Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 4 > Anna Militzová: Soukromé dějiny komunismu aneb Stasiukova cesta do stepi

Anna Militzová

Soukromé dějiny komunismu aneb Stasiukova cesta do stepi

Vyjíždím a dráha mé cesty se vždy záhadným způsobem stočí a napřímí oním směrem. Jako by tam byl magnetický pól, který přitahuje střelku kompasu. (...) Když jsem měl kdysi na vybranou Paříž, nebo Kišiněv, jel jsem do Kišiněva. Po cestách po střední Evropě, po Balkánu se Andrzej Stasiuk rozhodl vydat se do míst mnohem vzdálenějších. Směrem na východ. Do Ruska, do Mongolska, do Číny. Zároveň na cestu v čase. Do minulosti svého dětství a mládí. Do historie svých rodičů, poválečných přistěhovalců do velkého města. A také do budoucnosti, do světa zalitého laciným čínským zbožím.

Čtenáři, kteří znají předchozí Stasiukovy knihy, třeba Cestou do Babadagu, jistě vědí, že není možné od tohoto autora čekat klasický cestopis. Spíše jsou to jakési cestovní eseje, kde samotná fyzická cesta je jen záminkou pro sdělení něčeho jiného. V případě Východu jsou to soukromé dějiny komunismu, jak řekl v rozhovoru pro polský Newsweek. Pro nás děti [Rusko] existovalo nejčastěji a nejmarkantněji v nesmrtelných vtipech o Polákovi, Němci a Rusovi. Toho tupého Rusáka z vtipů jsme znali nejlépe a velmi dlouho nám tenhle jediný Rusák úplně vystačil. (...) Abych se zbavil Rusáka z dětských vtipů, letěl jsem tam z vlastní svobodné vůle a za vlastní peníze. Jel uvidět zemi, v jejímž stínu uplynula většina jeho života. A pak jel do země, v jejímž stínu pravděpodobně uplyne naše budoucnost. Podívat se na Leviatana, který jednou bude schopen z růžového plastu, z gumy a igelitu vyrobit i naše myšlenky a naše sny.

V knize se neustále střídají místa a čas. Je to řetěz asociací, kde jedna událost přivolává vzpomínku na další, a další, a další. Urazil jsem šest tisíc kilometrů a něco přes třicet let, píše Stasiuk. Jako před čtyřiceti lety, u jiné řeky, cestuje zas. Jako mantra se v knize opakuje slovíčko jako: jako tenkrát, jako za tvého mládí, jako továrna na výrobu osobních automobilů za svítání, jako bych už tu byl. Stasiuk pořád srovnává, pořád hledá podobnosti, známé zvuky, vůně, obrazy. Nebo lepé řečeno: ony podobnosti ho přepadají, dohánějí i tisíce kilometrů od domova. Stačí, když trochu ochutnám, a okamžitě se vracím o desetiletí zpět, propadám se do vzpomínek, vracím se k počátkům, vracím se na Východ, přestože jsem ho nikdy neopustil. Proto taky cestuje. Ne kvůli památkám, ale aby v dalekém Murgabu poslouchal kolečko, které vydává stejný zvuk, jaký si zapamatoval z práce na stavbě v mládí. Aby nacházel podobnost zvuků. Aby těm podobnostem šel naproti.

Stasiuk se opakovaně vrací i k motivu „stěhování národů“. Poválečné přesuny obyvatelstva zanechaly stopu i v autorově rodině. Jeho rodiče se po válce přestěhovali z vesnic na východě Polska do zničené Varšavy. Nepíšu o Židech. Píšu o nás. O těch, kteří zůstali. O tom, že jsme zaplnili prostor, z něhož zmizeli. (...) Píšu třeba o svých rodičích, kteří mohli přijít z vesnice do velkého města, protože se v tom městě uvolnilo místo. (...) Vstoupili jsme do cizích domů a do cizích skříní jsme ukládali svoje věci. Říkali jsme: „To nejsou ničí domy a ničí skříně,“ a ukládali tam svoje věci. Hleděli jsme z cizích oken a mysleli si, že je to náš výhled. V novém místě zůstali ale pořád nějak cizí. Vykořenění. Ani městští, ani vesničtí. Totéž pak vidí v Mongolsku, dvě ženy, které jako by vypadly ze socrealistického filmu, stavějí zeď. Cihly však položily nakřivo a šedé stružky malty stékaly na zem. Neuměli stavět města. Nedokázali v nich žít. (...) Kdosi jim ublížil, když postavil ty betonové osady a přesvědčil je, aby se do nich přestěhovali. Stepní lidé, kteří po městě stále ještě jezdí na koni, kteří jsou nesví ve „svých“ městech.

Konečně nalezl i místo volné od všech vnucujících se porovnání. Místo nepopsatelné, neuchopitelné. Step. Napadalo mě, že bych tu mohl zemřít. Odešel bych na nějaké místo, z něhož by bylo vidět jen nekonečnou zemi, a pak bych čekal, až přijdou zvířata.(...) taková to byla krajina: až se chtělo umírat. (...) Tato krajina vstřebávala jak myšlenky, tak i pohledy. Nezůstávalo nic.

Andrzej Stasiuk: Východ, česky Kniha Zlín 2017, přeložil Jiří Červenka, slovensky Slovart 2017, přeložil Tomáš Horváth

Anna Militzová (1988) je polská bohemistka. V knihovně Listů vyšla v roce 2015 její biografie Jany Krejcarové-Černé Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.