Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 5 > Heda Čepelová, Miro Jašurek: Vláda, která má smysl

Heda Čepelová, Miro Jašurek

Vláda, která má smysl

V letošních volbách se můžeme v klidu rozhodnout, kam se má Česká republika v nejbližších letech ubírat. Politici ale nejsou superhrdinové, kteří nesou stát na svých bedrech. Jejich úkolem není jen prodávat vlastní program, ale i chránit zemi před tvrdými dopady globálních trendů.

Někomu možná chybí obvyklá předvolební show. Ve stínu korupčních kauz, které v minulosti proměnily vládnoucí koalice v trosky, se daly dobře odehrát emotivní výpady i názorové piruety. Ale možná je dobře, že máme zase jednou poklidný konec vlády, veřejným míněním necloumá žádná velká aféra a projevy hysterie nejsou čteny jako politické hrdinství. Můžeme se alespoň v klidu rozhlédnout po světě a položit si otázku, na co se pro příští roky musíme připravit.

O něco podobného se ostatně pokusil i sám předseda dosluhující vlády. Ke čtyřleté bilanci svého kabinetu přidal několik doporučení pro novou garnituru. Patří sem modernizace ekonomického modelu, růst platů a mezd, ale také to, že se Česká republika má udržet v jádru měnící se Evropské unie. Podle Sobotky musíme také dál bojovat se suchem, udržovat stabilitu v energetickém sektoru, dobře čerpat evropské fondy a zvyšovat výdaje na obranu.

Předseda vlády logicky přemýšlí tak, jako by radil svým nástupcům. Buďme ale fér. Ne všechno, co se v naší zemi odehrává, je způsobené našimi politiky. Společenský, ekonomický a nakonec i environmentální vývoj v České republice podléhá vývoji ve světě okolo. Některé problémy zkrátka nemají příčiny u nás doma, ale daleko za našimi hranicemi, případně zcela mimo stát a veřejný sektor. Přesto je úkolem politiky, aby globální problémy moderovala a zabránila tomu, že nereflektovaně rozklíží společenské struktury. Otázka zní: Na co bude muset nová vláda reagovat, ať už si napíše do programu cokoliv?

Bojovat o zelenou zemi a za schopnost bránit se

Stále hmatatelnější střet o využití půdy a přírodních zdrojů je prvním z dohlédnutelných konfliktů. Nepoleví tlak na výstavbu dálnic, na dopravní využití vodních toků a zřejmě ani na výstavbu nových bloků jaderných elektráren. Zároveň s tím budeme svědky toho, jak se z úrodné zemědělské půdy pod vlivem sucha, eroze a znečištění stávají mrtvé lány. Místní farmáři a pěstitelé si budou muset vybrat – buď místo pšenice přejdou k ovocným sadům, nebo si najdou jiný zdroj obživy.

Dlužno říct, že tenhle problém opravdu nevyřeší nové vodní nádrže. Konflikt o půdu je totiž také konflikt o podobu českého a moravského venkova. Najdeme pro něj funkční ekonomické a sociální mikroklima, nebo se venkovský prostor postupně změní v periferii velkých měst, zastavěnou sklady a průmyslovými zónami? Pro urbanisty a sociology nejde o novou debatu. Pro politiky je ale taková otázka často příliš abstraktní. Krátkozrakost se jim však nemusí vyplatit. Jestliže dnes převažuje mezi politiky názor, že ochrana přírody brání civilizačnímu rozvoji v podobě investiční výstavby, už za několik let je může reálný stav země přimět k přehodnocení postoje.

Za druhé, i v příštích letech bude sílit tlak na „konkurenceschopnost“ států a jejich ekonomik. Má totiž příčinu v globálním ekonomickém uspořádání, kde se mezi sebou poměřují soukromé nadnárodní firmy s velkými i malými zeměmi. Čím víc roste ekonomická a inovační síla korporací, tím větší tlak na jednotlivé státy. Ty pak smršťují veřejný sektor a transfery směřují firmám.

