Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 3 > The Beastess: To sladké slovo matka

The Beastess

To sladké slovo matka

Spor

Vážené obecenstvo nechť mi promine, ale musím se ještě jednou vrátit k nyní už značně zprofanované Žáčkově cause „k čemu jsou holky na světě“ – tedy k jeho básničce v čítance pro 2. ročník základních škol, jež „už byla několikrát použita v publikacích, které se zabývají genderově senzitivním vzděláváním... jako příklad, jakým způsobem se genderové stereotypy budují“, jak zpravodajskému serveru Aktuálně.cz (15. 1. 2017) vysvětlila Petra Havlíková z hnutí Nesehnutí poté, co měl kdosi potřebu rozvířit stojaté vody Facebooku a připojil k veršům pohrdlivý komentář. Mou primární, ryze emoční reakcí na médii takto znovu přiživené požadavky feministek, aby byly přepsány všechny učebnice, které by mohly děti nedejbože formovat do rolí souhlasných s jejich vrozeným pohlavím, byl zuřivý hněv. Proboha, zavřete už jim někdo konečně huby, nejlépe obrovskou oboustrannou fackou, sešlete na ně doživotní trýzeň všech žen, které chtěly být matkami, a nemohly, a nechte je dvě stě let klečet na střepech jejich skleněných stropů, až je vítězně prorazí! Bezmocný vztek jsem cítila nad nabubřelou rozpínavostí tvorů / tvorkyň, kteří / které tu rozhodně nejsou „kvůli tomu“, aby byli /byly jakkoli určeni /určeny svým tělesným ustrojením, očekáváním ostatních členů společnosti či niterným povoláním k něčemu vyššímu než oni / ony sami / samy a jejich skleněný strop – nýbrž jsou tu proto, že se tak sami / samy rozhodli/rozhodly, sami / samy se stvořili / stvořily, sami / samy si přišili/přišily umělé penisy, vystřihli / vystřihly umělé vagíny a případné prázdné prostory vyplnili / vyplnily silikonem dle vlastního výběru a bez ohledu na kohokoli jiného. Bezmocný vztek... Nicméně nepřetavila jsem ho do nijaké kultivované podoby a nenapsala o něm jazykem, svědčícím o mém intelektu, psychologické vyzrálosti, schopnosti socializovat primitivní agresivní pudy a tolerovat vše, co se mi z duše příčí. Protože těch různých primitivních i kultivovaných reakcí bylo v krátkém čase jaksi příliš mnoho a už to prostě nestálo zato.

Věc se však pro mne stala osobní v okamžiku, kdy se na „obranu starých panen“ postavil starý katolík a demonstrativní gay Martin C. Putna (Lidové noviny, 24. 1. 2017). To samo o sobě by mě ještě stále nepřimělo cokoli dalšího k tomuto tématu říkat. O čem by si také mohl povídat extraordinérně vzdělaný filolog, filozof, religionista, pedagog, spisovatel (atd.) s bezdětnou starou pannou, která ateisticky bloudí v psychovědách, nesnáší feministky a je stižena celoživotní nevykořenitelnou a naprosto nepochopitelnou láskou k homosexuálním mužům – jednomu pak zvláště? No. Ten „jeden zvláště“ nakonec rozhodl ve prospěch rozhovoru. Řekl mně totiž, že profesor Putna není jen polyglot s vášní zaujímat menšinová stanoviska v myriádách odtažitých literárně-filozoficko-náboženských témat a demonstrovat na náměstí svou jinakost klidně i primitivními transparenty. Řekl mně, že profesor Putna je hluboký člověk, kterého má rád už dvacet let. Well – that's a challenge.

Abyste byli v obraze: M. C. Putna se ve svém krátkém sloupku nestaví okatě na stranu feministek (které, jak lze soudit z jiných jeho textů, stejně jako já nemá příliš v oblibě) a jejich postmodernistických nároků na rovnoprávnost v uvozovkách. Podotýká však – velice správně –, že role ženy ve společnosti nikdy nebyla určena jen a pouze její biologickou dispozicí rodit děti. Dokládá to na příkladech starozákonní, antické a křesťanské duchovní historie od vítězství Debory nad Filištíny přes vestálky až k jeptiškám a katolickým světicím, a pokračuje vyjmenováváním neprovdaných spisovatelek, učitelek, zdravotnic a dalších průkopnic ženské emancipace. Vzpomíná i bezejmenných starých panen, velmi hezky (pravda) zobrazených v archetypální postavě Janinky z Karafiátových Broučků, bez nichž by mnohé ne-vlastní děti nebyly vychovány, ať už proto, že jejich vlastní matka byla absentující, nebo, psychoanalyticky řečeno, „ne dost dobrá“. Ty všechny, soudí Putna, Žáček svou básničkou o maminkách „urazil“. Označuje ho za „nemyslícího veršotepce“, který „zrýmuje cokoli“ na aktuální společenskou objednávku. Sám sebe pak odhaluje jako rytířského ochránce všech těch atypických ženských bytostí, na které prodejný poeta ve své omezenosti nemyslel...

