Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 6 > Patrik Eichler: Volný čas je programem i pro ty, kdo tvrdě pracují

Patrik Eichler

Volný čas je programem i pro ty, kdo tvrdě pracují

Psát na billboardech o zvyšování mezd a platů, bezplatné zdravotní péči i důstojnosti ve stáří jsem před letošními sněmovními volbami považoval ze strany české sociální demokracie za správné rozhodnutí. ČSSD mohla stavět na zmenšující se, ale pořád značné voličské základně, strukturách a členech schopných v regionech šířit volební sdělení. Volební kampaň mohla pro sociální demokracii ještě pořád být prací strany navazující na dosud odvedené a vyrážející z široko obsazených pozic za dalšími voličskými skupinami a do dalších voličských okrsků. Zkušenost se zhroucením voličské podpory letos v říjnu se pro ČSSD rovná příležitosti znovu promyslet obecné meze a souvislosti vlastní politiky ve 21. století.

Hlavní úvahu v sociálně demokratickém prostředí je podle mě třeba vést o otázkách, do jaké míry a v kterých oblastech má stát pečovat o své občany, které věci nejvíce občané ocení, pokud jde o vlastní práci a pokud jde o osobní život, a jaké vyprávění o státu si přejí slyšet od sociální demokracie a od dalších stran. Důležité je totiž jak vycházet vstříc očekáváním voličů, ale i jít po cestě, po které je za daným programovým praporem ochotno vyrazit co nejvíce lidí, a tedy možných budoucích voličů.

Právě této poslední úvaze se ostatně rovnají hesla o potřebě obnovit společenskou dohodu mezi sociálními demokraciemi a voliči, která se tak často objevují v debatě o budoucnosti sociální demokracie v České republice i v zahraničí. Podobně špatně jako sociální demokracie v České republice letos dopadli Francouzi i Holanďané, více než deset let se k dvoucifernému výsledku nemohou dostat Poláci, Maďaři svůj debakl očekávají příští rok, jakkoli je jejich pozice doposud mnohem lepší, než to při pohledu na drtivou sílu Orbánova FIDESZu přes mediální filtr v českém prostředí vypadá.

Práce je politické téma

Ústředním tématem veřejné debaty o práci se postupně stává debata o digitalizaci. I velké časopisy a zpravodajské weby vydávají zvláštní obsáhlé přílohy, kde píší o robotických továrnách bez zaměstnanců. Řada veřejných osobností podporuje různé druhy internetových platforem, které coby kapitalističtí dravci (těžko říct, zda by se jako symbol dravého kapitalismu hodila pro suchozemce kuna, liška nebo třeba divočák) bourají dosavadní modely zaměstnání postavené na pracovní smlouvě nebo alespoň na dohodě o provedení práce či pracovní činnosti.

Škoda je tím větší, že leitmotivem debaty o digitalizaci a platformách je – jistě počestné – uhranutí pokrokem zapomínající na potřebu stanovovat pravidla i pro zaměstnávání v digitální době. Internet totiž nic nemění na pravidlu, že ve vztahu zaměstnanec-zaměstnavatel je zaměstnanec vždycky ten slabší.

V tomto ohledu se politická levice nemůže vzdávat ani tématu práce, ani pracujících jako skupiny lidí, kterou chce především zastupovat. Se svými dosavadními pohledy na téma práce – například právě přes zvyšování mezd – ale naráží na skutečnost, že se významně proměnil trh práce. Nabídka zvýšení minimální mzdy na jednu stranu nefunguje u lidí s nadprůměrnými příjmy v Praze, na druhou stranu se čísla o výši průměrné mzdy nedají přesvědčivě použít v Karlovarském kraji, který na celorepublikovou průměrnou mzdu zdaleka nedosahuje.

Pro sociální demokracii je zde ale větší problém v tom, že sama na odborné úrovni i veřejně diskutuje více o nebezpečích spojených s digitální budoucností společnosti, než aby hledala jazyk, který bude ve veřejné debatě výhodný pro ni samotnou. Pokud budu jako občan a volič mít pocit, že na slušnou mzdu nedosáhnu a že digitální továrna mě připraví i o práci a jistotu zaměstnaneckého kolektivu i o představu stálého a předvídatelného příjmu, nebudu hledat toho, kdo mě bude přesvědčovat o nebezpečích, ale toho, kdo mi bude nabízet prospěch anebo jistotu a ochranu.

Nelze ale od dnešních mladších generací čekat, že budou vycházet vstříc ochranářským stereotypům starších lidí na levici. Ani ochranářství ani paternalismus na lidi, kteří za jedno euro létají po Evropě, zvykli si hájit vlastní důstojnost a rovnost práv a ani z vyprávění nemají zkušenost ohrožujícího nedostatku, fungovat nebudou.

