Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 5 > Hynek Skořepa: Rytíř ve službách krále

Hynek Skořepa

Rytíř ve službách krále

Obsáhlá kniha slovenské historičky Daniely Dvořákové Rytier a jeho kráľ, která letos vyšla již ve třetím, doplněném vydání, má hned několik podtitulů: Stibor zo Stiboríc a Žigmund Luxemburský. Sonda do života stredovekého uhorského šľachtica s osobitným zreteľom na územie Slovenska.

Ač jde původně o historickou práci, vytvořenou v Historickém ústavu SAV jako výstup projektu Stredoveké hrady na Slovensku. Život, kultúra, spoločnosť, rozhodně nejde o nějaký těžko stravitelný odborný text (byť je vybaven standardním poznámkovým aparátem). Naopak, jedná se o knihu čtivou, která zaujme i čtenáře bez hlubších historických znalostí. Autorka totiž hrdiny své knihy, mezi nimiž najdeme mnohé významné osobnosti středověké Evropy, představuje nejen jako strůjce vysoké politiky, ale také jako lidi z masa a kostí, jejichž životní radosti a strasti byly podobné těm našim, jen se odehrávaly v trochu jiných kulisách.

Rytíř (miles) je jednou z hlavních postav, symbolizujících středověk. Nebyl to jen profesionální elitní bojovník, ale byl též symbolem cti, ideálů a morálky. Rytířství bylo způsobem života, odrazem zidealizovanej civilizácie. Vznikl mýtus, ze kterého po staletí žila celá západní kultura (přes Cervantesovu karikaturu v podobě Dona Quijota). Šlechtic v těch dobách musel být připraven kdykoliv jít do boje. Neustálé nasazování vlastního života „v poli“ bylo cenou za šlechtické výsady. Bylo to v souladu s učením o trojím lidu, kdy šlechtic měl bojovat, duchovní sloužit Bohu a rolník měl všechny živit.

Hlavním představitelem rytíře v knize je Stibor zo Stiboríc, polský šlechtic, který se etabloval na uherském královském dvoře. Prvním majetkem, který Stibor (česky Ctibor) v Uhrách (konkrétně na dnešním Slovensku) získal, byl hrad Beckov poblíž Nového Mesta nad Váhom. Podle pověsti dal Ctibor hrad postavit pro svého šaška Becka. V dobrém rozmaru totiž slíbil šaškovi jakoukoliv odměnu za to, že pobavil jeho hosty. Na otázku, co právě dělá král Zikmund, prý šašek vtipně odpověděl, že to je přece jasné, náš král v tuto chvíli dělá dluhy. Becko si pak přál vybudovat hrad na nedaleké skále, což je však pouze pověst, nezakládající se na pravdě (hrad v Beckově už v tu dobu stál nejméně dvě staletí).

Ctibor (Ścibor ze Ściborza) pocházel ze střední šlechty z území dnešního Polska a sloužil (stejně jako předtím jeho otec) již králi Ludvíku I. Velikému. Za své služby obdržel postupně několik hradů na západním Slovensku. Vrcholu moci dosáhl roku 1395, když se stal sedmihradským vojvodou. V tom roce také poprvé použil sebevědomý titul „pán celé řeky Váh“, který v různých obměnách užíval až do své smrti (což připomíná označení Matúše Čáka Trenčianského „pán Váhu a Tatier“, ten však zemřel již roku 1321, některé jeho dřívější majetky Ctibor získal).

* * *

Rozhodně nikoliv nepodstatnou osobou v knize je také král, konkrétně Zikmund Lucemburský. Král jako vládce, kterému je třeba zachovávat poslušnost. Panovník, který byl v té době vnímán jako zástupce Krista mezi lidmi. Štedrosť, milosrdenstvo, ochrana žien a vdov, to boli vlastnosti, ktoré spájali kráľa a rytiera, a to aj nášho kráľa Žigmunda Luxemburského a jeho rytiera Stibora zo Stiboríc... Nebola to však len štedrosť, ako jedna z rytierskych cností, čo spája nášho rytiera a jeho kráľa. Spoločné majú aj to, že do histórie vstúpili ako muži so zlou povesťou. Vojvoda Stibor ako krutý zemepán, Žigmund ako vierolomný a falošný kráľ, ryšavá líška, sedemhlavý drak. V oboch prípadoch je história veľmi nespravedlivá.

