Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 4 > Aleš Zapletal: Jak zakázali psát a zakázali zpívat

Aleš Zapletal

Jak zakázali psát a zakázali zpívat

K šetření závadného obsahu gramofonových desek na podzim 1969

„Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká...“

„... za okny mrazilo srpnové slunce a křičelo na lidi: Pamatuj!“

„... tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.“

Ty písničky jsou dodnes známé. Staly se součástí naší historické zkušenosti – spolu se srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa a následnou okupací, která znamenala počátek konce Pražského jara. Bolestnou událost, od které za rok uplyne půl století, nám jako drobné pomníčky připomínají písničky, jež ji zobrazují, naříkají nad ní, protestují proti ní. Není divu, že se staly trnem v oku těm, kdo srpnovou invazi chtěli intepretovat jako bratrskou internacionální pomoc mající až rysy druhého osvobození. Zásah proti protestním písním na podzim roku 1969 byl prvním krokem v konsolidaci v oblasti populární hudby.

Populární hudba prožívala ve druhé polovině šedesátých let nebývalý rozkvět, oslabení ideologického dozoru jí velmi svědčilo. Do Československa se snáze dostávala západní produkce, i prostřednictvím státního rozhlasového vysílání. Prosadila se mladá generace zpěváků, kteří v západní hudbě našli bohatý zdroj inspirace, a stejné nebo ještě větší obliby dosáhli zahraniční umělci. Rozvíjely se nové žánry – zelenou dostala rocková hudba, dříve zavrhovaná a potíraná, a současně se začal prosazovat folk a country&western. Pop music si vydobyla místo na dlouhohrajících gramodeskách, dříve vyhrazených pouze hudbě vážné. Nově zřízená gramofirma Panton se zaměřila na propagaci začínajících interpretů, zejména rockové, folkové a country hudby. Jejich slavnější kolegové vydávali své nahrávky u déle existujícího Supraphonu (do roku 1967 Státní hudební vydavatelství). Byly pořádány první festivaly a do Československa přijížděli i západní umělci. Propagaci populární hudby, oblíbené zejména u mladé generace, napomáhal specializovaný populárně-naučný časopis Melodie, který začal vycházet už v roce 1963.

Zrušení cenzury na jaře 1968 znamenalo příslib dalšího rozmachu pop music, která vytvářela kulisu rozvíjejícímu se reformnímu procesu. Píseň Václava Neckáře Jak se tak dívám můžeme vnímat jako jeho pomyslnou „hymnu“. Rozjetý vlak nezastavila ani srpnová invaze. Populární hudba se stala nositelkou nesouhlasu a zklamání. Snadno se šířila prostřednictvím rozhlasu a gramofonových desek, měla významný dosah ve společenském odporu a získala si značnou pozornost. Ikonickým příkladem zpěváckého protestu je album Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka, vydané na jaře 1969. Verš z písně Veličenstvo Kat „Byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak zakázali psát a zakázali zpívat“, který jsem vybral jako titulek článku, předpovídal, co mělo brzy přijít. Smutně proslulé dubnové plénum ÚV strany vyneslo do jejího čela Gustáva Husáka, který se v následujícím období ukázal jako zdatný normalizátor, a znamenalo mimo jiné nástup proti kultuře, kde ještě přežíval duch Pražského jara.

