Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 4 > Ondřej Vaculík: To byl den desátý

Ondřej Vaculík

To byl den desátý

Během pěti dnů se mu nakonec podařilo stlouci boudu o půdorysu asi devět čtverečních metrů, to podle jeho metru, takže podle normálního metru to může být o něco víc, asi metrů jedenáct.

Konstrukci boudy původně hodlal mít pěkně čepovánu, ba těšil se, jak bude dlabat, přeci je vyučený tesař, ale pak zjistil, že je to strašně pracné, a vlastně i zbytečné. I tak to byla práce horší, než si myslel. Rohové stojiny, hranoly se pořád kácely, bortily a kamsi odkláněly, nic nešlo udržet svisle ani vodorovně, i kocour užasle pozoroval, jak mu to nejde. Trvalo to dlouho a bylo to k vzteku, než dřeva aspoň poněkud začala vázat jedno s druhým.

Také se ukázalo, že dříví, které si natahal ze zřícených kůlen a zborcených prkenných plotů, je pro jeho stavbu nevhodné: prkna buď úzká, nebo moc široká a krátká, hranoly mají různé profily, takže povahu ani tak ubohé stavby, jako je bouda, neurčuje její tvůrce, ale jiné okolnosti, a také jeho nechuť více se snažit. Myslel si, kdovíjak ho to bude bavit, ale opak byl pravdou. Navíc stavba stále podléhala tendencím k samovolné destrukci, vzdorovala stabilitě. Rychle ji obíjel prkny, aby defétismus, který se vůkol šířil, co nejrychleji překonal a zapudil. Přitom se kladivem udeřil do palce tak hnusně, až zpod nehtu vyprýštila krev, a on řval: Šak co po mně, kurva, chcete – a kocour se přikrčil –, su jenom bezdomovec a ještě k tomu debil! – Věděl, že s opuchlým palcem půjde všechno hůř.

Desátého dne byla bouda obita prkny, chybělo pobít střechu, čím ale, přemýšlel, a tu si všiml, že zapomněl na okno. Každé obydlí přeci musí mít okno! A on žádné nemá, kde je vezme. Někde musí nějaké staré získat, možná ve sběrném dvoře, jak lidé mění dřevěná okna za plastová. To měl ale už mít a konstrukci stěny přizpůsobit oknu, nikoli obráceně. I kocour, který nad pracemi dozíral, byl z toho nevrlý.

Má štěstí, že je pořád dobré počasí, jinak ale hrozné sucho. Každého večera chodí žnout srpem suchou trávu, různé přerostlé travizny, které kupí na hromadu, aby jimi vycpal stěny boudy jako teplenou izolací. Pohlédl na polozatažené nebe, kterým jako přes ocelově šedivý filtr prozařovalo slunce. Rozptýlené, ale pořád žhnoucí dusnem. Bylo by škoda, kdyby do suché trávy začalo lít.

Prochajda – oslovil kocoura: zajdou do svých oblíbených domácích potřeb koupit ještě jednu nepromokavou plachtu, stoh suché trávy musí přikrýt. Ani kocour už nemá nic k jídlu. Jak hmátl po vozíku, kocour vystřelil, už mu to budování šlo na nervy. Sotva přetáhl vozík přes násep a koleje, kocour daleko vpředu se ohlížel, kde je. Přidal do kroku, pot se z něj lil. Kocour si udržuje náskok asi dvaceti metrů, ale proč se odchyluje od trasy? Velkým obloukem se zase vrací k trati. Volá za ním, ale ten ničeho nedbá a žene se dál. Nezbývá mu než se s kocourovou autoritou smířit. Třeba ví o nějakém lepším domovu, než je ta jejich strašná bouda.

Kocour objevil pod náspem propustek, jímž sice projde i hodně sehnutý člověk, ale vozík neprojede. Nechává ho před náspem a pílí za kocourem, sotva dechu popadaje. Náhle se ocitají na cestě, která je mu ale známá. No ovšem, kocourova lest tkví v tom, že maže na koupaliště. Ach jo, zrovna když se to nejméně hodí. Proto on byl tak neklidný!

