním studovala řada kolegů a kolegyň, o kterých se brzy začalo mluvit jako o první poválečné básnické generaci (Robert Rožděstvenskij, Bella Achmadulinová, Jurij Kazakov a další). Do literatury vstupovali v období kritiky kultu osobnosti. Náklady básnických sbírek tehdy stoupaly, poezie se stala věcí veřejnou. Zájem o ni nabyl rozměrů, jaké neměly ani v Sovětském svazu, ani jinde na světě obdoby. Již v Jevtušenkově knižní prvotině Rozvědčíci budoucnosti (1952) se objevují zárodky toho, co je charakteristické pro celou jeho tvorbu. Jevgenij Sidorov v předmluvě k třísvazkovému výboru Jevtušenkových básní (Moskva 1984) poznamenává: Právě když usiluje o to být víc než básníkem, nikdy jím nepřestává být. A naopak, někdy je jím právě proto, že nechce být jen básníkem.

Z řady Jevtušenkových básnických sbírek lze uvést např. Třetí sníh (1955), Cestu entuziastů (1956), Jablko (1960), Zpívající hráz (1972) či V životní velikosti (1977). Teodor Križka v doslovu k výše zmiňovanému výboru uvádí (1988):

O Jevtušenkovej poézii ťažko hovoriť ako o diele, kterého úroveň vzrastá od zbierky k zbierke... Jevtušenko však každou novou básňou objavuje nové témy respektive nový uhol pohľadu, zaujíma nové a nové stanoviská. Svoju poéziju zaľudňuje nespočetným množstvom postáv, ktoré ťažko čo i len vymenovať. Jevtušenkove zbierky praskajú vo švíkov, akoby sa v nich ubytovalo celé Rusko. A v období, keď Jevtušenko začína cestovať po svetových kontinentoch – prešiel ich okrem Antarktídy všetky! –, jeho verše zaplnia aj postavy z iných končín sveta, počnúc hippies a americkým prezidentom končiac. Takmer každé, aj to zdanlivo bezvýznamné stretnutie s človekom nájde v Jevtušenkovej poézii svoje miesto... Niet pochýb, že práve v ľúbostnej lyrike spočíva jedna z najpríťažlivejších stránok Jevtušenkovej poézie a že práve ľúbostnou lyrikou si získal širokú popularitu...

(Jevtušenko)... vyjadruje nádej predovšetkým v mladé pokolenie. Ak ho kritizuje..., má na mysli potrebu a povinnost nastupujúcej generácie pokračovať v avantgardnej úlohe umenia, ktoré nemôže byť avantgardným bez úplného poznania kultúrneho dedičstva.

Viera v budúce generácie spisovateľov sa nie raz mihne v Jevtušenkovej básnickej i publicistickej tvorbe. Naposledy hádam v rukopisnej podobe filmového scenára Koniec mušketierov, keď v záverečnej scéne dedinské chlapča dvíha zo zeme kord umierajúceho mušketiera a zaujíma útočný postoj, privlastňujúc si nielen zbraň bojovníka za spravodlivosť, ale aj jeho meno, šľachetnosť, uprimnosť a odvahu.

Opakuje sa tak zázrak, ktorý je zázrakom napriek tomu, že je zákonitým javom a potvrdením rovnováhy síl dobra voči zlu v ľudských dějinách.

Něha

K nejznámějším básníkovým sbírkám patří Něha (1962). Jde o velmi různorodou sbírku, jejíž charakteristika se dostala i do Slovníku světových literárních děl (Praha 1989), kde příslušné heslo zpracovala Taťjana Korjakinová. Obsahuje milostnou lyriku, studie ze všedního života obyčejných lidí, kritiku přehmatů minulosti, ve druhé části pak básně věnované Kubě a kubánské revoluci. Život a problémy malých lidí básník podával s vřelou účastí. Přímo programově se hlásil k tzv. obyčejným lidem (úvodní báseň Není na světě nezajímavých lidí), k člověku jako bytosti s bohatým vnitřním světem, neredukovatelné ve schematizovaného nositele společenských přeměn (či řečeno dnešní terminologií, nástroj nekonečné akumulace kalitálu). Jevtušenkův jakoby Hrabalovský obraz člověka má svůj význam i dnes. Vždyť také v současnosti by někteří rádi redukovali lidi na poslušné stroje, které je možné odhodit, když už nemohou sloužit.

