Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 4 > Martin Pšenička o básni Elizabeth Bishopové:

Martin Pšenička o básni Elizabeth Bishopové

Básníci a vykladači IV

Editor této rubriky vybírá pro každé číslo Listů jednu báseň a jejího čtenáře. Zatím se v ní představili Martin C. Putna (báseň Jonáše Hájka), Petr Borkovec (báseň Jana Wagnera)

a Ondřej Štindl (báseň Milana Děžinského).

Elizabeth Bishopová
Benzinová pumpa

Ta je ale špinavá!
Ta malá benzinová pumpa,
olejem prosáklá a prosycená
až je všechno znepokojivě
černě průzračné.
Pozor s tou sirkou!

Otec má na sobě špinavou,
olejem nasáklou kombinézu,
která se mu zařezává do podpaží,
a několik hbitých, drzých
a mastných synků mu pomáhá
(je to rodinná benzinová pumpa
všichni jsou úplně skrznaskrz špinaví.

Bydlí na téhle pumpě?
Má betonovou verandu
za čerpadly a na ní
soupravu rozbitého proutěného
nábytku napuštěného mastnotou;
na proutěné pohovce
špinavý pes, pěkně v pohodlíčku.

Pár knížek komiksů dává
jediný pocit barvy –
jakési barvy. Leží
na vybledlé dečce
splývající dolů z taburetu
(součást soupravy) vedle
velké chlupaté begonie.

Proč ta nepatřičná rostlina?
Proč ten taburet?
A proč, proč ta dečka?
(Má na sobě kopretiny, myslím,
vyšívané ozdobným stehem,
a je těžká šedým háčkováním.)

Někdo vyšil tu dečku.
Někdo zalévá tu rostlinu,
nebo ji možná olejuje. Někdo
rovná řady kanystrů,
aby poklidně šeptaly:
esso – so – so – so
nervózním automobilům.
Někdo nás všechny miluje.

Přeložila Mariana Machová

Poezie americké autorky Elizabeth Bishopové se vyznačuje odstupem od zobrazovaného světa a klidným, uměřeným tónem; důležitou roli v ní hrají vzpomínky na všední, ale z osobního hlediska důsažné události, a také cestování. Bishopová řadu let žila za hranicemi Spojených států, a když jí to její finanční situace dovolovala, ráda trávila čas cestováním: mnohým z jejích básní dominují citlivé, básnicky přesné popisy krajin inspirované navštívenými místy.

Báseň Benzinová pumpa je v tvorbě této básnířky v několika ohledech neobvyklá. Přivádí nás na místo, jehož přesnou polohu neznáme, z indicií je ovšem patrné, že leží takříkajíc na kraji světa – a možná ještě o kus dál. Pro tu, jež k nám z básně promlouvá, znamená nejspíš jen krátkou, praktickými důvody vynucenou zastávku na cestě ke vzdálenému cíli. A přestože ji k tomuto místu nepoutá žádný osobní vztah, pojednává o něm s neobyčejným zápalem.

Ta je ale špinavá!
Ta malá benzinová pumpa,
olejem prosáklá a prosycená
(...)

Pozor s tou sirkou!
Otec má na sobě špinavou,
olejem nasáklou kombinézu,
(...)
a několik hbitých, drzých
a mastných synků mu pomáhá
(...)

Mluvčí básní Elizabeth Bishopové k sobě obvykle poutá jen málo pozornosti. Popisované prostředí pozoruje zpovzdálí a svůj postoj k němu vyjadřuje nenápadně: jemnými náznaky, ironií či už jen pouhou mírou pozornosti, již mu věnuje. Nic z toho zde ale neplatí. Hlas předpokládané cestovatelky se na scénu vrhá se zvoláním, místo opatrných náznaků volí nadsázku, vrší na sebe slova spojená s nepořádkem – to vše, aby nás připravil o poslední pochybnosti o tom, jak je vylíčené místo nevábné. Odsuzujícímu pohledu pochopitelně neujdou ani ti, kteří na benzinové pumpě pobývají. Přinejmenším v tuto chvíli se ale nezdá, že by báseň jevila velký zájem o něco jiného než jejich umazaný zevnějšek, a nechává postavy otce a jeho synů splynout se stejně znečištěným zařízením stanice.

