Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 6 > Karla Hrubého se ptal Jan Novotný: Kam tečou vody...

Karla Hrubého se ptal Jan Novotný

Kam tečou vody...

Dodatečné basilejské otázky

V návaznosti na rozhovor uveřejněný v minulém čísle Listů jsme Karlu Hrubému položili ještě tři další otázky.

Jak hodnotíte výsledek voleb?

Je to radikální změna struktury voličské základny. A to nejen v přesunu hlasů mezi jednotlivými stranami, ale také kvalitativně: je tu velká část „nového“ voličstva, zcela jinak orientovaného, než tomu bylo dosud. Jestliže po listopadu 1989 převažovala ve voličstvu tendence vrátit se do rámce pluralitní parlamentní demokracie se spolehlivě fungujícími institucemi, která se bude integrovat v oblasti demokratické Evropy, prezentuje se dnes voličská základna s převahou lidí, kteří o demokracii už takové mínění nemají, je jim příliš složitá, těžkopádná, a navíc politicky vedená lidmi, kteří sami mají v pojetí demokracie dost silné manko. A také víra v Evopskou unii jako útvar spojovaný společnými hodnotami byla u mnoha lidí oslabena. Už Evropskou unii nechápou jako oporu v politickém, hospodářském i ideologickém – a dodejme i vojenském – střetu s autoritativními obry, jako jsou Čína nebo Rusko, či menšími kvazidiktaturami, jako jsou např. Turecko nebo Sýrie, nechápou už její obrannou a ideově mobilizační funkci; je vnímána jako nevlídný poručník, který je pro mnohé přijatelný jenom tím, že nám dává miliardové investice na řešení lokálních problémů. Tato změna ve voličské základně je radikálním posunem do oblasti nepředvídatelného, neboť hnutí a politické strany, které z tohoto posunu profitují, nemají žádné ucelené programy jiného systémového uspořádání a vybíjejí svou energii zatím převážně jen v kritice dosavadního systému. To bude mít za následek, že se bude věnovat víc pozornosti lokálním problémům všedního dne, zatímco stranou zůstanou celkové zájmy státu a společnosti, které jsou určovány hodnotami nevšedními. Hodnotami, které přesahují hranici denního obstarávání a malých, krátkodobých cílů a zřetelně vytyčující směr, jímž chceme jako společenství jít, čím chceme být a co charakterizuje dlohodobé cíle, kterých chceme dosáhnout.

Tyto změny voličské základny je nutno vzít vážně na vědomí. Jsou skutečností, z které se bude odvíjet další cesta české společnosti do budoucnosti. Skýtá nebezpečí, ale není patrně ani bez šancí, které jsou zatím nezřetelné. Bude záležet na tom, jak budeme schopni její vývoj ovlivnit. Pasivní vyčkávání by nebylo na místě. Je třeba nové rozvahy, čím je, resp. čím bude anebo čím by měla být česká společnost v moderním světě. To není jen věc politiky a hospodářství, ale také kultury, výchovy, formování občanské společnosti a nové mobilizace národního vědomí, aby se aktivně zapojilo do tvorby takové budoucnosti, která nám jako lidem i jako národu dá optimální podmínky k rozvoji nejen materiálnímu, ale i kulturnímu, morálnímu a intelektuálnímu.

Čím si volební výsledky vysvětlujete?