Kolem pokladní budky koupaliště profrčeli jako vítr, paní pokladní se smíchem nechce peníze – když se kocourek tak těší do vody; ještě pořád se dá koupat, ale pak se raději osprchujte, voda je už taková zamřelá. Kocour ještě počká, dokud nepustí sprchu, pije a pije. Už ale nečeká, až se osprchuje a až si zaplave, přímou čarou jako střela míří ke kiosku.

Podzimně líná voda ještě voní létem. Nebo stále ještě letní voda je už podzimně líná? Jak to je? Kolikátého vlastně je? Rozhodně nebudu kvůli kocourovi spěchat, přeplavu si to ještě jednou. Cestou tam narazil na leklou rybu a cestou zpět na jinou. Znovu se důkladně osprchoval.

Viděl, že u kiosku stojí několik naháčů, a váhal. Vzhledem k tomu, že nejspíš dojde kvůli kocourovi k nějaké konfrontaci, možná by měl mít plavky. Anebo právě vzhledem k tomu by je mít neměl? Šel tedy bez plavek a cítil se jako nahý v trní.

„No dneska spapal ty buřty dva,“ hned hlásila slečna bufetářka za přítomnosti asi tří urostlých nahých mladíků, kteří, jak se ji stále snažili něčím zabavit, trvale zavazeli u okýnka. Kocour způsobně dřepěl na lavici, talířek měl už prázdný a s přihmouřenýma očima se olizoval. – Prosím, jedno pivo. – Řekla bych, že u mě je kocourek spokojenější než u vás. Neřekl na to nic. – Tak co kdybyste mi ho tu nechal. – To v žádném případě. – A nechtěl byste to rozhodnutí nechat na něm? – Nechtěl. Já s ním i spávám. – No to já bych dělala taky! – Che, to my máme lepší kocoury na spaní, natřásali se mladíci. – A vařila bych mu. – A prala byste mu. Buřty jsou šíleně škodlivé. Abys mi neumřel, vmetl kocourovi do tváře. Ten si ji tlapkami pečlivě umýval, pak i celou hlavu. – Tak vidíte, jak je tady u mě spokojený. – Kdyby s vámi chtěl být, tak už byste ho tu měla. Já ho doma nedržím. Má svobodu, rovnost, bratrství. – A hladovství, dodala důvtipně slečna bufetářka. Zaplatil za pivo, navíc položil na okýnko stovku za kocourovy buřty, a šli.

Kocour čekal, že ho ponese. On ale zabořil ruce do kapes a dělal, že vinou konfrontace u okýnka pozbyl rukou. Napadlo ho, že víc než svobody nebo rovnosti si s kocourem užívají bratrství.

Cítil, že krajina se přímo dusí vedrem. Byla úplně tichá, jako by měla umřít. Už na to koupaliště nebude chodit. Je to blbeček. A přitom tak krásné to tam je. Ach jo. Všechno se vždycky nějak musí zkazit.

Chodil kolem boudy bez střechy od ničeho k ničemu. Přepadla ho hrozná únava, půjde spát. Než usnul, došlo mu, že vozík zapomněli u propustku pod tratí. – Zítra!

V noci ho probudily blesky a hromobití a na celtu nad ním začaly dopadat těžké kapky. Okamžitě vstal, sbalil spacák, strhl celtu z přístřešku a přehodil ji přes stoh suché trávy. Zatížil ji kameny a dřevy, přivázal ke kolíkům. Pak se strhl prudký vítr a lijavec, provazy vody tekly z nebe. Ve chvíli zcela promokl, déšť po něm lil, až chvílemi kašlal vodu. Nemohl dělat nic jiného než stát, zírat do tmy a čekat, až se rozběsněný živel vysílí. – Kde je ale kocour?

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.