Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 4 > Milan Znoj: Oživování Střední Evropy ve třech obrazech

Milan Znoj

Oživování Střední Evropy ve třech obrazech

Střední Evropa se mění v čase, sotva ale k lepšímu. Za návštěvy amerického prezidenta Trumpa ve Varšavě, kam přijel před tím, než se v Hamburgu na summitu G20 sešel s německou kancléřkou Merklovou a francouzským prezidentem Macronem, jsme mohli sledovat její poslední geopolitický výhonek, který se skrývá pod paradoxní značkou Trojmoří, jako by evropským Středem mělo být mořské spojení, ač fakticky se nabízí přístavní terminály na zkapalněný plyn z USA, které mají nahradit plynové potrubí v zemi z Ruska.

Geopoliticky je ovšem střední Evropa mrtva nejpozději od konce druhé světové války, kdy tento vysloužilý koncept nahradily pojmy odvozené z myšlení studené války a světa rozděleného na Západ a Východ. Za současných zmatků v Evropě, které dominuje EU, se však zdá k překvapení mnohých, že koncept evropského Středu znovu ožívá v evropském politickém myšlení. Není to ovšem poprvé, co se našli nadšenci pro střední Evropu, kteří se pokoušeli tuto politickou mrtvolu znovu oživit, jakkoli v docela odlišných dobových kontextech. Střední Evropa se nám vrací v různých převlecích. Tři takové pokusy vystupují do popředí. Předně, ještě za studené války se objevil iluzivní koncept Evropy, která ztratila svůj kulturní Střed, když území Středu převálcovaly ruské hordy z Východu. Po konci studené války se objevil Střed, který se do Evropy hodlal vracet společně se vstupem do evropských politických struktur. A nakonec vidíme Střed v pojetí konzervativní revoluce, která se na tomto území v distanci k západní Evropě a v opozici k Rusku pokouší naroubovat původní geopolitický koncept střední Evropy na americké rozlišování mezi starými a novými demokraciemi. Tento pokus se však již neobejde bez zámořského amerického patrona, který ovšem konflikty, ke kterým koncept evropského Středu vede, vykládá podle svého.

Únos Evropy

Studená válka byla tragédií střední Evropy, tak o ní také uvažoval Milan Kundera ve známém eseji z 80. let. Je to kulturně politická úvaha. Když k nám po druhé světové válce přišli Rusové, tak jsme dostali novou historii, a byla to historie východní, lamentuje Kundera. Komunismus přišel z Východu a přinesl s sebou ruské pojmy toho, co je svoboda, člověk, stát, právo, moc atd. V kostce řečeno, byla to kultura hordy. Domácí autoři tomu dodávali vlastní zdroje. Zdeněk Nejedlý, Otakar Vávra a další se snažili, aby v této nové historii bylo co nejvíce Jiráska. Vítězslav Nezval a další zase chtěli více z avantgardy. A ale ať tak nebo onak, Evropa byla ze svého Středu unesena. Pražské jaro se pokusilo přijít s vlastními koncepty, ale nakonec nedokázalo nic změnit. Zeptáme-li se, jaká byla Evropa ve svém Středu, dostaneme kulturně literární odpověď. Před očima nám defiluje plejáda skvělých středoevropských spisovatelů ve výběru sice selektivním, ale působivém. Kundera zdůrazňuje výjimečnost a kulturní různorodost, která vzkvétala v podunajské oblasti. Německo nezmiňuje, ale Rakousko-Uhersko se stává domovem této podunajské multikulturní střední Evropy. Některé tahy na tomto kulturním obrazu střední Evropy jsou možná příliš hrubé. Těžko lze třeba věřit v nějaký multikulturalismus ve střední Evropě za Rakouska-Uherska, které jindy označujeme naopak za žalář národů. Sotva lze také zničení tohoto c. k. multikulturalismu spojovat až s druhou světovou válkou, když za své vzal již za války první. Avšak únos západní kultury (u Kundery té multikulturní) ze střední Evropy je působivý obraz, jakkoli spíše útěšný, který vléval intelektuální energii do žil disidentů z podunajské oblasti (Kundera v tom totiž nebyl sám) v časech, kdy střední Evropa byla politickou mrtvolou.

