Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 3 > Pavla Bergmannová: Adresát Ostrava

Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Adresát Ostrava

aneb Oživený svět pozdravů z pohlednic v Divadle Petra Bezruče

Ostravské Divadlo Petra Bezruče připravilo po delší době velmi zajímavý původní autorský projekt. Netradiční titul inspirovaný skutečnými vzkazy z pohlednic nese název PS: ... odepiš! a je pod ním podepsán talentovaný slovenský tvůrce – režisér a současně i autor konceptu a scénáře Lukáš Brutovský. Premiéra se uskutečnila na konci ledna tohoto roku.

Nápad vytvořit inscenaci, která by reflektovala také genius loci města Ostravy, respektive rázovitého ostravského regionu, se zrodil během režisérova pátrání po místních antikvariátech, v nichž hledal vhodné rekvizity do své předchozí inscenace Deník mého otce aneb Příběh opravdického člověka uváděné v Národním divadle moravskoslezském. Společně s dramaturgem Miro Dachem pak vybral materiál ze zhruba 1300 pohlednic a vytvořil koláž, v níž se nechronologicky prolínají různé časové úseky – od meziválečného období až po současnost – a rozehrávají se mikropříběhy např. ze vzkazů dětí z pionýrských táborů, z textů vyluštěných tajenek křížovek, z pozdravů z dovolených, léčeben a lázní, všedních zpráv, ale i dojemných kondolencí. Tento mix drobných životních střípků a postřehů pak ale ve svém celku tvoří poměrně konzistentní náhled na minulost i současnost a reflektuje tak dějiny 20. i 21. století. V intimnější rovině pak lze titul vnímat ale i jako pohled na cestu člověka od narození ke smrti.

Inscenace se odehrává na chytře řešené scéně Juraje Kuchárka, která symbolicky znázorňuje vnitřek poštovní schránky. Úvod a závěr představení je pak zarámován výjevem, kdy na prázdné potemnělé jeviště padá skrze zadní průhled barokně šerosvitný proud paprsků – podobně, jako by světlo pronikalo právě do schránky. Divák se tak přeneseně dostává do toho nejniternějšího centra dění, a podobně jako jsou vhazovány pohlednice do schránek, vstupuje i on do inscenace jako do života či historie.

Vzhledem k tomu, že samotné pohlednicové texty jsou většinou dost stručné a také v nich mnohdy chybí pointa, režisér je velmi důmyslně rozehrává do groteskních skečů, které v divácích nejednou vyvolají vzpomínky na vlastní životy. Tady by inscenace mohla sklouznout až k určité nostalgii po idealizované minulosti, nicméně tvůrci se touto polohou nenechali pohltit a místo toho s jistotou divákovi servírují notnou dávku absurdity.

V prvním plánu sice převažuje humorná poloha, nicméně v dalších vrstvách nejednou na povrch pronikne hořkost a surovost života se všemi jeho krutostmi, bezvýchodností i zoufalstvím. K dosažení tohoto účinku tvůrci využívají i řadu narážek a zcizovacích efektů, které vlně nostalgie zabraňují. Většinou také ale poukazují především ke kontextu tvorby Divadla Petra Bezruče a mnohé interně namířené vtipy nemusí být širšímu okruhu diváků srozumitelné a někdy ztrácejí i své opodstatnění. To je příklad ironicky nahlížené postavy vševědoucího muže – očividně odkazující k první hlavě státu Miloši Zemanovi, který nedávno Divadlo Petra Bezruče napadl za předpojatost vůči sobě i své choti. Jindy se zase na jevišti objeví se svými chytrými průpovídkami velký plyšový medvěd, který si zahrál v jedné z inscenací „konkurenčního“ Národního divadla moravskoslezského a jehož logické opodstatnění na scéně divák marně hledá.

S osobitou poetikou se pak velmi dobře vyrovnávají i herci souboru Divadla Petra Bezruče, kteří hrají s velkým nasazením a neskrývanou radostí, i když mnoho témat, kterých se dotýkají, není zrovna z nejveselejších (např. dětská krutost, osamělost nejen starých lidí...). Herci musí navíc zvládnout v osmi lidech více než devadesát rolí, což vyžaduje nejen časté převleky, ale i nutnost se velmi pohotově přeorientovávat v jednotlivých polohách. Zároveň jsou nuceni rozehrávat situace prostřednictvím gagů a pantomimy, což je nutí k vyvážené tragikomické poloze, v níž plynule přecházejí od záměrné expresivity třebas i k civilnímu herectví.

Divadlo Petra Bezruče vždy velmi silně reflektovalo místní rázovitý region. Z nedávné doby vzpomeňme například výbornou adaptaci románu Ivana Landsmana Pestré vrstvy v režii Janusze Klimszy. Svéráznou ostravskou stopu se podařilo vystihnout i v případě inscenace PS: ... odepiš!, do které se podařilo otisknout místní tak typickou surovost a drsnost. Ale i nadčasovost a všeobecnou platnost, díky níž titul skvěle rezonuje i mimo region.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.