Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 5 > Josef Brož: Dědička slávy s temnými stíny

Josef Brož

Dědička slávy s temnými stíny

Sotva měsíc před svými 95. narozeninami zemřela 21. září nejbohatší žena světa. Liliane Bettencourtová, dědička francouzské kosmetické společnosti L'Oréal, již založil v roce 1907 její otec, podporovatelka režimu Vichy a sympatizantka nacismu, se stala v posledních letech aktérem jedné z nejsledovanějších finančně-politických afér.

„Byla jsem jedinou dcerou svého otce,“ řekla. Jako taková se stala v roce 1957, po jeho smrti, také jedinou dědičkou společnosti. Její jmění, řadící se k těm největším, dosahovalo podle časopisu Forbes 44 miliard dolarů z obratu společnosti L'Oréal; ona sama si udržela 33 procent kapitálu, jehož kapitalizace přesáhla částku 100 miliard eur.

Dcera Françoise Bettencourtová-Meyersová oznámila její zesnutí agenturám slovy: „Zemřela ve středu večer pokojně.“ To se ale rozhodně nedá říct o posledních patnácti letech, v nichž byla stará dáma předmětem různých spekulací a tvrzení, do nichž byly zapleteny nejvyšší špičky francouzské politické moci – včetně bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho a jeho ministra Ericka Woertha.

Pokojná nebyla ani předchozí léta a desetiletí, kdy si Liliane v průběhu času utvářela vztah nejen ke svému otci, ale i jeho přátelům.

Ztráta, která nebyla vyplněna

Její matka Louise Doncieuxová vyučovala hudební teorii, hrála na piano a zpívala. Dcera si ale na matku moc nepamatovala, neboť ta jedné noci náhle zemřela na selhání jater. Liliane bylo pouhých pět let, její otec dovršil čtyřicítku. Dalších deset let ji vychovávali dominikáni v Lyonu. Později na tu dobu vzpomínala: „Má matka mi strašlivě chyběla, chyběla mi jako dutina, kterou nelze vyplnit.“ Zůstal jí tedy otec..., a později i jeho přátelé, mezi nimiž našla svého budoucího muže, novináře a později také politika Andrého Bettencourta (1919–2007).

Její otec Eugene Schuller (1881–1957), vzděláním chemik, ale také – v době, nazývané dnes Belle époque – prodavač plátna a kolportér, stál v roce 1907 u vynálezu prvního syntetického kapilárního barviva na vlasy. To bylo tehdy, kdy extravagantní návrhářka Coco Chanel a podobně i excentrická herečka Louise Brooks provokovaly svými prvními krátkými (barvenými) účesy. Když ve Francii pod vlivem Lidové fronty zavedli „placenou dovolenou“, přišel Schuller s prvními opalovacími mléky. Po velké válce propagoval také rozvoj hygienické výchovy a prodával mýdla značky Monsavon a šampóny Dop. Jeho společnost se nejprve jmenovala L'Auréale, v roce 1939 dostala nynější název. Světově proslulý kosmetický gigant L'Oréal dnes zahrnuje značky Lancôme, Maybelline, Helena Rubinstein, Giorgio Armani a další. Zaměstnává na 77 000 lidí ve 130 zemích světa.

Ve 30. letech Liliane pracovala u svého otce – lepila etikety na lahvičky. Zde patrně vznikla také úzká vazba k firmě, jejíž skutečnou velvyslankyní byla od konce 50. let až do let relativně nedávných. A to navzdory tomu, že si L'Oréal pravidelně najímal modelky a herečky, které ho měly reprezentovat. To bylo ale až mnohem později, od 70. let. Kdo by si je nepamatoval? Andie McDowellová, Cindy Crawfordová, Sharon Stoneová, Monica Bellucciová, Christy Turlingtonová, Jennifer Anistonová, Nastassja Kinská...

