Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 5 > Hynek Skořepa: Ruský vstup do dějin 1917

Hynek Skořepa

Ruský vstup do dějin 1917

Na střeše vily dlouhá léta zvučela
Aeolova harfa. Ve dnech radosti i ve dnech žalu,
když byla válka,
ve dnech smrti,
ve dnech pláče, ve dnech bolesti, ...

Byli jsme ještě chlapci,
běhali jsme v trávě blízké parcely
a poslouchávali,
jak vítr hrál.

Pak bombardovali námořníci z Aurory
Zimní palác
a do vily se přestěhoval
Vladimír Alexandrovič Antonov Ovsjenko,
který se šavlí v jedné ruce
a s revolverem v druhé
Zimní palác v čele lidu dobyl.
Byl popraven.

Ale ještě dnes ho živě vidím:
stával usměvavý u Leninovy busty
a chytré oči Leninovy
mžouravě se dívaly mu oknem přes hlavu
na panoráma Prahy
zahalené kouřem nádraží...

Jaroslav Seifert: Aeolova harfa (ve sbírce Halleyova kometa)

Vzpoury a povstání se vinou celými (nejen ruskými) dějinami. Když donský kozák Stěpan („Stěnka“) Razin ovládl roku 1670 dolní a střední Povolží, muselo zasáhnout vojsko. Odveta carské moci byla krutá, jedenáct tisíc vzbouřenců bylo popraveno, sám Razin pak v červnu 1671 v Moskvě rozčtvrcen. Způsob řízení státu a fakt, že moc a bohatství ruské říše stály na chudobě a útlaku jejích obyvatel, se během staletí příliš nezměnily, jak upozorňují autoři Dějin Ruska (Švankmajer a kol., 1995). Za napoleonských válek se však ruská vojska, včetně mnoha mladých důstojníků, dostala do střední Evropy. Přestože Francouzi byli nepřáteli, vnímali vzdělaní důstojníci (synové ze šlechtických rodin) myšlenky francouzské revoluce, nové mravní hodnoty a práva lidu. Když se po porážce povstání v prosinci (děkabri) 1825 v Petropavlovské pevnosti uvěznění děkabristé vraceli k důvodům svého činu, říkali o sobě, že byli dětmi dvanáctého roku, kdy byl Napoleon se zbytky své armády hnán zpět z Ruska. Nejradikálnější z nich, plukovník P. I. Pestěl (1793–1826), navrhoval dokonce zavést republikánské zřízení. Děkabristé ovšem nespatřovali v lidových masách spojence proti samoděržaví, ale objekt své revoluční osvoboditelské mise. Podobně konec konců vnímali svoji roli později také bolševici.

Děkabristé se snažili otevřít Rusku cestu z bludného kruhu feudální zaostalosti. Za svoje úsilí zaplatili životem (pět vůdců povstání bylo popraveno) či mnohaletým vyhnanstvím na Sibiři. Ti, kteří přežili, se mohli vrátit až po dlouhých třiceti letech. Boj za svobodu však neustal. Příslušníci tajné revoluční organizace Narodnaja volja (Svoboda lidu) se v posledních desetiletích 19. století několikrát pokusili o atentát na cara. V případě Alexandra II. byli v březnu 1881 na osmý pokus úspěšní. Jenomže Alexandr III. byl ještě horší panovník než jeho otec, který se alespoň pokoušel o reformy. Otcovu smrt krutě pomstil, a navíc zavedl „dočasná“ opatření k ochraně pořádku, která vydržela až do roku 1917 (posílení pravomocí gubernátorů a vojenských soudů, možnost provinilce vypovědět ze země apod.). Vláda se držela hesla Pravoslaví, samoděržaví, národ. Zdůrazňovala, že vše, co car činí, je dobré. Kdo to nechápe, není pravý Rus. Evropská civilizace je zhoubná a Rusko chrání společenský pořádek před evropskou anarchií. Tehdejší společenskou atmosféru zachytili ve svých dílech vynikající ruští spisovatelé, především F. M. Dostojevskij (1821–1881) a L. N. Tolstoj (1828–1910). Není náhoda, že T. G. Masaryk založil svůj rozbor Ruska a ruské mentality právě na Dostojevském (Přítomné studie usilují o to, postihnout Rusko pomocí literatury z jeho nitra; zejména jsem se zabýval dlouho Dostojevským a jeho analysou Ruska, uvedl Masaryk v předmluvě k sešitovému vydání Ruska a Evropy roku 1913).

Právem se obecně soudí, že Rusko zaostávalo za Evropou nejméně o jedno století. Vždyť nevolnictví tam zrušil zmíněný Alexandr II. až v roce 1861 (u nás Josef II. 1781). Jenže jestliže v evropských zemích bylo zrušení nevolnictví spojeno s nuceným prodejem části šlechtické půdy rolníkům ve státním zájmu, v Rusku šlo o nucenou koupi. Třetina velkostatků byla v době vydání carského výnosu pro dluhy zastavena státu a bankám. Nevolníci zaplatili získanou půdu prostřednictvím hypoteční půjčky od státu. Statkáři tedy dostali peníze ihned, dřívější nevolníci za svobodu vlastně zaplatili dluhy svých pánů.

Cesta k revoluci

Konec 19. století prožívali zejména ruští náboženští myslitelé a ruská umělecká moderna s vypjatým apokalyptickým neklidem nejen pro nadcházející symbolicky chápanou změnu letopočtu, ale především jako předzvěst otřesů, jimiž měl být ukončen starý vývojový cyklus a otevřena nová kapitola dějin. Spory se vedly jen o to, jakých dějin – zda ekonomicko-politických, nebo duchovních. O tom, že život musí být přetvořen, nepochyboval z významných osobností přelomu století snad nikdo. (Z doslovu Miluše Zadražilové k románu Andreje Platonova Čevengur, 1995.)

