Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 1 > Zdeněk Müller: Islám jako zástupné téma

Zdeněk Müller

Islám jako zástupné téma

Ne islámu, ne teroristům, četl jsem na podzim na plakátech jedné české strany. Podle našeho bývalého prezidenta to prý byla jediná strana u nás, která vstoupila do volební kampaně s jasným a zásadním tématem.

Prohlásil: „Bylo to téma číslo jedna současné Evropy, téma násilně hloupě u nás evropářskými politickými elitami přijímané, a to je organizovaná masová imigrace do Evropy. To je obří téma současné doby, této dekády. Stop masové migraci, stop zničení základů evropské kultury a civilizace, k němuž vede probruselská zaslepenost a co je dílem ideové monokultury pokrokářství.“

Migrace a islám jsou zástupná témata, která skrývají domácí korupci, chronický nepotismus, narůstající společenské nerovnosti, pád části obyvatelstva do chudoby a následnou nespokojenost této části Čechů. Mluvit o těchto jevech je ovšem populární jen částečně a stalo se nyní zvykem zakrývat je povzbudivými makroekonomickými údaji, jako jsou momentálně příznivý ekonomický růst a nízká nezaměstnanost. Navíc může část naší populace hrdě prohlašovat, že nikdy se u nás tak dobře nežilo, jako je tomu nyní.

Co vlastně víme o islámu? Máme tu zprávy o muslimech v menšinových komunitách v západoevropských státech, o rozmachu islámského fundamentalismu či integrismu, z něhož se rodí a dále živí politický islám, islamistická ideologie a teroristická praxe. Vrší se informace, které spíše odrazují zajímat se šířeji a hlouběji o islám a jeho historii a kulturu a o poznávání muslimů a setkávání se s nimi. Vytváří se, sílí a povzbuzuje se povšechná a jednostranná představa. Následně pak každá nová zpráva o islámu a muslimech, která budí pobouření, jako kdyby byla vítaná, neboť stvrzuje obecně sdílený antiislám. Namítne-li se, že valná většina zpráv o islámu nebývá jiná než špatná, lze oponovat. O kritické a rozumné hlasy muslimských intelektuálů, kteří se snaží smířit víru s moderní dobou, se média valně nezajímají.

Možná máme jistý důvod, dávnou historickou zkušeností podložený, pohlížet na islám negativně. Stačí si připomenout dějiny tureckých vpádu do střední Evropy. V letech 1528 až 1699 se uskutečnilo několik bojových kampaních muslimských armád Osmanské říše. Zasáhly na jižní Slovensko a na Moravu. Z konce 16. století pochází spis Václava Budovce z Budova Antialkorán, reagující na turecké nebezpečí ideologickou obranou proti islámu. Velice ironicky soudí muslimy jako okatě zbožné, leč vnitřně svářlivé „nábožníky“ Komenský v Labyrintu světa a ráji srdce. Na hluchotu muslimů vůči racionalismu poukazuje Masaryk v duchu kritických statí francouzského filozofa Ernesta Renana. Suše pozitivisticky a odměřeně vyznívá heslo o islámu v Ottově slovníku naučném z konce 19. století. Konstatutje se zde mimo jiné, že islám je náboženství „lehké, vyhovující lidským slabostem“. Proto prý přitahovalo jednak „národy primitivní anebo jen málo pokročilé“, jednak jeho lehkost čili jednoduchost vyhovovala lidem se sklonem k náboženskému fanatismu.

Co nejvíce špatných zpráv a dílčí oživování historické paměti, to nemusí být dílem jen zlé vůle. Své dělá antiislámská propaganda a šíření poplašných zpráv na internetu. Minulost je jistě poučná, ale nebylo v ní více moudrosti nebo naopak méně hlouposti než v současnosti. Přílišné zaujetí pro minulé brzdí snahy minulost překročit. Drží nás to v postavení sirotků společných představ a fantazií. Sdílená představivost nás uvězňuje do našich konfliktů a do našich traumat. Místo dopředu hledíme dozadu, odmítavě i obdivně, vtahováni přitom do léček sporů o to, kdo trpěl více, do viktimizačního soupeření. Odvolávky na minulost by neměly pěstovat a šířit nesnášenlivost v dnešní době.

