Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 5 > Jan Rychlík: Memento ruské revoluce

Jan Rychlík

Memento ruské revoluce

V někdejším Sovětském svazu byl 7. listopad, výročí „Velkého Října“, státním svátkem. Bylo to logické, protože sovětský komunistický režim od bolševického převratu odvozoval svou legitimitu a pompézní oslavy vypadaly podle toho. Dnes je v Rusku 7. listopad obyčejným pracovním dnem, který si připomínají jen komunisté. To, že se dnešní kapitalistické Rusko nehlásí k bolševickému převratu, není jistě nijak překvapivé; mnohem zajímavější je spíše to, že si nepřipomíná ani únorovou demokratickou revoluci. Ale mají ruské revoluce z roku 1917 ještě po stu letech Rusku co říci? A jaké je vlastně jejich poselství dnešnímu světu.

Únorová revoluce, která vypukla v Petrohradě 23. února 1917 (podle současného kalendáře 8. března) a skončila 2. (15.) března vynucenou abdikací cara, znamenala pro Rusko obrovskou změnu: během týdne se polofeudální říše přeměnila v „nejsvobodnější a nejdemokratičtější zemi na světě“, jak s oblibou tvrdili sami revolucionáři. Odstranění neschopného cara Mikuláše II. a vytvoření skutečné konstituční monarchie podle západoevropského vzoru plánovali již od počátku války liberálové, hlavně příslušníci strany kadetů (konstitučních demokratů). Únorová revoluce je vynesla k moci. Liberálové utvořili prozatímní vládu, zrušili cenzuru, zavedli svobodu tisku a shromažďování, zrušili trest smrti, vyhlásili amnestii, zrušili všechny zákony omezující práva židů a jinověrců, byli ochotni dát jazyková a kulturní práva neruským národům říše. Začali připravovat volby do ústavodárného shromáždění, kam měli volit všichni občané bez rozdílu včetně žen (je dobré si připomenout, že ženy tehdy v naprosté většině zemí světa neměly volební právo). Ale právě protože to byli demokraté a liberálové, chtěli a museli respektovat určitá pravidla: úctu k právnímu pořádku, nedotknutelnost soukromého vlastnictví a spojenecké závazky vůči ostatním dohodovým mocnostem – především k Velké Británii a Francii. S nimi šlo Rusko v roce 1914 společně do války proti Německu, Rakousko-Uhersku a jeho spojencům (Turecku a Bulharsku) a jim se zavázalo, že neuzavře separátní mír.

Rusko vykročilo ke svobodě a demokracii. Jenže v zemi, která neměla žádné demokratické a konstituční tradice, kde právní vědomí bylo především u venkovského obyvatelstva prakticky nulové a kde naprostá většina obyvatel mimo velká města byla negramotná, bylo těžké zavádět občanské svobody a demokracii, zvláště když byla válka. V praxi se tak „nejsvobodnější a nejdemokratičtější režim“ během velmi krátké doby zvrhl v chaos a anarchii, která rozmetala dosavadní státní i bezpečnostní aparát a rozložila armádu. Vojáci začali opouštět frontu, neposlouchali své velitele a místy je dokonce hned zabíjeli, na venkově začali rolníci živelně zabírat statkářskou půdu, městy se valila lavina nekonečných stávek.

