Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 1 > Heda Čepelová, Miroslav Jašurek: Máme se líp

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Máme se líp

Jsou to už dva měsíce od chvíle, kdy se Česká republika začala mít líp. To je logická dedukce. Ve středu 6. prosince 2017 byl jmenován premiérem Andrej Babiš, předseda politického hnutí ANO, vítěz voleb a podle mnohých schopný manažer. Muž, který byl tři roky prvním místopředsedou a ministrem financí ve vládě, kterou podle jeho slov nikdo neřídil. Už dva měsíce ji řídí on sám, a protože je schopný manažer, musí to být přeci někde vidět.

Babišův marketing se nerovná Babišově politice

Jde o klasický rozpor mezi očekáváním a skutečností. Premiér se vlastním přičiněním dostal do nezáviděníhodné situace. K moci ho vynesla podpora voličů, které přitáhla jeho image akceschopného šéfa, který si nebude brát servítky, vypráší kožich letitým příživníkům na systému a pořádně to tady rozhýbe. Andrej Babiš musí navenek ukázat, že umí rázně jednat a bez problémů prosadit svou vůli. Bude si muset najít nějaké – reálné či virtuální – parazity a bude muset vytvořit zdání změny. To všechno musí dělat čistě pro svou pověst. Není potřeba, aby tím sledoval nějaké konkrétní politické nebo hospodářské zájmy. Je teď jedním z nejmocnějších mužů ve státě, veřejnost logicky čeká, že svou šanci nepromarní.

Je potřeba mít na paměti, že veškeré mimikry, které mu umožní dostát kýženému obrazu, vlastně nemají mnoho společného s opravdovou politikou. Ta ovlivňuje, jaké máme v zemi zákony, jak moc se podle nich žije lépe těm silnějším, jak funguje ekonomika a jestli z ní něco mají i ti slabší. Babišova image je primárně věc marketingu, a přesně tak by se měly posuzovat i nástroje, které používá k upevnění svého obrazu. Ne každý to ale rozlišuje – a navíc někdy jako marketingový nástroj může dobře zafungovat systém, který není primárně určený pro osobní účely, ale pro něco jiného, třeba pro dobrou správu země.

Komentáře dáváme už jenom na občanku

Přehlídka marketingových nástrojů proti směru hodinových ručiček začíná u dveří Strakovy akademie. Léta jsme byli zvyklí vídat členy vlády, jak jsou zpovídáni na horká témata v den jednání vlády při výstupu z auta s objemnými deskami v podpaždí. Babišův Úřad vlády přišel s novinkou, která „zvyšuje komfort“ novinářům i ministrům. Inspiroval se prý u evropských institucí a zavádí tzv. „doorstep“. Nově bude možné vládním činitelům klást otázky výhradně uvnitř sídla vlády, v aule pod hlavním schodištěm. Zní to přece bezvadně: všem bude teplo, na místě bude občerstvení a káva, navíc to tak mají i jinde v civilizaci, takže se vlastně posouváme na západ. Taky se výrazně změní podoba záběrů, které uvidíte v televizi – už žádné rozevláté kabáty a rozmazané stíny pod očima, od teď už jenom perfektně připravení a upravení politici. Potud marketing.

„Doorstep“ má ale i politický dopad. Až dosud mohli členy vlády zpovídat všichni novináři, kteří si na ně před Strakovou akademií ve správnou dobu počkali – včetně, řekněme, studentských médií nebo aktivistických projektů. Teď musí každý zájemce o komentář projít bezpečnostním rámem, ukázat občanský průkaz, zaevidovat se a především – být na prezenční listině. A navíc musí být opravdu ranní ptáče, protože vláda v poslední době začíná jednat mezi šestou a půl osmou hodinou. Chytit si ministra před vládou nově znamená být na místě o páté, pokud máte s sebou televizní štáb, tak ještě nejméně o půl hodiny dřív. Úřad vlády už se nezmiňuje o tom, jestli „doorstepy“ v jiných zemích také pořádají před úsvitem a jen pro registrované novináře.