Antiislám a komunistická genocida

Jak se stavíme k vlastní minulosti, jak zacházíme s historickou pamětí, to zpětně ovlivňuje zaujetí nebo naopak lhostejnost rozpoznávat a analyzovat omyly minulosti a utváří podoby snah minulost překonat. Lze ilustrovat podobou naší diskuse o komunismu a pokusů zařadit komunismus do českých dějin nebo ho spíše z nich vyřadit. Převažuje unikání od upřímného náhledu, kterému stojí v cestě řada překážek, mimo jiné i zákon o protiprávnosti a o odporu proti němu z roku 1993.

Společnost je rozdělena na dva tábory, na kraji jednoho jsou nositelé nostagie po komunismu. Chápou se každého zpochybnění konsensu ohledně komunistického totalitarismu a tvrdí, že všechno nebylo tak špatné a že by bylo dobré se k tomuto typu režimu vrátit, včetně odchodu z Evroské unie do ochrany putinského Ruska. Na krajní straně opačného pólu jsou konzervativci, kteří ovládají mediální sféru. „Totalitářství“ podle nich nevystihuje dostatečně to, co pokládají za komunistickou „diktaturu“. Spatřují v tom zlehčování zločinů komunismu, nedostatek respektu k jeho obětem, a dokonce snad sklon jádra EU nedoceňovat váhu vnitřního odporu pro zhroucení komunismu. Podléhá se tu dojmu, že evropský Západ nevěnuje paměti na zločiny komunismu patřičnou pozornost. A jako kdyby západ Evropy kladl větší důraz na utrpení holocaustu než na dopad zločinů komunismu.

Je třeba upozornit i na to, že u nás chybí nebo je slabý zájem vytvářet a pěstovat občanskou společnost, tedy společnost pro všechny bez ohledu na původ, postavení a víru, společnost vskutku rovnoprávných. Všimla si toho francouzská historička Muriel Blaiveová, mimo jiné poradkyně vedoucího výzkumu a metodologie Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze. Píše, že výzkum moderních dějin v zemích Střední Evropy není zcela nezávislý. Zůstává ve vleku politické moci a, jak Blaiveová uvádí, český zákoník trestá třemi roky vězení popírání holocaustu a zároveň popírání „komunistické genocidy“, což je „paralela poněkud překvapující“. Podle Blaiveové se v bývalých komunistických zemích Střední Evropy sice tepou minulé nepravosti, ale málo se investuje do budoucnosti, do vzdělávání a výchovy k občanství, k upevňování občanského vědomí a vzájemné solidarity. A tady nejde pouze o peníze, investovat znamená také z vlastní, osobní vůle se podílet na něčem, co napomáhá společenské soudržnosti, co je ve veřejném zájmu, co slouží vzájemnému porozumění a snášenlivosti.

Islám se stal oživeným zlem po našem, únikem a záminkou, jak potlačit vlastní obecně pociťované frustrace a nevyléčená národní traumata. Ještě jsme se zcela nezbavili totalitářského myšlení podle hesla „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Proto se nám hodí islám, abychom odvrátili pozornost sami od sebe a sublimovali do muslimství veškerý totalitarismus, řekl bych po způsobu hypotézy Julese Monnerota, který v knize Sociologie komunismu z roku 1949 charakterizuje komunismus jako „islám dvacátého století“.

Vlna imigrace do Evropy navíc přidala další stupeň hrozivosti. Migrantské kvóty se u nás staly noční můrou. K islámu se migrace přidala jako vnitropolitické téma, pro někoho dokonce téma zásadní. Odtrhnout se od historické představivosti, nebo spíše agitačního historismu, podívat se na téma migrace z pozice dneška a morálního závazku solidarity moderních Evropanů je v českém prostředí politickou sebevraždou. Chceme si vybírat, kdo u nás bude žít – to je dnes mantra české pozice. Je to obecně přijímaný kabát, do kterého se obléká hledisko „jen žádné muslimy“. Ptám se, nevyjadřuje to náhodou obavu, že tyto muslimy by třeba nešlo tak snadno vykořisťovat jako třeba Ukrajince či Mongoly, či by nebyli tak pokorní a přičinliví jako Vietnamci? Rádo se u nás tvrdí, že nejsme rasisté, ale podle jakého kritéria si budeme vybírat, s kým chceme žít? Jak předem zjistíme, co je v migrantovi za člověka? Podle barvy pleti a náboženského vyznání asi sotva. Přicházejí ilegálně a bez papírů, to je další argument, kterým ospravedlňujeme naši nechuť k migrantům. Zřejmě však nejvíce děsí, že by nám migranti mohli přivodit starosti, svou kulturní odlišností, malou gramotností, ale asi nejvíce chudobou. Paupertas meretrix. Chudoba je děvka, chudoba je pramen neřesti.

