Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 5 > Leonie Marie Daxbacherová: Objevování českých kořenů

Leonie Marie Daxbacherová

Objevování českých kořenů

Narodila jsem se před více než třiceti lety na jižní straně Dunaje v Dolním Rakousku. O životě svých předků jsem se v dětství příliš mnoho nedozvěděla. Prarodiče sice vyprávěli rádi a často o svých rodičích, ale dále do minulosti jsme v rozhovorech málokdy došli.

Protože jedna z babiček oslavila v prosinci loňského roku devadesátiny (a také na podnět Martina Buriana), stalo se pro mě poznání původu mých předků a vypořádání se s ním nyní konečně nezbytným. Jako dítě jsem byla neustále obklopena českou kulturou – aniž jsem to ovšem věděla. Spojovníkem se starou prababiččinou vlastí jsou v mých vzpomínkách buchtičky s vanilkovou omáčkou a knedlíky. Babička, bývalá učitelka domácích prací a znamenitá kuchařka, je vždycky tak ráda vařila! A tak se nám na talířích objevovaly houskové nebo bramborové k vepřové pečeni, ve sladké verzi s meruňkami či švestkami. Pokaždé to byl kulinářský zážitek...

Proto jsem se vyzbrojena poznámkovým blokem a tužkou vypravila za babičkou a rovnou ji zasypala otázkami. Nejsem si jistá, pro kterou z nás byl ten den víc potěšující, jestli pro mě, protože se mi podařilo vyřešit mnohé příbuzenské záhady, nebo pro babičku, která zpočátku byla mým náhlým zájmem až zaskočena. Přesto sáhla po starých albech a nad zažloutlými fotografie začala vyprávět o mých českých kořenech...

Moje praprababička Franziska Kolouchova se narodila v roce 1868 v Sázavě u Losenice nedaleko Jihlavy. Její rodiče Franz Xaver Kolouch a Maria Sobotka žili ve velmi skromných poměrech s dvanácti dětmi na statku někde mezi Brnem a Prahou (Sázava je dnes malá obec s necelými třemi stovkami obyvatel).

Velmi mladá Franziska odešla do Vídně a sloužila jako pokojská. V pozdějších letech se vypracovala na kuchařku a působila v dobrých obchodnických a důstojnických domácnostech. Mohou to dosvědčit pracovní vysvědčení a další dokumenty, které pečlivě uchovávala.

Proč v těch časech odešlo mladé děvče ze statku do Vídně hledat práci? Pokud chceme znát odpověď, musíme se podrobněji podívat na poměry vládnoucí v té době. Od roku 1867 patřily Čechy k předlitavské části monarchie. Zdejší obyvatelé byli chudí a toužili odejít do Vídně v očekávání nové práce a blahobytu, nebo alespoň lepší životní úrovně než doma na venkově.

Také Franziska, vyrůstající s jedenácti sourozenci na statku, snila o lepším životě. Pravděpodobně právě proto si šla hledat práci do Vídně. Na počátku 19. století tvořil domácí personál 45 procent obyvatel Vídně. Pokojské tehdy vydělávaly méně než kuchařky, Franziska měla štěstí, že se jí podařilo vyšplhat se po „kariérním žebříku“ do vyšších společenských vrstev. Tak došla nakonec až do Waidhofenu na Ybbsu v Mostviertelu (v Moštové čtvrti), kde se seznámila s Franzem Bindreiterem, za kterého se v roce 1897 v Gößu u Leobenu provdala. Po narození jediné dcery Idy Marie se rodina přestěhovala do Amstettenu.

Moje prababička Ida, poloviční Češka, byla do svatby s učitelem základní školy Fritzem Breitenederem také učitelkou na obecné škole.

Moje praprababička Franziska zemřela v roce 1952 ve věku 85 let, její dcera Ida, moje prababička, v roce 1984, čtyři měsíce před mým narozením.

Z tohoto vyprávění jsou moje české kořeny zřejmé. Možná není náhoda, že jsem si učitelství zvolila za své povolání, stejně jako moje prababička. I babička byla učitelkou – domácích prací. A můj otec vaří skvěle, pravděpodobně to má po panské kuchařce Franzisce Kolouchové. Skutečnost, že jsem z jedné šestnáctiny Češka, je zřejmě důvodem, proč mi chutná vepřová pečeně s knedlíkem a proč mám tak ráda české pivo.

Z němčiny přeložil Martin Burian.

Leonie Marie Daxbacherová (1984) vystudovala biologii a geografii ve Štýrském Hradci, vyučuje na gymnáziu v Linci.

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.