Což ve mně vyvolává nadobyčejnou zvědavost, nač konkrétně při svém psaní o pannách myslel Putna.

*

Pomiňme vcelku nepodstatnou otázku literární kvality diskutovaného čítankového útvaru. I já, ač v této oblasti nevzdělaná, bych si spolu s profesorem kulturní antropologie pro své děti (které nemám) dovedla představit strofy krásnější, něžnější, hlubší a jazykově čistší než „k čemu jsou holky“ (k zlosti mnohých, zdá se – vždyť už samo to slovo není genderově neutrální, a navíc ani spisovné). Krásnější a cituplnější by tedy báseň formující duševní život mého myšleného potomka klidně být mohla; elegantnější a sofistikovanější snad raději ani ne. Přece jen je to určeno pro věkovou skupinu 7 let, a jako psychiatr mám důvodné obavy, že příliš důmyslná abstrakce vystihující ve zkratce veškerou kontroverzi ženského bytí by se v ještě ne zcela prořezaných nervových soustavách malých školáčků nemusela úplně dobře ujmout. Neprořezaných – ano. To je takový odborný neurovědecký termín – prořezávání (pruning): spojů mezi nervovými buňkami je podle názoru neurovědců v dětských mozečcích příliš mnoho a musí se během vývoje nejprve náležitě protřídit („prořezat“), aby pozdější dospělec mohl beze zbytku pochopit, že slovo „matka“ není dokonalým synonymem „ženy“. Omluvte můj exkurs – každý máme svou vlastní profesionální deformaci. V zásadě jsem chtěla říci, že v otázce literární kvality dávám literárnímu historikovi celkem za pravdu.

Pokud jde o společenskou roli ženy, budu s ním souhlasit ateistickou oklikou. Z evolučně biologického hlediska jistě nemusím složitě dokládat, že v rámci živočišného druhu není zapotřebí, aby se rozmnožovali všichni jeho příslušníci – naopak, výhodnější je, pokud je to u složitějších organismů umožněno jen některým. To ví každý, kdo v dětství četl Ferdu Mravence nebo z úkrytu pozoroval vlčí smečku. Všeobecně až tak notoricky známo ovšem není, že ve své zcela specifické modifikaci je tento fenomén současnou evoluční vědou považován dokonce za jeden z hlavních faktorů nevídaného rozvoje našeho druhu a jeho „nadřazenosti“ nad ostatními hominidy. Tzv. alloparenting (zástupné rodičovství) je nutný při péči o potomky s extrémními nároky na metabolismus mozku a dlouhým obdobím dospívání. Jinými slovy, různé tetičky a strýčkové, kteří umožňují maminkám a tatínkům odskočit si na chvíli od dětí, aby zaobstarali více potravy apod., jsou podle recentních paleobiologických teorií naprosto nezbytnými aktéry takového druhu spolupráce, díky němuž se ty metabolicky náročné mozky mohou za spolupůsobení patřičných, vývojové fázi přiměřených environmentálních podnětů celé roky nerušeně prořezávat... v některých případech třeba až do podoby Michelangela. (Pana profesora možná potěší, že z obdobných důvodů – tedy z důvodů náročnosti péče o mláďata – je za specificky lidský příspěvek k evoluci považována i schopnost monogamie: psali o tom např. v časopise New Scientist dva roky nazpět. Kolik procent populace je optimálně zaangažováno vychováváním budoucích nevlastních Michelangelů, jsem se zatím bohužel nedočetla nikde...).

Přít se o evoluční význam řeholníků a řeholnic, kteří se celé dny jen modlí a kontemplují, nestarajíce se o nikoho a o nic než o své vlastní spasení, nemá pro mě smysl. Nebudu polemizovat o tom, že pro mnohé byl v minulosti tento způsob života dán nejspíše ekonomickou nutností, případně osobnostní aberací – nechci se nikoho dotknout, a navíc to jistě může být i jinak. Kulturní význam duchovenstva by bylo hloupé zpochybňovat, stejně tak i spiritualitu jako takovou. Summa summarum se tedy dá říci, že se stanovisky profesora Putny v zásadě souhlasím. Ano, bezdětní lidé mají svou hodnotu a ta básnička fakt není moc dobrá. V čem je tedy spor?