Ve vzpomínkách zůstává výrok, který pronesla Bettencourtová ve chvíli, kdy měla jedna z jejích egerií dosáhnout věku, v němž se z půvabné dívky stává zralá žena (v případě Isabelly Rosselliniové to bylo 43 let). L'Oréal o ní uvažoval jako o velvyslankyni značky. Bettencourtová se to doslechla a vyjekla: „Ale ambasadorkou L'Oréalu jsem přece já!“

Malé velké aranžmá mezi dědici

Eugene Schuller, zakladatel společnosti, zůstával dlouho ve vzpomínkách mnohých jako pracovitý a úctyhodný muž. Zejména po druhé světové válce, kdy se díky vlivným svědectvím dostal z podezření, že jeho sympatie k pronacistickému režimu Vichy a nacismu jako takovému měly nějaké vážnější opodstatnění. Rozhodující roli nehrál nikdo menší než budoucí socialistický prezident François Mitterrand, v té době stojící v čele organizace válečných vězňů. Byl mezi nimi i mladý katolický novinář André Bettencourt, s nímž se seznámil již před válkou.

Všechny tři spojovala minulost a spolupráce s organizací, známou jako La Cagoule (Kutna), respektive ilegálním národně-branným uskupením Organisation secrete d'action révolutionnaire nationale (Tajná organizace národní revoluční akce, zkratkou OSARN). V té době se Bettencourt písemně podílel na kampani proti židům, podporoval udávání a jeho výroky patří k těm nejodpudivějším, kterých se kdo ve Francii proti svým spoluobčanům dopustil. On sám se za ně na sklonku svého života omluvil s odkazem na „hříchy mládí“.

Skutečnost, že Schuller i Bettencourt nebyli po válce postaveni před soud, souviselo paradoxně s Bettencourtovým pozdějším angažmá v protinacistickém odboji. Ačkoliv se objevila svědectví, která toto angažmá posouvají až na konec války, byl to právě Bettencourt, kdo měl mimo jiné pomoci Mitterrandovi v noci z 15. na 16. listopadu 1943, jak sám vzpomínal, opustit okupovanou Francii a dostat se do Londýna. Bettencourt byl za války zadržen gestapem v Nancy a vězněn; podařilo se mu ale utéct a potom měl údajně sloužit jako spojka francouzské Národní rady odboje ve Švýcarsku, působit v Bernu jako člen delegace nové francouzské exilové vlády, ustavené v Alžírsku. Bettencourt získal po válce několik vyznamenání včetně ocenění Válečným křížem a čestnou legií. Po válce prohlásil, že jeho budoucí tchán ukrýval židy a odbojáře. V polovině 90. let se ale objevily informace, že L'Oréal za války zabral v Německu nemovitosti, jež patřily židům.

Sňatek Liliane Schullerové s Andrém Bettencourtem v roce 1950 se dá vnímat také jako potvrzení vzájemných přátelských vztahů mezi politickou a finanční mocí. André téhož roku, kdy si bral dceru zakladatele, vstoupil do L'Oréalu, kde vydržel (v rámci skupiny Nestlé, jež z obavy před znárodněním prodala část podílu švýcarské skupině) čtyřicet pět let. Viditelně ale především vykonával politickou kariéru a stoupal po žebříčku nezadržitelně vzhůru.

Bettencourt byl starostou, radním, předsedou regionu, ministrem hned v několika vládách od roku 1966 do roku 1977 (jako ministr zahraničních věcí se podílel například na organizaci návštěvy Georgese Pompidoua v Číně v roce 1973), po nichž následovaly mandáty parlamentní až do roku 1995. Bettencourt byl vlivný muž, zvyklý pohybovat se ve velkém světě financí i politiky.

Ale byla to mezi Liliane a Andrém láska na první pohled? Nebo jen takové „malé velké aranžmá v rodině“? Toto aranžmá bylo řešením na věčné časy. Oba se nakonec stali dědici.

Aféry, aféry a zase aféry

Posledních patnáct let bývá jméno Liliane Bettencourtové spjato s aférami. Není jich málo a nesou stopy dědictví, na nichž byla společnost L'Oréal založena. Spojení politiky a obchodu se jí stalo fatálním. Po smrti Andrého Bettencourta, jenž se těšil dlouho, až do poloviny 90. let, vážnosti nejen pro své politické angažmá, ale i filantropické aktivity, přichází melodramatický závěr.

