Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 5 > Kateřina Smejkalová: Německo po volbách

Kateřina Smejkalová

Německo po volbách

Jak měnit společnost s parlamenty rozbíjenými radikální menšinou

Od dlouhodobě stagnujících preferencí přes nevídanou euforii a naděje na kancléřské křeslo až po nejhorší volební výsledek v poválečných dějinách a odchod do opozice – německá sociální demokracie zažila od minulého podzimu výjimečně turbulentní období. Ani zpětně neexistuje jednoznačné vysvětlení, co přesně způsobilo s nástupem nového předsedy a volebního lídra Martina Schulze začátkem tohoto roku tak raketový vzestup preferencí strany. V jednu chvíli SPD v podstatě stáhla svůj odstup od vedoucích křesťanských demokratů kancléřky Angely Merkelové. Počty nových členů strany šly během několika týdnů do tisíců.

Snad to byla jen úleva, že stranu do voleb povede někdo jiný než poměrně neoblíbený dosavadní předseda Sigmar Gabriel. Snad to byl habitus Martina Schulze, který jako by v něčem vypadl z doby před nástupem hegemonie neoliberalismu a proklaté třetí cesty, ze zlatého období sociální demokracie a odborů. V tomto ohledu lze vidět paralely mezi ním a americkým Berniem Sandersem nebo britským Jeremym Corbynem, ačkoli fungují, jen co se týče vzezření a vystupování. Zatímco druzí dva jmenovaní jsou skutečně po desetiletí přesvědčenými odpůrci neoliberalismu, Schulzovi bývá naopak vytýkáno, že v pozici dlouholetého evropského poslance a ani později, když stanul na samotné špici Evropského parlamentu, proti v mnoha ohledech neoliberální podobě evropské integrace nikdy mnoho neudělal. Naopak byl zastáncem mezinárodních obchodních smluv TTIP a CETA, které jsou pro velké části levice přímo ztělesněním toho, co je špatné na neoliberální globalizaci. A tak lze možná i sešup, který po euforii následoval, vysvětlit mimo jiné tím, že rozhořčení nad sociální nespravedlností v Německu, se kterým Schulz na předvolební scénu nastoupil, zrovna jemu nakonec nešlo věřit.

Tápání a ambice zemských lídrů

Dal si také příliš na čas s konkretizací toho, jak přesně s onou nespravedlností hodlá zatočit. Jednak proto, že se sám po více než dvaceti letech v Bruselu musel v německé politice v detailu nejprve zorientovat. A že strana potřebovala čas, aby mu po poněkud překvapivé změně v čele strany ušila předvolební strategii na tělo. Dalším důvodem byly troje volby do zemských parlamentů v průběhu jara, kde si sociálně demokratičtí lídři nepřáli, aby Martin Schulz příliš odváděl pozornost od nich a jejich zemských témat. S těmi nicméně všichni tyto volby nakonec prohráli, a i to se do klesajících preferencí Martina Schulze promítlo, jakkoli s tím on sám ani celoněmecká témata neměli příliš co do činění.

Když si konečně SPD koncem června schválila volební program, svým obsahem radikalitě Schulzových prvotních výroků už vůbec neodpovídal. Obsahoval celou řadu umírněných sociálně demokratických evergreenů jako zvýšení investic do vzdělání a dalších veřejných služeb a infrastruktur. A přinášel jen několik dílčích moderních nápadů jako zavedení konta pro každého občana, ze kterého by v průběhu života mohli čerpat prostředky na další vzdělávání či dorovnání příjmů při přechodné redukci úvazku. Ty však nestačily k tomu, aby podporu SPD udržely.

