Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 4 > Hynek Skořepa: Sucho, nebo povodeň

Hynek Skořepa

Sucho, nebo povodeň

aneb o minulosti, stavu a výhledech budování přehrad u nás

Povodně i sucha provázejí člověka od nepaměti. Od pradávna se naopak lidé snaží zadržet určité množství vody v krajině pomocí technických zařízení. Teprve od 20. století však mohou taková umělá vodní díla krajinu zároveň významně devastovat.

Za nejstarší známou dosud existující vodní nádrž u nás bývá obvykle považováno Máchovo jezero (zvané též Dokeský rybník), u nějž se udává rok vybudování 1272. Velké Dářko ve Žďárských vrších bylo zbudováno roku 1480, nádrž Jordán v Táboře v roce 1492 pomocí dvacet metrů vysoké zemní hráze. Ve vrcholném středověku a na počátku novověku byly v českých zemích vybudovány rozsáhlé rybniční soustavy, a to zdaleka nejen v jižních Čechách. V té době totiž přinášely rybníky svým majitelům mnohem větší zisky než zemědělská půda. Ryby byly vyhledávaným postním pokrmem a výnosy z polí zůstávaly kvůli nedostatečnému hnojení a neexistující mechanizaci nízké. Až na začátku 19. století byly v souvislosti s honbou po úrodné půdě vlivem zavádění nových plodin (cukrová řepa) rybníky houfně rušeny (s výjimkou Třeboňska a Českobudějovicka, kde to vzhledem k půdám nevhodným pro zemědělství nemělo smysl). V současnosti zažíváme jejich jistou renesanci. Návrat malých vodních nádrží do krajiny je obvykle prospěšný, ale není tomu tak vždy (v některých případech totiž dochází k ničení cenných lokalit s výskytem ohrožených druhů rostlin a živočichů).

Povodně a první přehrady

Výraznější povodně se začaly objevovat až ve vrcholném středověku v důsledku kolonizace vyšších poloh (především v pohraničních horách) a s ní souvisejícího rozsáhlého odlesňování. Informace o tom zůstávají ukryty ve vrstvách povodňových hlín v říčních nivách jako v přírodním archivu. Nivou se rozumí rovina v okolí řeky, v minulosti obvykle zaplavovaná. Starší (třeba velkomoravská) sídla v blízkosti řek (např. jihomoravské Mikulčice) původně nebyla záplavami ohrožována. Četnost povodní se zvýšila v 18. a 19. století, tedy v době, kdy došlo k maximálnímu odlesnění středoevropské krajiny a přeměně původních smíšených lesů středních poloh na jehličnaté monokultury. Svým dílem přispěla i proměna zemědělství, spojená s opuštěním trojpolního hospodaření (ozim, jař, úhor) a zmíněnou masivní likvidací rybníků. Příčinou byly napoleonské války a anglická námořní blokáda přístavů kontinentální Evropy, kvůli níž byl zastaven dovoz cukrové třtiny z kolonií. Pěstování z hlediska půdní eroze problematické cukrové řepy a dalších okopanin (brambory) na značné části orné půdy vedlo ke zhoršení negativních důsledků lokálních povodní (třeba při letních bouřkách). Návsi řady obcí, a dokonce náměstí některých měst (Litomyšl) byly při nich zaplaveny nejen vodou, ale i bahnem z polí. Ještě ve větší míře k podobným situacím docházelo po druhé světové válce (důsledek kolektivizace zemědělství a s ní spojeného scelování polí a rozorávání mezí).

S výstavbou menších vodních nádrží pro pohon důlních strojů se začalo v rudných revírech již ve středověku. V 19. století pak z těchto důvodů stavěné nádrže měly již větší objemy. U Příbrami vznikly nádrže Láz (1818 až 1822) a Pilská (1849 až 1853). Nejstarší přehrada se zděnou tížnou hrází byla v Čechách dokončena roku 1896 v Mariánských Lázních s cílem vyřešit zásobování vodou pro množství lázeňských hostů přijíždějících každou letní sezónu. Na Moravě v té době vznikla nádrž Jevišovice (1884 až 1896). Ještě o něco starší zděná přehrada (klauzura) Korytnica na Slovensku (1882) je dnes již nefunkční.