Štrougalův požadavek

Populární hudba přišla na řadu o pár měsíců později. 18. srpna 1969 vyslovil Lubomír Štrougal (tehdy předseda byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích) požadavek, aby byl z politického hlediska prověřen obsah gramodesek vyráběných v loděnických Gramofonových závodech. Nemělo přitom jít o první zásah proti populární hudbě – už na jaře byl kvůli zařazení protestních písní zrušen rozhlasový pořad Jiřího Černého Houpačka. Poprvé se však otázkou populární hudby začala zabývat nejvyšší stranická místa a Štrougalův požadavek můžeme chápat jako první zásadní krok směrem k tomu, aby byla podřízena kulturně-politickému dohledu. Důvodem, proč Štrougal prověrku obsahu gramodesek požadoval, zdaleka nebyly pouze protestní písně. V předběžné informaci k této záležitosti jsou vedle Krylova „Bratříčka“ a písně Den štěstí Petra Nováka a skupiny George&Beatovens uvedeny další dva tituly. Šlo o nahrávky vskutku politicky exponované – Prohlášení mimořádného, XIV. sjezdu KSČ a Výzvu delegátů mimořádného, XIV. sjezdu KSČ. To ukazuje, jaký význam byl protestním písním přikládán: byly stejně nežádoucí jako poselství „kontrarevolučního“ vysočanského sjezdu. „Závadný obsah“ byl zjištěn také v hudebních tiskovinách – šlo zřejmě o sešitové zpěvníky s texty „závadných“ písní. Předběžná informace dále upozornila na to, že neexistuje kontrola textového obsahu gramodesek a hudebnin podle zákona č. 127/1968 Sb., na jehož základě byl kontrolován periodický tisk. A požadovala-li, aby ze situace byly vyvozeny zásadní závěry, naznačovala tím již tehdy, aby kontrola byla zavedena. Návrh, aby ji prováděl Český úřad pro tisk a informace – mimo jiné vykonavatel zastavení oblíbených týdeníků ListyReportér v květnu toho roku –, byl posléze realizován. Smysl kontroly vyjádřila předběžná informace prostým odkazem na vágní formulaci zákona č. 127/1968 Sb.: „aby v této oblasti kultury nebyly narušovány důležité zájmy vnitřní a zahraniční politiky státu.“ (Cit. podle NA Praha, fond Byro ÚV pro čes. země, č. fondu 1478, sv. 12, ar. j. 30, bod 14, Předběžná informace k problematice závadného obsahu gramofonových desek a hudebních tiskovin.)

Politicky nepřípustné a politicky nevhodné

Šetření bylo zahájeno v září 1969. V prosinci toho roku potom byro pro řízení stranické práce projednalo zprávu o jeho výsledcích. Původní počet titulů gramodesek se „závadným obsahem“, uváděný předběžnou informací (4 tituly), byl značně rozšířen. Z oblasti mimo pop music zde je uvedena například deska Kde končí svět (na paměť Jana Palacha), jež obsahuje koláž básní a záznam projevů z pohřbu Jana Palacha. Vydavatelem desky bylo výrobní družstvo AR(i)STON Klánovice u Prahy, tedy gramofonová firma nezávislá na státu; šlo o jediný titul, který vydala (její činnost byla koncem roku 1969 zastavena). V pop music vyšlo podle analýzy zpěvníků, kterou provedl Český úřad pro tisk a informace, od září 1968 do srpna 1969 na deskách 11 písní „politicky nepřípustných“ a 36 písní „politicky nevhodných“. Zpráva přitom zřejmě počítá i s dalšími „politicky závadnými“ písněmi, neboť upozorňuje, že texty písní, které nevyšly ve zpěvnících, nebyly hodnoceny.