V létě se sociální demokracii v končící velké koalici s podporou ostatních liberálních stran sice ještě podařilo protlačit otevření instituce manželství stejnopohlavním párům. To se ale po prvotní euforii ukázalo být spíše Pyrrhovým vítězstvím – jednak voliči ve svém rozhodování u volebních uren málokdy výrazněji zohlední, čeho pro ně která strana v minulosti dosáhla. Důležitější je, co slibuje do budoucna. Jednak mohla být pozornost, kterou strana tomuto kulturně-liberálnímu tématu věnovala, dalším argumentem pro konzervativnější levicové voliče se od ní definitivně odvrátit směrem k pravicově populistické AfD. A konečně z vyřízení tématu před volbami profitovala zřejmě nejvíce kancléřka, která se tak zbavila posledního z opravdu kontroverzních témat mezi její křesťanskou demokracií a liberálními stranami.

Bez ideologického střetu mizí demokratická politika

Odpovídajícím způsobem byla unylá předvolební kampaň. Žádné z etablovaných stran vyzývajících vedoucí křesťanskou demokracii se nepodařilo najít téma, které by ji výrazněji odlišilo od umírněného programu CDU/CSU a vylákalo kancléřku Merkelovou do ideologického střetu. Programy a slogany byly příliš zaměnitelné, lišily se v drobných nuancích a pouhém akcentování toho či něčeho jiného. To na jednu stranu odpovídá faktu, že se ve většině německé společnosti udržuje silný konsensus na demokracii, pluralitě, otevřenosti, sociálním ukotvení tržního hospodářství a proevropském směřování země, kterého se všechny tradiční strany drží, a prostor pro programovou rozmanitost je tím celkem omezený.

I proto z dlouhých vnitrostranických debat sociální demokracie o volebním programu nakonec vyšel tak středový manifest. Za této situace je pak ale zároveň pochopitelné, že většina voličů dá v turbulentních časech přednost osvědčené kancléřce, která zemi v posledních letech v zásadě dobře spravovala a zdárně také provedla několika krizemi, před nějakými experimenty, jež by věcně stejně nic nového nepřinesly.

Unylost volební kampaně tak narušovaly jen skandální výroky národovecké AfD, která se v posledních měsících před volbami dále radikalizovala. Dostala se na samou hranici pravicového extremismu. A o to více mediální pozornosti se jí dostávalo. Z původně euroskeptické strany se šikovně přeorientovala na klienty, kteří liberální společenský konsenzus nesdílejí. Průzkumy ukazují, že jich není výrazně více než dříve. Spíše jen ztratili domov v obou velkých stranách, na jejichž konzervativních okrajích se dříve pohybovali, když se strany posunuly do středu, respektive k identitně liberálním tématům.

Ve velkém měřítku se také jedná o dřívější nevoliče, jejichž konzervativně-národoveckému přesvědčení před nástupem AfD neodpovídala svým zaměřením žádná z etablovaných stran. Socio-ekonomicky se jedná většinou o lidi se středním vzděláním a středními příjmy. Společný jim je pocit, že se o ně nikdo nezajímá a nikdo jim nenaslouchá. V kombinaci s tím, že se zároveň jedná o lidi, kteří hodnotí směřování země výrazně negativněji než zbytek populace, a mají tedy pocit, že pokud jim nikdo naslouchat nebude, požene se Německo dál do záhuby, vzniká ona hysterie a všechna tabu bořící radikalita, se kterou nyní politicky vystupují.

Východní Německo: něco je špatně

Ve volbách AfD nakonec získala přes 13 procent hlasů a s nimi v celorepublikovém měřítku za křesťanskou a sociální demokracií třetí místo. Do Bundestagu tak hned napoprvé nastoupí skoro stovka jejích poslanců a poslankyň, mezi kterými se najdou popírači holocaustu, islamofobové i přívrženci nejrůznějších spikleneckých teorií. To v Německu, kde dlouho kvůli historické zkušenosti s nacismem platilo, že nebude existovat žádná významnější strana napravo od křesťanské demokracie, vyvolává čiré zděšení. Zděšení vyvolávají také úspěchy AfD na východě země, kde dosáhla s dvaceti procenty na druhé místo, mezi saskými voliči nebo v dílčí skupině východoněmeckých mužů pak dokonce na vítězství.