Je to dlouhodobý proces, který postihuje nejen tu část středovýchodní Evropy, která prošla dlouhými desetiletími diktatury, nesmiřitelně určující život a myšlení této společnosti. Jen míra destrukce občanské společnosti byla v této oblasti větší a důslednější než v Evropě západní (svůj podíl na této destrukci měl ovšem už fašismus a nacismus). Pod tlakem policejní a ideologické disciplinace společnosti v období diktatury rezignovala její velká část na samostatné myšlení, vzdala se nároku na aktivní uplatňování občanských a lidských práv, která byla výsledkem dlouhodobého vývoje evropské (přesněji: euroatlantické) civilizace, odvrátila se od hodnot a požadavků, které dělají život člověka důstojným, a spokojila se s každodenním zaopatřováním materálním i sociálním výměnou za vzdání se myšlenkové a mravní samostatnosti. Tento postoj přetrvává podnes, a to nejen v hlavách starší generace, která touto násilnou disciplinací sama prošla, ale i u mladších generací, které tuto zkušenost nepoznaly a které jsou z velké části očarovány konzumem, bohatostí a nápaditostí komunikačních i zábavních možností a otevřením nových cest k poznání a ke společenskému (také kariérnímu) vzestupu.

Je samozřejmě více faktorů v dnešní společnosti, které způsobily ten masivní posun voličstva k systémově kritickým stranám. Osvětlit jejich podstatu a působení musí především domácí analytici, odtud „na dálku“ by to bylo neodpovědné. Chtěl bych však upozornit na hlubší příčinu tohoto pohybu voličských základen, která má rozměr celoevopský.

Nebezpečí „vzdání se myšlenkové a mravní dospělosti“ a přijetí poručnictví zahaleného zajištěním dostatečné životní úrovně, sociálních jistot a atraktivního využití tzv. volného času bylo signalizováno již od druhé poloviny dvacátého století. Tyto signály spočívaly v zjištění, že soudobé evropské lidstvo, které za svou relativně vysokou životní úroveň vděčí objevům exaktních věd a technickým vynálezům, orientuje své myšlení a hodnocení převážně na materiální úspěchy a modely technického uvažování, nikoli už tak na hodnoty humanitní, tj. na to, co dělá život lidí nejen sytým, ale i důstojným. Podrobení přírody, prohlédnutí jejího chodu, se stalo základem vědeckého a technického uvažování a industriálního pokroku. Naproti tomu se zmenšuje schopnost posuzovat specificky lidské bytí, co je pro život společnosti a člověka podstatné, v čem lidský život přesahuje hranici dočasnosti, hranici každodenního provozu a co lidskému rodu dává dlouhodobou perspektivu smysluplného trvání a usilování. Na tuto myšlenkovou krizi evropské civilizace upozornil prostějovský rodák německé národnosti Edmund Husserl v knize, která vyšla v roce 1954. Varoval před nebezpečím asymetrické převahy pozitivistického myšlení na úkor schopnosti poměřovat život také měřítky hodnot nemateriálních, duchovních. Také Jan Patočka upozorňoval na to, že lidský pobyt na světě je nejen fenoménem tělesnosti v prostorové a časové dimenzi „zde a nyní“, nýbrž i fenoménem duchovosti, jejímž výrazem je svoboda (myšlení a jazyka). – A druhý signál zazněl z iberského poloostrova, kde José Ortega y Gasset z pozice konzervativně založeného liberála, s obavou sledujícího masové podlehnutí ideologiím fašismu a komunismu, upozornil už počátkem třicátých let na vzestup mas, které nechápe jako sociální třídu stojící na nejnižším stupni společenské hierarchie, nýbrž jako masu lidí, spojovaných vírou v jednu autoritu, v její recepty na nápravu světa, které svou jednoduchostí a často trivialitou svádějí v jednom hnutí nemajetné i milionáře, raněné stejnou slepotou. Masy takto chápané sice dosáhly slušné úrovně materiální nasycenosti, obecné vzdělanosti a občanské rovnoprávnosti, ale nedosáhly podle něho ještě takové názorové a morální zralosti, aby se zbavily zjednodušených, často primitivních představ o fungování společnosti a státu. Varoval tehdy před nebezpečím masových hnutí iracionálně založených, jako byl fašismus, ale také před racionálně zdůvodněným hnutím sociálním, které představoval v té době hlavně sovětský komunismus. Varoval před svodem použití radikálního, „přímého“ řešení problémů bez institučních pojistek proti nespravedlnosti, násilnostem a nesvobodě. Zjišťoval s obavami, že funkce demokracie a jejích institucí často svou složitostí přesahují myšlenkové či morální schopnosti současného člověka. Bylo to varování před nástupem politického primitivismu, u kterého emoce, averze, sympatie – nikoli rozumné úvahy – řídí chování voličů i politiků.

