Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 6 > Antonín Rašek: Podzim demokracie v Polsku?

Antonín Rašek

Ohlédnutí za odcházejícím rokem

Více než tři čtvrtě roku od nástupu Donalda Trumpa by stejně jako u jeho předchůdce mělo dát představu o jeho faktickém vnitropolitickém a zahraničněpolitickém směřování. Ale nedává. Pokud bychom měli identifikovat nějakou změnu, tak zatímco dosud většina komentátorů hodnotila Trumpovo vládnutí jako chaos, v současné době je patrná spíše nehybnost. Ani víra některých optimistů, že začal-li Obama dobře a skončil špatně, může to u Trumpa být opačně, se nenaplňuje.

Trumpovi se nedaří vážněji pohnout ani s problémy, se kterými zvítězil ve volbách, a to především pokud jde o reformu zdravotnictví a ochranu hranic s Mexikem, i když proud uprchlíků z jihu zeslábl. Prezident v souladu s krédem Amerika především! určitě očekával, že doma bude úspěšnější. Asi k vlastnímu překvapení se musel více věnovat zahraničně-bezpečnostní agendě, se kterou neměl zkušenosti.

Polovičatost je patrná v jeho rozhodnutí ukončit pracně uzavřenou tři roky starou jadernou dohodu s Íránem, kterou považuje za jednostrannou. Nehodlá proto nadále v potvrzování dodržování jejího plnění Íránem pokračovat. Zatím od ní neustupuje. Nemá totiž plnou podporu ani ve vlastní zemi. Jako pokračování zvolil nejjednodušší taktiku – přenést odpovědnost na Kongres. Proti Trumpově postoji se postavilo Rusko, ale to by nebylo tak důležité, výhrady má také Německo a zčásti dva další signatáři, Velká Británie a Francie. Jeho postoj přivítali jen v Izraeli. Znamenalo by to totiž obnovení sankcí proti Teheránu.

Američané mají v tomto teritoriu po pokusu o převrat potíže i s Tureckem. Týká se i jihovýchodního křídla NATO, a to zvláště po rozhodnutí turecké armády koupit ruský protiraketový systém S-400, kterým se začíná vyzbrojovat stále větší počet zemí včetně těch s proamerickým postojem. Západní spojenci mají právě největší výhrady k tomuto nejednoznačnému tureckému postoji.

Trumpova patová situace je patrná také při řešení severokorejského konfliktu. Silná prezidentova slova Kim Čong-una nezastrašila, nadále Spojeným státům vyhrožuje jaderným útokem. Je to sice sebevražedné a těžko myslitelné, ale svět to jaderné hrozby nezbavuje. Trumpova rozhodovací nemohoucnost tu má zjevné příčiny: bez Číny a Ruska Kimovu hrozbu ukončit nejde. Ale to znamená s těmito dvěma velmocemi napravit vzájemné vztahy. A to se ukazuje těžší než přivést Kima k rozumu.

S překvapivou iniciativou přišel Michail Gorbačov. Rusko-americké vztahy vidí v akutní krizi. Navrhuje uspořádat setkání zaměřené na strategickou stabilitu a jaderné zbraně. Určitě si vzpomněl na svá úspěšná jednání s Ronaldem Reaganem, která vedla ke konci studené války. Možná by podobné setkání pomohlo naplnit očekávání optimistů, že Trump sice začal špatně, ale skončí dobře.

Svět podle Clintonové

Bývalá ministryně zahraničí a neúspěšná kandidátka v amerických prezidentských Hillary Clintonová byla na turné po Velké Británii, kde propagovala svou knihu What Happened. Média si všímala zejména jejího názoru, že přichází nová studená válka a že Rusko usiluje o vliv ve střední Evropě. Nelze ale přehlédnout ani její přesvědčení, že Rusové chtějí postavit Američany proti sobě. V této souvislosti připomněla ruské hackerské útoky v průběhu prezidentských voleb. Ty stále vyšetřuje Millerova komise, závěry mají být zveřejněny v lednu.

O nové studené válce mezi liberálně demokratickými zeměmi a autokraciemi nehovoří jen Clintonová. Její součástí je již probíhající hybridní válka. Nejčastějším argumentem v ní bývá Krym. Zatím se ale jedná více o ideová střetnutí. A je tu ještě jeden významný faktor. Minulá studená válka měla bipolární charakter. I když napětí mezi Ruskem a USA existuje, bipolarita i po určitou dobu existující americká unipolarita patří vzhledem k mocenskému růstu Číny historii. V úvodním projevu na právě probíhajícím sjezdu KS Číny prezident Si Ťin-pching otevřeně řekl, že Čína se chce více věnovat prohlubování tržní ekonomiky a zároveň usilovat o vedoucí místo ve světě.