Opakující se ničivé povodně v závěru 19. století (především v roce 1897) vedly od roku 1902 k výstavbě řady přehrad v Jizerských horách (Harcov, Bedřichov, Fojtka, Mlýnice). V letech 1911 až 1915 byly tamtéž stavěny nádrže Souš (na Černé Desné) a tzv. Protržená přehrada (na Bílé Desné), propojené štolou pro převedení povodňových vod do Souše. Přehrada na Bílé Desné se ovšem v září 1916 (deset měsíců po kolaudaci) protrhla a následná povodňová vlna způsobila v údolí obrovské materiální škody a vyžádala si více než šedesát lidských životů. Katastrofa na nějakou dobu zpochybnila funkčnost zemních sypaných přehradních hrází.

K ochraně před povodněmi měly sloužit také nádrže budované ve východních Čechách na Chrudimce (Hamry, 1907 až 1912) a Doubravě (Pařížov, 1909 až 1913). Známá nádrž Seč v Železných horách (také na Chrudimce) byla stavěna v letech 1924 až 1934. Důvodem zřizování přehradních nádrží na přelomu 19. a 20. století byla i zvýšená potřeba vody pro rozvíjející se průmysl (Kamenička u Chomutova, 1900 až 1904, Janov u Litvínova k zásobování Mostu, 1911 až 1914, Jezeří, 1902 až 1904). Posledními tížnými přehradami z kamenného zdiva byly Husinec na Blanici (1934 až 1939) a Pastviny na Divoké Orlici (1933 až 1938). Nahradily je betonové přehrady, z nichž první u nás byly Březová na Karlovarsku (na Teplé) z let 1931 až 1934 a Brněnská (na Svratce), stavěná od roku 1936 do roku 1940. Podrobnější informace lze získat z publikace Přehrady Čech, Moravy a Slezska (Vojtěch Broža a kolektiv, Liberec 2005).

Běžná přehrada má u dna prostor stálého nadržení (nelze vypustit). Výše se nachází akumulační (zásobní) prostor, který se po deštích a jarním tání naplní vodou, aby se tato voda mohla postupně využívat (např. k pohonu hydroelektrárny). V případě očekávaných povodňových stavů se část vody z akumulačního prostoru upouští (takové množství, jaký objem vody se očekává při povodni). Pouze retenční (ochranný) prostor zůstává prázdný pro nepředvídatelné případy. Ochranný ovladatelný objem však obvykle nečiní ani desetinu celkového objemu nádrže.

Pitná voda

Želivka (Švihov) jako nejvýznamnější vodárenský zdroj u nás byla stavěna v letech 1965 až 1975, když bylo zřejmé, že kapacita podzemních zdrojů po pražskou aglomeraci nebude dostačovat. Nádrž má objem 309 milionů m3. K vodárenským účelům kromě Želivky slouží celá řada nádrží na různých místech Čech a Moravy. Jako příklady lze uvést Vír na Svratce (1949–1957, 56 milionů m3), Kružberk na Moravici (1949–1955, 37 milionů m3), Šance na Ostravici (1964–1970, 57 milionů m3) či Josefův Důl na Kamenici (1976–1982, 22 milionů m3). Poslední u nás dostavěnou přehradní nádrží zatím zůstává Slezská Harta na Moravici (1987–1997, 219 milionů m3). Ta sehrála významnou roli při katastrofálních povodních na Moravě v červenci 1997, kdy asi z poloviny naplněná přehrada (její napouštění bylo původně plánováno na několik let) zachytila povodňovou vlnu (34 milionů m3), a byla tak zaplněna ze 70 %. Je však nutno zdůraznit, že šlo o kouzlo nechtěného, nikoliv o cílenou reakci vodohospodářů na povodňovou situaci.

Z vodárenských nádrží si nakonec zaslouží zmínku ještě dvě: vodní dílo Boskovice na říčce Bělé a Nemilka na stejnojmenném potoce. Přehradní nádrž Boskovice byla budována v letech 1985 až 1990 s cílem zajistit vodu především pro průmyslové podniky v Blansku. Výrazný pokles odběrů vody po roce 1990 však učinil existenci vodárenské nádrže v tomto území zbytečnou. Pitná voda se z přehrady nikdy neodebírala a (alespoň podle webových stránek Povodí Moravy) dosud neodebírá, nádrž s objemem více než 7 milionů m3 slouží jako záložní zdroj.