Takovým nebezpečím se pro nás po posledních volbách může stát volání po silné ruce „šéfa“ či po řízení společnosti „přímou cestou referend“ při oslabení funkce parlamentu nebo soudnictví. Volání nesené snahou o posílení ústřední moci vlády a prezidenta a oslabení parlamentu. Referendum samo není špatným nástrojem pro zjišťování postojú, myšlení a hodnocení většiny společnosti. Předpokládá však občana soudného, věcně informovaného, který má smysl pro komplexnost společenského uspořádání a nepodléhá jen dočasným citovým vzrušením nebo obratně vedeným kampaním, které spočívají spíš ve znalosti marketingové techniky ovlivňování veřejnosti než na věcných argumentech. Vyžaduje občana, který je schopen uvažovat komplexně a rozhodovat odpovědně vůči společnosti, a nikoli jen vůči sobě samému a svým zájmům. Takový profil však většina našich voličů dnes ještě nemá. Principy a hodnoty jsou u nás ještě ve značné míře podřízeny emocím a sobecky zaměřeným zájmům. Referendum by se tedy v nynější situaci nemělo stát ještě arbitrem, který stojí nad ústavou, parlamentem a demokratickými institucemi. Bude třeba jeho použitelnost ověřit nejdříve v lokálním měřítku, než se postoupí k úrovni celostátní. Na celostátní úrovni je zachování dosavadního institučního vybavení a demokratických procedur stále ještě nejúčinnějším a nejspolehlivějším rámcem organizace společnosti, v níž je tak zajištěna rovnost, spravedlnost, svoboda, právo menšin a tolerance.

Ústup zájmu voliče od komplexních problémů demokracie k zjednodušeným představám a všedním starostem každodenního života byl u nás v současné době podporován nejen maloduchostí politických stran a nízkou úrovní médií, ale i dvěma posledními prezidenty, kteří využili prestižního významu svého úřadu k podemílání důvěry v demokratické instituce, humanitní principy, ideje i hodnoty přesahující význam pouhého zajišťování „slušné existence“ a spokojeného zápecnického klidu. Václav Klaus přesvědčoval veřejnost, že nikoli člověk, jeho úsilí, ideje, které vedou jeho chování, nýbrž „neviditelná ruka trhu“, která v pozadí reguluje nejen hospodářské dění a ovlivňuje i bytí člověka, je důležitou součástí vytváření skutečnosti. Což svádělo k pohodlné pasivitě. Snižoval tak roli těch, kteří vedli aktivní zápas o samostatnost, názorovou i mravní vyspělost člověka (např. osobnost T. G. Masaryka), stejně jako zpochybňoval roli disentu, tj. menšiny názorově a morálně pevných lidí, kteří směle upozorňovali na chyby a hříchy komunistické diktatury během jejího trvání. K jejímu pádu prý podle Klause disent ničím nepřispěl na rozdíl od flákačů a ulejváků, jejichž chování zesilovalo těžkosti „socialistického“ hospodářství a tak uspíšilo pád této diktatury. Miloš Zeman k tomu přidal otevřený útok na intelektuální vrstvy národa, které označil pejorativní nálepkou „pražská kavárna“. Negativní znaménko tak paušálně dostali všichni přemýšliví lidé, kteří se „nevhodně“ pletou do řemesla vědoucím politikům. Čímž na ruby obrátil význam role i těch intelektuálů, umělců, básníků, spisovatelů, kteří intenzivně už od konce devatenáctého století diskutovali o věcech, jež přesahovaly zájem řadového člověka a mířily k vyšším než materiálním cílům národní společnosti a lidstva. Stačí vzpomenout na manifest českých spisovatelů za I. světové války, kde 222 spisovatelů vyslovilo zřetelně touhu národa po samostatnosti v době, kdy česká politika ještě vězela v představě o nepostradatelnosti habsburské říše. Nebo na prohlášení Věrni zůstaneme z r. 1938 z okruhu angažovaných intelektuálů. Anebo na pověstný stůl básníka a kolážisty Jiřího Koláře v kavárně Slavie, kde se v době komunistické diktatury rodily vzdorné postoje české kultury proti komunistickému znevolnění. Naproti těmto mravním a intelektuálním výzvám z řad spisovatelů, umělců, moudrých prostých občanů a kriticky uvažujících intelektuálů, hozených Hradem paušálně do zpochybněné „pražské kavárny“, se odtud podporuje zjednodušené myšlení názorově i morálně nezakotvených lidí.

