Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 6 > Lukáš Jelínek: Reality show zhořkne. I v zemi za zrcadlem

Lukáš Jelínek

Reality show zhořkne. I v zemi za zrcadlem

Mnozí z nás se po sněmovních volbách cítí jako po výprasku. Nikdo si nedělal iluze, jaký typ politiky je na vzestupu, výsledek ale předčil očekávání. Vrcholem všeho pak jsou nevoliči nespokojení s výsledky voleb, o kterých nás informují výzkumné agentury. Kdyby se alespoň se svou nespokojeností ráčili k urnám dostavit.

Sebevědomí nechybí ani Okamurově krajní pravici, ani Filipově krajní levici. První je na koni. Druhá sice ztratila, co mohla, ale stala se cennou sněmovní oporou Andreje Babiše. Uklidňovat se tím, že i v minulosti získávali extremisté v součtu kolem dvaceti procent, není na místě. Coby „antisystémové hnutí“ bylo Babišem definováno i ANO. Piráti se sice hrdě nazvali stranou a jejich povolební počínání je racionální, ale jejich voličstvo je rovněž z valné části protestní. Suma sumárum, dostáváme se přes sedmapadesát procent hlasů.

Kdo byl letos nespokojený s dosavadní situací, nevybíral si mezi pravicí a levicí, nýbrž volil ty, co prosazují změnu z gruntu. To aby se už obávala i parlamentní demokracie v České republice. Dobrá, Piráti chtějí transparentnost a posílení přímé demokracie, ne však destrukci parlamentarismu. Komunisté sice v minulosti chtěli demokratům kroutit krkem, nyní ovšem spíš krotce pokukují po drobcích ze stolu vládců.

Leč SPD je stejně nevypočitatelná jako Tomio Okamura a Babišovy sny jsou jaksepatří divoké. Včetně zrušení Senátu, omezování počtu poslanců, změny volebního systému do Sněmovny nebo zrušení obecních zastupitelstev. Šéf ANO střídá vyjádření opírající se o jeho odvážný snář s ujišťováním, že program jeho hnutí kontroverzní položky neobsahuje.

Čím odvázanější jsou političtí aktéři, tím víc závisí na platných pravidlech. Zejména těch, která patří k pověstným brzdám a protivahám. Ústava praví, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“. Její autoři byli předvídaví – ne každý základní zákon v Evropě je takto jednoznačný.

Co ale s tím, když už i seriózní a jindy suchopární ústavní právníci vášnivě debatují, co přijde po případném třetím pokusu o jmenování premiéra? Ústava jich víc nezmiňuje. To ale prý neznamená, že nemůže být čtvrtý, pátý, šestý... Miloš Zeman nás svými kreativními nápady nechal nahlédnout do země za zrcadlem. Divil bych se, kdyby se tam některý ze zvědavých ústavních činitelů nerozhodl jednou i vydat.

Ideologové a kšeftaři

Brzdy a protiváhy jsou důležitý nástroj v exekutivní i legislativní rovině. Jenže třeba vládu má alespoň částečně vyvažovat prezident. To by však nesmělo jít o skvěle vyladěný tandem typu Babiš-Zeman. Sněmovnu vyvažuje Senát. Ten český ale má prachbídné kompetence. Místo toho, abychom se bavili o jejich posílení, slýcháme, že je horní komora zbytečná. Aspoň že můžeme být pyšní na Ústavní soud. Jeho soudce sice vybíral Zeman, nicméně na doporučení Pavla Rychetského, jenž má demokratický právní stát v hluboké úctě.

Polské a maďarské memento neradno podceňovat. V obou zemích měli svého času normální vlády, které nepokukovaly po oklešťování práv a svobod. Chybovalo se, někdy možná i tak trochu kradlo, ale že by to byl důvod k otáčení kormidlem?

Zatímco ale v Polsku a Maďarsku hrají prim ideologové (jakkoliv Orbán tím jen vyplňuje volný prostor a uspokojuje poptávku nízkých pudů po zástupných cílech), u nás rozkvetli populisté, pragmatici a kšeftaři s mocí. Vždyť Babiš s Okamurou, a vlastně ani Filip, nejsou ničím jiným než politickými byznysmeny. Maximalizuje se výnos a uspokojují zájmy. Pudy ani ideové koncepty s tím nemají co dělat.

V tom holt jdeme s dobou. Politika se stala podmnožinou ekonomiky a podmnožinou showbyznysu. Beztak i v tom Babišovi vidíme hlavně neotřelou figurku tolik podobnou figurkám z Nerudových Povídek malostranských. Byť on sám odpovídá spíš éře komiksů a hrdinů, pro něž v pouhém okamžiku nic není nemožné.