Clintonová dává ve zmiňovaném střetu dvou politických konceptů Rusku vinu nejen za vzestup nacionalismu, ztrátu víry v demokracii a její rozklad v Polsku a Maďarsku, ale překvapivě i za brexit. Podle ní tyto procesy připravily půdu pro ovlivnění amerických voleb. Deníku Guardian řekla: „Víme, že Rusové využili Facebook, YouTube, Twitter, a dokonce i Pinterest, zaplatili agresivní reklamy a uvedli v nich negativní příběhy nejen s cílem mě poškodit, ale především rozdmýchat plamen, který následně rozdělil a oslabil naši společnost.“

Proč se Clintonová vrací k prohraným volbám, je nasnadě. Volební porážku považuje za nespravedlivou, zvláště když prohrála jen kvůli americkému volebnímu systému. Hlasovalo pro ni o tři miliony lidí více než pro Trumpa. Jakkoli je možné pochopit její zklamání, zvláště je-li si vědoma, že podobná obvinění obvykle končí ve ztracenu, daleko závažnější je její sdělení o znepokojení amerických politiků nad chováním Donalda Trumpa v korejské krizi. Nejsou si totiž údajně jisti, zda nesáhne v kritickém okamžiku po jaderném kufříku.

To je od političky se zkušenostmi a formátem Hillary Clintonové hodně alarmující sdělení. Zamyslíme-li se však nad jejím britským turné, nemůžeme nevzpomenout výroku jednoho moudrého muže o tom, že by nikdo neměl svou osobní situaci vydávat za stav světa. A také si nepoložit otázku, jestli je americká společnost po staletích rozvoje demokracie opravdu tak málo odolná, že nedokáže čelit propagandě autokratického státu.

Mohl Kreml splést americké voliče?

Donald Trump po návštěvě Saúdské Arábie nenadále navštívil Paříž. Politiky a komentátory ani tak nezajímal obsah jednání, pokud stál s výjimkou pařížské dohody o klimatu za řeč, jako spíše otázka, čí je to vlastně vítězství. Emmanuelu Macronovi, o kterém se píše jako o novém Napoleonovi, návštěva amerického prezidenta v den státního svátku určitě posílila sebevědomí. Ale jak pomohla Trumpovi?

Amerika jako by se utápěla ve sporech, jak Kreml ovlivňoval prezidentské volby. Mezi podezřelé se dostal i Trumpův syn, který se od ruské právničky pokoušel získat kompromitující materiály na H. Clintonovou. To je vážná politická chyba. I když informace předána nebyla nebo ji Ruska vůbec neměla. Nad prezidentovou hlavou visela jako Damoklův meč hrozba odvolání. Jeden senátor na cestu k jeho sesazení už vyrazil. Aktivizovala se proti němu část občanské společnosti.

Taková situace logicky ukrádá Trumpovi čas a energii tvořit ucelenější strategii vládnutí, působí nevyzpytatelně. Musí zároveň čelit nedůstojným poznámkám evropských politiků, že se jako amatér musí politické řemeslo naučit. Jde přitom o představitele supervelmoci.

Spor se vede o to, jde-li o obranu demokracie, nebo se prostě někteří politici s porážkou Hillary nevyrovnali. K potvrzení obou důvodů se argumenty najdou. Těžko se ale zbavit pochybnosti, zda má Moskva prsty všude a jestli jsou tak mocné, jak se mnohdy prezentují. Nechali se snad Američané dezinformacemi zmást natolik, že to ovlivnilo jejich volební preference? To by je jako demokraty dost dehonestovalo.

Korejské dilema východisko má

Mnoho lidí si klade otázku, zda Američané v současné době umějí v bezpečnostní a zahraniční politice něco jiného než hrozit vojenským zásahem a udělovat sankce. Nesvědčí to o selhání jejich strategického myšlení, když jim odešli nebo zastárli jejich někdejší tvůrci úspěšných projektů, které zajišťovaly americkou dominanci? Není to přece jen proto, že se ostatní svět ve svém vývoji nezastavil?

Pokusíme-li se odhadnout možné uvažování stratégů, pravděpodobně by Bílému domu doporučili, že při řešení korejské krize nic jiného nezbývá, než se dohodnout s Ruskem a Čínou, svolat mezinárodní jednání, které by KLDR na základě mírové smlouvy zajistilo suverenitu a Kim Čong-unovi bezpečnost bez vlastnictví jaderných zbraní, a to i za cenu přerušení vojenských cvičení s armádou Jižní Koreje, zastavení výstavby protiraketové obrany THAAD a odchodu z Korejského poloostrova. Někomu se to může zdát až příliš milostivé k diktátorovi, ale existuje jiné než vojenské řešení?