Osud Liliane Bettencourtové, tak úzce spjatý s rodinou – s Andrém přivedli v roce 1953 na svět dceru Françoise –, náhle přebírá i politický rozměr. Na rozdíl od manžela ovšem Liliane nedokázala zcela vzdorovat všem těm, kteří natahovali dlaně. A nebylo jich málo. Dědička, jež vlastnila apartmán v nejbohatší části Paříže (Neuilly-sur-Seine), jejíž domy v různých částech Francie byly nadité uměleckými předměty a originály děl Matisse, Moneta, Picassa a Mondriana, disponovala jachtami v Karibiku i ve Středomoří (včetně ostrovů na Seychellech), se stala objektem parazitního zneužívání. Chodili k ní politici, tak jako byli dříve zvyklí chodit za jejím mužem, a ona dávala, kde mohla. Dávala na vzdělání, miliony na zdravotní výzkumy, humanitární projekty, muzea a umění. Dlouho podporovala konzervativní vládu – není bez významu, že budoucí prezident Nicolas Sarkozy byl dlouholetým starostou Neuilly, a její apartmán navštěvoval velmi často.

První aféra, jež se podobá telenovele a podle níž vznikla i jedna divadelní hra, souvisí s fotografem Francoisem-Marie Banierem, známým mondénním svůdníkem a společenským dandym, jenž se nechával vydržovat o dvacet pět let starší ženou. Její dcera se o tom dozvěděla víceméně náhodou. Vrcholem mělo být, že kromě dárků (obrazy, předměty i jeden z ostrovů) usiloval o více – chtěl být adoptován a stát se tak „univerzálním dědicem“.

Druhá aféra, jdoucí paralelně s první, souvisí s politicko-finanční lobby, jež usilovala o financování politické činnosti, a zejména Sarkozyho prezidentské kampaně v roce 2007 – což prozradil prostřednictvím nahrávek komorník. Ministr rozpočtu v pravicové vládě a pokladník Strany pro lidové hnutí (UMP) Éric Woerth (jeho žena Florence pracovala pro Clymene, jednu z filiálek Téthysu, spravující majetek Bettencourtové, ale i filiálky společnosti L'Oréal) měl údajně zajistit pokrytí části nákladů – a převzít 150 000 eur v obálce.

Nahrávky, které se objevily v různých chvílích, mimo jiné informovaly o tom, že Bettencourtová je majitelkou nemovitostí i bankovních kont, nezdaňuje některé své významné převody; málokdo měl ale pochybnosti o tom, že se vše odehrávalo ve stavu, který byl „nevýhodný“ pro dědičku. Říká se tomu „zneužití slabosti“. V říjnu 2011 soudce na návrh její dcery konstatoval, že podle lékařských prověrek trpí Liliane Bettencourtová demencí a Alzheimerovou chorobou. Psychologové konstatovali, že pacientka trpí anosognózií, tedy nemocí, při níž si neuvědomuje, čím trpí.

L'Oréal nemá být ohrožen

Dcera Françoise Bettencourtová-Meyersová již dala najevo, že se v L'Oréalu v zásadě nic nezmění. Dědictví bylo vyřešeno již v roce 1992, tedy mnohem dříve, než se objevily první obtíže, jež vyvolaly takový zájem. Do společnosti vstoupil již v roce 2012 i vnuk Jean-Victor Meyers. Paradoxem rodinné historie může být, že Jean-Pierre Meyers, manžel Françoise, je vnukem rabína, který zahynul v Osvětimi. Jean-Pierre Meyers je od roku 1994 viceprezidentem administrativní rady a v roce 2010 se stal generálním ředitelem Téthysu, rodinného holdingu.

Malá pomsta dějin?

Josef Brož (1965) je publicista, novinář a kritik, dlouhodobě se věnuje frankofonním zemím.

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.