Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 5 > Pavla Bergmannová: Smíření bez smíření

Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Smíření bez smíření

Ostravská Komorní scéna Aréna uvedla v červnu jako zatím svou poslední premiéru nastudování dosud nerealizované třetí části trilogie dramatika Tomáše Vůjtka Smíření. A je nutno dodat, že právě tato inscenace byla – v kontextu české divadelní tvorby – očekávána s velkým napětím.

Po zpodobnění dramatických osudů Josefy Slánské (S nadějí, i bez ní) a nacistického zločince Rudolfa Eichmanna (Slyšení) se Vůjtek tentokrát zaměřil na odsun Němců po 2. světové válce. Na rozdíl od předešlých titulů ale nenabízí jeden příběh, nýbrž v mnohovrstevnatém ději ve třech liniích prolíná reálné události a motivy (např. Mostecká stávka ve 30. letech, vysidlování Čechů z pohraničí na počátku války, a především samotný odsun) s fiktivními osudy několika postav. První linku zastupuje německá rodina – Dcera, Syn a Otec, jejichž hlavním „proviněním“ je fakt, že přináležejí k národu, který se ocitl v nevhodné dějinné konstelaci. Msta, která je na nich vykonána za jejich „kolektivní vinu“, se stává východiskem pro řadu výstupů tří symbolických postav: Partyzána, Funkcionáře a Vojáka, kteří s proměňující se politickou situací mění své postoje, aby v závěru dospěli do stavu úplného vytěsnění jakékoli podílu vlastní viny a v chalupě po Němcích si užívali pokojného stáří. Třetí rovinu pak nese Sbor, zastupující „český lid“, který – podobně jako antický chór – prostřednictvím recitace či zpěvu ikonických písní typu Čechy krásné, Čechy mé s krutým humorem komentuje a posunuje děj.

Nastudování Smíření se – podobně jako v případě ostatních titulů trilogie – ujal umělecký šéf Komorní scény Aréna Ivan Krejčí, který inscenačně záměrně nenápadně, zároveň ale velmi působivě rozvíjí Vůjtkovy myšlenky. Ke smíření však v závěru jeho inscenace záměrně nedochází, čímž režisér velmi nelichotivě poukazuje na naše stálé nevypořádání se s touto etapou historie, ale i další podobná traumata. Také velmi ostře akcentuje holubičí povahu českého národa, který vyčkává, kam jej dějiny zanesou. A pokud se náhodou dostane k moci, provalí se všechny potlačované pudy, které nemusejí vždy vést k dobrému cíli. Tvůrci ale rozhodně nenabízejí černobílé vidění historie a velmi důsledně si všímají i toho, jak je pro obyčejného člověka obtížné obstát tváří v tvář velkým dějinám, které s ním – leckdy proti jeho vůli – zametají.

Autorem velmi jednoduchého, ale funkčního scénografického řešení je Milan David, který děj zasadil do symbolického interiéru německé venkovské chalupy se stolem, židlemi a několika kusy nábytku. V tomto prostoru se střídají jednotlivé dějinné etapy, jejichž proměny usnadňuje vepředu umístěná poloprůsvitná opona, kterou během svých výstupů odkrývají členové Sboru.

Jednotlivé skupiny postav pak dostávají odlišné herecké příležitosti. Představitelé německé rodiny (Pavla Dostálová, Štěpán Kozub a Vladislav Georgiejev) dokázali velmi niterně, s decentní subtilností, a zároveň obrovskou naléhavostí vystihnout tragický okamžik násilně ukončeného lidského života. Zvláště výstup Dcery, která detailně popisuje násilí na rodině spáchané, patří k emocionálně nejsilnějším okamžikům představení. S nejsložitějšími úkoly se ale museli vyrovnat herci v rolích Funkcionáře, Partyzána a Vojáka – tedy Marek Cisovský, Michal Čapka a Josef Kaluža. Jejich pozice se v průběhu jednotlivých dějinných zvratů razantně proměňují a ten, kdo byl obětí či mučedníkem, se rázem stává mučitelem a naopak. Tyto metamorfózy se skvěle daří odstínit zejména Marku Cisovskému. Nicméně tato linka je pro divákovo vnímání a pochopení smyslu inscenace zároveň i nejnáročnější a svým způsobem může vybízet k dalšímu zhlédnutí Smíření. Představitelé anonymního Sboru pak volí expresivnější herectví pouťového vykřikování, velkého gesta i šklebu a své postavy z lidu charakterizují výrazně i v proměňujících se, místy ovšem až příliš doslovně popisných kostýmech (Marta Roszkopfová).

Tvůrci ve Smíření nabízejí především nelichotivý pohled na nás i naše postoje, jež jsme zaujímali a zaujímáme k dějinám. Zároveň otevírají i velké nadčasové téma, kdy se z historie stále neumíme poučit a to problematické odsouváme do pozadí. Na naše smíření si ještě budeme muset počkat...

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.