Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 4 > Václav Jamek: Pyl kapradiny aneb Ďjó, moře

Václav Jamek

Pyl kapradiny aneb Ďjó, moře

Slíbil jsem, že pohovořím o vzdělanosti; vlastně o tom, jak si ji u nás představují někteří lidé v zásadě vzdělaní, když uvažují a často bohužel i rozhodují o tom, jak by měla vzdělanost vypadat. Z článku, který před časem publikoval v Deníku Referendum jistý zřejmě mladý brněnský archeolog, tedy vědec v zásadě humanitní, jsem zvěděl, že rektor brněnské univerzity, v zásadě rovněž humanitní učenec-muzikolog nebo spíš sociolog hudby Mikuláš Bek (to je ten, který z příčin své politické idiosynkrazie, leč pod ctnostnou záminkou nepustil na univerzitu prezidenta republiky a pak se neméně ctnostně divil) se chystá vyhnat český jazyk z vyšších sfér ducha a myšlení, přinejmenším toho scholastického, na univerzitách.

Mladý archeolog Bekův nápad horlivě podporuje, českému jazyku i Bekovým odpůrcům na Masarykově univerzitě projevuje značné opovržení, přitom ani neumí dodržet základní pravidla polemiky: stanovisko, jež chce vyvrátit, nepředkládá nejprve v jeho vlastních pojmech, ale jen ve svém znehodnocujícím výkladu; češtinu v zápalu boje staví na úroveň klingonštiny, apod. Z čehož plyne, že je sice obeznámen s prostoduchým americkým seriálem Star Trek, který před exaktní vědou ani základní úrovně v žádném jazyce neobstojí (což jsem ukázal jinde), ale chybí mu dostatečné umění rétorické, neboli jazyková kultura nutná k řádnému myšlení. A bodejť! jak by asi napsal Ignát Herrmann, jeden ze spolutvůrců zastaralé a zavrženíhodné české národní literatury (a znamená to: aby ne!). Náš humanitní vědec si totiž představuje, že požadovat dobře zvládnutý jazyk znamená dávat přednost krasomluvě, vzápětí pro větší zesměšnění ztotožněné s krasopisem, na úkor myšlení; a jak se podle něho asi myslí, bez dobře uspořádaných slov?

Kdyby už nic, může snad krása dobrému myšlení ublížit? Na pohrdání krásou není ostatně nic vědeckého: vědci často mluví o kráse některých matematických důkazů nebo o kráse vesmírných zákonů... Odpor ke kráse, kdyby to onen mladý muž nevěděl, je naopak jedním z typických znaků přízemního českého maloměšťáctví (se specifickou arci výjimkou puzení pohlavního, ale i to ne zcela nutně).

Ďjó, moře, co všechno do Tě se vejde...

Ale abych nezamluvil podstatu sporu: rektora Beka napadlo, a zřejmě to hodlá zavést, že od jisté vyšší úrovně vědění, kterou představují habilitační práce, bude čeština na jeho univerzitě zakázána; čili že kandidát docentury bude muset předložit práci v jazyce cizím, nebo dokonce, jak píše Bekovo (cizím slovem) faktótum, „mezinárodním“, neboli zřejmě v jazyce jediném, imperiálním, jejž vnucují světu tč. upadající mocnosti anglosaské. V tom případě ovšem nevím, co má proti klingonštině, která je dokonce jazykem jednoho obrovského vesmírného kvadrantu!

Co ještě nechápu: proč těmto pánům nestačí, že předložit habilitační práci v cizím jazyce je už dnes možné, jelikož zákon č. 111/1998 Sb., zvaný vysokoškolský, o jazyce prací vůbec nemluví? A nedostal by se rektor Bek svým zákazem náhodou do rozporu s právním řádem, prostě proto, že zákon takový zákaz výslovně neumožňuje, a co není zakázáno, je povoleno, čili podzákonným předpisem zakázat nelze? Jinak řečeno: k předkládání cizojazyčných prací lze povzbuzovat, nikoli však nutit.

Ale není to smutné, snad i strašné, že češtinu lze dnes u nás obhajovat jen na základě zákonné prázdně (par défaut)?