Pak tu byla levice. Byli to socialisté nejrůznějšího ražení, kteří se dále dělili na nejrůznější skupiny a frakce, a také anarchisté. Nejsilnější byla strana socialistů-revolucionářů (eserů), opírající se hlavně o venkov a slibující rozsáhlou pozemkovou reformu, a menševici, reformistická sociálně-demokratická strana odpovídající svým charakterem západoevropským socialistickým a sociálně-demokratickým stranám. Levice se od počátku stavěla kriticky k Prozatímní vládě a vytvářela si vlastní orgány, tzv. sověty (tj. rady), což byla instituce, která existovala již za revoluce 1905. Sověty měly být formou „nové, skutečné demokracie“, protože jejich členové byli voleni přímo a mohli být také kdykoliv odvoláni. V praxi to ale znamenalo, že se sověty – jak už to za revoluce bývá – „volily na náměstí“ a dostali se do nich ti, kdo uměli dobře mluvit na veřejných shromážděních, tedy přirození vůdcové a ovšem také demagogové schopní oslovit dav. Politicky rozhodujícím byl sovět v Petrohradě, a to bez ohledu na to, že reprezentoval jen „dělníky, vojáky a námořníky“ hlavního města. „Petrosovět“ (jak byl nazýván) fakticky vystupoval jako druhá vláda Ruska a Prozatímní vláda to musela trpně snášet. Na tom se nic nezměnilo dokonce ani poté, co 3. července liberální vláda knížete Lvova padla a byla nahrazena socialisticko-liberálním kabinetem esera Alexandra Kerenského. Rolníci na venkově si zvolili vlastní sověty, v nichž mají převahu eseři. Vznik sovětů měl ještě další dopad: stát se začal politicky drolit, protože každý sovět byl prakticky neomezeným pánem ve svém obvodu působnosti a záleželo jen na něm, zda bude či nebude poslouchat příkazy z centra, a především příkazy Prozatímní vlády. Zároveň vystoupil do popředí mnohonárodnostní charakter Ruska, protože neruské národy okrajových částí říše využily většinou příležitost k vyhlášení autonomie jako první kroku k příští úplné nezávislosti.

Nástup bolševiků

V této politické situaci se na scéně objevují jako nový faktor bolševici, radikální frakce ruské sociální demokracie. Před válkou byli bolševici okrajovou skupinou bez politického vlivu (jejich počet se odhadoval asi na 5000), a protože jako jediná poslanecká skupina ve státní dumě (parlamentu) vystupovali otevřeně proti účasti Ruska ve válce, byla řada bolševiků internována. Vedoucí činitelé žili v zahraničí, Lenin – jak známo – ve Švýcarsku. Ani v prvních týdnech po únorové revoluci nepředstavovali bolševici mezi socialisty různých odstínů velkou skupinu a v sovětech často neměli většinu. Ale situace se brzy začala měnit poté, co se Lenin spolu se skupinou asi třiceti revolucionářů (ne všichni byli bolševici) v dubnu s pomocí Německa, které jim umožnilo průjezd svým územím do Švédska, vrátil do Ruska. Bolševici totiž vytýčili heslo „okamžitého míru bez anexí a kontribucí“, čímž dokázali oslovit široké masy. Získali k tomu tajně velkou finanční pomoc z Německa, které v nich vidělo způsob, jak Rusko rozvrátit a přimět k vystoupení z války. Od eserů si pak takticky Lenin vypůjčil heslo o rozdělení půdy těm, kdo na ní pracují. Lenin už v dubnu, hned po svém návratu, hlásal nutnost druhé, socialistické revoluce, a tento názor postupně prosadil ve vedení bolševické strany, kde na počátku neměl podporu. Už v červenci 1917 – při příležitosti odstoupení vlády knížete Georgije Lvova – se bolševici pokusili v Petrohradě o ozbrojený převrat, který byl tentokráte ještě vládě věrnými jednotkami potlačen: řada bolševiků skončila ve vězení a sám Lenin raději utekl z Petrohradu do autonomního Finska. Jenže následující měsíc se pokusil o pravicový puč generál Kornilov a ministerský předseda Kerenskij se k jeho potlačení spojil právě se zbytkem bolševiků. Zatčení bolševici se tak většinou dostali na svobodu a vrátili se s velkou slávou i do petrohradského sovětu. Kornilov byl zřejmě poslední, kdo mohl ještě zabránit příštímu bolševickému převratu. Kerenskij totiž sice prohlásil Rusko republikou a získal jako předseda vlády plné moci, jeho vláda však nedisponovala žádným potlačovatelským aparátem a ani dostatečnou vojenskou silou. Během září a října 1917 bylo v Rusku faktické bezvládí, moc mohl získat každý, kdo měl odvahu a několik odhodlaných pluků vojska. Do vojenských jednotek v té době už bolševici dávno pronikli prostřednictvím vojenských sovětů. A tak 24. října jim oddané jednotky vojáků a námořníků obsadily strategická místa v Petrohradu a pak v noci z 25. na 26. října (ze 7. na 8. listopadu) po krátkém boji i Zimní palác, sídlo Prozatímní vlády. Místo Prozatímní vlády ustavil Lenin vlastní kabinet – Radu lidových komisařů. Aby převratu dodal zdání legitimity, nechal si jej ještě ten večer dodatečně schválit právě probíhajícím druhým celostátním sjezdu sovětů. Ten ale byl naprosto nereprezentativní, protože na protest proti převratu jej většina eserů a menševiků opustila.

