Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 5 > Alena Wagnerová: U šťastných krav

Alena Wagnerová

U šťastných krav

Co se to stalo se sluncem, ptáme se každý rok znovu. Zatímco nás dosud a často bez míry a bez rozdílu oblévalo svým teplem, jako kdyby celý svět byl jen jediným velkým lánem, někdy po půli srpna se ze dne na den všechno změní. Ráno vstaneme a slunce svítí jinak. Už to není teplo, které vyzařuje, ale jas; rozprostírá se nad krajinou a vzduch je průzračný, lehký, bez vodních par. Zázrak pozdního léta. I hlasy znějí v srpnovém slunci jinak; jako kdyby je někdo ukrajoval z hmoty slov, nesou se krajem, v každém z nich stopa sluneční záře. Jestliže ve vrcholícím létě slunce jen svítilo a detaily pomíjelo, teď jeho paprsky soustředěně dopadají a svým jasem ozřejmují jednotlivosti světa kolem nás. A ten před námi najednou vyvstává v nové perspektivě. A v jeho obraze není nic nedůležitého.

Za takového pozdně letního slunného dne jsme jeli rýnským údolím, které tvoří hranici mezi Francií a Německem; po Rýnu samotném tu ještě nebylo ani stopy, Vogézy se zářezy údolíček ve vlnách tmavě zelených kopců spadaly do údolí, která lidé dotvořili loukami a hájky. Geologie určila základní formy kraje, své dílo pak přenechala působení větru a vody, než se ho ujali lidé.

A najednou jsem je v jednom záhybu silnice uviděla. Krávy, které se usmívaly. Ale ne na reklamě na čokoládu. Živé, na louce z obou stran vymezené malým hájkem. Svobodné. Stádečko krav, bylo jich asi dvacet, ohánějících se důstojně ocasy, spokojeně se popásajících na zelené skoro nedotčené pastvině. V klidu a samozřejmosti, s níž se po louce pohybovaly, bylo něco nakažlivého. A když mezi nimi přistál čáp (aniž je to vyrušilo), cítili jsme se spolu s nimi jako součást stvoření. Byl na ně skutečně krásný pohled, s jejich světlou srstí a poměrně štíhlým tělem mladého skotu rasy blonde d'Aquitaine, světlovláska z Akvitánie. Snad jsme byli při pohledu na ně dokonce šťastní, sdíleným štěstím, které vyzařovaly.

Ale vtom jsem si uvědomila, že žádné z těch pokojně se popásajících zvířat nečeká přirozená smrt. Dřív či později, možná už za měsíc, skončí nahnáno do nákladního auta, deportováno na porážku do nejbližších jatek a tam v nejlepším případě omráčeno ranou z jateční pistole, než mu otevřou krční tepnu, aby rychle vykrvácelo už zavěšené za zadní nohy na běžícím pásu. Louka obklopená hájkem, na níž se krávy pásly, slunce stojící vysoko nad obzorem, nebe bez mráčku, to nebyl jim určený život, žádná venkovská idyla, ale jen krátké intermezzo. Byly tu proto, aby produkovaly maso, ne proto, aby se šťastné a svobodné pásly na louce. Byla to cena, kterou už tisíciletí platí za svou domestikaci, jež jim dala pocit jistoty žlabu. Nehledají ji stejně tak lišky, vrány a kuny, vyměňující svobodu divočiny za město s jeho koši na odpadky? Velká útěcha to nebyla.

Čáp, který se mezi krávy připletl, to má přece jen lepší, napadlo mne. Jestli zahyne, tak svobodný při letu někde v Africe.

Ale jsme my lidé na tom o tolik lépe než ty plavovlásky z Akvitánie? Co je skutečnost, a co krásné zdání? To jsme už jeli kolem opuštěného židovského hřbitova. O čem jiném vypovídají ty tisíce, statisíce křížů na vojenských hřbitovech v celé Evropě? Kolik jich je jenom tady v Alsasku. Byl osud těch desetitisíců vojáků, kteří zde leží, o tolik důstojnější než ten, který čeká na krávy, jež se tak spokojeně pasou na pastvině mezi lesíky a nevědí, co je čeká? Nešli ti všichni také jen na porážku, byť jsou jejich hroby označeny kříži a každý rok o státním svátku ozdobovány květinami a věnci a oni sami platí za hrdiny? Kolik luk, na nichž se pásávaly krávy, bylo jen tady proměněno ve vojenské hřbitovy. A k tomu všichni ti, kteří žádné hroby nemají včera ani dnes. Neplatíme i my cenu sice ne za domestikaci, ale za civilizaci se všemi jejími iluzemi?

Nebe bylo bez mráčku a slunce nemilosrdně svými paprsky osvětlovalo skutečnost lidského bytí.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.