Takže odhaduji, že tento záměr panu docentu Bekovi nevyjde, protože je nezákonný (lze jej tedy uplatnit leda šikanováním česky píšících habilitantů, ale to by pan rektor musel mít podporu všech vědeckých rad), pozoruhodný je však především stav ducha, který k takovým nápadům vede. Za sebe tu opravdu nemluvím o kyselých hroznech, ovládám jazyk francouzský stejně dobře jako český, a lépe než většina Francouzů; když jsem předkládal habilitační práci, byla možnost nabídnout rozsáhlé francouzsky psané literární dílo, v té chvíli nepublikované, což zákon dovoluje; z různých důvodů jsem nakonec obhajoval práci psanou česky – jakož ostatně i sám docent Bek.

Na univerzitě mě vždycky uráželo, že „znalost“ imperiálního jazyka se na rozdíl od jiných znalostí implicite očekává, takže všechna administrativní sdělení jsou zdvojována požadavkem zopakovat je anglicky. Jestli to musí být, proč si děkanáty nebo rektorát nezřídí překladatelské oddělení? Osobně já dycky tam anglicky lámat schválný co nejvíc potvora, ať vzhůru třeba podělat za uši. Angličtinu jsem v pracovní smlouvě neměl; nakonec to nahoře stejně dal někdo do pořádku a sprostá slova (fuck you, assholes) odstranil. Však i pan docent Bek by mohl vědět, při svém vzdělání, že skvělé vědecké práce psané česky se vždycky dají přeložit, a to nejen do angličtiny, ale též do maďarštiny, turečtiny nebo jazyka hindí a vůbec do všech, které to dotáhly až k vlastním univerzitám, což není zdaleka případ úplně všech, a bude-li podle brněnského rektora, brzy se to nebude týkat ani jazyka českého. Od čeho tu překladatelé jsou? A horší práce se v češtině docela dobře schovají, což je kulturní výhoda, když už máme takové docenty. Viďte.

Někdo by si myslel, že tu jde o nějakou vůli k světovosti, ale ve skutečnosti je to vnitřní zhrbení duší lokajských, tuze se trápících, že není na světě pána, který by o ně stál.

Tomu, kdo nezapomněl českou krasomluvu, doporučuji dobře vychutnat tu předponu z-. Ostatní nechť zkusí vyjádřit onu myšlenku, kterou nepochopili, anglicky.

Na brněnské univerzitě se ovšem proti Bekovu nápadu našla opozice; na jejích tuším pěti výhradách neshledává archeolog našich světových zítřků ani smítka oprávnění. Je však zvláštní, že ani tato opozice neuvádí výhradu hlavní a nejzásadnější; leda by to byla ta, kterou Bekův obhájce tlumočí jako „potřebu historického fetiše“, což oponenti sotva takto řekli; a patrně ani nedoprovodili zmínku o národním obrození hodnocením „bohužel“. Za historický fetiš pokládá náš archeolog češství založené v rozvíjení národního jazyka.

Stanovisko docenta Mikuláše Beka, začátkem 21. století rektora univerzity v Brně, prý Masarykovy, totiž znamená, že tento učenec má v úmyslu přerušit vazbu mezi vzdělaností a jazykem země; ponížit češtinu do stavu, v němž byla, než se čeští vzdělanci „bohužel“ rozhodli vybavit ji dostatečnými prostředky, aby bylo možné vyjádřit v ní jakékoli sdělení, včetně těch nejsložitějších a nejobtížnějších. Tento úkol dnešní humanitní vzdělanci v českém jazyce vychovaní už zjevně plnit nechtějí; tuto povinnost zradili.

Mikuláš Bek a jeho mladý přívrženec patrně nejsou vzděláni dostatečně, aby si uvědomili, že nás tak nechtějí vrátit jen před naše ubohé národní obrození, ale až před renesanci, k systému středověkému, v němž byla scholastická vzdělanost skutečně oddělena od běžného žití hrází latiny a světskými jazyky pohrdala; tisíc let! Doplatila na to tím, že posléze už nevypovídala o ničem, jen omílala sama sebe. Zlom renesance spočíval také ve zboření této hráze. Včetně toho, že třeba vzdělanci francouzští začali řešit už v 16. století úkol, jehož se ti naši ujali skoro o tři sta let později: vytvářet jazyk schopný postihnout nejjemnější odstíny myšlenek i prožitků. Francouzština na tom v té chvíli nebyla lépe než čeština na začátku obrození! Úspěch této cesty byl zajištěn, teprve když její význam pochopil – v osobě kardinála Richelieua – francouzský stát.

Nebo si docent Bek a další takoví myslí, že významné světové jazyky dostaly svou vyspělost do vínku od sudiček?