„O stupínek výš“ mezi rovnými

Ještě lepší marketingový tah ale přišel už na konci loňského roku. Jeho hlavním „nosičem“ se staly jinak vcelku nezáživné dokumenty jménem Jednací řád vlády a Legislativní pravidla vlády. Tyto předpisy přijímá vláda sama pro sebe, takže nemají váhu zákonů ani vládních nařízení. Za jejich překročení neexistuje žádná formální sankce, možná leda výtka ze strany předsedy vlády. I v minulosti se občas porušovaly a různě obcházely. Jejich význam tkví v tom, že říkají politikům i úředníkům, jak se správně postupuje, když má vláda něco projednat a zrovna nejde o reakci na teroristický útok nebo vyhlášení mimořádného stavu. Ministr spravedlnost Robert Pelikán, který ve vládě nově obstarává i funkci vrchního legislativce, představil před koncem loňského roku návrhy změn těchto dvou „návodů, jak zvládnout vládu“. Střízlivým okem šlo o kombinaci technických úprav a výrazu vůle přeci jenom svěřit předsedovi vlády trochu větší pravomoci, než být primus inter pares – první mezi rovnými.

Pro představu, dodnes třeba ministerští úředníci nosí na jednání vlády fyzicky vytištěné a podepsané čistopisy materiálů, ačkoliv elektronická knihovna, která plní tentýž účel, je dávno plně v provozu a funguje bez větších chyb. Pelikánův návrh říkal, že papír už nebude nutné nosit a postačí autorizovaný elektronický soubor správně umístěný do online systému. Máme 21. století, dříve nebo později by k takové změně došlo tak či onak. Podobně je na tom další navržená změna: aby u vládních tisků nemusela být povinně přiložena tisková zpráva. Ona totiž tisková zpráva u informace o obeslání mezinárodní konference o chladírenství může působit až legračně (ve skutečnosti ovšem chladírenství úzce souvisí se stavem ozónové vrstvy). Zato u návrhů zákonů si ministři tiskovou zprávu stejně neodpustí ve svém vlastním zájmu.

Takže reálný výčet změn ve fungování vlády, za nimiž je možné hledat marketing nebo politiku, zahrnoval prakticky jenom navržené omezení v tom, kdo je na vládu povinně přizýván, návrh na to, aby se při hlasování o majetku už nepořizoval veřejný soupis hlasování po jménech, a konečně návrh na to, aby některé materiály před předložením vládě nemusely projít povinným „kolečkem“ připomínek od všech vládních kolegů, a pokud už projít musejí, aby alespoň o případných sporech mezi ministry rozhodoval předseda vlády.

Jak je důležité pinkat si názory

Na schopného manažera to je přiměřeně malý cíl, možná skoro až podřadný. Možná proto se za úpravy drobně posilující pravomoc předsedy vlády stavěl veřejně především ministr životního prostředí Richard Brabec. Média široce převzala jeho výrok, že si dnes úředníci „pinkají“ spoustu různých názorů. Brabec to sice neřekl přímo, ale jeho slovník prozrazuje, že to považuje za něco nadbytečného, vlastně neefektivního. Je přece logické, že vrchní manažer omezí úředníkům možnost pinkat si v pracovní době názory a brzdit tím rychlé a efektivní rozhodování vlády. Opět – potud marketing.

Ponechme nyní stranou, že návrhy mírně posilující postavení premiéra nakonec neprošly. Politický rozměr spočívá v tom, že „pinkání“ názorů – takzvané „mezirezortní připomínkové řízení“ – je nástroj, kterým se zajišťuje, aby při rozhodování znala vláda nejen názor silnějšího, ale i názory slabších. To platí jak uvnitř vlády, tak pro nevládní partnery. Díky „pinkání“ třeba ministr dopravy ví, které úseky dálnic se mu budou těžko stavět, protože ho kolegové z Brabcova ministerstva životního prostředí upozorní, že by procházela územím, kde žijí chráněná zvířata nebo kde třeba hrozí velké znečištění vody. Kolegové, kteří mají na starost evropskou politiku, ho zase po pravdě informují, že když bude dálnice stavět hodně necitlivě k přírodě, bude Česká republika nejspíš zažalovaná za to, že nedodržuje vlastní závazky. A kolegové z rezortu zemědělství mu mohou napsat, kolik ornice a krtků prospěšných půdě padne při stavbě dálnice za vlast.

