Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 6 > István Vörös o básni Vladimíra Holana: Básníci a vykladači VI

István Vörös o básni Vladimíra Holana

Básníci a vykladači VI

Petr Borkovec vybírá od začátku letsošního ročníku pro každé číslo Listů báseň a jejího čtenáře.

-red-

Vladimír Holan

Podzim ve Všenorech

Mlha... Les topí zelenou chvojí...
Pták sedí modelem vlastnímu tichu...
Neovroubený, roztřepený list v nulové poloze
tuší slovo tak těžké, že by je musila odnést
neudržená kniha...

I nejdelší báseň světa
zůstává při názvu a její konec chybí.
Ale ten, kdo už ji začal a neví jak dál,
měl by se vrátit k prvnímu verši.

Odkud se k téhle básni přiblížit... Snad začněme něčím méně důležitým... V souvislosti s básněmi se vždycky děláme důležitými něčím důležitým... V básni je přitom důležité všechno, neboli nic není vysloveně důležité, není tedy vytyčen žádný směr, z něhož bychom se mohli přibližovat. ... Odkud bychom se nutně měli blížit. Zvláště, jde-li o Holana... Ano, začněme třemi tečkami, s jejichž pomocí Holan tak rád uvolňuje své napjaté věty nabité nekonečně přesnými obrazy. Vykutálejí se mu z rukávu a zanechají po sobě tři tečky. Mlha... na toto místo ty tři tečky hodí. Ale mlha tu nevede do nepřesnosti a neživotnosti, nýbrž mezi převrácené, na hlavu postavené obrazy. Les topí. Netopí si tady někdo na úkor lesa, ale les sám sobě a ze sebe. Sebezátop. Ale kouř (což je voda v plynném skupenství, řeka v plynném skupenství), vlastní kouř ho přidušuje, dusí, téměř se utopíme v mlze, v podzimu. Přikládá si vlastní klacky na oheň sebeudušení.

Před sebou mám dva překlady, jeden je první maďarský knižní překlad Holana s názvem A szavak barlangja (Jeskyně slov). Stejně jako celý svazek přeložila i tuto báseň Magda Székelyová (1936–2007), velká maďarská básnířka. Tento text je na 96. stránce. Druhý překlad je z roku 1983, na 149. stránce reprezentativního holanovského výboru. Kniha má emblematický titul Éjszaka Hamlettel (Noc s Hamletem). I pod tímto překladem je podepsána Magda Székelyová, ale text je na více místech pozměněn. Místy se více přibližuje originálu, jinde je báseň po holanovském způsobu dále rozvíjena s využitím možností, o něž se dá opřít v rámci maďarského jazyka. Uvádím to pouze proto, abych naznačil, že je někdy lépe číst něco v překladu, protože se pak můžeme na text podívat ve více variantách a báseň můžeme sledovat ve více podobách. Stejná báseň může mít více textů. Já mám k dispozici tři, ponořím se do originálu, ale k jádru, které je za jazykem, se mohu přiblížit úplně stejně i z překladů. Příznivci literatury považují Holana ze Celana české literatury, za nejnáročnějšího, nejobtížněji stravitelného básníka století. Aspoň se to tak říká. Tohle tvrzení jsem nikdy nedokázal pochopit. Nerozuměl jsem tomu, co nechápou. Nebo co chtějí pochopit. Je přece mlha, a mlha je velký pán. Když je báseň postavená na mlze, potřebuje buď ruku velmi rozhodnou, nebo velmi obezřetnou. K tomu, aby byla uskutečněna. Ale také ke čtení. Holanova ruka je rozhodná. Chytí svou matérii, stiskne ji, uvolní, slova se rozkutálejí všude kolem, tečky se koulejí. Význam popadá jako uhlí z příliš naloženého náklaďáku. Tahle báseň je značně konkrétní. Odehrává se ve Všenorech, v malebném městečku, jehož jméno většině Čechů jistě něco řekne, vybaví se jim nějaké vzpomínky, ale v překladu se čtenáři, tedy nečeskému čtenáři, nevybaví nic. Už jen to slovo přináší představu českého zeměpisného místa, která vzniká vlivem onoho jména a zviditelňuje se v mlze neznalosti. Podíval jsem se samozřejmě na webové stránky obce a obrázek vilek ztrácejících se mezi kopci ve mně vyvolal pocit útulnosti. Každý máme své Všenory. Těmi mými je báseň.