Pokud však tito pánové vzdělanost od živého bytí oddělit ve skutečnosti nechtějí, měli by také včas ohlásit důsledky, které z jejich postupu logicky vyplynou. Ty hlavní možné jsou dva:

a. Pánové učenci si nepředstavují, že by demokracie měla v důsledku jejich počínání skončit. Pak jim ovšem nezbývá než strhnout tímto směrem celou zem, ohlásit politický program zrušení českého jazyka a všeobecný přechod na jazyk imperiální, nechat si to ve volbách schválit a taky to udělat. Dvě stě let poté by české země používající svůj primitivní píčin-ingliž možná získaly politický status Portorika. Možná by bylo lepší hledět do budoucna prozíravěji a hned na začátku volit spíš Hongkong.

b. Demokracie jim je, lidově řečeno. Čeština, ponechaná těm pitomcům dole, zapomene na všechny lepší myšlenky, které se v ní kdysi daly přesně vyjádřit, a vyhrazena mozkům zakrnělým, jež budou jejím užíváním jen víc krnět, zvládne nakonec, pokud jde o demokratickou diskusi, jen tuze jednoduchou a krátkou předehru, než dojde na klacky a vidle. Nechat těmhle českým buranům rozhodování o důležitých věcech, uznejte sami. Naštěstí ani nepoznají, že už tu máme diktaturu; nebudou pro to poznání mít slova. Poznají to ovšem ti báječní učenci, a to důkladně. Nejvíc ti humanitní. Všem se nicméně tu a tam předhodí pár tzv. kandidátů, aby tzv. volili.

Univerzity budou brát jenom nadané mladé Vietnamce.

Že jsme spíš na té druhé cestě, dokládám už dlouho různými příklady z médií. Např. když je odborník na motýly, jako náš známý islamobijce docent Konvička, v televizi označen jednou za etnologa, jindy za etymologa. To je dvakrát těsně vedle. Lid neví, co je jedno, ani co je druhé, i rozhoří se lítý boj mezi dvěma tábory, jedni volí etnologa, druzí etymologa, a po volbách ti nejchytřejší zjistí, že zvolili znalce motýlů, vyznáním fašistu. Ti ostatní si myslí, že jejich strana vyhrála.

Nebo pyl kapradiny. Něco tak básnického! Ne však, když s tím přijde mladá vědkyně pro všechno doktorka Maura z kriminalistické laboratoře Boston a podle toho pylu ze šatů oběti, příznačného pro jediné místo ve státě Masačůtes, se podaří dopadnout vraha. (Vzpomínám si: jindy to bylo zas podle zeměpisné délky a výšky.) Já sice vím, že kapradiny, dříve označované jako tajnosnubné, nevytvářejí květy, plody ani semena, a tudíž ani pyl, kterýžto je výsadou rostlin nahosemenných a krytosemenných, ale paní docentka z Masarykovy univerzity, se kterou se to konzultovalo, už neuměla česky a nestálo jí to za to. Nebo možná profesionální překladatelka neměla o kapradinách páru a pyl nebo výtrus pro ni bylo prašť jako uhoď. Nebo to možná nevěděli už v Americe, blbost je dnes plně zglobalizovaná, až si říkám, co tím přechodem na angličtinu oproti našemu běžnému stavu vlastně získáme.

Zajímalo by mě, komu ještě jinému ten pyl kapradiny přišel divný. Málokomu, řekl bych; až zavládnou mravy podle poručíka Beka, už nikomu; učenci si to mezi sebou povědí a hezky se zasmějí. A v demokratickém rozhodování je to tak se vším: lidem se napovídají věci, většinou nesmysly, ti nemají tušení, o co jde, ale za svou nevědomost se bijí jako lvi a jdou na základě toho volit; zvlášť když jim to nikdo nevyvrací, a nejmíň ze všech naši univerzitní docenti. Ti jsou už jinde, docela jinde.

Příhoda s pylem kapradiny mě nicméně přivedla na jistou myšlenku censitární demokracie, ale ne té určované podle majetku, jak o tom sní naši pravicoví „Úspěšní“, ale právě podle vědomostí či povědomosti. Například ten překladatel, který si pyl kapradiny vymyslel, by o volební právo přišel z důvodu celkové neschopnosti cokoli správně posoudit. Měl dávat pozor na druhém stupni základní školy, tam se to učí; nebo aspoň kdysi učilo.

Tato utopie vpravdě platónská...

(Pokračování příště.)

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.