V češtině vyšla Něha jen zčásti roku 1965 (ve stejnojmenném výboru spolu s dalšími básněmi v překladu Olgy Maškové a s ilustracemi olomoucké výtvarnice Anny Grmelové), dvě básně v překladu Václava Jelínka byly později zveřejněny ve sbírce Armstrongova trubka (1981).

Něha vznikla v době největší Jevtušenkovy popularity, která neměla v sovětské poezii obdobu od dob Majakovského. Stejně jako předchozí sbírky a poéma Stanice Zima (1958) vyjadřovala stanoviska a pocity mladé generace, její nejistoty a hledání, ale také nekompromisnost vůči přetrvávajícímu dogmatismu a formalismu. Díky tomu se Jevtušenko stal tribunem mladé generace, tehdejší „západní“ kritikou byl dokonce označován za sovětského „rozhněvaného mladého muže“.

Ve slovenském překladu mne mnohé z Jevtušenkových básní oslovují víc než v překladu českém. Konec konců slovenština má, především díky své zvukomalebnosti, k ruštině blíž než čeština. Je zajímavé porovnat třeba známý Monolog beatniků v českém překladu Václava Jelínka (sbírka Armstrongova trubka, Praha 1981) se slovenskou verzí Monológ beatnikov (překlad Teodora Križka ve zmíněném výboru Len aby z toho niečo nebolo...):

Dvacátý věk nám dal jen klamné výšky
a danil nás a clil, kde jenom uměl.
A ideje, to chmýří pampelišky,
odlétaly, když se svět chvěl a duněl.

Ironie se stala naší zbraní
i nadějí...
Ta ironie klestila nám cestu,
byla nám štítem proti lžím i dýkou...

Vlečem se světem – vězni vlastní klícky,
jak kdysi Faust. Jsme také upsáni.
Mefistův krutý úsměv sarkastický
jak stín se všude plazí za námi...

Dvadsiate storočie nám premývalo mozgy,
eště aj zo lži sme museli platiť úrok.
A z každej idey zostali iba trosky,
tak jako púpavy ich z doby odvanulo.

Za iróniu sa hneď do istoty schoval
každý z nás ako za smiech chlapci
pred pubertou...
To irónia sa nás všetkých zastávala,
keď faloš útokom brávala kóty ďalšie...

Blúdime životom. A, história, už sme
upísaní jak Faust – stačila jedna veta,
a irónia hrozný mefistovský úsmev
jako tieň naveky nám zavesila v pätách...

Nonkonformní básník, či přisluhovač režimu?

Ve svých dvaceti letech, v roce 1952, se Jevtušenko stal nejmladším členem tehdejšího Svazu sovětských spisovatelů. Cítil se duševně spřízněn s mnoha osobnostmi humanistického umění 20. století, jako byli Ernest Hemingway, Edith Piaf či Louis Armstrong. V 60. letech se pak zřetelně vymezil vůči stalinismu a byl významnou postavou obrodného procesu. V básních, které často sám přednášel před širokým publikem (navazoval tak na recitační tradici 20. let), kritizoval bezpráví, varoval před válkou a vyzýval k porozumění. V obdobném duchu se nesla také jeho esejistická tvorba (viz např. Vojna – eto antikuľtura, Moskva 1983). V jedné ze svých nejznámějších básní Babí jar (1961) vytvořil symbolický památník obětem masakru desítek tisíců židů, Ukrajinců, Rusů a obyvatel Kyjeva dalších národností, které pohotovostní jednotky Einsatzgrupen (složené převážně z Ukrajinců!) koncem září 1941 postřílely v rokli nedaleko ukrajinského hlavního města.

Báseň napsal v době, kdy ještě v samotném Babím jaru nepřipomínal oběti masakru žádný pomník (Nad Babím jarom nečnie pamätník, len strmina, a to je hriešne málo. Dusí ma úzkosť.). Právě Jevtušenkova báseň a ohlas, který vzbudila v zahraničí, přiměly tehdejší sovětské úřady, aby místní židovské komunitě umožnily vztyčit nad hromadným hrobem pomník. Autor v básni varoval i před antisemitismem v SSSR.

