Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 4 > Solidarita s Divadlem Za branou

Solidarita s Divadlem Za branou

V Listech před 45 lety

O „normalizačních“ mracích stahujících se nad Divadlem Za branou, jehož prostory prohlásil pražský magistrát za bezpečnostně závadné, informovaly čtenáře již „římské“ Listy č. 2/1972. V článku Rákoska na divadla v následujícím čísle se píše o besedě v pražském rozhlase 2. března 1972, v níž „utekl oficiálním představitelům stranické kulturní politiky (Janu Fojtíkovi, Otakaru Holanovi, Zdeňkovi Míkovi a dalším) tento výrok, který odhaluje pozadí ,technických problémů' tohoto divadla: ,Úloha Divadla Za branou v podstatě byla úlohou špinavé politiky... Myslím si, že je zcela správné, když naše stranické a státní orgány požadují od všech kulturních zařízení a také od divadel, aby skládaly účty. Aby řekly, co tedy vlastně dělaly v uplynulém období, a aby dokázaly taky zdůvodnit své dřívější postoje, ale aby taky ukázaly své odhodlání, jak chtějí nyní vysvětlit náklady těch chyb, kterých se dopustily'.“ V červencovém čísle pak Listy referují o posledním představení světově nejproslulejší československé scény a o protestu světové kulturní veřejnosti proti její likvidaci.

Přes všechna ujištění, která dal ministr kultury Brůžek Jeanu Effelovi, předsedovi čs. -francouzské společnosti a přes hysterický pokřik Jana Klimenta na adresu Frankfurter Allgemeine Zeitung, jak si dovoluje šířit lži o likvidaci Divadla Za branou, soubor Otomara Krejči měl poslední představení v Praze dne 10. června 1972. Zpráva o tom se rozšířila po Praze a obecenstvo naplnilo divadlo k prasknutí. Ti, co nedostali místa k sezení, stáli a sledovali soustředěni, napnuti a dojati Čechovova Racka, jímž se soubor loučil se svými diváky. Když na jevišti dozní poslední slova, v sále je několik vteřin absolutní ticho a pak se rozbouří potlesk. Herci se děkují, musí přicházet znovu a znovu... Mladí lidé vystupují na jeviště a přinášejí květiny, tisknou ruce hercům. Potlesk se ještě více rozbouří, když se na scéně objeví režisér Otomar Krejča. Někdo se pokouší zhasnout světla v sále, aby upozornil obecenstvo, že má jít domů. Odpovědí jsou ještě větší ovace pro herce, režiséra a k nim se na jevišti připojují dramaturgové, technický a administrativní personál, celý kolektiv divadla. Ovace pokračují, nikdo se nehýbe z místa. Na scénu přichází nejstarší členka souboru, národní umělkyně Leopolda Dostálová a za všechny děkuje, loučí se a říká „na shledanou“...

Ale obecenstvo, v jehož středu je člen Dubčekova vedení Dr. František Kriegel, představitelé kulturního a vědeckého světa (mnozí z nich ovšem z něho oficielně vyloučeni), studenti, mládež, lidé z Prahy i venkova, neodchází. Několik „nenápadných“ pánů se pokouší vyzvat lidi k odchodu a klidu, záhadní fotografové snímají přítomné (jistě ne pro archiv divadla), ale vše je marné, potlesk nekončí, ale mísí se do něj slzy a dojetí... Treplev spáchal sebevraždu, divadlo musí zmizet...

Herci se objímají s diváky, tisknou si ruce. Teprve po 57 minutách se lidé loučí se svým divadlem a v naprostém tichu odcházejí.

Dopisovatel francouzského pokrokového týdeníku Les lettres françaises, jehož ředitelem je komunistický spisovatel Luis Aragon, končí svou reportáž z posledního představení a hodnocení divadla Za branou slovy:

„Československý film přestal existovat. Divadlo je zbavováno nejlepších umělců. Chtějí se snad lidé, odpovědní za československou kulturu, podobat Šamrajevovi? Být spokojeni tím, že ukážou mrtvého, oškubaného racka, kulturu zatlačenou do minulosti a brutálně odříznutou od života?

Nedlouho před druhou světovou válkou Majerchold odpověděl svým pronásledovatelům, kteří ho obviňovali z formalismu: ,Projděte se po moskevských divadlech, podívejte se na ta amorfní, šedá, nudná představení, jedno podobné druhému a jedno horší než druhé! Těžko byste rozeznali styl Malého divadla od Vachtangova, komorního od uměleckého. Tam všude, kde ještě nedávno jiskřil pramen tvořivého myšlení, kde umělci hledali v  bloudění a omylech, kde se mýlili, ale tvořili (někdy špatně, ale někdy dokonce skvěle), tam všude, kde bylo nejlepší divadlo na světě, vládne nyní smutně a s dobrými mravy – díky Vám – průměrná aritmetika, která nás pohlcuje a zabíjí nedostatkem talentu. Chtěli jste skutečně tohle? Jestli ano, pak jste udělali něco strašného.'

Budeme muset totéž říci brzy o Praze?“ – končí svůj článek kritik listu Denis Bablet, který byl přítomen poslednímu představení Divadla Za branou.

Téměř všechny významné noviny světa, rozhlasové stanice a televize se zabývaly likvidací divadla Za branou. Ozvali se s protesty i projevy solidarity herci, režiséři, spisovatelé, kritici, představitelé kulturního i politického světa.

Vedoucí osobnosti evropského divadla poslaly dopis ministru kultury do Prahy, v němž se mj. říká:

Znepokojeni rozpuštěním divadla Za branou, jež odporuje nedávno danému ujištění zástupcům Čs.-francouzské společnosti a jež poškozuje těžce nejen české, ale i světové divadelnictví, jež v tomto divadle vidělo jedno ze svých předních středisek, podepsaní žádají československé úřady, aby poskytly všechny potřebné záruky pro budoucnost vedoucích osob a členů tohoto souboru; rovněž tak záruky, aby tyto osoby mohly dále pracovat ve svém povolání, jež vykonávaly tak příkladně.

Podepsaní žádají, aby československé úřady přijaly jejich zástupce, kteří by se zcela otevřeně mohli informovat o situaci souboru divadla Za branou, a to jak od zástupců úřadů, tak i od členů tohoto divadla, jehož konečné zmizení nechtějí vzít na vědomí.

Dopis podepsali mj. Louis Aragon, Jean-Louis Barrault, Samuel Beckett, Aimé Césaire, Arianne Mnouchkine, Roger Planchon, Madeleine Renaud, Jean Vilar, Federico Fellini, Paolo Grassi, Luca Ronconi, Giorgio Strehler, Edward Albee, Arthur Miller, Angelo Maria Ripellino, Peggy Ashcroft, Peter Brook, Peter Halí, Ingmar Bergman, Peter Weiss, Freidrich Dürenmatt, Maurice Béjart, Arnold Wesker, Max von Sydow, Tankred Dorst, Peter Palitzsch, Harry Bukwitz, Victor Garcia, Jacques Huisman a další.

Listy, ročník II. číslo 4, červenec 1972, strana 10. Autor neuveden. Z elektronického archivu Dušana Havlíčka.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.