Objemově spíše menší vodní nádrž Nemilka (1,5 milionů m3) z let 1967 až 1970 původně skutečně sloužila k zásobování Zábřežska pitnou vodou. V roce 2000 však bylo vodárenské využití nádrže zastaveno, ochranná pásma zrušena a následně dokonce Povodí Moravy odprodalo nádrž do soukromých rukou! Podle údajů v katastru nemovitostí mají v současnosti na nádrži třetinové podíly dvě fyzické osoby a jeden právnický subjekt v likvidaci.

Není podivné ohánět se nutností budování dalších objemných přehrad, když některé již stojící nejsou využívány? Přitom ztráty pitné vody ve vodovodní síti se v České republice v roce 2008 pohybovaly kolem 20 procent. Nepředpokládám, že se od té doby situace významně zlepšila. Nedostává se investic do infrastruktury, přestože třeba francouzská firma Veolia, provozující coby nájemce vodovodní síť v Praze a okolí, přiznala v loňském roce čistý zisk přibližně půl miliardy Kč. Každý obyvatel České republiky spotřebuje průměrně kolem 130 litrů na osobu a den (pokud by se průměr počítal jen ze spotřeby samotných domácností, bylo by to ještě méně). Je to stále méně, než je obvyklé v západní Evropě. Na druhou stranu k napuštění průměrného zahradního bazénu je třeba 20 000 litrů vody, případně víc. Obdobné množství vody spotřebuje menší základní škola i s jídelnou za týden.

Voda pro zásobování obyvatel se získává jak z podzemních, tak povrchových zdrojů. Zvlášť v některých oblastech republiky však začíná být v posledních letech v suchých obdobích nedostatek podzemní vody. Vodárenské odběry se navzájem ovlivňují a vznikají spory o využívání podzemních vod (dokonce až na úrovni krajů). Některé velké vodárenské soustavy, zásobující vodou statisíce obyvatel, nemají záložní zdroje. Při jakýchkoliv problémech pak hrozí náhlé výpadky v zásobování. Kvůli nevhodné strategii čerpání vody z některých podzemních zdrojů došlo v některých případech dokonce k zániku pramenů (např. v povodí Pšovky na Kokořínsku). V okolí Opočna jsou naopak podle vodohospodářů požadavky na ochranu přírody omezené a jímání podzemních vod zbytečně omezují. Tyto velmi povšechné informace se lze dočíst v informačních materiálech České geologické služby, která provedla v rámci pětiletého projektu přehodnocení zásob podzemních vod ve vybraných oblastech. K projektu hydrogeologové přistoupili kvůli tomu, že chyběly dostatečné údaje o stavu podzemních vod (veškeré regionální hydrogeologické průzkumy, které probíhaly od roku 1967, byly v roce 1990 zastaveny). Výsledky výzkumu se zřejmě ještě stále zpracovávají, přinejmenším prostřednictvím veřejných informačních zdrojů je možné se dostat jen k minimu podkladů.

Vltavská kaskáda

Největší soustavou přehrad v českých zemích je tzv. Vltavská kaskáda. Výstavba systému navázala na starší pokusy o splavnění a využití Vltavy a byla zahájeno již za první republiky. Nejvíc nádrží vzniklo v rámci poválečného budovatelského úsilí, o čemž vypovídá přehled těch nejvýznamnějších od Šumavy po toku Vltavy směrem ku Praze: Lipno (1952 až 1960), Orlík (1954 až 1963), Kamýk (1956 až 1962), Slapy (1949 až 1957), Štěchovice (1937 až 1945) a Vrané (1930 až 1935). V souvislosti s výstavbou jaderné elektrárny Temelín přibyly v jižních Čechách nádrže Hněvkovice a Kořensko u Týna nad Vltavou (1986 až 1991), uvažovány jsou ještě další přehrady v profilech Rájov a Dívčí Kámen na Českokrumlovsku.