Jevtušenko měl nejen nadšené obdivovatele, ale také kritiky. Slavný filmový režisér Andrej Tarkovskij ho prý po přečtení poémy Kazaňská univerzita, kterou se básník údajně snažil zalíbit Chruščovovi a Brežněvovi, označil za „měšťáka“. Básník Josif Brodskij (1940–1996), donucený roku 1972 k emigraci ze SSSR a laureát Nobelovy ceny za literaturu (1987), prohlásil o Jevtušenkovi, že hází kameny jen tam, kde je to úředně povoleno a schváleno. Když byl Jevtušenko přijat za čestného člena Americké akademie umění, Brodskij z ní na protest vystoupil. Ale možná šlo jen o obyčejnou závist. Brodskij označil Jevtušenka za velmi špatného básníka a ještě mizernějšího člověka. Při znalosti Jevtušenkova díla mi to přijde jako příliš záštiplné odsouzení.

Na druhé straně se prý Jevtušenko roku 1974 veřejně postavil proti uvěznění pozdějšího nositele Nobelovy ceny Alexandra Solženicyna, zavolal šéfovi KGB Andropovovi a pohrozil sebevraždou. Pozdější generální tajemník Jurij Andropov mu byl možná dokonce nakloněn. Byl to právě on, kdo začal uvažovat o nutnosti reforem a pootevřel dveře Michailu Gorbačovovi a jeho přestavbě.

Zastánce i kritik přestavby

Jevtušenko nepochybně byl, jako většina umělců, rozporuplným člověkem. Měl však své zásady, kterých se držel. Překladatel Václav Jelínek jej označil za básníka pevných mravních zásad a otevřeného srdce.

Poéma Bratská hydroelektrárna (1965) bývá v současnosti někdy označována za prorežimní, prokomunistickou. Je tomu však opravdu tak? Začtete-li se do úryvku Modlitby před poémou (v překladu Ľubomíra Feldeka), musíte o takovém hodnocení přinejmenším zapochybovat. Leccos autor jen naznačoval mezi řádky, v mnohém zůstal v zajetí své doby. Ale kdo z nás má právo ho soudit?

Si básnik v Rusku? Nie, si básnik len!
Básnik sa iba vtedy narodí tu,
ak v sebe má
kvas občianskeho citu
a nechce pokoj, nechce leháreň.

Tu básnik – to je obraz svojich čias,
aj budúcnosti fantastický obraz.
Fantazíruje, nie je v tom však podraz –
Len zhrnul to, čo bolo doteraz...

Úvodní věta této poémy poet v Rossiji – boľše čem poet (básník v Rusku je víc než básník) se stala příslovečnou. Je symbolickým Jevtušenkovým manifestem angažovanosti umělce ve společnosti. V předmluvě k obsáhlému výboru své básnické tvorby (Moskva 1975) autor vyznává svoje krédo:

Po Puškinovi je život básníka vně civilizačního procesu prostě nemožný. Ovšem v 19. století byl tak zvaný „prostý lid“ poezii ještě dosti vzdálen, především vzhledem ke své negramotnosti... Občanskost 19. století neměla nikdy natolik internacionální charakter, kdy osudy všech zemí a národů jsou navzájem tak propojeny. Proto jsem se snažil nacházet lidi, s nimiž jsem duševně spřízněn, a to nejen doma, na stavbě Bratské hydroelektrárny či na Severu, ale všude, kam mě zanesl osud a boj za šťastnou budoucnost lidstva... Neboť dnešní život básníka je nemyslitelný bez účasti na tomto boji...

Možná se nám jeho slova z dnešního pohledu budou jevit jako příliš vzletná a tendenční. Jevtušenko si však velmi dobře uvědomoval význam slov (Slova jsou mocná, píše v básni Verše, které svěřuji větru).

Básně napsané a uveřejněné v 80. letech již zcela otevřeně mluví o aktuálních problémech společnosti a vyrovnávají se s dříve tabuizovanou minulostí (třeba masakr polských důstojníků v Katyni na jaře 1941). Např. výbor vydaný v Moskvě roku 1989 se příznačně jmenuje Občané, poslouchejte mě. Vyústěním snahy o shrnutí potíží doby byla poéma Fuku (1984), byť se v té době ještě nemohl vyjadřovat zcela otevřeně.

Na záměrné brždění přestavby upozornil Jevtušenko v básni Prestavbári prestavby (překlad Ľubomír Feldek):

... Čulí – že člověk očima veriť prestal by –
sú všetci títo prestavbári prestavby!...
Čím bezkrídlejší –
tým viac okrídlených fráz.
Vec prestavby
už je im jasná ako hrom:
novo sa usilovať,
aby všetko bolo po starom...