Chatrný štít národovectví

Odpovědí je pak něco jako národovectví bez jasně vyjádřené kulturní svébytnosti. Jeho programem je důraz na nepříznivé stránky globalizace, jako jsou ztráta části státní suverenity v rámci Evropské unie a bezpečnostní rizika související s islamistickým terorismem a nabízení jednoduchých receptů a označování viníků. Islám jako víra se neodstraní zákazem náboženství, což v podmínkách právního státu těžko půjde. Jak zavřít hranice před zly moderního světa, a zároveň je nechat otevřené pro pohyb zboží a služeb?

Na straně těch, kteří se prohlašují za obránce základů evropské kultury a civilizace udivuje frapantní nedotčenost hodnotami evropanství, jako jsou humanismus a lidská solidarita, o solidaritě v rámci společenství, do něhož jsme dobrovolně vstoupili, nemluvě.

Vyvstává při tom řada otázek: Není islám a muslimská migrace jen příležitost pro ještě silnější útok na EU? Není tato „obrana Evropy“ ve skutečnosti jen prostředkem k tomu, jak Evropu oslabit? Není to maska pro oživený nacionalismus, který se předvádí v podobě národoveckého populismu bez hlubších základů a bez znalostí kulturního, jazykového, literárního a historického svérázu vlastní země? A není antiislám konec konců jen nástrojem soudobých politických podnikatelů k tomu, aby tak mobilizovali masy na podporu své osobní politické kariéry?

Co se skrývá za antiislámem a obranou tzv. evropské civilizace proti migraci? Pokud by bylo odkazování na hrozbu islámu opodstatněné, stal bych se bez rozpaků horlivým islamofobem. U mě vítězí názor, že antiislámskost vychází ze slabosti, strachu, zbabělosti, z rasismu a že je to postoj, který odpovídá zájmům a ideologii úzké menšiny.

Kritika soudobých projevů islámu je potřebná. Nemá mířit proti náboženství samému, nýbrž proti sklonům činit z náboženství nástroj různých podob totalitářství. Je to islamismus, na který je třeba odmítavě poukazovat. Kolébku poskytla islamismu nejrůznější hnutí, kryjící se islámskou zbožností navenek. Živnou půdu těmto zbožným hnutím připravila Saúdská Arábie, když před čtyřiceti lety začala štědře finacovat „islamizaci shora“. Saúdovci tak reagovali na vliv islámské revoluce v Íránu na masy v arabském světě. Obávali se, že íránský příklad, totiž moderní islámská teokracie, vyvolá „islamizaci zdola“, islamizaci spontánní, živelnou. Saúdskoarabské petrodolary měly udržet islamizaci pod kontrolou.

Ve skutečnosti vytvořily podhoubí pro islámskou radikalizaci. Z konzervativní wahhábovské formy islámu, která se pratikuje v saúdsko-arabském království, byl už jen krok k salafismu, který prokazatelně chrání džihádistické fanatiky. Terorismus tak vlastně nepřímo financovaly všechny státy, které ze Saúdské Arábie po léta nakupovaly ropu. Saúdská Arábie je ovšem strategickým spojencem Západu, Saúdovci tak mohli spoléhat na to, že Západ bude tmářství konzervativního wahhábitského duchovenstva přehlížet.

Migrace představuje široké téma a nelze ji zužovat jen na hrozbu. Byla a zůstává obecně faktorem lidského rozvoje, dějiny lidstva jsou s pohybem lidí trvale spjaty. Dnes k ní přispívá propojenost ekonomik ve světě a bezhraniční pohyb peněz. Statistické odhady uvádějí, že 42 % občanů současných evropských států žije v jiném státě, než je ten, v němž se narodili. Větší pohyb lidí a větší vzájemná propojenost států, to jsou nezpochybnitelné faktory modernity. Nese to výhody, ale i zápory. Využít přednosti a potlačit negativa, to je věc složitá. Ideální postup neexistuje.

Osvícené evropanství

Sama rozvojová pomoc zemím, odkud lidé přicházejí, nepovede k výraznému omezení zájmu odcházet do vyspělejších zemí svět. Andrej Babiš doporučuje investovat v Sýrii a Libyi. Řekl to v rozhovoru pro list Le Monde počátkem prosince 2017. Češi to prý dokážou, neboť se tak v minulosti za komunistického režimu dělo a zejména, jak dodal, v oblasti vyzbrojování.