Ale tohle místo promlouvá právě o básni. O čem jiném by mělo být cokoliv, co je, než o básních? Máme tu město, vesnici, když už ne báseň, tak přemýšlení o básni. Vesnice kousek od Prahy je nejdelší básní světa. Všenory. Všechno je už v samotném jejím názvu. Kdybychom to chtěli rozpárat na jednotlivé verše, jako když pářeme svetr na vlněné vlákno, bylo by to vlákno jistě dost dlouhé. Dost dlouhá báseň. I ta nejdelší báseň se zastaví, zůstává při názvu. Podle Holanova tvrzení tedy když rozpářeme, rozložíme to, že básně vůbec neexistují, všechno, co následuje pod názvem, je nebytí, které se stává čitelným. Nebo právě bytí, které se stává čitelným, ale ve formě textu pouze interpretuje něco, co je vnitřní strukturou bytí. Básni chybí konec. Kdybychom rozložili na slova tu nejmenší vesnici, dostali bychom nekonečný text. Tuhle techniku vyložím jindy, ale v případě potřeby je proces přestavby nutno rozložit třeba i na úroveň atomů. Je báseň literárním atomovým reaktorem? Nebo tlumočnickým zařízením na atomový pohon?

Snad se mi podařilo dokázat, že nehledám smysl Holanovy básně, ale vstupuji do prostoru textu a tam se rozpovídám, samozřejmě v duchu, až nyní jsem to učinil slyšitelným, pokud se ovšem maďarský text dokáže přefiltrovat do českého, do základní hlasové polohy Holanova vidění existence. V Holanových básních šlo vždy o hlasovou polohu češtiny. Možná jako u žádného jiného českého básníka. Holan umí odhalit myšlenky češtiny, aniž by ji personifikoval nebo nedej bože považoval za osobu. Samozřejmě, až když provedeme zkoušku negací, skutečně pochopíme, co je (není) řeč. Holan netvrdí ani, že by čeština nebyla osobou, a především netvrdí ani to, že by ji bylo možno personifikovat. Mezi tvrzením a popřením je ovšem řada odstínů. Občas nějakou pravdu nebo frázi převrátí v její opak, nikoliv proto, aby obrátil jazyk nebo báseň naruby, ale aby ji nasměroval tam, kudy ještě nešel, kde jsme ještě nebyli. Ve Všenorech Holan jistě byl. Ale tam, kudy chodil on, jsme my ještě nebyli. Protože kromě něj tuhle vesnici ještě nikdo nezačal překlápět do básně. Letovisko. Podzim. Mlhu. Báseň, které chybí konec, která není nekonečná, jen se vypíná tak vážně, že se neustále kutálíme zpět na začátek. Proto popsal jen to, kam znovu a znovu dorazíme. Není to začátek jedné básně, je to začátek jedné básně bytí. Není to jedna báseň, ale náhrada za něco, co existuje. Samotné „něco, co existuje”. To samé se dá říct o mnoha dalších Holanových básních, jakkoliv bych to nevyslovil. Ale také jsem se neodmlčel, proto jsem to vyslovil o  této básni. A nyní si prosím přečtěte Holanovy verše, abyste porozuměli mému textu. A pak se na půl minuty se zavřenýma očima usaďte. Usaďte se v bytí. V tom velkém, pohodlném křesle, jehož opěradlem je již nebytí, jeho čalouňení je ovšem vycpáno slovy. Jeho pérováním jsou pak verše. Ačkoliv tady možná již začíná příběh jiné básně. Její název je: Zima v mém křesle. Tento název znamená něco úplně jiného, je-li to vůbec název básně, a zas něco jiného, kdyby to byla detektivka...

Z maďarštiny přeložila Marta Pató.

István Vörös (1964) je maďarský básník, spisovatel, kritik a překladatel z několika jazyků. Významný bohemista (Cena Premia Bohemica), překladatel české poezie (Holan, Skácel, Holub, Wernisch, Hruška aj.), autor esejí a studií o české literatuře. Nositel Ceny Jána Smreka, Ceny Huberta Burdy aj. V češtině vyšel kromě jiného výbor z jeho poezie V okně spící (2008, překlad Tomáš Vašut) a nejnověji soubor esejí o české literatuře Co je ironická věda (2017).

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.