I kdyby česká vláda vyhlásila válku globálnímu kapitálu, nemůže ji jednostranně vyhrát. Pokud bychom skutečně chtěli měnit pravidla hry a vyjednat sobě i svým občanům větší ochranu před globálním „volným trhem bez přívlastků“, budeme na to potřebovat právě Evropskou unii. Politické a ekonomické těleso velikosti EU totiž oprávněně můžeme považovat za hráče, který s globálními pravidly něco udělá. Možná bude dokonce potřeba, abychom evropské špičky neustále tlačili k činům – ať už kvůli čínským dumpingovým cenám, kvůli americkým platformám těžícím ze sdílené ekonomiky, jako je Uber nebo Airbnb, nebo kvůli daňovým rájům přímo na území EU.

Po odchodu Velké Británie z EU právě sedmadvacítka zbylých států hledá nové uspořádání. Všechny země budou hledět na to, jestli se „nová EU“ vydá směrem, který jim hospodářsky vyhovuje. Německo, Francie a další státy v jádru Unie před námi mají náskok, podobnou debatu už vedou delší dobu. My se do ní teď můžeme přidat, nebo čekat, jestli se náhodou ostatní neshodnou na něčem, co by pomáhalo i nám. Zvukotěsným sklem, které odděluje náš hlas od jednacího stolu, je česká koruna, respektive společná evropská měna. Politici mohou tento problém zkreslovat, zapírat či zametat pod koberec, ale jeho objektivní důsledky tím sotva změní. Příští vláda rozhodne o tom, zda směřujeme k naději, nebo na evropskou periferii a k mezinárodní izolaci.

Bojovat o reprezentaci a dialog

Třetí trend je asi ze všech nejsložitější. Jeho podstata spočívá ve změně oběhu informací, jinými slovy v proměně komunikace. Tato změna je patrná všude tam, kde výsledek závisí na dohodě mezi lidmi, nejvíce ve škole, v médiích a institucích občanské společnosti. Jejím projevem je odklon od věcného významu a abstrakce, důraz na explicitnost a emotivní dojem. Je vcelku jedno, zda tuto změnu vyvolal internet a sociální média, nebo ji technologie pouze urychlily. Důležité je, že vede k obtížně překonatelné jazykové hrázi. Na jedné straně jsou lidé, pro které je analogový způsob přemýšlení, vyjadřování a organizace práce prostě zastaralý, nudný a zdlouhavý. Na druhé straně lidé, kteří „digitální“ realitu komunikace považují za méně opravdovou, povrchní a bez šance cokoliv reálně ovlivnit.

Soupeří spolu představa, že řešení se hledají za pomoci logických a věcně podložených argumentů (byť jsou někdy nudné a náročné na pochopení), a vědomí, že diskusi lze vyhrát i za pomoci emocí, dojmů a účelově hraných figur. Racionální přístup přitom vykazuje jisté známky dýchavičnosti. Má totiž své limity tam, kde do hry vstupují hodnoty, city, ale také obyčejné lidské potřeby – strach, potřeba blízkosti nebo pocit lidské důstojnosti.

Racionální pragmatismus nás nutí tyto potřeby logicky zdůvodňovat, tím je nepříjemně obnažuje a vyprazdňuje. Odůvodňovat sebe sama je něco, co vnímáme jako útok na vlastní identitu. Dlouhodobé rozřeďování emocí věcnými argumenty může vést od cynismu až k úplnému odmítnutí argumentace založené na faktech. Následuje oddychnutí, že konečně můžeme říkat věci, jak je cítíme, a nenést za to žádnou vynucenou racionální odpovědnost. Problém je, že důsledky se dostaví, ať už si vlastní odpovědnost připouštíme nebo ne.

Čekají nás společenské i politické důsledky toho, že lidé mají potřebu nahlas křičet o svém strachu, svých potřebách a hodnotách, a odmítají se nechat spoutat fakty. Nejmírnějším projevem je rozdělená společnost a vzájemné odmítání. Dál může přijít pronásledování, šikana, násilí. Od vlády se čeká, že tyto důsledky zvládne – že najde společnou řeč, díky které v praxi překoná bariéry spolupráce, a ještě z toho vyjde bez ztráty píárové kytičky.

Heda Čepelová (1988) je socioložka, působí v Masarykově demokratické akademii a v Oranžovém klubu.

Miro Jašurek (1983) je politolog, člen Představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.