To některé komentátory podnítilo k dramatickým výrokům o krachu třiceti let trvajícího pokusu o sjednocení Německa. Volební výsledky skutečně v plné míře obnažily fakt, že s východním Německem je něco špatně. Sklízejí se zde plody nedůsledné snahy komunistického režimu vyrovnat se s nacistickou minulostí, která zůstala pouze v rovině prázdných deklarací, i přes poměrně vysoké transfery neúčinné strukturální politiky vůči východu země, která nedokázala zabránit nezaměstnanosti, vylidňování venkova, odlivu vzdělanějších na západ ani snižování kvality a dostupnosti veřejných služeb.

S propastí mezi liberálními optimisty a konzervativně národoveckými pesimisty, z nichž první jsou více zastoupeni na západě země a druzí na jejím východě, se zřejmě v příštích čtyřech letech bude vyrovnávat koalice CDU/CSU, liberálů z FDP a Zelených, které se kvůli barvám, jež jednotlivé strany tradičně symbolizují, říká na základě podobnosti s jamajskou vlajkou také jamajská koalice. Půjde o vůbec první trojkoalici na spolkové úrovni v historii, de facto pak dokonce o čtyřkoalici, protože u řady témat existují mezi pozicemi sesterských křesťansko-demokratických stran CDU a CSU značné rozdíly.

Volání po systémové změně

Koaliční jednání se čekají dlouhá a náročná a obtížné může být i samotné vládnutí této koalice. Je také ztělesněním začarovaného kruhu, kterého jsme svědky v mnoha zemích: z nespokojenosti s dosavadním politickým děním se lidé přiklánějí k novým a novým subjektům, v německém případě k AfD, kteří jim slibují, že radikálně zatočí s dosavadními pořádky. Tím ale dochází ke drolení politického spektra, jež vede k tomu, že hlasy začínají stačit pouze na vznik stále širších a širších koalic, které potřebné a požadované radikálnější změny mohou přinést se stále menší pravděpodobností. Dost dobře se tak může stát, že zatímco se tři uvedené strany v nesourodé a široké koalici budou tak trochu obětovávat, protože nové volby by byly vodou na mlýn AfD taky, stejně nakonec jen dosáhnou jejího dalšího posílení. Ta totiž bude moct nadcházející čtyři roky z pohodlí opozičních lavic křičet, jak ten establishment zase selhává.

Tomu, aby její hlas v opozici nebyl nejsilnější, se rozhodli zabránit sociální demokraté. Početně by volební výsledky vedle jamajské koalice stačily i na další velkou koalici, SPD se ale rychle po vyhlášení prvních volebních prognóz rozhodla jít do opozice. Pohnutky měla jistě i sobecké – další vláda v pozici juniorního partnera by jí neprospěla, potřebuje se mimo vládní odpovědnost zkonsolidovat personálně, programově i strategicky. Martin Schulz přes volební debakl, zdá se, v jejím čele setrvá. Existuje jistá naděje, že by se křesťanští demokraté pod vlivem liberálů v koalici a AfD v opozici zase mohli z politického středu pohnout směrem doprava a přenechat více místa ve středu SPD. Martin Schulz každopádně s tlakem na kancléřku začal hned v debatě lídrů jednotlivých stran ve večer voleb – otevřeně jí předhodil, že za úspěchy AfD nemůže nikdo jiný než ona svou obsahovou i stylovou nivelizací německé politiky. Z mnoha stran se ironicky ozývá, že se tím Martin Schulz konečně dostal do módu předvolebního boje.

Německo po volbách je tak zemí stejnou i proměněnou zároveň. Ani s novou vládou se celkem jistě nic nezmění na proevropském kursu země a konsensu na nutnosti sociálního ukotvení tržního hospodářství. Na druhou stranu přítomnost národovecky konzervativního elementu na půdě parlamentu veřejnou debatu stylem i obsahem zcela jistě ovlivní. Nicméně asi není země, která by měla jako velké, prosperující, civilizačně vyspělé Německo s živou fašistickou historickou zkušeností takové předpoklady se s novými výzvami vyrovnat.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka.

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.