Objem nádrží Vltavské kaskády je opravdu úctyhodný (pro srovnání jen samotný Orlík má celkový objem 716,5 milionů m3), přesto při povodních v roce 2002 kaskáda Prahu před záplavou nezachránila. Mnoho lidí jistě bude považovat vznik rozsáhlých vodních ploch v poměrně fádní středočeské krajině za přínosné, hospodářský význam soustavy je nezpochybnitelný. Přesto si dovolím oponovat tím, že přehrady, které představují obrovský zásah do krajiny, nenávratně zničily říční a údolní fenomén Vltavy. Jestliže známý biolog a nestor české ochrany přírody Vojen Ložek definoval ekologický fenomén jako specifický soubor procesů a stanovišť s charakteristickou flórou a faunou, podmíněný geologickým podkladem a reliéfem území, jsou důvody škod způsobených zatopením údolí zřejmé. Přehradní hráze navíc vytvářejí obrovské migrační bariéry.

V případě každé přehrady se nabízí otázka, zda její výstavba přinesla více kladů, nebo naopak převládají zápory. Zastánci různých pohledů na věc (hospodářství, rekreace, ochrana přírody) budou ovšem jen těžko hledat společnou řeč.

Dlouhé stráně – národní pýcha

Studie zabývající se možnostmi umístění přečerpávací vodní elektrárny (PVE) velkého rozsahu začaly být řešeny již v roce 1957. Z několika desítek variant byly zvoleny jako nejvhodnější (a následně realizovány) dvě – PVE Dlouhé stráně v Jeseníkách a na Slovensku pak PVE Čierny Váh v Nízkých Tatrách. Oba projekty byly obrovským přínosem pro energetickou soustavu, na druhé straně však napáchaly nevratné škody v cenných přírodních lokalitách. Vyrobenou elektrickou energii totiž nelze vhodným způsobem skladovat. Lze ji však efektivně využít k čerpání vody do horní nádrže (v noci). Následně pak slouží k výrobě elektřiny ve špičce (v době maximální spotřeby).

Výstavba horní i dolní nádrže PVE Dlouhé stráně byla zahájena v roce 1976. Stavba ovšem brzy přešla do útlumového režimu (údajně z důvodu politického rozhodnutí o dovozu špičkové elektrické energie). Spíše však šlo o nedostatek investičních prostředků. Útlumový program byl ukončen teprve v roce 1987. Výstavba skončila v prosinci 1996, tedy po 18 letech. PVE může dosáhnout výkonu až 325 MW, maximální doba špičkového provozu je při výrobě energie přibližně pět a půl hodiny (s následným čerpáním asi sedm hodin).

Srážky

Vzhledem k probíhající klimatické změně dochází k přerozdělení srážek během roku. Ubývá sněhových srážek v zimním období, čím dál častěji prší koncem jara a v létě, kdy už vegetační kryt neumožní dostatečné vsáknutí srážkové vody (navíc se často jedná o srážky přívalového charakteru). Většina vody nespotřebované rostlinami se vypaří či odteče po povrchu. Přestává tak platit známé hydrologické pravidlo, podle kterého se jedna třetina vody vsákne, jedna odteče a poslední třetina vypaří.

Nejvýrazněji o klimatických změnách vypovídají posuny teplot vzduchu. Mezi obdobími sledování 1961 až 1980 a 1981 až 2005 vzrostly průměrné roční teploty přibližně o 0,6 až 1,2 oC (v různých částech republiky různou měrou). Teplota zásadně ovlivňuje hydrologickou bilanci (rostoucí teplota vede k vyšší evapotranspiraci, důsledkem je rychlejší úbytek vody z povodí). Ročně vzrostla evapotranspirace (vypařování vody z rostlin spojené s jejich dýcháním) průměrně o pět až deset procent (stejná hodnota platí konkrétně pro jaro a léto, na podzim ke změně nedochází). V zimě ovšem vzrostla evapotranspirace o více než pětinu (vlivem vyššího počtu dnů s kladnými teplotami). Růst evapotranspirace je ale na velké části území ČR kompenzován růstem srážek (v roční bilanci až o deset procent). V ročním chodu je pak výrazný nárůst srážek až o dvacet procent, zejména v jižní části republiky. Alespoň to naznačují výsledky výzkumného projektu ministerstva životního prostředí Zpřesnění dosavadních odhadů dopadů klimatické změny.

Problematická situace je ve středních a jihozápadních Čechách, kde srážky klesají (nejvíce na jaře, až o dvacet procent), což se negativně projevuje na vydatnosti vodních zdrojů (např. v povodí Rakovnického potoka). V této oblasti se zdá skutečně opodstatněné pokusit se o zadržení vody v krajině pomocí technických opatření. Zpracovaná studie proveditelnosti před třemi lety posuzovala sedm lokalit, z nichž vybrala dvě vhodné (relativně bezproblémové) k vybudování menších vodních nádrží – vetší z nich (u Senomat) by měla mít objem něco přes 0,5 milionu m3. Další plánované přehrady jsou již výrazně problematičtější.