Stav bezpráví a represí

V první chvíli si většina lidí dosah převratu neuvědomila. Ale nová vláda začala provádět experimenty, které neměly obdoby: byla fakticky zrušena platnost trestního zákoníku z roku 1903, ale žádný nový nebyl až do roku 1922 vydán: v Rusku platilo „revoluční právo“, čili – přeloženo do srozumitelné češtiny – bezprávní stav a právo lynče. Zakázány byly nejprve pravicové strany jako „síly ohrožující revoluci“ a pak všechny strany vůbec – včetně levicových eserů a menševiků. Ústavodárné shromáždění, do kterého se volby uskutečnily až po bolševickém převratu, se sice sešlo, avšak protože v něm bolševici neměli většinu, bylo hned na svém prvním zasedání 5. ledna 1918 rozpuštěno. Veškerá moc měla patřit sovětům, ale ty – očištěny během roku 1918 od menševiků a eserů – se ve skutečnosti staly jen převodovou pákou rozhodnutí vedení bolševické strany, přejmenované na nyní na Komunistickou stranu Ruska. Bolševická vláda v krátké době odstranila všechny výdobytky únorové revoluce a postupně zavedla režim, který byl mnohem represivnější než někdejší režim carský.

Oficiálně bolševici opírali svou legitimitu nikoliv o podporu většiny obyvatel, ale o Leninem doplněnou marxistickou teorii sociální revoluce. Je pochopitelné, že tak komplikovanou teorii, jakou je marxismus, nedokázala většina dělníků pochopit a z negramotných mužiků ji nemohl pochopit už vůbec nikdo, ale to nevadilo: bolševici jen rozdmychávali třídní nenávist, která se obracela proti majetnějším a vzdělaným lidem. Vyvlastnili továrny, fakticky zrušili soukromé vlastnictví. Rolníkům sice rozdělili statkářskou půdu, jenomže půda zůstala ve skutečnosti ve vlastnictví státu a rolníci byli jen jejími bezplatnými uživateli. Z výsledků své práce neměl rolník nic, protože v zemi byl zaveden tzv. válečný komunismus a veškerou produkci vyjma samozásobitelské dávky musel odevzdat státu. Jen na státu také záleželo, kdy rolníkům přidělenou půdu zase sebere, k čemuž pak skutečně došlo na počátku třicátých let v důsledku kolektivizace. Bolševici splnili svůj slib „okamžitého míru“ a 3. března 1918 uzavřeli s Německem a jeho spojenci mír, který se ovšem ve skutečnosti rovnal ruské totální kapitulaci. Od Ruska se oddělila okrajová neruská území, která využila příležitosti k získání úplné samostatnosti. Je jasné, že takovéto poměry musely brzy vyvolat proti bolševikům odpor. Ten už v květnu 1918 přerostl v ničivou občanskou válku.

Občanská válka

Sovětská historiografie redukovala občanskou válku v Rusku na boj „rudých“ proti „bílým“, přičemž všechny odpůrce bolševiků vnímala stejně. Takový přístup je ale velmi zjednodušující, protože vedle monarchistů, usilujících pokud možno o návrat k poměrům před únorovou revolucí, zde existovali kadeti, a především menševici a eseři, kteří se stále ještě hlásili k odkazu této první revoluce a snili o demokratickém Rusku. V červnu 1918 vznikl v Samaře, odkud v květnu povstalé československé legie vyhnaly bolševiky, Výbor členů ústavodárného shromáždění (rusky: Komitět členov učrediteľnogo sobranija – Komuč) jako zárodek příští nekomunistické vlády. Ta skutečně vznikla v září v Ufě, odkud se pod náporem postupujících bolševiků přesunula do Omska. Tato nová prozatímní vláda pod předsednictvím esera Nikolaje Avxentěva, známá též jako direktorium, měla vládnout až do opětovného svolání ústavodárného shromáždění. Rodící se ruská demokracie tak získala – především díky protibolševickému vystoupení československých legií – možnost reparátu. Jenže znovu se ukázalo, že obyvatelstvo není pro demokracii zralé. Většina obyvatel Sibiře sice netesknila za bolševickým režimem a s radostí vítala československé legie, ale když Komuč začal organizovat vlastní „lidovou armádu“, podařilo se mu získat jen 15 000 vojáků (pro srovnání: československé legie v Rusku měly tehdy téměř 60 000 mužů). Obyvatelstvo bylo pasivní, a ačkoliv direktorium ponechalo v platnosti dekret o půdě, nepodařilo se získat především rolníky. Bojovat nikdo nechtěl.