Bydlí na téhle pumpě?
Má betonovou verandu
za čerpadly a na ní
soupravu rozbitého proutěného
nábytku napuštěného mastnotou;
na proutěné pohovce
špinavý pes, pěkně v pohodlíčku.

Pár knížek komiksů dává
jediný pocit barvy –
jakési barvy. Leží
na vybledlé dečce
splývající dolů z taburetu
(součást soupravy) vedle
velké chlupaté begonie.

Někde tady se hlas mění, pozorovatelka si najednou všímá předmětů, jejichž jediným účelem je zpříjemnění životního prostoru. Zároveň se pozvolna vytrácí razantní odmítavý tón, pozorovatelčin zájem jako by nyní vedla zvídavost, možná i starost. A v neposlední řadě mizí také zobecňující jazyk úvodních veršů, čímž se v básni otevírá prostor i pro takový detail, jakým je ozdobný steh na vyšívané dečce nebo pečlivě srovnaná řada kanystrů.

(...)
A proč, proč ta dečka?
(Má na sobě kopretiny, myslím,
vyšívané ozdobným stehem,
a je těžká šedým háčkováním.)

Někdo vyšil tu dečku.
Někdo zalévá tu rostlinu,
nebo ji možná olejuje. Někdo

rovná řady kanystrů,
aby poklidně šeptaly:
esso – so – so – so
nervózním automobilům.
Někdo nás všechny miluje.

Známý americký literární kritik Harold Bloom o Elisabeth Bishopové napsal, že bývá často velebena za své přesné „oko“, jako by byla mistrem básnické optiky. Její skutečné mistrovství, pokračuje Bloom, spočívá ovšem ve schopnosti nahlédnout to, co nemůže být tak docela spatřeno, a říct, co nelze zcela vyslovit. Snad proto báseň ze všech obyvatel čerpací stanice vykresluje nejplastičtěji tu, kterou ani nejmenuje. Obraz matky vyvstává z její neviditelné každodenní práce, z těch drobných projevů lásky, které sice nepoutají pohledy náhodných cestujících tolik jako všudypřítomné olejové skvrny, ale o to větší mají význam: srovnané, konejšící kanystry vystavují protiváhu provoznímu zmatku maskulinního prostředí, zdobená dečka či udržovaná květina ruší jeho chladnou účelnost. Tím se také završuje proměna, kterou zde postupně prochází básnický hlas: pozorovatelka zpočátku čerpací stanici odmítá jako odlidštěný prostor; později připouští, že i takovéto místo může být někomu domovem, až nakonec v posledním verši i u ní převáží pocit sounáležitosti s obyvateli pumpy. Stává se takřka jednou z nich...

Elizabeth Bishopová (1911–1979) se narodila ve státě Massachusetts, dětství prožila v Novém Skotsku v Kanadě, později žila na Floridě a v Brazílii. Byla uznávanou autorkou již za svého života: působila na Harvardově univerzitě, byla nositelkou Pulitzerovy ceny. Dnes je považována za jednu z největších představitelek moderní americké poezie. V češtině vyšel výbor z poezie a korespondence Umění ztrácet (2004) a výbor z próz Ve vesnici (2007) – oba svazky v překladu Mariany Machové.

Martin Pšenička (1983) se věnuje postgraduálnímu studiu v Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty UK. Pracuje jako jazykový redaktor. Od roku 2014 je redaktorem Plavu, měsíčníku pro světovou literaturu, příležitostně překládá básně či texty z oblasti literární vědy a připravuje pořady o české a americké poezii pro Český rozhlas Vltava.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.