Německý sociolog Max Weber v roce 1906 konstatoval, že v Rusku nejmodernější velkokapitalistické síly narážejí na podklad nejarchaičtějšího selského komunismu (Bedřich Loevenstein: Rusko a jeho revoluce, in: Občanská společnost a její krize, Brno 2015). Ve vyspělém kapitalismu s jeho tendencí ke specializaci a standardizaci viděl klec nového nevolnictví s přibývající nesvobodou. Carský despotismus, závislý na západních úvěrech, ovšem nemohl zavřít všechna okna a dveře vůči západu, aniž by potom tápal ve tmě.

Podle Bedřicha Loevensteina se ještě žádný boj za svobodu nekonal za nepříznivější situace. Jestliže západní svobodomyslný individualismus vznikl za specifických podmínek, mimo jiné náboženských, v Rusku takové podmínky chyběly. V revolučním roce 1917 tam také chyběla všechna vývojová stadia, která na západě přivedla zájmy hospodářsky silných vrstev do služeb občanského hnutí za svobodu.

Max Weber byl ovšem kritický vůči v podstatě všem aktérům dění v Rusku směřujícího k převratným událostem roku 1917. Profesionální marxistické revolucionáře podezíral z politické impotence, car byl podle něj omezený a neupřímný, ruská inteligence setrvávala v mlžném ovzduší narodnictví. Cílem narodniků byla rolnická revoluce, cesta k socialismu podle nich vedla přes rolnické občiny.

Loevenstein zdůrazňuje, že Masarykův postup byl historicky a duchovně fundovanější než Weberův. Podle obou sociologů, Webera i Masaryka, byla ruská revoluce 1905 analogií starších evropských revolucí. Pro oba zůstávalo Rusko jen „opožděnou“ částí Evropy, od které se však svojí podstatou neliší. Ani jeden z nich nevěřil, že samotná ekonomická modernizace přinese i politickou liberalizaci (a vývoj v SSSR před 2. světovou válkou i po ní jim v tom dal za pravdu). Masaryk byl přesvědčen, že v Rusku může dojít k pokroku podle západního vzoru, byť pomalu, klikatou cestou. Weber byl naopak k dalšímu vývoji skeptický.

Plně sdílím názor Bedřicha Loevensteina (vycházející z prací T. G. Masaryka a historika Jana Slavíka), že problémy Ruska jsou již od dob Petra Velikého výsledkem nepoměru mezi přemrštěnými mocenskými ambicemi a vnitřními zdroji. Jsem přesvědčen, že tento nepoměr významně ovlivňuje osudy Ruska a jeho obyvatel dodnes.

Předehra roku 1905

Zrušení nevolnictví v roce 1861 uvolnilo pracovní sílu pro rodící se průmysl. Rozvoj byl sice velmi nerovnoměrný (soustředěný do Kyjeva, Petrohradu, Moskvy, na jižní Ural bohatý rudami a trochu později kolem vznikajících ropných polí ázerbájdžánského Baku), na přelomu století však prožívalo Rusko rychlý hospodářský růst (v některých letech se blížil 10 procentům), který skončil až v roce 1914. Ten převyšoval dokonce pozdější Stalinovy krvavě zaplacené „úspěchy“. O pozvednutí ruského hospodářství se zasloužil nejdříve hrabě Witte, ministr financí a v letech 1905 až 1906 krátce i předseda ruské vlády. Tento technokrat původem z Pobaltí tvrdil, že jen modernizace a rozvoj průmyslu zabezpečí Rusku roli velmoci. Průmysl budoval shora, cestou příkazů a nařízení, bez ohledu na tíživé sociální důsledky. Sice stabilizoval rubl a kryl ho zlatem, v továrnách se však pracovalo 14 hodin denně (někdy i víc), dělnictvo tvořily z více než čtvrtiny ženy a děti, kvetla korupce, kradlo se ve velkém, na čemž se vláda sama podílela. Krátká hospodářská krize z let 1901 až 1903 situaci vyostřila, šířilo se stávkové hnutí a rolnické nepokoje.

Na druhé straně vzbuzovala rostoucí ruská ekonomika se silným státním podílem a téměř nevyčerpatelným zázemím surovinových zdrojů obavy mnohých evropských států. Do značné míry však šlo o obavy přehnané. Většina obyvatel Ruska žila v ohromné bídě a na rozdíl od jiných evropských zemí, kde se s rozvojem kapitalismu postupně zvyšovala životní úroveň širokých vrstev obyvatelstva, v Rusku dále bohatla jen malá skupina těch nejmajetnějších, střední vrstvy zůstávaly slabé.

Pokles prestiže Ruska v Evropě chtěla vláda kompenzovat imperiální politikou na Dálném východě. Pro vedení války bylo nezbytné dopravní spojení. V roce 1891 proto byla zahájena výstavba transsibiřské magistrály (od Vladivostoku), první vlak po ní projel roku 1901. Carovi ministři navíc tvrdili, že malá vítězná válka povede k uklidnění rostoucího napětí uvnitř říše. Jenže přestože Rusko mělo desetkrát silnější armádu (a třikrát silnější loďstvo) než Japonsko, skončila válka 1904 až 1905 katastrofální ruskou porážkou. Americký prezident sice zprostředkoval uzavření míru a jeho podmínky byly vůči Rusku poměrně mírné, jenže vnitropolitické důsledky byly nezvratné. Válka jen zdůraznila ruskou zaostalost a místo uklidnění otevřela cestu k revoluci.

