Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 4 > Libor Martinek: Kavárna, která není, a zase je

Libor Martinek

Kavárna, která není, a zase je

Poté, co polská básnířka a dramaturgyně Renata Putzlacherová jako organizátorka a programová vedoucí kulturně-divadelního spolku Kavárna Avion, která není, dopsala svou knihu W kawiarni Avion, której nie ma (Český Těšín 2013), měla pocit, že se uzavřela jedna důležitá kapitola jejího života. Pocit to byl oprávněný, protože platí litera skripta manet, touto knihou se udělala pomyslná tečka za obdobím, které začalo stejnojmenným kabaretně-divadelním pořadem, v němž účinkoval spolu s Putzlacherovou a některými herci Těšínského divadla i Jaromír Nohavica, a skončilo postavením repliky předválečné kavárny Avion téměř na stejném místě poblíž Mostu přátelství na řece Olze v Českém Těšíně.

Zmíněný pořad a několik desítek dalších po něm (celkem se do roku 1996 uskutečnilo padesát večerů s hosty z ČR, Polska i odjinud) připomněl existenci předválečné kavárny AVION, ale i její atmosféru. Kavárna byla funkcionalistickým architektonickým skvostem Českého Těšína a zároveň centrem intelektuálního, uměleckého života ve městě rozděleném v r. 1920 na část československou a polskou spolu s regionem Těšínska. Poté vznikl nápad kavárnu AVION znovu postavit v podobném duchu a stylu jako její slavná předválečná předchůdkyně. To se nakonec podařilo díky podpoře projektu Evropské unie v roce 2010. Nová multifunkční budova kavárny a čítárny Avion/Noiva není jen replikou původní budovy, kterou navrhl slovenský architekt židovského původu Michal M. Scheer a jejíž rovněž židovskou majitelkou byla Rosalie Wiesnerová. Architekt Czeslaw Mendrek a Renata Putzlacherová spolu s dalšími spolupracovníky navázali na ideu spolku Kavárna Avion, která není, a to tak, aby ztvárnili vzájemné prolínání významných okamžiků historie a multikulturnosti města Těšína. Proč podvojný název objektu? Jeden Avion už v té době v Českém Těšíně existoval, pokud název přečteme pozpátku, dostaneme název Noiva, na okně kavárny si pak stejný nápis mohou hosté přečíst jako Avion. Šalamounské řešení, vždyť proti odrazu ve skle nelze mít právních námitek. Od začátku je pak Čítárna a kavárna Avion/Noiva – jak zní oficiální název – součástí městské knihovny Český Těšín a kavárenskou činnost zajišťuje českotěšínská Albrechtova střední škola.

Křižovatky osudů

Také tyto podstatné události mapuje české vydání původní polské knihy Putzlacherové. K rozhodnutí vydat českou a rozšířenou verzi dospěla autorka v roce 2014, kdy přijel do Českého Těšína Jindřich Mann, syn Ludvíka Aškenazyho a vnuk Heinricha Manna. V kavárně Avion/Noiva četl ze své autobiografické knihy Poste restante (Praha, Labyrint, 2012). Byla to počeštěná a přepracovaná verze textu, kterou autor původně napsal německy pro německé čtenáře. Dodejme, že kniha určená českým čtenářům přináší i jednou zajímavou souvislost, že totiž spisovatelův otec se nenarodil v Těšíně, jak uvádějí dosud všechny literární příručky, ale ve Stanislavově na dnešní Ukrajině, odkud cestovala rodina Aškenazyů do Prahy. Aby se Ludvíkovi usnadnilo přiznání československého občanství, bylo na matričním úřadě oznámeno, že se narodil v Těšíně. Tak se pozdější autor Dětských etud stal/nestal také těšínským rodákem a jeho portrét visí na stěně Avionu/Noivy vedle režiséra Františka Vláčila nebo těšínského básníka Henryka Jasiczka, který se pro změnu narodil polské matce Heleně Jasiczekové, služebné v německých domácnostech, jež pocházela z Těšínska, a židovskému otci, bohumínskému bankéři Henryku Getreuovi, v odlehlém Kottingbrunnu u Vídně jakožto nemanželské dítě. Renata Putzlacherová si podle vlastních slov i díky onomu literárnímu večeru s J. Mannem uvědomila, že se nemusí trápit faktem, půjde-li o poněkud odlišnou a hlavně zaktualizovanou českou verzi své knihy.

