Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 6 > Jaroslav Šedivý: Stalin opět na ruské scéně

Jaroslav Šedivý

Stalin opět na ruské scéně

Je zajímavé, jak se v ruské historiografii a propagandě opět mění pohled na sovětské období Ruska, a tím i na velké figury na sovětské scéně. Velmi příznačně podává svůj pohled na tuto problematiku význačná ruská historička Natalia Naročnickaja ve své knize Rusko a jeho místo ve světě (vyšla v českém překladu v roce 2006). Ve zkratce tu podává srovnání Lenina a Stalina, a to prostřednictvím prý pohledu tzv. Západu na obě tyto postavy.

Říká: „Západ nenávidí Stalina proto, že obnovil území historického Ruska, nenávidí ho za Jaltu a Postupim. Mnohem významnější než padesát let trvající vláda nad východní Evropou je skutečnost, že se za Stalina vrátilo Rusku to, co kdysi získal Petr Veliký, tedy Pobaltí, jež se stalo součástí historického Ruska.“

Ale z jejího textu vyčnívá zajímavý odsudek Lenina. Toho podle ní „Západ šetří... na znamení díku za zničení ruského impéria a za to, že Západu postoupil Pobaltí. Kdyby neexistoval brest-litevský mír (z počátku března 1918, baltské státy v jeho důsledku museli bezodkladně opustit ruští vojáci, pozn. aut.), asi by v současné době nebylo NATO ve Vilniusu, Rize a Tallinu“.

Tu knížku napsala doktorka historických věd, prý členka blízkého okruhu přátel prezidenta Putina. V té době byla rovněž místopředsedkyní zahraničního výboru Státní dumy Ruské federace. Svým výkladem moderních dějin Ruska dodala Putinově politice historickou argumentaci v některých jeho zahraničněpolitických cílech, veřejně vyslovovaných a jistě i neoficiálně rozvažovaných.

***

Jaká to tedy byla Stalinova zásluha o znovuobnovení historického Ruska? Jaká to byla cesta k opětovnému včlenění baltských států do sovětské říše? Začala historickým německo-sovětským Paktem o neútočení, který v Moskvě 23. srpna 1939 podepsali ministři zahraničí Ribbentrop a Molotov.

Rychlý spád událostí po Mnichovu 1938 moskevské vedení vyburcoval. V Moskvě již uvažovali o jiné politice ve východní Evropě, ale též o přijatelnější politice vůči hitlerovskému Německu.

V té východní Evropě se ovšem situace začala rychle měnit. 14. března 1939 se sešel slovenský nacionálně poznamenaný sněm a s Hitlerovým požehnáním vyhlásil samostatnost Slovenského státu. Když totéž chtěli učinit i ukrajinští nacionalisté na Podkarpatské Rusi a požádali Němce o ochranu, povolil Hitler maďarskému regentovi Horthymu, aby Maďarsko obsadilo tento dřív autonomní kus Československa. A téhož dne 14. března k večeru přijížděl do Berlína nový český prezident Hácha se svým ministrem zahraničí Chvalkovským. Když je Hitler v noci přijímal, nacistická armáda již obsazovala Ostravsko.

A odtud sledujeme ono podivné taktizování sovětské politiky vůči Německu, a naopak.

Především v Moskvě správně odhadli, že příštím Hitlerovým cílem směrem na východ bude Polsko, které v ruské politice hrálo odjakživa významnou roli.

Výsledkem nového zhodnocení geopolitické situace na západ od sovětských hranic byl pokus dohodnout s Hitlerem jakýsi neutrální vztah. Iniciativa, vzešlá z okolí Stalina, na sjednání smlouvy o neútočení byla v Berlíně přijata, neboť tam už se připravoval útok proti Francii, a mít klidný Východ se zatím Hitlerovi hodilo. Zmíněný již Pakt o neútočení byl sice podepsán 23. srpna 1939, ale pro historii daleko důležitějším momentem byl den ratifikace této smlouvy 31. srpna toho roku, a to proto, že k Paktu byl přiložen Dodatečný tajný protokol, jenž vytyčil rozdělení sfér vlivu mezi oběma státy.

Dlouhá léta, až do roku 1989, sovětská strana popírala existenci tohoto tajného protokolu, nicméně v praxi z let 1939 a 1940 se jím řídila. V článku 1 tohoto protokolu bylo zformulováno rozdělení sfér vlivu obou mocností tak, že v baltickém prostoru část Litvy připadla Německu, Sovětskému svazu pak Finsko, Estonsko, Lotyšsko a část Rumunska.