Dnes je prvořadým cílem omezit nelegální pašování lidí. Stal se z toho velmi lukrativní byznys, zcela bezohledný a barbarský. Nelze vyloučit ani to, že migrace má své organizátory a že tito mají snahu učinit z ní nástroj a zbraň svých zájmů. Taková migrace vytváří a přináší bezpečnostní rizika. Bránit se jim účinně lze lépe v celku Evropy, než když to dělá každý stát sám a po svém.

Příčinou velkých migrací mohou být i klimatické změny. Klimatolog Václav Cílek se tomu věnuje v knize Co se děje se světem. Když jeden svět usychá, druhý třeba dobýt, uvádí Cílek. Zmiňuje mimo jiné hypotézu, podle které silný bojový zápal prvních muslimů, jenž islámu vynesl první významné vítězství nad armádou Byzantské říše, mohl souviset právě s vysycháním Arabského polostrova. Sborník Arabské jaro a klimatická změna se snaží dokázat, že neklid v arabském světě od roku 2014 nevyprovokoval islám, nýbrž růst cen potravin způsobený neúrodou následkem sucha. Leč uvažovat o migraci i v intenci klimatické změny nepadne každému do jeho názorového vzorce. Zcela jistě odmítnou takto uvažovat ti, podle kterých masové přesuny lidí vyvolala především populační exploze, iniciovaná, jak věří, islámem a jeho domnělým spiknutím za účelem ovládnutí světa, snad po vzoru Protokolů sionských mudrců.

Před terorismem chrání především dobrá práce bezpečnostních služeb. To je prioritní fronta. Islámský radikalismus lze zredukovat jen tak, že se nedá žádná šance těm, kteří ze sebe dělají jeho advokáty. Občanská společnost se utváří jako projekt založený na vzájemné důvěře občanů. Pokud je tato důvěra zrazena, musí být sankce tvrdé. Naopak není nic horšího, než a priori známkovat a zavírat muslimům dveře jako odpověď na propagandu menšiny a zločiny malé skupiny jedinců.

K základům evropské kultury patří individuální svoboda, rovnoprávnost, která neznamená rovnostářstvím, a humanismus. Evropa se vzdala monopolizování Boha, dává přednost lidskému před božím, aniž by brala komukoliv z lidí právo kráčet k Bohu vlastní individuální cestou. Evropanství neznamená mířit k budoucnosti pod praporem jednoho většinového náboženství, nýbrž s vědomím lidské rozmanitosti a se snahou po vzájemné snášenlivosti. Nejlepším prostředkem k tomu je laickost veřejného prostředí, kam náboženství jako kolektivní, masová forma vyznání nemá mít přístup.

Francouzský prezident Macron prohlásil na muslimské půdě arabských emirátů v Abú Zabí, když tam zahajoval provoz velkolepé budovy blízkovýchodní odbočky muzea Louvre, že „islám se zrodil v palimpsestu kultů a kultur“. Je to výstižná metafora. Inteligentně naznačuje, že islám nijak nevybočuje z proudů duchovnosti a kultur lidstva a že na ně navazuje a že je doplňuje. Palimpsest je pergamen, z něhož byl setřen předchozí text. Dělo se tak seškrabováním původního zápisu, jehož obrysy po zásahu zcela nezmizely.

V tomto Macronově příměru vidím inspiraci a příklad, jak se bránit obavám z cizího, jiného, dnes vtěleným do islámu a migrace. Zdroje evropské kultury jsou hluboké a bohaté a schopnosti jejich vlivu a dosahu jsou značné. Musíme je ovšem poznávat a znát, soustavně si je osvojovat a promýšlet, a nebýt přitom zaujatí a pohodlní. Vsaďme na vzdělávání, kulturu a jazykovou úroveň komunikace, neboť i slovo může být činem. „Pečuj o svou zahrádku,“ doporučoval filozof Voltaire. Osvícenská víra vetknutá do výroku Bernarda Bolzana „Nevědomost a blud jsou příčinami všeho zla“ je nám zapotřebí. Bude-li kultura a civilizace v každém z nás patřičně důsledně pěstována, zeslábne důvod se strachovat, že nám naše civilizační základy někdo vezme a zničí.

Zdeněk Müller (1947) je arabista.

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.