Přispěla k tomu policejní provokace v lednu 1905, která měla poskytnout státní moci záminku k exemplárnímu zásahu. Pop Gapon, který byl zřejmě agentem carské policie, vedl v mrazivém zimním dni dělnické procesí k petrohradskému Zimnímu paláci. Manifestující doufali, že je car vyslechne. Čekali je však jen vojáci, kteří hned zahájili střelbu. Na místě zůstalo 130 mrtvých a mnoho raněných, střetnutí bývá označováno jako krvavá neděle. Spisovatel Maxim Gorkij a další představitelé ruské inteligence vyzvali po masakru občany k okamžitému, jednomyslnému a houževnatému boji proti samoděržaví. Právník A. F. Kerenskij, pozdější předseda Prozatímní vlády, se vyjádřil takto: Přišel jsem ze zvědavosti jako liberální člověk. Po střelbě jsem však odcházel jako revolucionář.

Po krvavé neděli sílila opozice vůči carské vládě, především na univerzitách. Proběhla také vlna demonstrací a stávek. Bouřily se i neruské národy (v Polsku, na Kavkaze, v Pobaltí). V červnu propukla vzpoura na černomořském křižníku Potěmkin, tolik proslavená Ejzenštejnovým filmem. Vznikaly první sověty pracujících (nejvýznamnější se ustavil v říjnu v Petrohradě).

Vyděšený car vyzval předsedu vlády Witteho, aby do dalšího dne předložil návrh manifestu k veřejnosti. Mikuláš II. (vládnoucí od roku 1894) jej pak ihned schválil. 30. října 1905 byl manifest vyhlášen a čten v kostelích. Car v něm obyvatelstvu zaručoval občanská práva, sliboval všeobecné volební právo a zřízení dumy (parlamentu), která měla schvalovat zákony. Jenže sověty v Petrohradě a Moskvě manifest odmítly a rostla propast mezi nimi a liberály. Petrohradský sovět a moskevské povstání byly sice v závěru roku 1905 rozehnány, Witteho pozice však slábla. Carovou novou nadějí se stal Petr Stolypin, který byl díky svým schopnostem a úsilí již ve svých čtyřiceti letech nejmladším ruským gubernátorem. V červenci 1906 byl jmenován premiérem (krátce předtím se stal ministrem vnitra).

Promarněná příležitost

Výklady normalizačních historiků mluvily o období „stolypinské reakce“ a jeho vládu hodnotily veskrze záporně. Skutečnost však zdaleka nebyla tak jednoduchá. Stolypin se ujal obtížného úkolu obnovit klid a pořádek v zemi, která už tehdy stála na prahu občanské války. Běžnou formou politického protestu v té době byly atentáty na představitele státu, vražděni však byli také političtí protivníci. Na druhé straně docházelo k protižidovským pogromům, které státní moc přehlížela. Stolypin začal vládnout jako diktátor, političtí provinilci byli odsuzováni k nuceným pracím, výjimkou nebyly ani tresty smrti. Předseda vlády si za to vysloužil všeobecné pohrdání, politické násilí se mu však podařilo zastavit.

Pokusil se též o agrární reformu. Chtěl vytvořit vrstvu rolníků, kteří by získali půdu do svého vlastnictví. Ti by se pak z vděčnosti stali oporou režimu. Zahájil proto rozsáhlý program stěhování zemědělců z přelidněných oblastí evropského Ruska na jižní Sibiř. Jeho zemědělská politika byla jednoznačně úspěšná, např. produkce pšenice vzrostla v letech 1900 až 1911 o 20 procent (Rusko bylo v té době obilnicí Evropy).

Jenže na další nutné reformy Stolypinovi už nezbýval čas. Jeho nacionalismus (zastával heslo Rusko Rusům) navíc vyvolával odpor neruských národů říše. Tvrdým postupem si nadělal spoustu nepřátel a ti u dvora přiživovali pomluvy o tom, že je schopný ohrozit postavení samotného cara. V září 1911 Stolypin podlehl následkům atentátu, v kyjevském divadle ho zastřelil student, který byl policejním agentem. Ze scény tak odešel poslední státník, jenž snad mohl oddálit, či dokonce zabránit zhroucení samoděržaví (Švankmajer a kol., 1995).

Politické strany

Po vydání carova manifestu začaly vznikat první politické strany. Takto se vytvořila strana Konstitučních demokratů (KD – „kadeti“), která usilovala o všeobecné hlasovací právo a demokratické svobody (chtěli konstituční monarchii anglického typu). Zástupci další strany – menševiků (sociální demokracie) – sdíleli tradiční představy evropských sociálních demokracií, že nejdříve musí vzniknout fungující liberálně buržoazní režim, teprve potom je možné prosazovat dělnické požadavky. Eseři (strana socialistů-revolucionářů, podle zkratky s. r.) se orientovali na rolnictvo (prosazovali pozemkovou reformu). Jim blízcí byli trudovici. Na pravé straně spektra stáli okťabristé a extrémní pravici – tzv. černosotněnce – zastupoval Svaz ruského lidu.

Sociálně demokratická dělnická strana Ruska měla první sjezd v Minsku roku 1898. Na druhém sjezdu v roce 1903 se strana rozštěpila. Radikální většina podpořila Lenina (bolševici), zbylí sociální demokraté byli označováni jako menševici. V obou stranách převládali intelektuálové (dělníci museli vydělávat na živobytí a neměli na politiku čas).

V červnu 1906 proběhly první volby do dumy (parlamentu). Nejvíc zástupců v ní měli kadeti. Duma však byla později několikrát rozpuštěna a volební systém upravován podle potřeb vlády. Někteří historici označují toto období jako stolypinskou hru na ústavnost.