Podzemní vody

Některé údaje ke stavu podzemních vod lze sledovat na webových stránkách Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) v sekci Voda – Stav podzemní vody. Jsou zde k dispozici údaje o změnách hladin v hlubokých i mělkých vrtech v porovnání s předcházejícím měsícem. V posledních suchých letech tyto hladiny většinou stagnují či klesají. Třeba východní Čechy, ve kterých se nyní častěji pohybuji, zaznamenávaly od podzimu 2016 až do února 2017 pokles hladin. Sám jsem to sledoval v případě pramene v Údolí sejfů nedaleko Ústí nad Orlicí. Když jsem k němu před několika lety šel poprvé, místní mi tvrdili, že nikdy nevysychá. V posledních dvou zimách však vyschl, naposledy netekl od loňského podzimu až do března letošního roku. To, že se situace začala v březnu 2017 mírně zlepšovat, zaznamenala přehledná mapka hladin zmíněných vrtů ČHMÚ. Poslední zima přinesla sníh, pro vylepšení stavu podzemních vod ho však bylo málo.

Již jsem se zmiňoval o tvrzení vodohospodářů, že u Opočna ve východních Čechách údajně požadavky ochrany přírody příliš omezují čerpání podzemní vody. Považuji toto tvrzení za sporné. Vždyť třeba ve zde ležící přírodní rezervaci Zbytka u Českého Meziříčí, chránící převážně slatinné louky, došlo v důsledku čerpání podzemních vod k mineralizaci organické hmoty v půdě a poklesu půdního povrchu. A zdaleka to není jediná přírodně cenná lokalita, která významně utrpěla kvůli odběrům vody. V některých oblastech Moravy, třeba na Drahanské vrchovině či v Nízkém Jeseníku, jsou takto postižených lokalit desítky.

Další přehrady – ano, či ne?

Velké emoce budí především vodní dílo Nové Heřminovy na horním toku řeky Opavy. Přehrada v tomto místě byla navrhována již v roce 1923, po katastrofálních povodních v červenci 1997 zde byla navržena tzv. Velká nádrž Nové Heřminovy o kapacitě cca 36 milionů m3. Z toho necelých 30 milionů m3 měl představovat ochranný (retenční) prostor, spíše než o klasickou přehradní nádrž tedy mělo jít o poldr k zachycení povodňových vod. Takto navržené přehradě by však musela ustoupit v podstatě celá obec Nové Heřminovy.

V současnosti je prosazována tzv. Menší nádrž Nové Heřminovy s celkovým objemem 15 milionů m3, z čehož cca 11 milionů m3 má být ochranný prostor. Opět tedy má jít o jakousi kombinaci vodní nádrže a suchého poldru. Přitom má být zachována rozhodující část zástavby obce Nové Heřminovy. Jelikož ale nádrž v této podobě bude mít omezený efekt, mají její výstavbu doprovázet další opatření (významné zvýšení kapacity vodních toků úpravou koryt, ohrázování obce apod.). V dubnu 2008 vláda schválila tzv. Opatření na Horní Opavě, zahrnující výstavbu menší nádrže Nové Heřminovy spolu s přírodě blízkými opatřeními v povodí. Nádrž Nové Heřminovy má být schopna transformovat povodeň s kulminačním průtokem 206 m3 za sekundu a objemem 52 milionů m3 na průtok 100 m3 pod přehradní hrází.

Překvapivá je informace uvedená v příloze zpravodaje Povodí Odry Kapka (autor J. Švancara), že při malých povodních k využívání ochranného prostoru v nádrži docházet nebude a jeho plnění je považováno spíše za nežádoucí. K tlumení lokálních povodní mají sloužit malé suché poldry.

Proti vlastní nádrži Nové Heřminovy (na rozdíl od menších poldrů k ochraně okolních obcí před lokálními bleskovými povodněmi) vystupují místní občané, stát však na jejich protesty nebere ohled. V roce 2015 se generální ředitel povodí Odry Jiří Pagáč dal slyšet v médiích, že pokud si Nové Heřminovy myslí, že se jim podaří stavbu ještě zastavit nebo přehradu zrušit, tak on to už považuje za naprosto nereálné, poněvadž stát už do toho investoval strašné peníze. Byly už vykoupeny pozemky za nějakých 450 milionů, plus šly další peníze na přípravu této akce.

