Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 5 > Ondřej Vaculík: To byl den jedenáctý

Ondřej Vaculík

To byl den jedenáctý

Průtrž trvala celou noc, silně pršelo ještě celé dopoledne. Z města v dáli se každou chvíli ozývalo houkání hasičů, on měl mokré úplně všechno. Kupodivu mu nebyla zima, naopak jako by cítil horečku. Měl vztek na kocoura, jenž zavinil, že místo pro nepromokavou plachtu šli na koupaliště. Spoléhal na to, že zvíře má intuici a nedopustí, aby se tohle stalo: co má dál dělat? I spacák je promočený. Bezmocně vylil vodu z báglu. Není teď chvíle odebrat se někam do azylového domu? S kocourem ho tam nevezmou, vztekle ždímal mokré svršky. Kam to hloupé zvíře ale zmizelo? To se tak strašně bálo blesků a hromů? Co když je už nikdy neuvidí? A co když ono naopak intuici mělo, proto běželo na koupaliště, aby se ještě naposledy měli spolu dobře. Je to jenom má chyba, přemýšlel, že u kiosku vyvolal zbytečný konflikt se slečnou bufetářkou. Přišlo mu na mysl, že v podstatě všechna jeho životní angažmá skončila konfliktem, nějak znesvářen odcházel odevšud. Přinejmenším vždy v nějakém neladu a rozladu. A vlastně proto je tady, na periferii! Vypuzen, vyhnán? Nikoli. Sám se sem zapudil. Asi unikám před svou zlobou, vždy zklamán sám sebou. Kocoure, vrať se mi alespoň ty!

Sáhl do kapsy mokrých kalhot a našel v nich v igelitovém pytlíku suché sirky. Často se po něm chtělo, aby poskytoval moudré rady, a tu se mu jedna skautská poučka vynořila: Držte své sirky vždy v suchu!

Zapálil plynový vařič, postavil na něj kastrol, do nějž napršelo právě tolik vody, kolik budou s kocourem potřebovat na polévku. Pak za pomoci suchých travizen, které na poslední chvíli před průtrží přikryl plachou, rozdělal oheň a kolem rozvěsil mokré ošacení. Už věděl, že kocour přijde a že tu zůstanou, žádný útěk, žádný azylák. Míchal gulášovou pytlíkovou polévku, ta je nejlepší.

Jak vůkol krásně voněla, kocour se vskutku dostavil. Obezřetně vylezl z keře, aby ani větvička pod ním nezapraskala. A byl úplně suchý a zřetelně se usmíval. – Kdes byl, člověče? – Odlil mu do porcelánové misky, jez a foukej si. Sám jedl z kastrolu. Jak spolu hodovali, zazdálo se mu, že kocour v tom hltání učinil prodlevu a poznamenal – není nic lepšího než gulášová polévka, ani buřt v kiosku. – Odpoledne dokonce vysvitlo slunko a dostavila se radost, přestože jeho paprsky už byly divně krátké a rychle se klonily k obzoru.

Přiložil na oheň, čímž se dostavila zvýšená činorodost. Nevěděl, co by měl dělat dřív. Nejprve pro vozík. Ale odkud to kocour vylezl, že byl suchý a jakoby i šťastný? Kde v tom keři byl, co tam je? Do mokré houštiny se mu vůbec nechtělo, ale zvědavost, jak se říká, ho přemohla. Po čtyřech se vnořil do nevlídného přítmí, voda mu z větví kapala za krk. Ve svahu, v jehož úpatí se křoviska rozkládala, objevil trubku, ústí betonové roury, snad nějaké dešťové kanalizace o průměru asi třicet centimetrů, akorát pohodlné pro vzpřímenou postavu kocoura. Ani po takovém lijáku z ní ale nevytékala žádná voda, byla úplně suchá. Že v ní kocour byl, poznal podle jeho otisků.

Roure, my přeci musíme pro vozík! Kocour vskutku zbystřil, no konečně máš jméno, a za chvíli byl u jeho nohou. Roure, po té hrozné průtrži už ani nevím, kde jsme naši kárku zanechali, totiž jak se dostaneme k tomu tvému propustku pod náspem. Vykročili a Rour, jako by všechno pochopil, se bez řečí ujal vedení. Ostatně téměř jako vždy. Ale na koupaliště nejdeme, a žádná slečna bufetářka a její opečené buřty, slané a nezdravé; jdeme toliko pro vozík, přísně ho upozornil. Rour se tentokrát vskutku držel pokynů.

Jestli chceš, můžu tě chvíli vézt, nabídl mu a přemýšlel, zda v tom oslovení „můžu tě“ nemělo být velké T. To se ale dělá jenom v dopise, došlo mu.

Musíme pracovat. Musíme víc pracovat. Zítra bude nákupní den. Koupíme tu nepromokavou plachtu. Prkna na střechu boudy už musíme koupit, všechna stará jsme spotřebovali na její stěny. Nebo tam dát nějaké desky? A térový papír, pak na něj pískovanou asfaltovou lepenku. A na to položíme různá poloshnilá dřeva a třeba i kameny, aby to vypadalo, že naše bouda, Roure, je tu už od nepaměti, je stará a nehodna jakéhokoli zájmu. Více než vykradení se obával zájmu úředního, ten může být i likvidační.

A ještě taky to okno, já vůl. Jak jsem mohl jako fachman a stavař praxí protřelý zapomenout v baráku na okno! Dveře nějak důvtipně zfušuju z toho, co v okolí ještě najdu, ale panty musím koupit.

Jak se vraceli, zahlédl v zapadajícím slunci nedaleko od boudy blyštit se malou vodní hladinu, jen takové oko. V jinak suché prohlubni za křovisky se díky lijavci vytvořilo jezírko. No sláva, má se kde umýt! Pak ještě přiložil na oheň, dojedli s Rourem polévku, nastlal si pod sebe suchých travizen a vlhkým, ale teplým kouřem vonícím spacákem se tentokrát jenom lehce přikryl. Sáhl po Písmu, ale i Bible svatá byla vlhká, tak ji zase odložil.

Pane, děkuji ti za tento den a těším se na další, těším se i do železářství na paní železářku, která se mi vždy ochotně věnuje. Jenom aby, Pane, nebyla zítra neděle nebo jiný významný svátek státem vyhlášený, to bych byl poněkud namydlený.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.