Světová válka

Rusko do války chtělo i nechtělo. V mezivládních jednáních vystupovalo jako sebevědomá velmoc, i když na válku připraveno nebylo. A stát stranou nemohlo, vyřadilo by se z velmocenského postavení (Švankmajer a kol., 1995). Po sarajevském atentátu 28. června 1914 se sice Rusko snažilo přimět svého spojence Srbsko k ústupkům, Rakousko-Uhersko však předložilo Srbsku nesplnitelné ultimátum, srbskou snahu o jednání odmítlo a přibližně měsíc po atentátu bombardovalo Bělehrad. Rusko mobilizovalo, Německo a nedlouho po něm i Rakousko-Uhersko vyhlásily Rusku válku, cesta ke světovému konfliktu a revoluci byla otevřena. Ruská veřejnost válku přijala, v srpnu statisíce lidí vzdaly hold carovi (zdaleka nejde o první případ v dějinách, kdy jsou válkou zakrývány vnitřní problémy) a car jim slíbil, že neuzavře mír, dokud jediný cizí voják zůstane na ruské půdě. Jenže po prvních ruských vojenských úspěších přišly porážky a ústup. Největší propagandou revoluce byla sama válka, útrapy na frontě, nekonečná zbytečná smrt. V březnu 1917 končil car svoji abdikační listinu slovy: Kéž je Bůh nápomocen Rusku. Válkou rozvrácenému Rusku skutečně asi mohl pomoci jen zázrak. Ale místo něj přišla revoluce.

Literární teoretik, historik a spisovatel Viktor Šklovskij v knize Sentimentální cesta. Zápisky revolučního komisaře, která česky vyšla v roce 2011, napsal: Válka se skládá z velké neschopnosti obou stran. Nebo je to možná tak jenom v Rusku...

Rok revolucí

Revoluce 1917 předurčila tvar současného světa, napsal Orlando Figes v knize Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1917 (Praha a Plzeň, 2005). Podle Figese (a není to jen jeho názor) vlastně nešlo o jednu či dvě revoluce v roce 1917, ale spíš o celý komplex samostatných revolucí, vybuchujících za první světové války, které zahájily řetězovou reakci dalších revolucí, občanských, etnických a národních válek.

V Únorové revoluci (proběhla v březnu 1917, podle starého ruského kalendáře byl však ještě únor) svrhla živelná lidová nespokojenost cara. 3. března zahájili stávku dělníci v Putilovských závodech v Petrohradě. Postupně se přidávaly další továrny. 8. března (Mezinárodní den žen) proběhly statisícové demonstrace petrohradských textilních dělnic. Když se vláda pokusila zasáhnout (odročila zasedání dumy a zatkla levicové poslance), obsadily davy lidí symbol útlaku – justiční palác. Vzbouřenci si vynutili otevření vězení, petrohradská posádka se přidala na stranu lidu a vojáci rozdávali zbraně.

Předseda dumy M. V. Rodzjanko mezitím jednal s carem o nevyhnutelnosti abdikace. Byl však přijat chladně a car odmítal cokoliv podniknout. Rozhořčený Rodzjanko prý při odchodu prohlásil: Neuplynou ani tři týdny a propukne revoluce, která vás smete! K vítězství revoluce stačilo času mnohem méně a bylo to vítězství bez velkých obětí, starý režim byl totiž zcela izolován a demoralizován. Carská vláda padla, z výboru dumy vzešla liberální Prozatímní vláda. Ta vyhlásila amnestii pro všechny politické vězně (včetně teroristů). Vytvořil se také Sovět petrohradských vojenských a dělnických zástupců (hlavní zastoupení v něm měli menševici a eseři). Předsedou Prozatímní vlády se stal kníže G. J. Lvov. Karel Pichlík v knize Bez legend o československém zahraničním odboji za 1. světové války (1. vydání z roku 1968 bylo staženo, nové vydání 1991) napsal, že první polovina revoluce téměř ze dne na den učinila z Ruska nejdemokratičtější zemi tehdejšího světa. Jenže postavení Prozatímní vlády bylo velmi složité. Knížeti Lvovi prý během několika měsíců zbělely vlasy. Vláda sice proklamovala demokratické svobody, postrádala však reálnou moc. V řadě případů si moc uzurpoval Petrohradský sovět, který hned svým prvním rozkazem zřizoval v armádě sověty s rozhodující pravomocí vůči velitelskému sboru. To byl počátek rozkladu armády, poslední reálné síly schopné udržet v Rusku pořádek. Fakticky nastalo období dvojvládí. Vojáci dezertovali z fronty, jejich skupiny cestou domů loupily. Docházelo k vraždám a vyřizování účtů, faktickému zhroucení státní moci, kterému vláda nemohla zabránit. Západ podmínil podporu nové vlády jejími úspěchy ve válce. Ruský postup během Brusilovovy ofenzívy v létě 1917 se však po dvou měsících zastavil pro vyčerpanost vojsk, nedostatek munice a další těžkosti. Západní válečné dodávky do Ruska byly zastaveny.

Nutnost dostát závazkům a pokračovat ve válce prosazoval ve vládě především ministr zahraničí P. N. Miljukov, který na rozdíl od knížete Lvova odmítal ústupky levici. Jeho memorandum z dubna 1917 však vyvolalo nespokojenost veřejnosti, první Prozatímní vláda padla a ve druhé, do níž vstoupili i menševici a eseři, už Miljukov nebyl. Novým premiérem se stal eser A. F. Kerenskij. Ten si jako právník získal jméno obhajobami odpůrců carského režimu v soudních procesech. Dnes je považován za přesvědčeného demokrata, ač byl impulsivní a podle Miljukova se vyznačoval enormní touhou po moci (kritiku bývalého vládního kolegy a soupeře však musíme brát s rezervou).