Připomínkové řízení je ve skutečnosti moderní a plně digitalizovaný nástroj, jak si v řádu dní ověřit, jestli můj návrh náhodou někomu neleze do zelí, případně jak moc. Využívají ho mimo jiné odbory, Svaz průmyslu i Hospodářská komora, o krajích a nejrůznějších profesních organizacích nemluvě. Samozřejmě při něm vznikají konflikty, některé takřka z povahy věci. Ve zmiňované stavbě dálnice totiž vždycky budou mít odlišný pohled ti, kteří mají na starosti stavbu dopravní infrastruktury, ti, kteří mají zákonem stanovenou povinnost chránit životní prostředí, stejně jako ti, kteří se starají o dostatek živné půdy pro české zemědělství. Takový konflikt je v demokratické společnosti přirozený a není na něm nic neefektivního. Žije nás v republice deset milionů, je naivní si představovat, že se dají napsat pravidla společná pro všechny někde od stolu. Když vláda rozhoduje, má o takovém demokratickém konfliktu vědět. Má se dokonce vědomě přiklonit na jednu či na druhou stranu. Ano, bude snášet kritiku, to je zkrátka její politická odpovědnost.

Vláda, kde přirozeně vládne silnější

Z toho všeho by se vláda jako celek vyvinila, kdyby omezila „pinkání“ a nechala by rozhodovat Andreje Babiše, jestli dá přednost dálnicím, nebo křečkovi polnímu. Osobně soudíme, že by křeček na výsledné skóre prohrával, i kdyby se za něj postavila sama Evropská komise. Ale to není podstatné, koneckonců je tu stále ještě parlament. Podstatné není ani to, že by předsedu vlády z neustálého řešení desítek rozporů nakonec mohly rozbolet zuby. Ale jak by se pak chovali ti ministři? Ti, co ovládají „silové“ rezorty – jako jsou průmysl a obchod, doprava, obrana nebo vnitro –, by si mohli začít myslet, že jim projde cokoliv. A ti, kteří standardně tahají za kratší konec provazu – na školství, kultuře či na životním prostředí –, by se s nimi předem snažili nějak rozumně dohodnout, aby si udrželi vůbec nějaký vliv na výsledek.

Politický potenciál drobných „stupínků“ pro předsedu vlády vlastně spočíval v tom, aby se mu ministři raději dohodli mezi sebou, a to nejlépe tak, že silnější upevní svoji pozici a slabší se budou tvářit, že tam nejsou. Teprve tento princip je hodný zřetele a měli bychom si ho zapamatovat i pro příští měsíce. Bez ohledu na to, v jakém marketingovém obalu se nám příště zjeví, bude důležité ho včas poznat a demaskovat. Můžeme ho hledat ve vyjednávání o koaličním půdorysu, stejně jako v tom, co všechno bude ochotná vláda v demisi rozhodnout. Poslední laťku nasadila dvojnásobným zvýšením kvót pro zahraniční zaměstnance z Ukrajiny. Za minulé vlády by se takové rozhodnutí neobešlo alespoň bez krátkého jednání s odbory a zaměstnavateli. Dnes si to „žádá ekonomika“ a vláda bez mandátu se tváří, jako by šlo o největší samozřejmost pod sluncem. Přirozeně.

Pravidlo, že „právo silnějšího je právo přirozené, správný slaboch mlčí a nevybočuje z řady“, se může klidně stát trvalou metodou vládnutí. Dobrý marketing posiluje zdání, že silnější má jaksi samozřejmé právo na vítězství v jakémkoliv sporu (ano, kouzlo marketingu spočívá v tom, že se věci zdají být samozřejmé). Proto je potřeba nezaměňovat toto pravidlo s oblíbeným českým heslem o intimním životě silnějšího psa. Na rozdíl od něj je totiž „přirozené právo silnějšího“ inkluzivní pro každého. Stačí jen držet basu se silnější stranou sporu a upínat k ní svá očekávání. Nemělo by být nutné na tomto místě vysvětlovat, kdo je silnější, ale raději pro připomenutí: je to ten s více penězi, s větším politickým a mediálním vlivem. Slabší je proti němu leckdo: občanská společnost, zaměstnanci, odbory, leckteré firmy, dokonce i novináři. Pro ně je navíc otázka, zda se budou lepit na politický marketing, nebo zda přes marketingový závoj budou chtít chytit skutečnou politiku, možná ze všeho nejvíc otázkou profesní cti.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.