O Zikmundovu pověst se zasloužila především česká historiografie a literatura období národního obrození. I keď třeba priznať, že v českých dejinách zohral tento kráľ celkom inú úlohu ako v dejinách uhorských, dodává autorka. U Zikmunda po celý život přetrvávalo napětí ve vztahu ke staršímu bratrovi Václavu IV. Chvílemi se projevovalo až žárlivostí a nevolí. Jestliže prvorozený Václav, kterého císaři a králi Karlu IV. porodila Anna Svídnická, byl od počátku určen Karlovým nástupcem, Zikmund se musel spokojit s titulem markraběte braniborského. Zikmund byl Karlovým pozdním dítětem. Narodil se císaři ve věku 52 let ze spojení s jeho mladičkou čtvrtou manželkou Alžbětou Pomořanskou (21 let). Karel vyzdvihoval svého nástupce Václava. Zikmund se od svojho zhýčkaného, nesamostatného a nerozhodného brata v mnohom odlišoval. Byl krásný (líbil se ženám), rozhodný, odvážný a vyznačoval se nezdolnou činorodostí až do vysokého věku. Plynně hovořil česky, německy, italsky, francouzsky, některým dalším slovanským jazykem a latinsky. Účastníci kostnického koncilu jej popsali jako sebejistého a mimořádně inteligentního člověka. Neměli bychom si ho ale idealizovat. Při jednáních byl prý velmi obratný až lstivý, dokázal okamžitě změnit postoj. Uměl získávat lidi a ovládat je. Byl však i náladový a v záchvatech zuřivosti krutý. Během koncilu, který měl odstranit papežské schizma (dvojpapežství), k němu vzhlížela velká část tehdejší Evropy. Na pozdějším koncilu v Basileji (probíhal od roku 1431) již Zikmund nehrál tak důležitou úlohu, přesto tam dosáhl nemalých politických úspěchů. Už nikoliv nejmladší panovník, trápený mnoha chorobami, tam podával prekvapujúce pracovné výkony. Predsedal dlhým rokovaniam, ktoré trvali od rána až do neskorého popoludnia alebo do noci. Uherskou šlechtu však svými úspěchy v evropské politice neoslňoval. Pro ni to byl vladař, který utrácel finance království na zahraniční cíle, zanedbal turecké nebezpečí, ztratil pro Uhersko Dalmácii (v konfliktu s Benátkami) a kvůli získání financí na tuto válku zastavil Spiš (tzv. spišský záloh, některá města na Spiši zůstala v polské zástavě po několik staletí). Nejvíc ale uherským magnátům vadilo, že se Zikmund obklopoval cizinci. Takovým cizincem v králových službách byl i Ctibor.

Přes kritiku domácí šlechty byl Zikmundův přínos pro Uhersko nesporný. Podporoval města (jako oporu královské moci), provedl peněžní reformy, hlavně však otevřel Uhersko světu. Do Kostnice a na cesty po západní Evropě jej provázeli uherští šlechtici, kteří tak získali možnost konfrontace s vyspělejším západoevropským prostředím, kulturou, životním stylem a vzděláním. To vše ovlivnilo kulturu a myšlení, přinejmenším v aristokratických kruzích.

Svou novou uherskou vlast si Zikmund zamiloval. Kvůli získání uherské koruny obětoval Braniborsko. Nejdřív je dal do zástavy svým bratrancům Joštovi a Prokopovi, vládcům Moravy, a to za poskytnutou vojenskou pomoc. Definitivně se jej pak zřekl roku 1415, kdy je udělil jako říšské léno spolu s hodností kurfiřta Hohenzollernům. Před smrtí (1378) stihl Karel IV. diplomaticky zabezpečit pro Zikmunda jako nevěstu Marii, dceru uherského a polského krále Ludvíka I. V roce 1374 proběhly v Trnavě slavnostní zásnuby (Zikmund měl tehdy 6 let, jeho snoubenka 3). Po Ludvíkově smrti (1382) si ovšem musel Zikmund uherskou korunu vybojovat. Korunován uherským králem byl až roku 1387, pak ještě nějakou dobu trvalo, než se mu podařilo upevnit oslabenou královskou moc vůči šlechtě.