Dvacátého dubna 1917 vyjel ze švýcarského Curychu speciální vlak s diplomatickým statusem. Přes Německo, Švédsko a Finsko dorazil po dvou týdnech do Petrohradu. Lenin po příjezdu na Finské nádraží pronesl projev, který zakončil slovy: Ať žije světová socialistická revoluce. Věřil totiž, že ruská pochodeň zažehne plamen revoluce i v jiných zemích Evropy. Zpočátku (v Dubnových tezích) Lenin ještě nevybízel přímo ke svržení Prozatímní vlády, ale k trpělivému poukazování na její chyby, aby ztratila lidovou podporu (podle názoru Miljukova bolševici s převratem dlouho vyčkávali, neboť se obávali reakce ruského venkova). V červenci se bolševici neúspěšně pokusili o puč. Kerenského vláda vydala zatykač na Lenina (ten se spasil útěkem do Finska) a nechala vyvěsit po Petrohradě plakáty, že Lenin a jeho lidé jsou německými agenty.

V září se pokusil Prozatímní vládu svrhnout bývalý carský generál Kornilov. Jeho pokus o puč nebyl úspěšný, nikoliv však pro sílu vlády. Zastavili ho bolševici, kteří proti němu postavili nepočetné rudé gardy (ozbrojené dělníky) a hlavně rozložili jeho oddíly agitací. Situace se vyostřovala a spěla k další fázi, kterou spíš než revolucí můžeme nazvat převratem. Většina obyvatelstva totiž zůstala vůči událostem pasivní.

Weber označil Prozatímní vládu za pseudodemokratickou, jediným zdůvodněním její existence bylo podle něj odstranění nevypočitatelného diletanta z trůnu. Vláda se dle něj opírala jen o zahraniční věřitele s jejich strachem ze selských mas, nikoliv o podporu významné společenské vrstvy. Objektivním zájmem rolníků byl okamžitý mír, parcelace velkostatků a odepsání ruských zahraničních dluhů. Vláda však podporovala pokračování ve válce, aby udržela rolníky daleko od vlasti.

Bolševický převrat

Po bouřlivé diskusi na ústředním výboru bolševické strany a překonání odporu těch, kteří tvrdili, že bolševici nejsou na ozbrojenou akci dosud dostatečně připraveni, dal Lenin (inkognito se vrátil zpět do Petrohradu) pokyn k zahájení povstání. První úkol dostal Felix Dzeržinskij, pozdější velitel ČEKY, Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. 6. 11. obsazuje poštu a telegrafní úřad, odkud pak bolševici rozesílají Leninovo prohlášení Občanům Ruska. Oznamuje v něm: Prozatímní vláda je sesazena, moc přešla do rukou vojenského revolučního výboru. V noci z 6. na 7. listopadu (podle tehdy platného kalendáře 24. až 25. 10.) získávají bolševici kontrolu nad Petrohradem. Ve Smolném je zahájen 2. všeruský sjezd sovětů. Nad ránem 9. 11. je zatčena Prozatímní vláda zasedající v Zimním paláci.

Přestože listopadový převrat byl překvapivě nekrvavý a úspěšný, ne vše probíhalo úplně hladce. Hned od začátku se organizovala politická opozice (převážně v rámci socialistických stran eserů a menševiků). Proti bolševickému uchopení moci důrazně vystoupil také železničářský odborový svaz VIKŽEL. Železničáři požadovali, aby vznikla vláda se zastoupením všech socialistických stran, jinak hrozili stávkou. Bolševikům nezbylo než souhlasit s jednáním. To následně protahovali a mezi tím se jim podařilo VIKŽEL rozložit (viz např. Václav Veber: VIKŽEL. Ministudie z počátků sovětských dějin. In: Slovanský přehled, č. 4/2001, str. 533–538).

Říjnový (listopadový) převrat v Petrohradě byl následován povstáním v Moskvě. Během několika týdnů až měsíců se pak sovětská moc prosadila v nejdůležitějších oblastech Ruska. Ústavodárné shromáždění, v němž měli většinu eseři (bylo zvoleno těsně po říjnovém převratu), rozehnali ozbrojení námořníci, když odmítlo uznat sověty za nositele moci. Stalo se tak po legendární výzvě námořníka Železňakova, že stráž je již unavena.

Kontroverzní, nicméně některými svými názory podnětný německý historik Walter Laquer (rodák z dnešní polské Vratislavi) vydal roku 1967 v Anglii, kde strávil většinu života, knihu Osud revoluce (Interpretace sovětských dějin). Česky z ní vyšly výňatky v interní brožuře tehdejšího Ústavu dějin socialismu (Praha 1969). Laquer v ní nemluví jen za sebe, ale místy se odkazuje i na jiné osobnosti. Tvrdí třeba, že kdyby Němci nedovolili Leninovi, aby se v zaplombovaném vagóně vrátil přes Finsko do Petrohradu, nebylo by došlo k revoluci. Německým cílem bylo pomocí Lenina oslabit ruské válečné úsilí. Dokonce Trockij, který nebyl přehnaně skromný a měl značný podíl na úspěchu revoluce, napsal, že v žádném případě nelze s přesvědčením tvrdit, že strana bolševiků by bez Lenina našla svou cestu. Není vyloučeno, že by dezorientovaná a rozpolcená strana promeškala příležitost k revoluci možná na několik let. Zcela odlišný názor ovšem zastává M. Kučera, podle nějž nebylo vůbec důležité, kdo revoluci vedl, protože k revolučnímu procesu muselo dojít, Rusko pro revoluci bylo zralé.