V květnu 1989 byl Jevtušenko velkým množstvím hlasů (získal jich devatenáctkrát víc než následující kandidát!) zvolen poslancem parlamentu za ukrajinské město Charkov a zůstal jím až do konce existence SSSR. Byla to doba velkých změn a ještě větších nadějí, kdy se na krátkou dobu do popředí dostávali zásadoví a čestní lidé. Sovětský svaz měl tehdy ve světě obrovskou prestiž a mnozí intelektuálové „na Západě“, v různých zemích, právě v Gorbačovových reformách viděli možnost obrody i té jejich společnosti. Žel sovětská perestrojka se ukázala být cestou slepou. Po několik let trvající agónii definitivně skončila v létě 1991 pokusem o vojenský puč, který jen urychlil započatý rozpad Sovětského svazu. Rusko se pak dostalo na periferii světového dění a teprve dnes se bolestně vrací k pozici světové velmoci. Bolestně nejen pro sebe a okolní země (především Ukrajinu), nýbrž pro celý svět.

Mnozí tenkrát (nejen v Rusku) věřili, že konečně bude líp, že vznikne lepší svět. Ale jako už mnohokrát předtím v dějinách to byly povětšinou plané naděje. Ne nadarmo přece Jevtušenko napsal v knize Neumírej před smrtí (mimochodem, pokud vím, jediné, která mu u nás vyšla „po sametu“, v roce 1996, v překladu Libora a Milana Dvořákových a Heleny Frankové):

Z odstupu člověka cíl přitahuje mnohem víc, září všemi barvami jako paví ocas. A teprve když ten ocas chytíte, teprve potom vidíte, že je ve hře jen více méně oškubaný zadek starého kura, který je rád, že se ještě udrží na nohou...

V té knize psal mimo jiné právě o svých prožitcích ze srpna 1991:

Ti, kdož dělají dějiny, obvykle netuší, co ty dějiny udělají z nich. Za 19. srpen bych však chtěl vzdát čest všem, kdo se onoho dne postavili proti tankům a minulosti. I kdyby přítomnost byla sebehorší, navrátivší se minulost by byla ještě strašnější...

Přestože se nám už může zdát velmi vzdálená a nic neříkající, neměli bychom na onu chaotickou dobu přelomu 80. a 90. let 20. století a její protagonisty, včetně těch literárních, zcela zapomenout. Vždyť jak prohlásil právě Jevgenij Jevtušenko na posledním (osmém) sjezdu Svazu spisovatelů SSSR v červnu 1986, literatura, stejně jako svědomí, nezná pojem periferie. Centrum literatury, to je srdce každého spisovatele, který v sobě našel místo pro celý svět.

Jevtušenko a Československo

Čeští čtenáři se s básněmi Jevgenije Jevtušenka mohli poprvé seznámit počátkem 60. let v překladu Karla Šiktance. Vycházel u nás i za normalizace v 70. a 80. letech. To je překvapivé vzhledem k jeho „disidentské“ básni Tanky se valí Prahou, jež byla opakovaně zmiňována v našem tisku v souvislosti s Jevtušenkovým úmrtím. Píše v ní mimo jiné (volně přeloženo):

Tanky jedou Prahou
protkanou krví rozbřesku.
Tanky jedou po pravdě,
která není novinami
.
(Narážka na oficiální sovětský deník Pravda – pozn. aut.)

Bože můj, jak je to hnusné!
Bože – jaký úpadek!
Tanky jedou po Janu Husovi.
Puškinovi i Petöfim.

Je s podivem, že Jevtušenko mohl nepřetržitě vycházet jak v Sovětském svazu, tak v ČSSR. Nebo snad skutečně spolupracoval se sovětskou tajnou policií KGB, jak ho někteří podezřívali? Kdo ví. Každopádně je minimálně podezřelé, že mohl relativně volně cestovat po světě, což mnohým jiným umělcům nebylo dopřáno.

Při své návštěvě Prahy v dubnu 1989 se básník mimo jiné ptal: Jaký bude budoucí svět? Mohu mluvit jenom o tom, co od budoucího světa očekávám já. Především nechci, aby přišla další válka. Válka lidí začíná válkou idejí. (Zdeněk Hrabica: Jak jsem je poznal, Třebíč 2001) K tomu není co dodat.

V roce 1991 Jevtušenko uzavřel dohodu s univerzitou v oklahomské Tulse a odjel i s rodinou vyučovat do USA. Do Ruska se však pravidelně vracel.

Básníkovo poselství

Na vrcholu své slávy dokázal Jevtušenko zaplnit stadiony i náměstí. Po nezdařeném pokusu o puč proti Gorbačovovi v roce 1991 deklamoval své verše před desetitisíci posluchačů. A rozhodně jim měl co říct.