Kritický byl však článek 2, týkající se Polska, kde hranicí obou sfér vlivu byla naznačena linie podél řek Narev a Vistula. Za pár dní byl tento článek použit. Německá armáda napadla 1. září 1939 Polsko. Západní politika usmiřování končila krachem. V té chvíli ovšem sovětská vláda aktivizovala tajný dodatečný protokol k Paktu o neútočení a sovětské vojsko zahájilo dne 17. září 1939 okupaci Polska z východu. A k tomu vrchní velitelství Wehrmachtu a Rudé armády podepsala Protokol o demarkační linii mezi oběma armádami v Polsku, která šla právě podél již zmíněných řek Narev a Vistula.

V listopadu 1939 napadla Moskva vojensky též Finsko, ta válka trvala do 12. března 1940, Finové se ubránili, ale sovětská hranice byla posunuta na finské území sto padesát kilometrů severně od Leningradu. 31. října 1939, během zasedání Nejvyššího Sovětu SSSR, V. M. Molotov, tenkrát ministr, respektive komisař zahraničí prohlásil: „Hadrový stát Polsko, tenhle bastard Versailleské smlouvy, přestal existovat.“ 5. a 6. srpna 1940 připojila Moskva k SSSR jako svazové republiky Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Získala též západní Ukrajinu a západní Bělorusko.

Jenom strohý dovětek – ruský prezident Putin v debatě s historiky v Kremlu dne 6. listopadu 2014 prohlásil, že na Paktu Ribbentrop-Molotov nebylo nic špatného, Rusko se jím snažilo získat čas na modernizaci své armády a jejího technického vybavení. A renovovat velitelství své armády, tak rozvrácené stalinskými čistkami před dvěma, třemi léty?

V létě 1940 porazilo Německo během šestinedělního tažení Francii. A 22. června 1941 v časných ranních hodinách překročila nacistická vojska demarkační linii v Polsku a zahájila tažení směrem na Moskvu.

***

Ani ne půl roku po zahájení bojů na východní frontě poslal Churchill svého ministra zahraničí Edena počátkem prosince 1941 do Moskvy, aby se Stalinem prokonzultoval, jaký druh materiální pomoci by mohla Anglie Rusům dopravit. K Edenovu překvapení mu Stalin, jehož armáda na celé čáře ustupovala, nejprve přednesl svou představu, jak by měla být po válce opět uspořádána situace za západní sovětskou hranicí.

Především konstatoval, že bude žádat uznání sovětské hranice z roku 1941, to znamená hranice, posunuté na západ po uzavření německo-sovětského paktu v srpnu 1939. Týkalo se to baltských států i východního Polska až ke Curzonově linii. A Stalin šel dál. Požadoval okleštění Německa, to jest obnovení Rakouska a nezávislého Bavorska, zřízení protektorátu v Porýní, odříznutí východního Pruska, a vyložil své představy o budoucím Balkánu atd. Tenkrát to Američany, když byli informováni, zděsilo, pragmatický Churchill zůstal klidný. Jenomže Stalin tyto své fantazijní plány domýšlel až do konce války.

Historička Naročnickaja ve zmíněné knize velice kladně hodnotí působení Stalina na Jaltské konferenci tří velkých státníků v únoru 1945. Tato konference, též pojmenovaná Krymská, bývá nazývána „dělením světa“. Přes názorovou rozdílnost jednajících stran byla příkladem akční spolupráce velmocí protihitlerovské koalice. Nejspokojenější však, a možná vítěz, byl zřejmě Stalin, kterému se tam podařilo otevřít cestu k obnovení hranic historického Ruska, především návratem Pobaltí, které už dříve bylo jeho součástí. Tajný protokol z německo-sovětského Paktu o neútočení byl v základních rysech na této konferenci přijat, aniž by jej kdokoli v této několikadenní debatě výslovně Stalinovi připomněl.

Jenom malý, ale úderný dovětek na konci: v prosinci 1991 podepsali Jelcin, Šuškevič a Kravčuk jménem Ruska, Běloruska a Ukrajiny Bělovežské dohody, jimiž byla ukončena existence SSSR jako státu.

Jaroslav Šedivý (1929) je politik, diplomat a publicista, byl ministrem zahraničních věcí ve vládě Josefa Tošovského.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.