Revoluční vláda se aspoň z počátku nemohla odvážit ignorovat zájmy rolnické většiny. Dekretem o půdě byla vyhlášena pozemková reforma. Rolníci získali velkostatkářskou půdu, o kterou však záhy zase přišli v rámci násilné kolektivizace. Dekret o míru vyzýval dělníky tří nejvyspělejších národů lidstva (a tří zemí zúčastněných ve válce – Anglie, Francie a Německa), aby přispěli k nastolení míru a zároveň osvobození pracujících a vykořisťovaných mas od jakéhokoliv otroctví a vykořisťování. 15. 11. 1917 byla vydána též deklarace o právu národů na sebeurčení. Jenže když Ukrajina vyhlásila nezávislost, vypuklo tam bolševické povstání. Finsko si muselo svoji samostatnost vydobýt v občanské válce. Vše nakonec směřovalo k budování silného centralizovaného státu, ve kterém měli Rusové hlavní slovo. Dekrety o míru a o půdě znamenaly především mistrovský tah Leninovy státnické koncepce, neboť umožnily bolševikům získat podporu vojáků a rolnictva (M. Kučera). Podle Miljukova bolševici zradili vlastní ideologii, aby si udrželi moc.

Z historiků již Jan Slavík (1885–1978) upozornil, že Rusko nedohánělo jednoduše evropské revoluce roku 1789 či 1848, ale že boj za politická práva tam byl propojen s požadavky socialistickými a selskými, které nezapadaly do schématu občanské emancipace.

Bolševici však svého původně demokratického programu nedokázali využít. Demokratickou etapu revoluce totiž pokládali pouze za předstupeň revoluce proletářské. A jelikož kapitalismus nebyl v Rusku rozvinutý a průmysl tvořil jen ostrůvek v moři rolnických hospodářství, bylo třeba řešit nejdříve elementární civilizační úkoly od boje s negramotností až po moderní dopravní infrastrukturu. Bolševici se však nejdřív soustředili na utopickou představu o vítězství revoluce na celém světě.

Rudí a bílí

Především však museli porazit domácí opozici, podporovanou zahraničními mocnostmi, o což se organizováním Rudé armády nejvíc zasloužil Lev Trockij. Občanská válka byla nesmírně krutá. Statisíce zahubil rudý teror – a stejný počet, započítáme-li pogromy na Židy, teror bílý (O. Figes). Na konci bojů se ocitly pod vládou bolševiků čtyři pětiny bývalé carské ruské říše. Než k tomu došlo, prodělalo Rusko ovšem téměř zhroucení civilizace.

Kvůli obklíčení chyběly průmyslové výrobky, palivo i potraviny. Inflace dosáhla závratné výše, peněžní směna přestala fungovat (i mzdy byly vypláceny v naturáliích), bujel černý trh. Protože venkov odmítal dodávat do měst potraviny (nebylo za ně co nabídnout), museli být rolníci nuceni k zásobování násilím. Výsledkem byly rolnické bouře, především na Ukrajině a v Povolží. Jak napsal V. Šklovskij, Rusko se začalo rozkládat do prvozákladu.

A někteří z bolševiků si situaci ještě pochvalovali, vždyť to už přece byl skoro komunismus. Šklovskij k tomu dodával: My, tedy mnozí z nás, jsme se radovali, když jsme si všimli, že v novém Rusku se dá žít bez peněz. Radovali jsme se příliš brzy...

Tehdy byla v Pitěru (v Petrohradě) cholera, ale lidé se ještě nepojídali... Bylo ticho, slunečno a hladovo, velmi hladovo... Nikde nebylo světlo. Lidé seděli dlouhé hodiny potmě. Nebylo možné žít. Už se chystali umřít. Ale nestihli to. Blížilo se jaro...

Lenin

Vladimír Iljič Lenin (1870–1924), vlastním jménem Uljanov, byl bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností 20. století. Profesionální revolucionář, velmi rozporuplný člověk. Podle některých netrpělivý, hyperaktivní násilník (Švankmajer a kol., 1995), dle jiných vysoce vzdělaný ruský socialistický intelektuál, fundovaný teoretik, na druhé straně však muž bez skrupulí, fanatik ideje, demagog, autoritář. Diktátor byl, troufáme si tvrdit, přesto více z nutnosti než z přesvědčení. Měl schopnost politické analýzy a jejího filosofického zobecnění (Martin Kučera: Osud revoluce. In: Hanuš, J., Vlček, R., eds.: Interpretace ruské revoluce 1917. Brno 2008).

Podobně viděl Lenina i velmi kritický Jan Slavík, který v roce 1945 napsal: Geniálním představitelem revolučního teoretika i praktika byl Lenin. Prokázal to nejednou, když jako emigrant budoval revoluční stranu. Musel bránit revoluci před nebezpečnými nápady vlastních stoupenců. Slavík ovšem vystupoval vůči nekritické aplikaci Leninovým myšlenek mimo Rusko (Teorie revoluce učí, že všude nelze doslovně opakovat metody, které se v jedné zemi osvědčily. Třeba přihlížet k místním podmínkám a poměrům. In: Přimáznutí revolucionáři, Svobodné slovo, 15. 7. 1945).