I nejstarší generace stále dorůstají

Dvě desetiletí po roce 1989 mohla visegrádská levice těžit z podpory lidí, kteří první desítky let svého života prožili před listopadem 1989 a po nárazu transformace chtěli obnovit jistoty a stabilitu sedmdesátých a osmdesátých let. Sociální demokracie ale zřejmě dostatečně nezaznamenala, že po třiceti letech už seniorskou generaci voličů netvoří padesátníci z roku 1989, ale tehdejší třicátníci. V novinářské zkratce nejsou dnešními seniory postkomunističtí inženýři a mistři z továren ani dělníci, kteří v letech transformace přišli o práci v dolech, textilkách nebo hutích, ale draví podnikatelé utvářející byznysové zázemí devadesátkové ódeesky. I obnova podpory mezi seniory se rovná získání podpory a pocitu závazku mezi lidmi, kteří se seniory teprve stanou.

Nejistota digitální doby vylučující státní plánování, důraz na pružnost v délce zaměstnání i požadavek na jeho náhlé změny nebo obava z pravidelnosti příjmu směřují úvahu o budoucím obecném cíli sociální demokracie především k důsledné ochraně pracovních podmínek nejen zaměstnanců, ale pracujících, tedy nejen lidí v továrních provozech, ale i těch, o kterých různé digitální platformy tvrdí, že je vůbec nezaměstnávají, a i těch, kteří někde pracují ve švarcsystému na živnostenský list.

I když to těžko někdo napíše na billboard v této podobě, nakonec velká část zaměstnanců ocení, když pracovní podmínky bude účinně kontrolovat Státní úřad inspekce práce, a to nejen po linii formální správnosti úředních povolení, ale i pokud jde o výplatu mzdy ve správné výši a včas, a nakonec i v podobě samostatných kontrol, které by kontroloři mohli provádět v roli fiktivních zaměstnanců.

Stále významnějším tématem je nejen mimo pásové provozy nárok na čas volný od práce. I lidé, kteří mají za zvlášť důležitou hodnotu tvrdou práci, ocení, když na ni naváže volný čas, který budou moci strávit dle svého. Je to téma pro přetížené manažerky, které nemají kdy jet na dovolenou, lidi z administrativy, po kterých se chce odpovídat na e-maily po pracovní době, dělníky u pásu, kteří si neberou volno, aby si vydělali a aby třeba náhodou také o to své zaměstnání nepřišli. To, co se u lidí v takzvaně svobodných povoláních rovná požadavku mít možnost svobodně nakládat s vlastním životem, bude u dělnice fungovat jako vysvobození z obav ze ztráty zaměstnání.

Volný čas je téma spojené s pracovními podmínkami i mzdou, týká se v té či oné podobě všech pracujících bez ohledu na příjem a formu zaměstnání, umožňuje požadovat změny v pravidlech bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, představovat změny v daních i nabízet prospěch těm, jejichž pracovní místo mohou změnit či zlikvidovat změny spojené s digitalizací ekonomiky a světa.

Za příklady dělnického románu

Zvláštní literární žánr dělnického románu měl v padesátých letech minulého století desítky variací. Na stavbě železniční trati, sídliště, hutě nebo jiné významné stavby socialismu se potkávají dělníci, muži i ženy, žijí v barácích někde u stavby, řeší problémy, které si někteří z kolegů přinášejí ještě ze staré doby, třeba alkoholismus. V jedné chvíli se ale na stavbě objeví stroj, díky kterému dělníci získají mnohem více volného času, který mohou využít ke studiu, přípravě divadelního představení pro své spolupracovníky nebo založení rodiny. Změna způsobu výroby se rovná většímu množství volného času a – jak píší autoři dělnických románů – dělník dělníka z práce nikdy nevyhodí, takže nástup strojů na rozdíl od průmyslové revoluce v devatenáctém století už nikdy nebude znamenat ztrátu zaměstnání (a příjmu). V tomto tradičním vyprávění je pak motiv volného času jedním z bodů pozitivního až jásajícího vyprávění o změně, kterou chudým a na vesnice přinesl poválečný rozvoj.

Roli dělníka-kolegy dnes nutně musí zastoupit stát, leitmotiv volného času ale může i pro sociální demokracii sehrát mnohem užitečnější práci než posilování obav z nezaměstnanosti a nejistot. A může být mnohem účinnější než samotný požadavek zvyšování mezd a platů, který se dnes zdá být mnohem častěji samozřejmostí než vybojovaným úspěchem, za který by někdo měl být třeba právě sociální demokracii vděčný anebo jí být povinován voličským hlasem.

Obecné vyprávění o světě pak jistě snese i národní motivy. Ne nadarmo byla naše předposlední revoluce v jedné ze svých fází národní a demokratická.

Patrik Eichler (1984) je novinář a politický komentátor, redaktor Listů, zástupce ředitele Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.