Demokratická vláda direktoria neměla dlouhého trvání. Její ministr války admirál Alexandr Kolčak provedl v Omsku 18. listopadu 1918 vojenský převrat, direktorium rozehnal a prohlásil se sám „vrchním vladařem Ruska“. Reparát ze zavádění demokracie se tedy nepovedl a obyvatelstvo si nyní mohlo vybrat jen mezi dvěma diktaturami – rudou, nebo bílou. Obě přitom používaly stejně brutálních metod. Ani do „bílé“, ani do „rudé“ armády se lidé dobrovolně nehrnuli – obě strany doplňovaly své stavy především mobilizacemi. Signifikantní také je, že tvůrce rudé armády Lev Trockij okamžitě učinil konec „demokratickým“ experimentům v armádě, protože si byl vědom toho, že s nimi se bojeschopné vojsko vybudovat prostě nedá. Vojenské sověty, jeden z výdobytků vojáků po únorové revoluci, byly rozpuštěny. Místo nich byla zavedena tuhá kázeň a drakonické tresty za nevykonání rozkazu či odmítnutí poslušnosti. Do rudé armády byla také povolána řada někdejších carských důstojníků. V úporné občanské válce nakonec zvítězila diktatura rudá, přičemž důvod nebyl ani tak politický, jako spíše demografický: bolševici ovládali centrální hustě zalidněné oblasti Ruska, a mohli tedy postavit mnohem silnější armádu.

Nebezpečný experiment

Myšlenky a cíle únorové revoluce jsou logicky blízké demokraticky a liberálně uvažujícím lidem euroatlantického kulturního okruhu, jenže – jak se ukázalo v letech 1917 a 1918 – Rusko na ně nebylo připraveno, a tak nepadly na úrodnou půdu. Historici si ale kladou otázku, zda také bolševická revoluce přinesla Rusku něco pozitivního. Obhájci komunistické myšlenky ukazují na úspěchy, kterých dosáhl Sovětský svaz: vymýtil prý negramotnost, pozdvihl úroveň obyvatelstva, zrovnoprávnil (často ovšem jen na papíře) ženy, zprůmyslověl zemi. Z čistě ruského nacionálního pohledu je možné vidět jako pozitivum snad i fakt, že se Rusku, transformovanému do SSSR, podařilo během příštího čtvrtstoletí získat zpět většinu území ztracených v letech 1918–1920. To všechno je nepochybně pravda, ale jak víme, že by totéž, a možná i víc nedokázal i jiný režim? Zůstávají jen negativa: nejprve masový teror, pak velká bída. Už ve třicátých letech bylo zřejmé, že průměrný občan rozvinutých kapitalistických zemí žije po všech stránkách lépe než dělník či rolník v Sovětském svazu. Ostatně, poddaný cara Mikuláše II. v roce 1913 na tom byl zpravidla rovněž lépe než občan SSSR ve dvacátých a třicátých letech. Ruský historik Andrej Zubov poukázal na zajímavý fakt: když se v roce 1991 rozpadal Sovětský svaz a bylo již jasné, že se sovětský režim se svými komunistickými idejemi neudrží, nepovstal na jeho obranu nikdo. Dnes, s odstupem sta let, proto vnímáme bolševickou revoluci jako příklad velmi nebezpečného experimentu, kterého je třeba se v budoucnu za každou cenu vyvarovat.

(Mezititulky redakce.)

Jan Rychlík (1954) je historik, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.