Britský historik a esejista Tony Jundt napsal, že Lenin nebyl rétorickým géniem, za kterého je vydáván, ale především mistrem taktiky. Mimo jiné totiž pochopil, že nemůže spoléhat na sílu dělnictva (jak činily evropské sociální demokracie). Jestliže roku 1907, kdy byli bolševici na vrcholu popularity a měli cca 46 000 řádných členů (menševici asi o osm tisíc méně), žilo v Rusku přibližně 140 milionů obyvatel, pouhé 2 miliony z nich byli dělníci. Na místo masové dělnické revoluční organizace se proto rozhodl budovat konspirační organizaci profesionálních straníků (revolucionářů). Malá, dobře organizovaná strana mu skutečně zajistila cestu k vládě (Radomír Vlček: Lenin a světová revoluce. In: Lenin – Kontinuita a/nebo diskontinuita ruských dějin?, Brno 2013).

Lenin dostal svou šanci ve chvíli, kdy menševici a eseři vstoupili do Prozatímní vlády a souhlasili s tezí vytrvat ve válce až do vítězství. Podle Jana Slavíka vynesla bolševiky k moci vlna nespokojenosti vesnických vojáků, majících jediný cíl – půdu a mír. Lenin zřejmě neviděl žádnou jinou cestu k budoucí beztřídní společnosti zbavené nenávisti a útlaku než použití brutálního násilí. Přesto M. Kučera tvrdí, že původní Leninovou představou byla vláda s levým křídlem menševiků a s tzv. levými esery. Také vlastní bolševická strana byla směsicí různých ideových směrů. Bohužel spolupráce s částí menševiků zkrachovala už před říjnovým převratem. Leví eseři se pokusili zabránit podepsání brestlitevského míru s Německem (v březnu 1918) vraždou německého vyslance hraběte Mirbacha. Uzavření míru za cenu obrovských územních ztrát prosadil Lenin i proti některým bolševikům, aby tak zachránil revoluci před porážkou. Po Brestu Litevském bylo zřejmé, že jiný způsob vlády než diktatura není za pokračující občanské války možný.

Lenin se podle Laquera nevzdal principu politické svobody jako ideálu. Výjimečný stav nemohl trvat věčně. Jenom nejdřív měla vzniknout nejsvobodnější společnost na Zemi. Neměla to být žádná buržoazní demokracie, která znamená svobodu pro menšinu, ale opravdové panství lidu. Ironie ruské revoluce je v tom, že sice byla úspěšná, avšak v mnohém dosáhla opaku toho, oč usilovala. Cožpak nebyla ironií skutečnost, že revoluce zvítězila právě v zemi, v níž ji marxisté očekávali nejpozději...? Nebylo ironií, že pokus zřídit nejsvobodnější režim na světě skončil vznikem obrovské byrokracie a že v rozporu s ideologickými předpoklady, že ekonomické síly budou vyrovnávat politickou moc, politická moc ovládá hospodářství?

Nejlepší muži revoluce úplně ztroskotali v politicky bezvýznamných úřadech, jejichž vedení si vyžadovalo odborníky. Ti nejneschopnější, nikde nepoužitelní lidé se stali nejvyšší vrstvou sovětské společnosti. Ale zpět k Leninovi. Andrej Platonov v antiutopickém románu Čevengur napsal, že tam, kde je masa lidí, tam se ihned vyskytne vůdce. Masa se prostřednictvím vůdce pojišťuje ve svých marných nadějích, kdežto vůdce si bere z masy to, co nutně potřebuje...

Koncem roku 1921 nemocný Lenin odchází z praktické politiky. V květnu 1922 byl stižen lehkým záchvatem mrtvice. Když se pak v srpnu 1922 vracel ke svým povinnostem, došlo ke konfliktu mezi ním a Stalinem, který vedl až k přerušení jejich osobních styků. V tzv. Závěti, poznámkách, které diktoval na přelomu let 1923 a 1924, Lenin doporučoval zbavit Stalina funkce z důvodu jeho nesnášenlivosti a náladovosti. Zdůrazňoval nutnost ochránit neruské národy před nebezpečím velkoruského šovinismu (Michal Reiman: Lenin – Stalin – Gorbačov, Praha 1991).

V prosinci 1922 Lenin ochrnul na pravou polovinu těla, což rozhodlo o Stalinově ví­tězství (a nahrazení koncepce světové revoluce budováním socialismu v jedné zemi). Když Lenin zemřel, přišlo Rusko o člověka, určujícího myšlenky dalšího směřování země. Přes všechny výhrady k jeho osobě. Leninův pohřeb byl posledním záchvěvem lidové revoluce a já jsem se na vlastní oči přesvědčila, že ten člověk měl skutečnou popularitu nevyburcovanou strachem (Naděžda Mandelštamová: Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996).

Nep

Sjezd bolševické strany v březnu 1921 sice mohl konstatovat vítězství v občanské válce, ale také kritickou hospodářskou a společenskou situaci. Rozvrácený průmysl, počínající hladomor, rodící se živelnou nespokojenost. Během jednání sjezdu došlo dokonce v kolébce revoluce Krondštadtu ke vzpouře námořníků, kteří žádali odstranění diktatury strany. Lenin na sjezdu prosadil ústup od pokusu o komunistickou státní výrobu a distribuci, a naopak představil novou ekonomickou politiku (Nep), která znamenala částečný návrat k tržním vztahům. Nep označil za státní kapitalismus, ve kterém je povoleno soukromé podnikání.

Zároveň však byl na sjezdu změněn politický systém. Bylo zakázáno vytváření názorových frakcí ve straně. V té době byla bolševická strana posledním svobodným fórem, umožňujícím diskusi nad problémy a uplatňování různých názorů. Jiné politické strany byly likvidovány, poslední trpěné zbytky menševiků opustily sověty v roce 1920. Kritici už mohli pak vystupovat jenom jako jednotlivci (a to jen do Leninovy smrti). Vše směřovalo k diktatuře strany, respektive jejího ústředního výboru (Vojtěch Mencl a kol.: Křižovatky 20. století. Praha 1990). Jenže jak prohlásil rakouský sociální demokrat (pražský rodák), marxistický teoretik a Leninův protivník Karl Kautsky, socialismus bez demokracie je nemožný.