Do Uher se Zikmund ze svých cest po Evropě vždycky rád vracel a směřoval tam i na své cestě poslední, při které v prosinci 1437 v jihomoravském Znojmě zemřel. Jeho věrný rytíř Ctibor již v tu dobu nebyl mezi živými několik let. Přesné datum jeho úmrtí sice neznáme, ale muselo to být někdy krátce po roce 1413. Koncem toho roku totiž Ctibor založil augustiniánský klášter v Novém Mestě nad Váhom, který měl být rodinným pohřebním místem. Osud však chtěl jinak a Ctiborovi ani jeho stejnojmennému synovi nebylo dopřáno, aby po smrti spočinuli v místě, které k tomu bylo určeno.

* * *

Kniha není v českých knihovnách běžně dostupná, lze ji však objednat prostřednictvím slovenského vydavatelství Martinus, které má pobočku v České republice. Je vybavena bohatým obrazovým doprovodem a zájemcům (nejen) o slovenské dějiny ji mohu vřele doporučit. Konec konců v ní nacházíme i četné vztahy k dějinám Čech a Moravy, a to nejen v osobě Zikmunda Lucemburského. Sám Ctibor se třeba v létě roku 1411 účastnil na základě Zikmundova pověření diplomatických jednání v Praze, na nichž došlo ke zprostředkování smíru mezi arcibiskupstvím a Janem Husem. Jeho západoslovenské majetky později pochopitelně nebyly ušetřeny nájezdů plenících husitských vojsk v rámci tzv. spanilých jízd (jejich cílem bylo získat kořist a poškodit majetky nepřátel). Za pozornost stojí také to, že tzv. Madona z Beckova, která byla kdysi ozdobou Ctiborovy beckovské hradní kaple, se dnes nachází v moravských Koryčanech (Koryčanská Panna Marie s Ježíškem). Ctibor ji původně věnoval klášteru v Novém Meste nad Váhom, po roce 1570 se dostala do Koryčan.

Hlavně se však v knize Rytier a jeho kráľ dočteme mnoho zajímavého o životě lidí ve střední Evropě na vrcholu středověku. Tak třeba zjistíme, že postel tenkrát zdaleka nebyla samozřejmostí. Dokonce i chudší šlechtici spali, stejně jako jejich poddaní, na slamnících a rohožích. Případně bylo běžné, že v jedné posteli spalo více lidí zároveň.

Zajímavé je též, že v době vlády Zikmunda Lucemburského se v pramenech objevuje nový typ vozu – kočár (tzv. currus cochy). Ten byl mnohem rychlejší než starší těžké vozy (dosahoval rychlosti asi 10 km v hodině) a především nebyl řízený jezdcem sedícím na jednom z koňů ve spřežení, ale kočím z kozlíku. Jeho název pak pronikl z maďarštiny do dalších evropských jazyků (německy Kotschi, francouzsky coche, italsky coccio), včetně češtiny a slovenštiny.

O kvalitách knihy Daniely Dvořákové vypovídá i to, že již její první vydání z roku 2003 bylo oceněno Literárním fondem jako nejlepší kniha roku v kategorii společenských věd. Dotisk, který následoval po roce, byl také brzy rozebrán. Kniha později vyšla i v maďarštině a v souvislosti s pracemi na maďarském vydání vyšlo roku 2010 její druhé, rozšířené slovenské vydání.

Svoji pozvánku k četbě pozoruhodné knihy bych rád uzavřel citátem. Zikmundovi Lucemburskému je připisován výrok, kterým se údajně obrátil k jednomu ze svých rádců: Zesměšňuješ se, když upřednostňuješ mnou udělenou rytířskou hodnost před hodností doktorskou, přestože víš, že já mohu z nevzdělanců v průběhu jednoho dne udělat šest set rytířů, ale sotva mohu dát vzniknout třeba jen jedinému učenci. Vydavatel knihy o rytíři a jeho králi Pavel Dvořák k tomu dodává: To je výrok toho istého kráľa, o ktorom sa ešte donedávna tvrdilo, že robil len dlhy... A ať již Zikmund něco takového skutečně řekl či ne, nabývá ona myšlenka na významu i ve žhavé současnosti, kdy skutečnému vzdělání doba příliš nepřeje.

Daniela Dvořáková, Rytier a jeho kráľ, Rak, Budmerice 2017, 598 s.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.