Návrat do Evropy

Nakonec ale komunismus padl. Rusové odešli na Východ, a tak jsme si ve střední Evropě začali malovat návrat do Evropy. Dali jsme se dohromady jako Višegrádská čtyřka a vydali se do západní Evropy a vstupovali do jejích politických institucí. Střední Evropa byla oživena jako vhodná instrumentální metafora. Institucionální tahy na tomto obraze jsou jasné. Komunistický stát jsme demontovali a ekonomiku jsme kapitalizovali, vstoupili jsme do EU a NATO. Jenomže cestou se ta naše westernizace poněkud pokřivila, a tak jsme začali zjišťovat, že jedním z významů slova transformace, je také otřes, který společnost přitom zakoušela. Kapitalismus bez přívlastků je prostě kapitalismus bez přívlastků. Konec komunismu uvolnil pouta globalizaci kapitálu a nelze se divit, že ten se usadil také u nás. Dostali jsme se nejen do nových geopolitických, ale i ekonomických a kulturních souvislostí. Na Západě se po druhé světové válce učili, jak podřizovat kapitalismus demokracii, aniž by hrozilo, že tyto společnosti upadnou do režimu krajní pravice nebo krajní levice – taková byla hrozba fašismu a komunismu. Politické režimy západní Evropy jsou založené na konsensu mezi umírněnou levicí a umírněnou pravicí. Tento konsensus dal vzejít sociálnímu státu a je oporou evropské integrace na pozadí zkušenosti z druhé světové války. Naše postkomunistické politické elity se ale spíše učily, jak rozjet kapitalismus, aby se mocní mohli nadechnout a pořádně ve společnosti rozkročit. Politické elity přechodu k demokracii byly proto pravicové a neoliberální. Demokracie však spíše sloužila k tomu, aby lidé byli uchlácholeni, že demontáž socialismu a budování kapitalismu v tomto podání je k jejich prospěchu. Ve všech zemích střední Evropy však již tato šťastná fáze návratu do Evropy skončila, společnosti jsou otřesené a politické elity začaly hledat nové příležitosti, jak se ve středoevropských demokraciích prosadit. Staré politické elity, které stály za návratem do Evropy, byly buďto vytlačeny na okraj, nebo se samy přeorientovaly. Ke slovu se dostávají nové elity, které brojí proti západní Evropě a jejím institucím, sázejí na nový populismus pravice a hledají nové koncepty, jak se kulturně a politicky prosadit. Západní Evropa se sociálním státem a evropskou integrací zásadně vadí. Najednou to není správné místo pro naši svobodu a demokracii.

Konzervativní revoluce ve středu Evropy

V rozklížených společnostech, jež se vrátily do Evropy po pádu komunismu, se nyní rýsuje nový obraz evropského Středu. Střední Evropa nacionální a konzervativní revoluce. Při činu ji vidíme v Polsku v podání vlády Kaczynského strany Právo a spravedlnost a také v Maďarsku za vlády Viktora Orbána. Podobně naladěné nové politické elity se objevují i v dalších zemích střední a východní Evropy a snaží se prosadit vůči starým elitám demokratické transformace. Tyto nové elity jsou pravicové, jelikož se rovněž distancují od komunistické éry. Neoliberalismus spojují s nacionalismem, jelikož privatizace sociálního státu zůstává jejich programem, ale usměrňují ji ve prospěch domácích ekonomických elit a brojí proti nadnárodnímu kapitalismu. Mají také svůj sociální program, protože mluví o národní solidaritě a zdůvodňují tak sociální pomoc pro soukmenovce. V neposlední řadě jsou populistické, jelikož staré domácí a evropské nadnárodní elity usazené v domácích a evropských intitucích zásadně odmítají, označují je za zrádce národa a svou politickou moc budují přímo na vztahu k lidu s pomocí masové propagandy. Kritika EU a strašení imigranty jsou vděčným instrumentem.

Takové je současné podhoubí pro oživení konceptu střední Evropy. Smyslem evropského Středu se stává konzervativní revoluce, která rozklíženým společnostem tohoto území dává nový fundament a na západní Evropu se dívá s despektem. Vnímá ji jako odcizenou a upadlou, což opisuje slovy multikulturní, byrokratická, liberální, až socialistická, hlavně však vykořeněná, tedy bez víry, odhodlání a pevnosti. Orbánův Fidesz s tím začal v Maďarsku a Kaczynského PiS v Polsku převzal iniciativu. Zmiňovaná iniciativa Trojmoří je takovým malým pokusem o využití geopolitického konceptu střední Evropy. Polsko se tak rozpomíná na Pilsudského geopolitický koncept středové Evropy meziválečné a snaží se mu dát nový nátěr.