Vinit Lenina z toho, že hledal cesty, jak revoluci zabezpečit životaschopnost, že chtěl naučit Rusy, aby rozhodovali sami o sobě, což dodnes neumějí, nebo že zavedl řízené hospodářství, aby zemi uživil, by bylo hloupé... Často se Leninovi vyčítal válečný komunismus, aniž by se docenily objektivní podmínky, v nichž se zrodil, a aniž by se přihlíželo k tomu, co po něm následovalo. V případě koncepce válečného komunismu, jeho včasného zastavení a přípravy následného období (tj. Nepu) Lenin prokázal vysokou míru teoretického i prakticko-politického talentu. Válečný komunismus nesporně obsahoval prvky socialistické samosprávy, nikdy potom je už Rusko v tak čisté podobě nepoznalo (M. Kučera).

Stát a revoluce

V srpnu a září 1917 napsal Lenin spisek Stát a revoluce (česky vyšel poprvé již v roce 1920 u Fr. Borového), který je dle M. Kučery v pravdě příručkou marxistické státovědy, kde teze o odumírání státu by byla geniální a dobře vyargumentovaná, kdyby sovětská praxe byla k „polostátu“ skutečně vedla. Sovětský svaz po Leninově smrti však státní organizaci naopak posiloval..., instrumentálně ji přibližoval státní organizaci svého protivníka (včetně ekonomiky, tudíž v soutěži se Západem musel nakonec prohrát!), utužoval represivní aparát atd.

V knize Lenin rozvádí Marxovu myšlenku o tom, že ve společnosti bez třídních rozporů je stát nepotřebný a nemožný. Zdůrazňuje, že bolševici jsou pro demokratickou republiku jako formu státu, která je za kapitalismu pro proletariát nejlepší. Dodává však, na co není možné zapomenout, totiž že námezdní otroctví je údělem lidu i v nejdemokratičtější buržoazní republice. A to bohužel platí dodnes.

Masaryk, Rusko a revoluce

T. G. Masaryk poznal Rusko nejen z četby klasiků. Za světové války se stal z pozorovatele politickým aktérem (Loevenstein). Už po několika týdnech pobytu v Rusku (přijel tam 16. května 1917) nabyl dojmu, že Dohoda (Británie, Francie) by neměla vojensky od Ruska nic očekávat (ve Světové revoluci v roce 1925 uvedl: Carism, celý politický a církevní systém, zdemoralizoval Rusko.).

Nejen on byl kritický ke stavu předrevolučního Ruska. V posledních letech carského režimu postrádala vláda jakékoliv efektivní vedení a koordinaci. Zdrojem veškerých problémů byl Mikuláš... Bylo to „samoděržaví bez samovládce“. Celá vláda byla na jednoho člověka příliš obsáhlá a složitá (O. Figes).

Každá revoluce má své nedostatky a parazity, podle Masaryka (Rusko a Evropa) však za anarchii a absenci práva odpovídají vláda a policie svými zločinnými metodami, nikoliv naopak. Carismus byl dle něj soustavou zneužívání moci, jíž se dostane revoluce, kterou zasluhuje. Masaryk zdůrazňoval, že na jistém nižším stupni vzdělanosti a mravnosti revoluce je přípustná i mravně.

Závěr

Co nám tedy přinesla ruská revoluce? A co nám naopak vzala? Revoluce, především ta říjnová, dala mnoha lidem naději na změnu k lepšímu. Podle názoru M. Kučery do půle dvacátých let, v kulturní oblasti zhruba o desetiletí později, přetrvávaly pozitivní stránky říjnové revoluce jako revoluce nesené ideálem spravedlnosti pro všechny. Revoluce se obrátila proti sobě samé teprve ve chvíli, jakmile z Leninovy vůle a za jeho přispění převzal v době jeho choroby moc stranický aparát personifikovaný Stalinem.

Nelze zapomínat, že Leninovi a bolševikům šlo hlavně o moc. Ale o tu jde přece (téměř) vždy. Přesto, slovy Viktora Šklovského, neexistuje žádný velký člověk, který by neprožil víru v revoluci. Jenže zkušenost s neúspěšným experimentem majícím tak kruté důsledky nám dnes bohužel ubírá naděje na možnou existenci spravedlivější společnosti.

Rozebrat se v tom nebylo a není nijak jednoduché a nám známé interpretace oněch fenoménů se zpravidla dopouštějí celé kaskády hrubých teoretických omylů, umožňujících někdejší jednostranný obdiv stejně jako dnešní neméně jednostranné zatracení. Oba extrémy vždy vycházely z jediného ohniska: neporozumění vnitřnímu rytmu ruských dějin (M. Kučera).

Bez hledání původního smyslu revoluce a sledování následných osudů jejích aktérů se ale podle mého názoru neobejdeme. Spisovatel a disident Alexandr Solženicyn v roce 1993, ještě než začal stranit ruskému nacionalismu, výstižně poznamenal: Ačkoliv se zhroutil pozemský ideál socialismu a komunismu, problémy, jež chtěl vyřešit, zůstávají: využívání sociálních východ (míněno vazeb ve společnosti) a neúměrná moc peněz, která často řídí běh událostí. A jestliže globální lekce 20. století nebude mít účinek ozdravného očkování, pak se obrovská rudá smršť může opakovat.

Hynek Skořepa (1975) je geograf, v současnosti učí na gymnáziu v Ústí nad Orlicí.

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.