V básni Tři minuty pravdy, kterou věnoval památce kubánského národního hrdiny Antonia Echevarrii (krycím jménem v ilegalitě Manzana, což ve španělštině znamená jablko), před desetiletími burcoval Jevtušenko mladé lidi k sebeobětování za dobrou věc, za svoje přesvědčení. V postmoderní současnosti se už něco podobného nenosí. Většina dnešních mladých (včetně našich studentů, kteří by měli být příslovečnou „elitou národa“) spíš než revoluční myšlenky, pravdu či zásady vzývá peníze a úspěšnou kariéru. Konec konců nejde o nic jiného, než čeho si před několika lety všiml sociolog Stanislav Holubec. Ten v Listech č. 5/2007 uvedl, že studenti jsou ve většině postideologičtí. Respektive jediná ideologie, kterou uznávají, je ideologie hédonismu. I to se však, podle mého názoru, časem změní. Pokud se tak nestane u nás, přijde k nám ta změna odjinud.

Ale zpět k básni o pravdě. Volím raději opět slovenský překlad T. Križka:

... Lož na Kube, tá bola vyfintená,
potrpela si prosto na bontón,
ba vozila sa ako čierna fena
dokonca
v aute prezidentovom.
Trčala z palcových titulkov novín,
od rána žvást a klam tu kráľom bol.
Z rádia
okrem lži
znel ešte nový,
no rovnako
falošný
rock´n roll.
Manzana, ktorý okašlal aj slávu,
raz v mene pravdy
a nie pre kasu,
rozhodol sa riecť celej Kube pravdu,
a rovno z ústredného rozhlasu.
Sám
s revolverom vtrhol do štúdia,
hlásateľke z rúk vyrval mikrofón
a tri minúty Kubou rachotila
reč jeho viery,
burcujúci zvon.
Tri minúty!
Ako len každá letí...
A zrazu výstrel...
Ticho...
Strela na isto.
Reč pravdy zmĺkla rovno prostred vety,
uťatá diktátorom Batistom.
Akoby nič zas vyli rock´n rolly...
Manzana,
čistý, neponížený,
za tri minúty pravdy smrť si volí
a v krvi leží
šťastný na zemi...
Počúvajte ma,
mladí tohoto světa!

Keď u vás doma klamstvá hlásajú,
keď podlá lož je každá tučná veta,
připomeňte si
chlapca Manzanu.
Tak třeba žiť –
len nevybrat si zradu!
Zruš ľahostajnosť,
zapálený buď.
A hoc len
tri minúty
hovor pravdu!
Tri minúty!
Aj keď vždy značia – smrť!

*

Jevgenij Jevtušenko, možná poněkud naivně, věřil, že dobro nakonec převládne nad zlem a špatností, i když obvykle uplyne mnoho času, než se to dobré, co je v lidech skryto, projeví. Básníkovo poselství je nadčasové. A je úplně jedno, jak se stavíme k Batistově vládě a následné Castrově revoluci na Kubě. U nás ve střední Evropě snad nehrozí těm, kteří vyjádří názor odlišný od oficiálně hlásaných pravd, smrt. Úryvkem z básně rozhodně nechci vyzývat mládež k aktivitám hraničícím s terorismem (jež by ovšem pod jiným úhlem pohledu mohly být klidně pokládány za hrdinství). Vyzývám je pouze k tomu, aby hledali ideály, stáli si za nimi a byli ochotni za jejich prosazování strpět i nějaká ta příkoří. A jsem přesvědčen, že právě o to Jevtušenkovi šlo.

Svůj pozemský boj už básník dobojoval. Snad mimo tento svět dosáhl kýžené svobody, snad našel svůj ráj.

Přijďte také někdy na můj hrob,
poctěte mne občas přízní svou.
Uslyším pak v písku dvojnásob
každý tichý krůček nad sebou.
Přineste mi snítku jeřabiny,
chvojím pokryjte mi vonnou zem...

(Můj imaginární hrob, přeložil Václav Jelínek)

K obrázkům:

Kresba Zdeňka Mlčocha na titulní straně výboru Jevtušenkových básní Dlouhé volání, který v překladu Václava Jelínka vyšel v Praze r. 1978. Mj. obsahuje básně ze sbírky Třetí sníh.

Jevgenij Jevtušenko na fotografii z předsádky knihy Len aby z toho niečo nebolo...

Hynek Skořepa

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.