Ale vydrželo by to americké sebevědomí? Proč ale ne, když přežilo uznání jediné Číny a odchod z Vietnamu? Odejdou také z Afghánistánu a Sýrie. Nemůžeme si myslet, že si na každého můžeme dupnout. Velení NATO také jen vyzvalo obchodní partnery KLDR, aby na tento režim zvýšily tlak.

Je nutné se smířit s faktem, že svrhnout Kimův režim vnitřními silami se v reálném čase nepodaří; vzniklo by mocenské vakuum s nepředvídatelnými následky. Vojenské řešení je možné jen za cenu nezměrných obětí; Kimův režim má nejen zbraně hromadného ničení, ale i milionovou armádu s pěti miliony záložníků k vedení klasické války.

Ostatně první pochybnosti vznikly, když bývalý americký prezident Obama přesunul těžiště strategické pozornosti do jihovýchodní Asie. Už tehdy bylo možné se setkat s kritikou, že držet zde základny a letadlové lodě s křižníky je nákladné a vede ke zvyšování amerického státního dluhu; od něho mu má zčásti pomoci zvyšování vojenských rozpočtů.

Vrátíme-li se k Trumpovu volebnímu programu, chtěl se věnovat především vnitřní politice. Ale dlouho tlaku krajních pravicových republikánů a demokratů neodolal a teď plní jejich bezpečnostní a zahraniční politiku.

Mnoho politiků si nedokáže představit, že by se Severní Korea stala jadernou mocností. Ale jaderné zbraně mají Izrael, Indie a Pákistán. Jistě je možné namítnout, že mají jiný politický systém; ale i mezi nimi jsou rozdíly. Takže je nutné hledat takový jaderný status, který by světovou bezpečnost neohrožoval.

K evropské jednotě různými cestami

Ve vystoupení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona na pařížské Sorbonně převážily návrhy na očekávané další sbližování Evropy ve všech směrech. Zlí jazykové tvrdí, že se spíš obracel k Francouzům, u nichž jeho popularita klesá. I když jeho návrhy na zřízení společného azylového úřadu, ke zlepšení bezpečnosti a obrany, k boji proti terorismu a kriminalitě a k ekonomické spolupráci stojí za pozornost a diskusi.

U nás se polemiky zaměřují převážně na ekonomiku. Jeden český populární ekonom ocenil hospodářské úspěchy ČR a jejích obyvatel, ale zároveň varoval, že nestaneme-li se součástí té rychlejší Evropy, bude s námi zle, pokud už není pozdě. Jeho vystoupení se ujal jeden ze známých komentátorů, který zdůraznil, že nás nečeká zrovna nejhezčí budoucnost, především nepřijmeme-li euro. Jaksi před závorku je nutné uvést, že bez členství v Evropské unii je náš budoucí vývoj těžko myslitelný, měli bychom směřovat k jednotnější Evropě a euro přijmout.

Těžko přijatelná je ale představa všespasitelného eura. EU jako společenství přece řeší agendu politickou, zahraničněpolitickou, bezpečnostní, právní, ekonomickou, sociální ad. Ekonomika představuje jen jednu z agend včetně například finančních otázek, kam patří i společná měna. Když už je o euru málem apokalyptická řeč, od renomovaného ekonoma by posluchač či čtenář očekával sdělení, v čem jsou jeho přednosti, zda je tedy skutečně klíčovým stmelovacím prvkem. A zda jsou na tom země s eurem ve srovnání s těmi s vlastní měnou lépe, tedy pokud jde o inovace, trh, konkurenceschopnost, HDP, státní dluh apod.

Je tu daleko vážnější problém. Je opravdu odpovědné u tak unikátního a na demokratických základech založeného projektu, jako je EU, jak často můžeme slyšet od Vladimíra Špidly, aby se vůbec mluvilo o tom, že má být dvourychlostní nebo dokonce vícerychlostní?

Nemluvě o tom, že by euro mělo být základním hybatelem všeobecného vývoje, protože na to prostě nemá. Proč by v EU neměly být po jistou dobu struktury, tedy členské země platící eurem a jiné s vlastní měnou? Stejně tak země vzhledem ke své historické zkušenosti dávající přednost multikulturnímu a jiné spíše národnímu rozvoji. Konečně stačí se přesvědčit, jakou rozmanitost bychom v této souvislosti mohli najít například ve Spojených státech. K jednotě lze dojít různými cestami. Určitě na to bude čas, protože Macrona i Merkelovou čekají teď vážnější problémy.

Migrace, předvídavost, informace

46. ekonomické fórum v Davosu mělo téma automatizace a robotizace. Mají údajně v budoucnosti snížit počet pracovních míst nejen v průmyslu na polovinu. Těžko říci, jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva. Dozvěděli jsme se také, že v příštím roce jedno procento nejbohatších bude vlastnit tolik bohatství jako 99 procent ostatních. Diskuse se nemohla vyhnout migraci.