Rozdělení na „politicky nepřípustné“ a „politicky nevhodné“ vyjadřuje stupeň „závadnosti“ příslušného titulu. „Politicky nepřípustné“ byly ty písně, které (skutečně či domněle) vyjadřovaly protest proti politické situaci v zemi, proti „realitě“. Nejvýraznějšímu zpěváckému protestu, Krylovu „Bratříčkovi“, zpráva vytýká písně „zaměřené proti příchodu spojeneckých vojsk [...], proti straně, k znevažování památky padlých apod.“. Další „politicky nepřípustné“ tituly – neméně legendární Modlitba pro Martu a písně z nevydaného singlu Evy Pilarové Hluchý zvon a Jdou domů vojáci – byly nežádoucí rovněž svým zaměřením „proti příchodu spojeneckých vojsk“. Poslední v této kategorii je již výše zmíněná píseň Den štěstí. Proti ní formuluje zpráva jinou výhradu: „V závěru je píseň přerušena a doplněna zvukem výbuchu granátu a dávky z kulometu.“ Obsahem textu (jejž zpráva nekomentuje) je jinak stesk mluvčího po milé, která (za blíže neurčených okolností) zemřela. Píseň by tak spadala spíše do druhé kategorie, nebýt oné nehudební vložky. Den štěstí je sice někdy chápán jako vzpomínka na Jana Palacha, ale o tom se hodnotící zpráva nijak nezmiňuje. (Všechny citace v tomto odstavci podle NA Praha, fond Byro ÚV pro čes. země, č. fondu 1478, sv. 16, ar. j. 37, bod 14, Zpráva o výsledku šetření závadného obsahu gramofonových desek.)

„Politicky nevhodné“ označuje nižší stupeň „závadnosti“. Šlo o písně vyjadřující obecně negativní pocity – „pesimismus, depresi, beznaděj“ (cit. tamtéž). Zde zpráva neuvádí konkrétní tituly, ale jména autorů (vedle Zdeňka Borovce, Štaidla – neuvedeno, zda jde o Jiřího nebo Ladislava – a dalších se zde znovu objevuje Krylovo jméno) a interpretů (Kubišová, Vondráčková, Gott, Neckář). Tyto písně byly v roce 1969 hodnoceny jako méně „závadné“. V následujícím roce se však pesimistické vyznění textu stalo hlavním důvodem, proč byly zastaveny další tituly (například celá LP deska skupiny Atlantis Odyssea). Pesimismus, skepse, zklamání byly podle hodnotící zprávy Českého úřadu pro tisk a informace za III. čtvrtletí 1970 charakteristickým rysem značné části písňové tvorby. Pro kulturní politiku však byl takový obsah textů nežádoucí, protože příliš připomínal rozčarování ve společnosti po srpnové invazi. V následujících letech proti němu vedla boj, v němž dosáhla značného úspěchu. Již v polovině roku 1972 si hodnotící zpráva pochvalovala, že pesimisticky vyznívající texty z populární hudby vymizely. Na druhé straně se postupně vykrystalizovalo poslání pop music v „rozvinuté socialistické společnosti“, formulované ve zprávě pro sekretariát ÚV KSČ v roce 1974: „přinášet lidem radost a životní optimismus.“ (Cit. podle NA Praha, fond Sekretariát ÚV KSČ 1971-1976, č. fondu 1261/0/17, sv. 77, ar. j. 125, bod 3, Zpráva o situaci a návrh opatření v oblasti zábavné hudby v ČSSR.)

Důsledky

Zpráva o výsledku šetření závadného obsahu gramofonových desek věnuje pozornost také situaci v Gramofonových závodech, kterou hodnotí jako „politicky nepříznivou“. Šlo tedy o odmítání konsolidace: výbor místní ZO KSČ vydal negativní stanovisko k dubnovému plénu ÚV; v červnu 1969 byla v závodě organizována podpisová akce k rezoluci požadující odchod sovětských vojsk, adresované OSN; ke 21. srpnu se konala několikaminutová stávka a několik zaměstnanců přišlo do práce v černém oblečení. Řediteli podniku Vodičkovi a funkcionářům OV KSČ Beroun a KV KSČ Středočeského kraje zpráva vyčítá „politickou neodpovědnost“. Je možné, že šlo o funkcionáře, kteří podporovali reformní proces nebo nesouhlasili s politikou konsolidace. V každém případě však nebránili vydávání „závadných“ desek. Důsledkem šetření tedy mělo být odvolání ředitele Vodičky a zavedení stranického šetření s dalšími osobami. Také byla zastavena činnost výše zmíněného vydavatelství AR(i)STON a brněnské gramofonové firmy Discant. Vydavatelské oprávnění bylo odebráno i pražskému výrobnímu družstvu Gramofonová technika, jež nestihlo vydat ani jednu desku (počítalo se zahájením činnosti teprve v roce 1970). Dokonce se uvažovalo i o zrušení vydavatelského oprávnění Pantonu. Důvody se k tomu nabízely samy: Panton vydal „Bratříčka“ a Den štěstí a jeho vydavatelská činnost (jakožto vydavatelství Českého hudebního fondu, řízeného Svazem čs. skladatelů) byla zahájena teprve v roce 1967, což mohlo v době konsolidace snadno být interpretováno jako projev „krizového vývoje“ v gramoprůmyslu. Tato úvaha se nakonec nerealizovala.