Oba naši „státníci“ tak přispěli k tomu, že lidé s větším rozhledem a s vyspělejší odpovědností, kteří mají být v každé společnosti korektivem prostomyslných nápadů masových hnutí stejně jako zničující zášti ješitných hlav proti všem, kdo jim nejsou právě po chuti, se stali pro značnou část voličstva nepřátelskou „elitou“. Překonat tuto uměle vyvolanou propast ve společnosti bude předním úkolem příštích let.

Jaké prognózy z voleb vyvozujete?

Je-li člověk stoupencem pluralitní parlamentní demokracie, napadají ho možnosti jen na stupnici mezi „ne tak špatné“ a „velmi špatné“. Za nejméně špatnou bych považoval koalici ANO s ODS a ještě třetí stranou, protože by se dalo očekávat, že tu zásah do demokratických institucí a pravidel bude minimalizován a solidární pouto s Evropskou unií bude nejméně narušeno. Za velmi špatnou bych považoval variantu, kdy vláda bude výlučně v rukou „reformátorů“ demokracie (ať jen menšinové vlády ANO s podporou prezidenta, anebo koalice jen protisystémových stran) a mohla by uplatňovat svou vůli a moc „přímo“, bez ohledu na pravomoc parlamentu a soudcovskou nezávislost. Mezitím je řada jiných možností, které jsou v dané chvíli těžko předvídatelné.

Doufám, že po čase bude možno konstatovat, že ty černé obavy nejsou vůbec či alespoň ne zcela oprávněné. Vítězné strany upoutaly přitažlivými, zčásti radikálními hesly a razantními kritikami, ale nevyjevily ještě plně své cíle, své programové zásady a úmysly. Snad se to časem trochu zřetelněji zformuluje – a také je třeba počítat s tím, že dosavadní demokratické instituce budou překážkou k nějaké výrazně negativní deformaci zaběhnutých procedur a rolí. Vidíme, že i takový pán „pravdy“ a moci, jakým je Donald Trump, naráží na politickou skutečnost etablovanou nejen dlouhým demokratickým vývojem státu, ale i tradicemi a povahou společnosti. Nic se nejí tak horké. Ale je třeba být ve střehu a aktivně klást odpor snahám o návrat k jakékoli formě autoritativního režimu, která by zase nastolila vládu nemnohých nad lhostejností a poddanstvím mnohých. Pasivita hesla, že nějaká neviditelná ruka vývoje to za nás vyřeší, by nebyla na místě. Spolupráce všech prodemokratických stran a mobilizace veřejnosti na obranu parlamentní demokracie je historickou nezbytností.

Karel Hrubý (1923) je sociolog. Poslední předseda exilové sociální demokracie. Žije ve švýcarské Basileji.

Jan Novotný (1944) je fyzik, emeritní profesor Masarykovy univerzity v Brně, publicista, překladatel. Stálý fejetonista Listů.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.