Dalším kontroverzním dílem je nádrž Skalička poblíž Valašského Meziříčí. Po povodních v roce 1997 se zde začalo uvažovat o suchém poldru. Momentálně je plánována vodní nádrž s objemem 42 milionů m3 (s retenčním prostorem 23 milionů m3). Ta má sloužit nejen k protipovodňové ochraně, ale také k nadlepšování průtoků, větší spolehlivosti dodávek odběratelům vody z řeky (především pro průmyslové podniky v Přerově) a má mít potenciál i pro rekreaci a vodní sporty.

Nádrž by zasáhla do jedné z mála našich řek, na níž zatím není její přirozený vodní režim významně ovlivněn. Přitom Bečva je řekou, která se díky geologické stavbě moravských Karpat vyznačuje velmi rozkolísanými průtoky.

Vodní nádrž Pěčín na říčce Zdobnici má vzniknout v cenné části CHKO Orlické hory. Podle studie proveditelnosti z roku 2015 má mít objem 17 milionů m3 a kromě zásobování Královéhradeckého a Pardubického kraje vodou má sloužit k protipovodňové ochraně a případnému nadlepšování průtoků. Plánované investiční náklady se pohybují ve výši kolem 10 miliard korun.

Úvahy o dalších přehradách, třeba o nádrži Čučice na řece Oslavě, byly zatím přenechány budoucnosti. Stavbou by bylo postiženo údolí, které je rájem turistů a trampů, proto se proti podobným úvahám zvedl silný odpor veřejnosti. Plánovači mají rozhodně z čeho vybírat. Směrný vodohospodářský plán České socialistické republiky z roku 1988 totiž uvažoval o 464 možných nádržích, z nichž bylo dosud realizováno pět. Osobně bych však případnou výstavbu jakýchkoliv vodních děl vážil velmi pečlivě. Myslím, že už jich máme dost a nemůžeme si dovolit ničit další údolí. Přehrady samy o sobě nám stejně nepomohou, je nezbytné řešit stav celé krajiny.

Změny v krajině

Podle údajů Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy (v resortu ministerstva zemědělství) zadrží půda přibližně o čtyřicet procent méně vody, než by měla. Dokonce už i státní ochrana přírody přestává vše svádět na minulý režim. Náměstek ministra životního prostředí Vladimír Dolejský nedávno napsal:

Od roku 1948 byly rozorány tisíce hektarů mezí, remízků, louček a polních cest, byla odvodněna většina mokřadů, byla zmeliorována více než čtvrtina rozlohy polí, bylo napřímeno a znásilněno do umělých koryt tisíce kilometrů řek, jejichž přirozený tok byl zkrácen o třetinu. I po roce 1989 krize české krajiny přetrvává, naopak se, zvláště v krajině zemědělské, spíše prohlubuje. Neklesá aplikace herbicidů a pesticidů, roste zhutnění půdy a klesá její schopnost zadržovat vodu (Národní akční plán adaptace na změnu klimatu – doháníme vyspělé evropské země, Ochrana přírody, č. 1/2017, str. 6–7).

Na ministerstvech si začínají problémy uvědomovat. Třeba Koncepce pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody vytvořená ve spolupráci ministerstev zemědělství a životního prostředí navrhuje mimo jiné podporovat návrat k pěstování tradičních plodin (vojtěška a další pícniny) oproti ekonomicky zajímavým plodinám (obiloviny, olejniny). Nevím ale, jak toho chce dosáhnout, když pro zemědělce je úspěšný prodej komodit otázkou přežití.

Zpráva expertní skupiny Národního lesnického programu (J. Zahradníček, L. Jankovský a kol.) z dubna 2010 konstatuje, že zhoršený stav lesů je doprovázen chřadnutím některých dřevin. V důsledku globální klimatické změny se očekává posun vegetačních pásem. S tím může být spojeno zhoršování zdravotního stavu lesních dřevin, které může vést až k odumírání lesních porostů. Lesničtí specialisté dodávají, že reakci lesních ekosystémů nejsme v tuto chvíli schopni předvídat. Předpokladem pro zmírnění negativních jevů je včasná diverzifikace prostorové a druhové skladby lesů, které lze dosáhnout používáním vhodných (maloplošných) způsobů hospodaření v lesích.