Mediální magnáti – nejen italský Berlusconi a náš Babiš, ale i jejich mocnější anglosaští kolegové, kteří nemají vlastní strany, leč mají páky na vlivné politiky – nejprve spustili fenomén reality show a jemu teď přizpůsobují i politiku. Začalo to zpíváním a akrobacií v přímém přenosu, pak došlo na vaření, vyměňování manželek, nahlížení pod pokličku lékařům či policistům, a teď občané očekávají, že se formou reality show bude dělat také politika. Pokud pirátský zvyk zapisovat si a zveřejňovat obsah schůzek přispívá k oslabení zákulisních hráčů, další prvky přímé a bleskové demokracie lehce děsí.

Prostě se nelze dožadovat rychlých odpovědí na složité otázky, nelze nahradit obsáhlé politické programy stručnými letáky, nelze hlasovat o lidských právech či pilířích demokratického právního státu, nelze rezignovat na dialog a polemiku, nelze menšinu válcovat většinou. Ne náhodou se manifest Hnutí za občanskou svobodu z roku 1988 jmenuje Demokracii pro všechny, a ne Demokracii jen pro některé nebo Demokracii pro většinu (nepsané heslo normalizačního režimu). Byl to též nepřímý odkaz na Tomáše G. Masaryka a jeho boj za odpovědné občanství a schopnost správy i samosprávy.

To samo o sobě není samozřejmé. Dvacet let po říjnu 1918 jsme o samostatný stát přišli. Další ztráta následovala tři roky po pětačtyřicátém. Vzepětí roku 1968 vydrželo několik měsíců. A osmadvacet let po listopadu 1989 cítíme u mnohých deziluzi a zklamání z demokracie.

Zatímco konzervativní teoretici tvrdí, že je problémem přílišná nespoutanost lidí (podle řady z nich by ani volební právo nemělo být samozřejmostí), v nichž se skrývají bestie, které zákony jen tak tak uhlídají, skutečné jádro pudla může ležet jinde.

Gordické uzly nelze rozplést odděleně

Klíčová podmínka hladkého chodu demokracie je emancipace člověka – sociální, národní, ale především občanská. Když je jí bráněno nebo když není provázena přísunem nezkreslených informací, diskusí a v neposlední řadě sofistikovaným občanským vzděláváním, může se stát časovanou bombou.

Ne nadarmo je krize zastupitelské demokracie, patrná napříč euroamerickou civilizací, vyčítána establishmentu, který se ve spoustě případů vzdálil občanům. Ti mají pocit, že politické elity obývají slonovinové věže. Vždy se nechají zvolit, a pak zapomenou. A i když třeba plní své sliby, s voliči se o své práci nebaví. Na rozdíl od různých populistů a extremistů, kteří žádnou šanci se připomenout nevynechají. A když navrch nabídnou řád, pořádek, pevnou ruku či aspoň stát řízený po firemním vzoru, mají hotové žně.

Stále častěji lidé hlasují proti těm, jež sledují v politice už dlouho. Podobně se to má s nedůvěrou v masová média. Hledají se „alternativní“ cesty, informace, názoroví i političtí vůdci. Demokraté nacházejí východisko v pozitivně laděných projektech, k jakým patří Piráti, jedinci pokukující po autoritářštějších metodách si vystačí s negativistickým Okamurou nebo Babišem. To všechno se dalo čekat, byť rychlost společenské změny je hodně vysoká. „Měli bychom lépe komunikovat,“ slýcháme od etablovaných politiků už léta. Nebo také: „Musíme odstranit demokratický deficit.“ Jak se to daří, vidíme všichni.

Ťafka, kterou tradiční partaje schytaly v říjnu, je (a jejich členy) buď probudí, nebo odešle do minulosti. A protože ani ANO zde není na věky, zvlášť když je tu napravo, tu nalevo, zůstává záhadou, zda žezlo převezmou jiní populisté, extremisté nebo čerstvé formy třeba ještě nezrozených demokratických stran.

Za pochodu se přitom musí řešit úkoly plynoucí z volebních verdiktů občanů: vláda, která vládne, a přitom má oporu ve Sněmovně, dál parlament s neochromenou legislativní činností a rovněž souhra ústavních institucí s prezidentem vybraným na příštích pět let.

Není možné se někam zavřít a rozplétat gordické uzly postupně a odděleně. Probíhat to musí najednou a provázaně, nadto v přímém přenosu odpovídajícím rychlé a vzrušené době. Pokud možno bez fíglů a legrácek, odpovědně a s myšlenkami na budoucnost. Už jenom proto, že momentálně sladké a populární plody politické reality show mohou voličům skutečně jednoho dne zhořknout – a potom to zklamání radši nevidět. Dezertovat do kibicujícího tábora nevoličů nemůžeme všichni. Proto potřebujeme důvěryhodné politiky s životem delším než jepičím, instituce s respektem a média, která nekloužou po povrchu a umějí klást i otázky, na něž nestačí odpovědět jen „ano“ či „ne“.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, publikuje v deníku Právo a Českém rozhlase, je prvním místopředsedou Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.