Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 6 > Pavla Bergmannová: Velký sešit jako analýza zrodu

Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Velký sešit jako analýza zrodu

Na úvod nové sezóny uvedlo ostravské Divadlo Petra Bezruče inscenaci Velký sešit, kterou nastudoval hostující slovenský režisér Marián Amsler. Ve spolupráci s dramaturgyní Marií Špalovou se pokusil na jeviště převést téměř celou románovou trilogii švýcarské spisovatelky maďarského původu Agoty Kristofové, zahrnující tituly Velký sešit, Důkaz a Třetí lež. Toto fascinující dílo, jež dosáhlo celosvětového úspěchu, již nejednou uchvátilo divadelníky svou působivou analýzou zrodu zla, ale i netradičním stylistickým zpracováním, které důsledně využívá holé věty, prostá konstatování a zdánlivě všední výrazy.

V první polovině se tvůrci soustředí na zpracování nejčastěji dramatizovaného úvodního Velkého sešitu – deníkovou formou zachyceného příběhu dvou téměř mystickým poutem spojených dvojčat Lukase a Clause, které matka za války odveze z města k nevraživé babičce. Chlapci vpadnou do nelítostné reality maďarského venkova a rychle pochopí, že všudypřítomnému cynismu a surovosti se lze ubránit opět a jedině zlem. S dětsky drsnou přímostí si budují svět s vlastní logikou, kde je pokrytectví pokládáno za správný postoj. V druhé polovině inscenace se pak prolínají dějové pasáže části Důkaz, sledující pouze osudy Lukase, který po nelegálním odchodu bratra do ciziny osaměle hospodaří v babiččině domě, se značně redukovanými motivy závěrečné Třetí lži – retrospektivního dialogu dvou stárnoucích mužů, jejichž příběhy vzdáleně připomínají osudy dvojčat. Jenže zatímco Velkým sešitem se klene výrazný dramatický oblouk, následující díly, v nichž se zcela mění perspektiva pohledu na hrdiny, jsou především postmoderní hrou, která znejišťuje čtenáře a vyvolává jeho pochybnosti, zda se příběh skutečně odehrál. A právě ono propojení dramaticky nesourodých částí v jeden celistvý tvar se stalo asi největším problémem dramatizace, která v druhé půlce pozbývá vnitřní dynamičnosti.

Mariánovi Amslerovi se nicméně podařilo témata i formu trilogie přenést do divadelního jazyka velmi zdařile. Jeho variace na krutě magický realismus diváka svým pojetím – zvláště v části do přestávky – zcela pohltí. Na jedné straně se mu daří skvěle iluzivně evokovat život za války i v následujících obdobích totality, zároveň divákům přesně zprostředkovává velmi specifickou strohost předlohy. V rámci této stylizace celý příběh povyšuje na silnou metaforu o tom, jak se v lidech probouzí zlo i totalitní myšlení. Amsler ale nemoralizuje, vše nechává volně plynout, aby o to silněji vyznělo, jak moc je potřebné se těmto mechanismům bránit. K „magickému“ pojetí napomáhá i téměř pohádkově laděná scéna Marije Havranové, která jeviště vyplnila realisticky vyhlížejícím valem pokrytým zelenou trávou. Ten je babiččiným nevlídným domem, a zároveň jeho nerovná plocha hrdinům symbolicky neposkytuje pevnou půdu pod nohama a může je buď zrazovat, nebo posilovat. V druhé polovině, která má být takovou znejišťující variací na vše, co se doposud odehrálo, se scéna tříští na malé části, které – zcela neiluzivně – tvoří jakési bludiště s myšlenkami bratrů vypsanými na bočních stěnách. Děj zde – spíše než k příběhu dvojice bratrů – odkazuje na problematické úseky maďarských dějin zejména poválečného období s tragickými událostmi roku 1956.

Do rolí Lukase a Clause byli obsazeni herci Ondřej Brett a Milan Cimerák. I přes jistou fyzickou odlišnost dokázali v přesně vedeném hereckém pojetí s mechanicky odživotněným odří­káváním úvah vystihnout zrod dvou malých zrůd, které odsuzujeme, ale zároveň jsme jimi fascinováni. Ondřeji Brettovi se v druhé polovině navíc podařilo postavu Lucase posunout do nové polohy, kdy se bez opory svého dvojčete stává překvapivě lidštějším. Mezi další neopomenutelné výkony pak patří Babička Kateřiny Krejčí, další ze série zlých stařen, jejichž ztvárnění si herečka vychutnává s nebývalou grácií. Tentokrát svou postavu vykresluje velmi suverénně jako jakousi novodobou čarodějnici, plnou zloby a nenávisti. S výjimkou zmíněných rolí pak většina herců ztvárňuje vždy několik postav, přičemž za pozornost stojí zejména Farář Dušana Urbana, který dokázal detailně vystihnout proměnu suverénního představitele církve během války v absolutní úpadek v době totality. Na souboru je celkově vidět, jak jej práce baví, což zanechává pozitivní stopy na celku inscenace, která v závěru přináší i určitou naději – že snad může být i lépe. Je zkrátka radostné konstatovat, že Bezruči po delší době ve svém repertoáru konečně nabízejí mimořádný divadelní zážitek.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.