V srdci. Necítím se totiž nijak uražena Žáčkovým „veršotepectvím“, a doopravdy vlastně snad ani těmi feministkami, které jsou zcela zřejmě poněkud jiného „genderu“ než já. Uráží mě Putnova obrana starých panen.

*

Vysvětlím. Pokud by mě nějaký muž chtěl bránit, prosila bych úplně jinak. To, že nemám muže a děti, mě totiž bolí. Mě to bolí. Konkrétně mě. (Nevím, zda a jak to bolelo sv. Terezii z Avilly či Františku Plamínkovou). A to přestože celý můj život by se hodil do feministické výkladní skříně jako vyšitý. Nejenže jsem se nikdy nevdala, nikdy jsem ani neměla žádného partnera, který by mě jakkoli podporoval na ne až tak neúspěšné životní dráze. Všem ranám osudu jsem čelila sama, dosáhla jsem několika výjimečných manažerských pozic ve velice obtížném oboru, vydělala spoustu peněz, napsala i pár článků a knih, osm let obstála bez pomoci v cizině. Nikoho jsem k tomu nepotřebovala. Dnes toho lituji. Žádný z mých úspěchů nemá pro mě význam, když se podívám tváří v tvář druhé polovině života, potažmo smrti. To, že nemám muže a děti, mě bolí. To, že jsem svou prací pomohla možná tisícům lidí, mě neutěšuje a ničemu zpětně smysl nedává. V mých představách se stále zjevuje princ na bílém koni, který mě ochrání – nebo rovnou zachrání – mužným činem, nikoli abstraktním žvaněním. Actions speak louder than words.

Možná si za to všechno můžu sama, možná to bylo proto, že ono sladké slovo matka (mám ráda ten Nezvalův překlad E. A. Poea „Já vím, že andělé tam nahoře / když šeptají si jméno jezulátka /nemají slov, jež v prosté pokoře/ jsou zbožnější než...“ – atd.) mi už v raném věku zhořklo na uhel. Možná bych mohla obvinit světové feministky, že mi tento způsob boje proti plamenům mého dětství umožnily: že díky jejich trpělivému působení (z něhož vzešlo i mnoho dobrého, já vím) svět už před 30 lety nebyl nastaven tak, aby mě přinutil sklonit hlavu před nějakým mužem v naději na společný život a společné děti. Možná by ten život byl ještě těžší, možná by ty děti byly nemocné – kdo ví. Každopádně, dnes toho lituji.

Na feministky se neobracím – mám subjektivně plné zuby jejich argumentů a žádnou dceru nebo syna, kvůli kterým by mi stálo zato se ještě poprat s jejich vizí genderově vyvážené společnosti. Ty básničky o maminkách a něžných andělkách, které v ní (v té vizi) nemají místo, naštěstí uvízly tak hluboko v mé hlavě, že se mě v zásadě nedotkne ani to, kdyby skončily na hranici. Některé věci se mnou však přece jen ještě pohnou. Takže by mě zajímalo, co na to profesor Putna.

Dokázal byste mi, pane profesore, (pokud byste k tomu shledal důvod), odpovědět, aniž byste se jedinkrát odkázal na cokoli z filozofie, filologie, teologie, historie či jakékoli jiné vědy, aniž byste použil jediné cizí slovo a aniž byste generalizoval své poznatky a postoje na celou kategorii jevů? Měl byste odvahu vyslovit, co pro vás znamená žena ne jako pro filozofa, intelektuála, křesťana nebo jakoukoli jinou rolí jste zvyklý se definovat, nýbrž co znamená žena pro vás, muže Martina C. Putnu? Ještě jednu věc, kdybyste se rozhodl mé výzvě čelit: naše mateřština je podle mého názoru dokonalejší latiny už jenom proto, že má vokativ i v ženském rodě. Není tedy nutné oslovovat panny a laně jako muže a všechny ostatní kategorickým gynai! (Neznalé latinské gramatiky odkazuji na profesorovu knihu Chvály – vydalo nakl. Petrov v roce 2001). Jsem zcela konkrétní žena a jmenuji se Dita.

The Beastess

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.