Pro současné neokonzervativní oživení konceptu střední Evropy je příznačná snaha najít vnějšího, nejlépe zámořského geopolitického patrona evropského Středu. Nabízejí se ovšem Spojené státy. Proto lze mluvit o snaze naroubovat koncept střední Evropy na americké rozlišení starých a nových demokracií v Evropě. Toto rozlišení vzniklo svého času z uražené ješitnosti Spojených států. Když šlo o podporu invaze Spojených států do Iráku v roce 2003, Donald Rumsfeld vyzvedl nové demokracie střední Evropy jako přátele, kteří na rozdíl od mnoha politiků ze starých demokracií nepochybovali a neváhali. Tehdy se americké rozlišování evropských demokracií na staré a nové neujalo. Spojené státy za Baraka Obamy chtěly demokratickou Evropu jednotnou a pro takzvané nové demokracie tehdy ještě příklon ke Spojeným státům nebyl odklonem od západní Evropy, natož aby důvodem případného konfliktu byl postoj ke střednímu Východu. Nicméně od té doby se hodně změnilo, ať už v Evropě, jejíž sjednocování drhne hodně právě ve střední Evropě, tak ve vztazích Spojených států a Ruska. A tak je na místě otázka: Mohou toto rozdělení současné síly evropského Středu uvést v život a dát mu nový geopolitický význam pod záštitou Spojených států? Zdá se, že taková je i současná polská ambice. Otázkou ale zůstává, koho dalšího mohou Poláci do takového geopolitického Středu Evropy nalákat.

Geopolitika evropského Středu a její současná slabost

Všeobecně se dá říci, že střední Evropa vždy označovala prostor působnosti nějaké země Středu, která čelila Rusku. My ve střední Evropě (Mitteleuropa) žijeme „sous ľoeil des Russes“. Touto větou exemplárně začíná Carl Schmitt své slavné pojednání Das Zeitalter der Neutralisierungen und Entpolitisierungen (1929). Měl přitom na mysli dobový smysl politické distinkce přítel/nepřítel.

Je poměrně zažitým omylem chápat označení střed ve významu mezi dvěma stranami. Česká a polská otázka byly často formulovány jako problém území, které leží mezi Německem a Ruskem. Řešení těchto otázek se někdy sobě blížila, jindy vzdalovala. České politické myšlení však na rozdíl od myšlení polského nikdy plně nepřijalo myšlenku Středu. Do první světové války Češi prosazovali federalizaci a demokratizaci Rakouska-Uherska a za První republiky pak doufali v demokratickou federaci Evropskou. Každopádně být mezi není řešení, ale zdroj problémů. Zřejmé je to již z toho, že prvním konceptem Středu byla právě německá Mitteleuropa a ta určitě nebyla něco mezi, ale byla chápána jako prostor pevně ukotvený v území Středu, který byl ovšem německý. Toto středové Německo mělo pak své politické nepřátele, především na Východě, ale za první světové války i na Západě. Schmittovsky řečeno, Střed je politický koncept, jehož význam je dán politickým konfliktem mezi kolektivním My, proti němuž stojí nepřítel Oni. Být středem někde mezi je pak projevem politické slabosti.

Geopolitika střední Evropy se ovšem od časů německé Mitteleuropy hodně změnila. Na zemi Středu kdysi aspirovalo nejen Německo, ale svého času také Rakousko-Uhersko (v důležité distanci od pangermanismu) a v současnosti je to tedy zejména Polsko a Maďarsko. Připomeňme, že nyní již země Středu nestojí na vlastních nohou, ale uznávají, že potřebují zámořskou garanci od Spojených států, neboť ty dominují v globálním světě. Geopolitika Evropy je překryta geopolitikou světa a evropské konfliktní linie jsou překryty světovými liniemi. Domácí neokonzervatismus je slabý v kramflecích. Sám zvládnout geopolitiku Středu nezvládne. A co Spojené státy? Přes všechny ty řeči o oživení studené války se nedá říci, že USA žijí na očích Ruska. Očí, které je sledují, je více a jsou rozptýleny po zeměkouli. Ty ruské jsou jedny z mnoha, a tak u Američanů záleží na prioritách. Válkou rozložený střední Východ a hospodářsky posilující Asie jsou pro jejich politické distinkce přítel/nepřítel neméně důležité, ne-li důležitější. Otazník zatím stále visí nad západní Evropou, která se stále chce sjednocovat a nyní tedy zjišťuje, že být někde mezi, nestačí, nicméně sama být Středem nechce. Pokud by se jí to ale podařilo, mohla by onen starý geopolitický koncept střední Evropy s konečnou platností odepsat ze seznamu použitelných pojmů.

Psáno na ostrově Rhodos. Hic Rhodus, hic salta.

Milan Znoj (1952) je politolog a filosof.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.