Osobně jsem rád, že kniha o „kavárně Avion, která není“ vyšla i v češtině, dokonce s podporou Generálního konzulátu Polské republiky v Ostravě, protože od počátku byl tento projekt chápán jako multikulturní, tedy i s četnými českými aktivními účastníky a hosty, kteří běžně polsky nečtou, a interdisciplinární (hudba, zpěv, poezie, divadlo atd.). Také z hlediska širší popularity projektu ve městě, regionu, ale i mimo něj je tato kniha užitečná jako příklad tolerance a spolupráce v prostoru (chcete-li, pak úředně definovaném jako schengenský), který byl dříve rozdělen hranicí, ale nyní je spojníkem, mostem mezi národy a národnostmi (dovolíte-li, pak sám toto místo vnímám jako pozoruhodně a neobvykle transcendující). A jako překladatel musím ocenit bravurní převod Michaela Alexy, který je nejen přesný, ale i výstižný. Svým kultivovaným stylem dodává knize na čtivosti. Původní text v sobě skrývá celou řadu složitě ověřitelných reálií, jazykových hříček autorky a určitou míru vtipu, byť často se mísícího s nostalgií po starých zlatých časech, kdy zněl ulicemi – zajisté i Těšína – při oslavách a svátcích Radeckého pochod.

Stmelující asociace

První kapitolu své knihy Putzlacherová nazvala Les věcí, což můžeme chápat jako žánrové vymezení výsledku jejího psaní ve smyslu latinského silva rerum. Tedy jako soubor různých informací nebo výtvorů různorodého obsahu a z hlediska dřívějšího chápání pojmu jako domácí knihu (kroniku v archaickém významu toho slova) obsahující soubor nejrůznějších zpráv z oblasti politického života, proslovy, ale i předpisy nebo vyprávění apod. V českém genologickém systému se pro takové sbírky ujal rovněž název miscelanea nebo varia (sám jsem nedávno recenzoval takový soubor textů Jaroslava Seiferta vydaný v rámci edice jeho spisů a organizovaný podle zásady různorodosti). V současnosti bychom v českém prostředí našli stěží žánrově pojmenované a tím také definované literární dílo jako silvy (od silva rerum). Hlubší a širší tradici nacházíme pak v polské literatuře. Kupříkladu ve formě hortus (zahrada) Václava Potockého (Wacława Potockiego), známého i v českých zemích a někdejším Českém království, v díle Ogród (Zahrada) vybaveném dlouhým barokizujícím podtitulem) z roku 1660, ale vydaném až roku 1907. Jak připomínají polští badatelé žánru (Stefania Skwarczyńska nebo Ryszard Nycz), silva rerum se v Polsku rozšířily zejména v době švédské okupace Polska v polovině 17. století, kdy se na šlechtických dvorcích zaznamenávaly pro památku budoucím pokolením nejrůznější informace z té doby z rodiny, sousedství nebo země a nechyběly ani texty jiného druhu na základě zápisu ústního podání. Vznikala tak díla vyznačující se procesuálností, bez záměrné fabulace, neurčité kompozice, tematické různorodosti. Scelujícím prvkem tak zůstal především autorský subjekt.

Nejinak je tomu v případě Putzlacherové, jejíž kniha je navíc vybavena pestrým grafickým doprovodem, jenž má ilustrovat nejen téma, ale především atmosféru doby, o níž se píše. Tedy od dob Rakouska (Rakouska-Uherska), kdy autorka mapuje historii svých předků, přičemž velmi často sahá k dokumentům, navštěvuje jednotlivá místa Rakouska, Haliče a Těšínska, ale také jižní Moravy, když se před nějakou tou dobou přestěhovala do Brna. Mnohé zná z autopsie, ale v knize není obsažena jen rodinná historie – například když je řeč o kávě, připomenuti jsou manželé Reynkovi. Básník Bohuslav Reynek, jenž se narodil a žil v Petrkově u Havlíčkova Brodu na Českomoravské vysočině, a jeho manželka, francouzská poetka Suzanne Renaud, pocházející až z Grenoblu na úpatí francouzských Alp, byli vášnivými milovníky kávy. A jsme-li u Grenoblu, připlete se autorce do cesty také polský prozaik a rodák z Horní Suché Wiesław Adam Berger, jenž za války studoval na francouzském gymnáziu Villard de Lans a jehož nevšední osobnost inspirovala k slavné výpravě těšínských spisovatelů, jistěže spolu s Bergerem a Putzlacherovou, do tohoto co do historie a kulturních tradic úchvatného regionu. A nechybí ani vzpomínka na syny Bohuslava Reynka (zesnulého v roce 1971) Jiřího a Daniela, s nimiž se básnířka setkala na jejich rodné petrkovské usedlosti, vlastně tvrzi, ale dnes již bohužel také nežijících.