Podle nich neúnosný podíl nahodilých (neplánovaných) těžeb je způsoben především pěstováním smrku na nevhodných stanovištích středních poloh, kde trpí nedostatkem vláhy, chřadne a snadno podléhá škůdcům.

Národní akční plán adaptace na změnu klimatu schválila vláda 16. ledna 2017. Předcházelo tomu usnesení vlády ze dne 29. 7. 2015 č. 620 k přípravě realizace opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody a Strategie přizpůsobení se změně klimatu (vládní usnesení č. 861 ze dne 26. 10. 2015). Jenže přijímat koncepce a usnesení nestačí, je nezbytné prosazovat reálné zlepšování stavu krajiny.

Dobře si vzpomínám, že povodně v červenci 1997 kromě škod a neštěstí provedly také samovolnou revitalizace (návrat k přírodnímu stavu) u mnoha vodních toků, ty byly s velkými náklady regulovány a betonovány (a to i v místech, kde zjevně nešlo o nezbytnost). Na straně druhé stát utrácí miliony v revitalizačních programech.

V souvislosti s národním akčním plánem na změnu klimatu kritizují ekologové z Hnutí Duha ministerstvo zemědělství, že prosazuje nákladné betonování velkých přehrad namísto levnějších přírodě blízkých metod zadržování vody v krajině, díky nimž by se podle nich dalo dosáhnout obdobného efektu.

Jak dál?

Stát, případně kraje by měly veřejnost jasně informovat o stávajícím stavu zásob podzemních i povrchových vod. Pochopitelně může jít jen o jakousi základní informaci, nezatíženou příliš odbornými termíny a daty. I takováto základní informace však dle mého názoru chybí. Místo toho se zastánci výstavby dalších přehrad z řad vodohospodářů předhánějí v ohromování veřejnosti celkovými objemy nádrží a vychvalování výhod, které nádrže lidem přinesou. Tak třeba v případě plánované nádrže Vlachovice na Zlínsku o objemu cca 30 milionů m3, která má dle informací z médií přijít na 2 miliardy korun (i s kompenzačními opatřeními to ovšem je již 5,5 mld. Kč), se dozvídáme, že nádrž bude sloužit k zásobování pitnou vodou, protipovodňové ochraně, nadlepšování průtoků v říčce Vláře v letním období, a dokonce k rekreaci a sportovnímu rybářství. Pokud vím, do ochranných pásem vodárenských nádrží platí zákaz vstupu. Pochybuji tedy o tom, že by se podařilo skloubit vodárenské využití s rekreací (i když ve výjimečných případech to v omezené míře možné je). Zdá se mi však, že v rámci přesvědčovacích kampaní jde hlavně o to nějakým způsobem zpracovat místní obyvatele, aby přestali klást odpor. Starosta Nových Heřminov se k tomu v nedávné době vyjádřil ve smyslu, že nejdřív slibovali a teď začínají vyhrožovat. Nátlak ze strany vodohospodářů dokonce přirovnal k metodám padesátých let.

Jestliže megalomanské státní stavby v socialistické éře alespoň přispívaly k plné zaměstnanosti a investice na ně byly získávány z vnitřních zdrojů státu, v dnešní době by se jednalo, obávám se, především o zdroj zisku určitých soukromých firem. Tvrzení, že půjde převážně o finanční prostředky z fondů Evropské unie, je samo osobě problematické. Přinejmenším z významné části jde přece o peníze, které Evropské unii sami odvádíme. Je třeba si také uvědomit, že jednou vybudovaná vodní díla je následně nezbytné udržovat, což stojí další peníze. Zato přírodě blízké ekosystémy nám poskytují své služby a udržují se do značné míry samy.

Vodohospodáři rádi předhazují veřejnosti, že oni jsou odborníky, kdežto my ostatní tomu nerozumíme. Přitom dostat se ke konkrétním údajům je obtížné, podobným tvrzením je proto těžké oponovat. Veřejnost si v tomto ohledu zaslouží lepší zacházení.

Hynek Skořepa (1975) je geograf, učitel gymnázia v Ústí nad Orlicí.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.