V poválečném období pomohli gastarbeitři válkou zdecimované populaci v Německu k hospodářskému zázraku. Podobně ekonomicky pomohli Francii Alžířané, které tam v roce 1962 po prohrané válce pozval prezident de Gaulle. V posledních letech je ekonomický přínos migrantů podle výzkumu v podstatě nulový: co zaplatí pracující přistěhovalci na daních, stačí tak sotva na sociální dávky těm nezaměstnaným. Stát doplácí na lacinou pracovní sílu podnikatelům. Z diskuse v Davosu a z ohlasů na ni je zřejmé, že nyní je migrace především humanitární pomocí, protože velký počet příchozích se zvláště v Německu, Rakousku a Švédsku tak rychle začlenit do pracovního procesu nepodaří. V budoucnosti to při pokračujícím přílivu uprchlíků bude ještě složitější. Místa pro ně v průmyslu, kde se mohou převážně uplatnit, budou ubývat.

Po dohodě se sesterskou CSU o ročním limitu počtu přijímaných migrantů stojí německá kancléřka před těžkým úkolem sestavit novou vládu. Agenda jednání s bavorským premié­rem Horstem Seehoferem potvrdila, že do složité situace ji dostala i její migrační politika. Co se z toho dá obecně vyvodit? V dnešním nestabilním světě nejde jen o to, jakou humánní a solidární myšlenku vyslovíte a na jejím základě rozhodnete, ale také o to, jak je na ně společnost připravena. I ta německá má svou historii, světlé a stinné stránky, často zakořeněné a skryté. Jinak reaguje evangelický severozápad, jinak katolické Bavorsko či lidé na území bývalého Pruska. To se projevilo i ve volbách v přesunu voličů od tradičních stran k uskupením s krajní politickou orientací.

Projevila se i jiná slabina současné světové, evropské a naší politiky: neschopnost předvídat důsledky zvláště strategických rozhodnutí. Potvrdil to v rozhovoru s ČT24 korespondent britského listu Daily Telegraph Roland Oliphant i v případě Krymu: jak byli západní představitelé včetně vedení Severoatlantické aliance přímo šokováni jeho anexí. Tušili to údajně jen někteří Ukrajinci, kteří dobře znali situaci na poloostrově a aktivity ruských nacionalistů. Přitom nedávno předtím se Rusové po flagrantní chybě gruzínského prezidenta Michaila Sakašviliho podobně angažovali v Jižní Osetii a v Abcházii.

Po svržení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče se dalo předpokládat, že to Kreml neponechá bez odpovídající reakce. Prezident Vladimir Putin byl pravděpodobně pod největším tlakem ruské generality, protože to ohrožovalo podle jejich názoru ruskou bezpečnost. Nejslabším článkem byl právě Krym. Ten sice v uzavřeném Černém moři nemá pro ruskou armádu strategický význam, ale stal by se vážným ohrožením, kdyby odtud musela odejít.

Rozhodují činy

V létě se dost často psalo o tom, že by také české volby mohly být ovlivňovány zvenčí. V teorii bezpečnosti platí zásada žádnou hrozbu nepodceňovat, předvídat její důsledky a přijímat opatření k jejímu omezení.

V poslední době sílí hrozba informační konfrontace. Jejím cílem je diskreditovat instituce protivníka a prohlubovat nejistotu a strach jeho občanů, dovést je do stavu, kdy nevěří ničemu. Střet probíhá zejména mezi autokratickými a demokratickými politickými systémy a jejich ideologiemi a hodnotami. Specifické postavení v této konfrontaci má islamismus.

Cílem konfrontace je diskreditovat liberální demokracii. Ta má slabinu v toleranci vůči jiným ideologiím a hodnotám; jejím zastáncům trvá často příliš dlouho, než si uvědomí blízkost nebezpečí. Nejde logicky jenom odpovědnost příslušných institucí informačním hrozbám čelit. Je to často v samotném systému. Roli při prezentaci kladů liberální demokracie by měla hrát zejména média. Ta jsou ale převážně orientována na zisk, který jim vzhledem k mentalitě čtenářů, posluchačů a diváků přinášejí víc informace negativní.

Je nutné kousnout i do jiného kyselého jablka. Informační střety se promítají do vnitřní politiky jednotlivých států a stávají se nástrojem vedoucím k dehonestacím a k označování jednotlivců za trolly, jakési ruské agenty.

I přes nespornou účinnost ideové konfrontace nelze její efekty přeceňovat. Rozhodující jsou správná nebo chybná strategická rozhodnutí světových a evropských institucí a kvalita vládnutí.

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.