Dokud se zpívá...

Kniha je vybavena různorodými citáty, zejména spisovatelů, kteří se zabývali osudy střední či středovýchodní Evropy (Kundera, Kapuścinski, Miłosz, J. Roth, Zagajewski), avšak nikoli výhradně, jsou zde i klasikové evropské literatury, s jejichž pomocí je budován kontext ke zvolenému tématu (Achmatovová, Alighieri, Brodskij, Bulgakov, Herbert, Holan, Keats, Norwid, Proust, Rimbaud, Sienkiewicz, Słowacki, Saint-Exupéry, Shakespeare), lyrické vsuvky v podobě básní Putzlacherové nebo jiných autorů, jejichž seznam spolu s citovanými díly je uveden ke konci publikace. Nicméně „Lesem věcí“ v knize Putzlacherové není nutné se složitě prodírat jako textovou houštinou. Jistá silvičnost knihy není na překážku, neboť je to scelující aktivita autorského subjektu, jak by řekli teoretici, která knihu drží pohromadě. Bez problémů sledujeme i jistou chronologickou nit vedoucí od mýtu rakouské monarchie, přes legendu Haliče i se Skořicovými krámy drohobyčského židovského spisovatele Bruno Schulze, až k pověsti o Těšíně, která se pojí se studnou tří slovanských bratří, přišlých společně až sem ke studni, pak se každý vydal svým směrem. Na mýtopoetiku prvních částí tohoto díla navazují historizující obrazy meziválečné architektury Brna, který má také svůj AVION od architekta Fuchse, jímž se mohl inspirovat architekt Scheer během svých tamních studií. (Michal M. Scheer pocházel ze slovenské Žiliny, která se tehdy dynamicky stavebně a architektonicky rozvíjela podobně jako Brno.) A kniha končí nejnovějšími zážitky z divadelního projektu Putzlacherové a jejích divadelních přátel v Broumově, který byl nazván tak trochu v duchu francouzského filozofa Jacquesa Derridy Hra-nic-e.

Shrňme řečené: Avion jako palimpsest – pergamen, z něhož bylo původní písmo odstraněno a nahrazeno novým textem, most na řece Olze a na jejím břehu kavárna AVION, která nepřežila vyhození mostu do vzduchu německými okupanty při jejich ústupu koncem války, most na řece Rhôně u města Avignon, na němž se vesele tančí, spolek Kavárny Avion, která není, ale drží se hesla „protože dokud se zpívá, ještě se neumřelo“. Kavárna AVION v Brně přetrvala, kavárna Avion/Noiva zase stojí v Těšíně, jen trochu jiná než ta původní. Bylo, nebylo, není, a zase je.

Tečku za celým příběhem udělal nakonec dokument České televize o někdejší těšínské kavárně AVION a nově otevřené Kavárně a čítárně Avion/Noiva v roce 2011. Jeho scénáristka a dokumentaristka Radka Lokajová byla udivena, že nápad připomenout funkcionalistickou kavárnu na břehu řeky Olzy začal vznikat v 80. letech minulého století díky jedné dobové pohlednici. Po odvysílání dokumentu Příběhy domů – Kavárna Avion/Noiva se ozvaly pravnučky Rosalie Wiesnerové, o jejichž existenci neměla Putzlacherová do té doby tušení. První setkání se Sylvií Petrovou, která přivezla z Prahy do Českého Těšína fotografie prababičky i její kavárny a další důležité dokumenty z rodinného archivu, se uskutečnilo 17. srpna 2011 na terase kavárny Avion/Noiva. S těmito materiály se rovněž můžete seznámit v právě popisované publikaci, kterou mohu upřímně doporučit (málokdy to dělám takto přímo) čtenáři, jemuž není lhostejný pojem historická spravedlnost.

(Mezititulky redakce.)

Renata Putzlacher-Buchtová, V kavárně Avion, která není, přeložil Michael Alexa,

Český Těšín, Spolek – Towarzystwo Avion, 2016, 192 s.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.