Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 6 > Josef Kašpar: Co se děje v italském fotbale

Josef Kašpar

Co se děje v italském fotbale

Winston Churchill, který Italy neměl příliš v lásce, o nich jednou prohlásil, že „když prohrají zápas ve fotbale, jsou mnohem více nešťastní než po prohrané válce“. Trochu se to změnilo, protože po debaklu čtyřnásobného mistra světa, squadry azzurry, sice v prvním okamžiku bylo možno slyšet nářek od Alp až na Sicílii, ale pak šok ustoupil analýze.

Myslím, že italská politika má štěstí, že se volby do parlamentu budou konat ještě před mistrovstvím světa v kopané v Rusku. Protože ta pravá kocovina přijde v tom okamžiku – dívat se v televizi, jak hrají Švýcaři, Marokánci, Australané, nemluvě o Francouzích či Španělech, vyvolá v drtivé většině Italů takovou averzi, že by byli schopni hlasovat pro Vladimira Putina. Je to samozřejmě přehnané, ale až v tom okamžiku si všichni uvědomí, do jaké propasti se propadla jedna z mála věcí spojujících všechny Italy, od Miláňana po Kalábrijce, od předsedy vlády po posledního pošťáka či holiče. Mimo ztrátu prestiže bude debakl se Švédy italský fotbal (a nejen ho) stát 100 milionů eur.

Hromosvod se samozřejmě našel – nejdřív letěl trenér národního mužstva Gianpiero Ventura (69), který se skutečně při sestavování mužstva dopustil diletantských chyb. 74letý předseda fotbalové federace Giorgio Tavecchio se pokusil shodit vše na něj, ale po týdnu musel rezignovat i on. Některé silné fotbalové kluby litují jeho odchodu, ale většina milovníků fotbalu ne. Musel se xkrát omlouvat za výroky, kterými by mohl úspěšně konkurovat současnému nájemníku Pražského hradu. „Do včerejška žral jen banány a nyní si bude vyskakovat,“ prohlásil o jednom fotbalistovi, který přišel z Afriky. „Je to takovej lakomej žid, jak židi, jak známo, všichni bývají,“ řekl zase o jednom z funkcionářů svazu. Podpora silných klubů ho ve funkci udržela, ale po debaklu musel kapitulovat, zvláště poté, co předseda Olympijského výboru Giovanni Malagó řekl, že „Tavecchio musí jít a asi bude třeba celý italský fotbal obnovit“.

Jenže debakl nepřišel jako blesk z čistého nebe. Na posledních dvou mistrovstvích světa (v Jižní Africe a v Brazílii) Itálie vypadla již ve vylučovací skupině. Dařilo se lépe na mistrovstvích Evropy, ale tam to bylo spíše dílem vynikající práce dvou trenérů a dobré formy několika hráčů.

Když se podíváme na sestavy italských prvoligových týmů, ve většině případů osm, někdy i devět hráčů přišlo z ciziny. Je pravda, že to platí i o Anglii, Španělsku či Německu. Jenže tam se bez ohledu na to pěstování dorostu věnuje systematická pozornost. Italské kluby to s několika málo výjimkami nedělají. Koupit mladého slibného hráče z východní Evropy či Afriky je mnohem levnější a jednodušší. A pak: francouzský či německý národní tým má ve svých řadách hodně lidí z druhé či třetí generace imigrantů. V Itálii, kde existuje stejně nízká porodnost, nic takového není. Jediná výjimka byl nedisciplinovaný Balotelli. Přitom je v Itálii šest milionů imigrantů z celého světa. Jenže s představou, že squadra azzurra bude „pestrobarevná“ jako národní mužstvo Francie či Německa, by se prozatím Italové asi nesmířili.

I pokud se týká organizačních záležitostí, je Itálie pozadu. V tomto okamžiku mají vlastní pohodlný a moderní stadion jen Juventus Turín a další dva menší ligové kluby. A jít dnes v ostatních městech na fotbal vyžaduje silnou dávku nadšení – stadiony jsou nepohodlné, doprava k nim složitá, parkoviště nedostatečná. A přitom vstupenka může stát od 50 do 100 eur za zápas. Takže žádný div, že na rozdíl od Německa, Anglie či Francie v Itálii s výjimkou důležitých zápasů počet díváků za poslední léta poklesl o 50 procent. Mnohem pohodlnější je dívat se na fotbal v televizi. Ostatně pro každý klub je příjem z přenosů mnohem výnosnější než příjem z prodaných vstupenek. Důvod: italská politika žila v přesvědčení, že lidé budou chodit na fotbal za jakýchkoliv podmínek, jako vždy. Stejně tak byla přesvědčená, že bude vždy hodně dětí, jako v minulosti. Jenže mít dítě je dnes z různých důvodů luxus, a tak je na tom Itálie demograficky stejně jako Německo.

„Debakl národního mužstva je jedinečná šance využít této dramatické porážky k obrodě fotbalu,“ prohlásil 35letý ministr pro sport Luca Lotti, „jako to udělali Němci po debaklu na mistrovství Evropy v Portugalsku před 14 lety.“ Otázka je, zda to Italové provedou stejně důkladně a trpělivě jako oni.

Josef Kašpar

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.