Zřejmě nejvýznamnějším důsledkem z hlediska následujícího vývoje populární hudby bylo zavedení kontroly textů písní vydávaných na gramodeskách, což předesílala již výše citovaná předběžná informace. Tvůrci kulturní politiky vnímali absenci dozoru v této oblasti jako systémový problém, jenž se projevil právě v „závadném obsahu“ nahrávek. V zájmu konsolidace totiž nestačilo pouze odstranit jeden určitý nežádoucí jev. Bylo třeba celkově podřídit populární hudbu – tak jako ostatně veškerou kulturu – „socialistickému“ (tj. stranickému a státnímu) řízení. U populární hudby to bylo obzvlášť důležité pro její masový společenský dosah a oblibu, zejména mezi mládeží. K tomu účelu měla být zřízena koordinační komise, v níž měly své zástupce mít Čs. rozhlas, Čs. televize, Supraphon, Pragokoncert, Čs. státní film a ministerstvo kultury. Jejím úkolem bylo zajistit společný postup proti těm, kdo (skutečně či domněle) bránili prosazování stranických a státních zájmů v populární hudbě. Sestavením komise byl pověřen ministr kultury Miloslav Brůžek. Nic dalšího o ní ovšem není známo a zřejmě vůbec nebyla zřízena. Naproti tomu se nástrojem prosazování mocenských zájmů v pop music stal Český úřad pro tisk a informace. Jeho zástupce Vlastimil Neubauer (v roce 1969 na pozici místopředsedy, od roku 1970 již předseda) dostal od byra pro řízení stranické práce úkol zabezpečit kontrolu textů písní vydávaných na gramodeskách, v hudebních tiskovinách a podobných publikacích. Od počátku roku 1970 musel každý text projít kontrolou, která rozhodla o tom, zda je či není „závadný“, a zároveň posoudila jeho úroveň. Mohla jej zastavit, nebo alespoň zasáhnout do jeho vyznění. Jinými slovy, v gramoprodukci byla zavedena předběžná cenzura. Nešlo ale jen o ni: úřad měl (v rámci tzv. pozitivního usměrňování) pečovat i o to, aby se utvářela žádoucí podoba populární hudby, která na deskách vycházela – taková, která by byla schopná naplňovat představy vedení strany a státu. „Pozitivní usměrňování“ brzy získalo nad cenzurou navrch, protože cenzura samotná mohla pouze odstraňovat „závadný obsah“, nikoliv přispívat k vytváření obsahu žádoucího. V každém případě dostali ředitelé obou gramofirem (Supraphonu a Pantonu) zavedením předběžné externí kontroly najevo nedůvěru. Odpovědnost, kterou měli za obsah vydávaných titulů podobně jako například šéfredaktoři periodického tisku, nebyla dostatečnou zárukou, že gramofonové firmy budou provádět konsolidaci podle požadavků moci. K poskytnutí záruky byl pověřen cenzurní orgán. Konsolidace v pop music se mohla rozjet na plné obrátky.

Aleš Zapletal (1990) studuje historii a nederlandistiku na FF UP v Olomouci.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.