Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 5 > Lukáš Motyčka: Toulky po Zemanově venkovu

Lukáš Motyčka

Toulky po Zemanově venkovu

aneb „To budu raději volit Marťany...“

„Venkov slaví svátek důstojně a moudře. Už dávno nesekáme žito kosou, nestavíme ručně panky...“

Ladislav Fuks: Myši Natálie Mooshabrové

Protiklad město – venkov hraje v politické rétorice prezidenta Miloše Zemana a jemu blízkých lidí zásadní roli. Neřeknu nic nového – i když to asi má smysl neustále připomínat –, že tuto topickou stálici kulturních dějin nalezneme už ve starém Řecku a že se s ní setkáváme v dějinách umění a myšlení permanentně až dodnes. Nechci zde suplovat výklad o dějinách tohoto ideologému, upozorním ale ještě na dobře známou a dostatečně dokladovanou skutečnost, že se tato velmi vágní antitetická dvojice během oněch více než dvou tisíc let chovala extrémně promiskuitně: propůjčovala se leckomu, kdejaké ideologii, kdejakému světonázoru, kdejaké nemocné mysli. Na konci tohoto řetězce ideologického užívání či zneužívání stojí (pro nás, obyvatele českých zemí) současný prezident.

Venkov ale není pouze intelektuálním leitmotivem duchaplných projevů českého prezidenta, venkov je konstantou života Miloše Zemana, je jeho osudem, chce se mi téměř říct... Neodvažuji se pustit do tak odvážného, náročného úkolu, jakým je vylíčit složitý vztah Miloše Zemana k „jeho“ venkovu a jeho „venkovanům“. Zmiňme ale přece jenom několik momentů (snad nebudu dojímat k slzám): Miloš Zeman jezdí Zemákem po venkově před kampaní do parlamentních voleb, zneuznaný kandidát Miloš Zeman se stahuje na Vysočinu, unavený Miloš Zeman čerpá sílu při pádlování a píše knihy, oživlý Miloš Zeman se s vervou vrací z venkova, budoucí prezident Miloš Zeman ve spotu Filipa Renče hladí stromy po kůře, prezident Miloš Zeman spanile objíždí tzv. regiony (až zapomíná na své ústavní povinnosti, tak mu venkov přirostl k srdci) a rozdává rozumy. Zhodnocení těchto a mnoha jiných momentů v životě a díle úřadujícího prezidenta bychom ale měli ponechat zkušeným biografům, historikům, politologům (jen ne žurnalistům!). Nebo to zadáme panu Renčovi? Mohlo by se to jmenovat Z Pekingu do Konice a zpět. Anebo by se věci mohli ujmout Alexandrovci, mohli by zazpívat a zatančit v nějaké vhodné choreografii, představuji si přemet, salto mortale a snad ze dvě ze tři piruetky...

Nuže, nejen pan prezident, i já rád a často navštěvuji venkov. Neobjíždím ho ovšem v nablýskaném autě, neobklopují mě muži v černém, neobletují mě starostové a funkcionáři, nevítají mě dítka s karafiáty a červenolící děvy nabízející posolenou skývu chleba. Ne, od vesničky k městysu chodím s holí v ruce (kterou ovšem užívám k tomu, abych se o ni opřel, nikoliv abych jí přetáhl kolemjdoucího), toulám se po loukách a lesy, v nenápadném oděvu poutníka, často zablácený, zaprášený usedám v koutech vesnických hospod a hasím žízeň dobrým pivečkem z hor. Sedě v zaplivaných herbercích poslouchám – to je můj špatný zvyk –, co si domorodci povídají, a nezřídka se do hovoru zapojím. Někde do mě přitom lijí místní slivovici, jinde nabídnou sklenku mladého vína a jinde mě zase počastují rumem. Inu, moravská, česká, slezská pohostinnost! Tak jsem si už nejednou plnokrevně pohovořil o písních Karla Gotta, o místní (často velmi vzácné) květeně (kde roste orchij, kde sbírat šafrán), o tísnivých poměrech (nedostatku práce, dopravní nedostupnosti či o výlupcích, kteří skupují domy a organizovaně do nich sestěhovávají sociálně nepřizpůsobivé občany), o tom, co se dává do salátu či jak vyřešit Krym a Sýrii... občas ale vyslechnu i konspirační rozhovor týkající se nějakého zločinu nebo zmanipulované volby starosty...

A ovšem, jak jinak: často dojde na celostátní politiku, na to, co „dělají ti tam v Praze“ (specifické pohyby hlavou). Zkušený vandrovník – který není prezidentem Zemanem – dobře ví, že se v hospodě do politických disputů pouštět nemá. Na rozdíl od rozhovorů o písních Heleny Vondráčkové či Hany Zagorové – při nichž většinou není problém se shodnout, že je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné – mohou být postoje diskutujících velmi ohnivé, zatoulá-li se člověk k aktuální tuzemské, ale i světové politice. Kdo tvrdí, že obyčejný člověk na venkově myslí jen na to, kolik bude stát metrák zemáků a kdy podříznout pašíka, že ho politika nezajímá, nikdy na venkově nebyl!

„Kdo to je ten Bělohlávek,“ zaznělo takhle nedávno v jedné zapadlé hospodě od stolu štamgastů, když v televizi umístěné u stropu vedle baru oznamovali úmrtí tohoto velikána české hudby. „To byl...,“ zahlaholil jsem do místnosti neuváženě, pozdě jsem si uvědomil, kde vlastně jsem... inu reflex. „No?!“ ozvalo se téměř hrozivě, a tak jsem byl nakonec donucen větu dokončit, dokonce i nějakou další přidat. A jako často už, dal jsem se do hovoru s místními: ptali se odkud a kam jdu, pokládali samé svízelné otázky a nakonec, jak jinak, přišla na přetřes politika. Snad za to mohl ten Bělohlávek, snad ale i má vrozená naivita, po dvaceti minutách vzrušené diskuse jsem si dovolil – někdy ztrácím pud sebezáchovy – zeptat se s naprosto nečitelnou tváří hráče pokeru, jestli tedy „budete zase volit Zemana?“ Odpověď paní hostinské byla překvapivá a jednoznačná: „To budu raději volit Marťany!“

Možná jsem naivní optimista, říkám si, vybavuji si všechny ty průzkumy veřejného mínění, kterými kdosi v posledních měsících vytrvale krmí média (průzkum byl vykonán na reprezentativním vzorku dvou tisíc respondentů atp.). „To budu raději volit Marťany!“ opakoval jsem si a pokládal jsem sám sobě otázku, „čí ten venkov vůbec je, je-li něčí“...

Nebylo co dodat. Zaplatil jsem, nevyžádal jsem si účtenku a pokračoval jsem ve své pouti po svém venkově.

Lukáš Motyčka (1979) je germanista, působí na Filozofické fakultě UP v Olomouci.

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.