Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 1 > Lukáš Jelínek: Hospodářští vládci oslabili víru lidu v nosnost demokracie

Lukáš Jelínek

Hospodářští vládci oslabili víru lidu v nosnost demokracie

Únor 1948 coby důsledek promarněné příležitosti na obnovu státu

První letošní osmičkové výročí k oslavám nevybízí. Spíš je drsnou připomínkou slabostí našich předků. V podání komunistů je 25. únor 1948 „vítězstvím pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí“. Ve skutečnosti však jde o den, kdy jsme podruhé během deseti let přišli o svobodu, demokracii a vlastně i státní suverenitu. Jenže k podobným přelomům nedochází zčista jasna. Vede k nim dlouhá, více či méně nápadná cesta, kterou lze v řadě okamžiků ovlivnit.

Na únor 1948 se zadělávalo již za první Československé republiky: vzdalováním se politických kuloárů zájmům a potřebám běžných lidí, přecházenými sociálními konflikty, nestabilní národnostní situací, jež se týkala vztahu Čechů a Slováků, ale ještě více postavením národnostních menšin v tehdejším československém státu.

S nástupem německého nacismu muselo být jasné, že dřívější poměry se zpátky nevrátí. Začala proměna české a slovenské společnosti i politiky. Stíny Mnichova dopadly na náš vztah k západním spojencům, celosvětově naopak stoupal vliv SSSR. Mnozí zklamaní demokratickými poměry naivně hledali naději v režimu, který měl ke svobodě a demokracii na míle daleko. Jedni vzhlíželi ke Stalinovi jako k inspiraci, druzí aspoň jako k partnerovi.

Reformou prošla během druhé světové války též československá zahraniční politika formulovaná Benešovou londýnskou vládou. Edvard Beneš již v roli vůdce zahraničního odboje prohlašoval, že jeho zahraničněpolitická orientace směřuje z padesáti procent na Západ a z padesáti na Východ. Podobně jako u dalších zemí střední a východní Evropy získávaly stále jasnější kontury spojenecké vazby s Moskvou. Víc než o umělé rozdělení Evropy, což občas bývá přičítáno konferenci v Jaltě v únoru 1945, šlo o pragmatické chování zemí, kterým na ní bylo umožněno zvolit si vlastní politické a sociální uspořádání. Každopádně výsledkem bylo postupné utváření sfér vlivu.

Deklaraci, že „vláda bude jednat v souladu se Sovětským svazem, a to ve všech oblastech: vojenské, politické, hospodářské i kulturní“ obsahoval i Košický vládní program z dubna 1945. Tento specifický dokument, přijatý londýnskou exilovou politickou reprezentací, komunistickými předáky pobývajícími v Moskvě a představiteli Slovenské národní rady, se stal základem ústavního pořádku.

Do té doby byl stěžejní osobností Beneš, jenž sám o sobě hovořil jako o jediném demokratickém diktátorovi v exilu. Jeho pozice byla však dána nefalšovanou popularitou, jež byla nesrovnatelná s popularitou stranických předáků, Klementa Gottwalda nevyjímaje. Na jaře 1945 však prezident Beneš cíleně přenechal prostor politickým stranám, z nichž jednoznačně nejpřipravenější byli komunisté, konzultující svůj postup s Moskvou. Stali se lídry politických změn, přičemž většina ostatních stran jim sekundovala. Mimořádně pasivní byli předáci lidovců, v sociální demokracii se křídlo okolo předsedy první poválečné vlády Fierlingera těsně přimklo ke KSČ. Plodem Košického vládního programu se stala nejen vazba na Sovětský svaz, ale i vypořádání se s německou menšinou. Československo se vydalo vstříc národnostní homogenitě. V Košicích bylo též dohodnuto znárodnění klíčových hospodářských odvětví.

Komunisté: jediní cílevědomí

Z hlediska dalšího vývoje však byly nejvážnější ústavní změny. Liberální demokracii vystřídala lidová demokracie. Nekomunistické strany s tím zásadní problém neměly, ostatně sám Beneš s oblibou hovořil o demokracii socializující. Košický vládní program deklaroval kolektivní vinu politické pravice a zredukoval politické spektrum v českých zemích i na Slovensku. Legálně dál mohly působit pouze politické strany od středu doleva – lidovci, národní socialisté, sociální demokraté, komunisté, na Slovensku pak vedle komunistů Demokratická strana, Strana svobody a Strana práce. Málo se ví o neúspěšné snaze sociální demokracie obnovit svou činnost na celém území tehdejšího státu.

Přestože se jednalo o limitovanou demokracii, měla drtivou podporu občanů. Ve fungování Národní fronty, vlády i parlamentu byly zachovány demokratické mechanismy. První poválečné volby do Ústavodárného shromáždění proběhly v květnu 1946. Na českém území zvítězila KSČ, na slovenském Demokratická strana. V nové vládě široké koalice stran Národní fronty získali komunisté devět zástupců, národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté měli po čtyřech ministrech, sociální demokraté získali tři vládní křesla a dva ministři byli bez stranické příslušnosti. Předsedou vlády byl jmenován Klement Gottwald.

Komunistům jejich úspěch nestačil a důmyslně pokračovali v likvidaci politické konkurence. Nekomunistické strany pokládali za nepřátele, proti nimž je třeba bojovat. Gottwald mezi svými věrnými hovořil o potřebě jejich štěpení a dalších krocích – až do konečné likvidace. V první řadě se soustředili na podmanění Slovenska, kde byli demokraté mnohem nepoddajnějším soupeřem. K delegitimizaci Demokratické strany posloužilo zinscenované „protistátní spiknutí“, na němž měli v komunistické interpretaci spolu s demokratickými politiky participovat někdejší „ľuďáci“ – slovenští fašisté navázaní na prezidenta válečného Slovenského státu Jozefa Tisa.

V rukavičkách komunisté nejednali ani s českými demokraty. Od nástupu do vedení země infiltrovali ostatní strany svými důvěrníky a informátory. Uvnitř stran Národní fronty byly zakládány frakce napojené na KSČ. Důraz na informační monopol se projevil i v kontrole státní propagandy. Stěžejní však bylo ovládnutí bezpečnostního aparátu.

Ne náhodu se jeden z nejdůležitějších předúnorových politických střetů týkal ustavení Sboru národní bezpečnosti a posílení komunisty řízeného ministerstva vnitra. Státní bezpečnost a armádní Obranné zpravodajství se soustředily na sledování a odhalování odpůrců komunistické strany, přesně v duchu usnesení ÚV KSČ o represivním postupu proti funkcionářům nekomunistických stran a odpůrcům mocenské politiky KSČ.

Nezůstalo jen u provokací, rozbíjení konkurenčních schůzí nebo u zastrašování členů jiných stran. V září 1947 se odehrál skandál okolo pokusu o atentát na tři nekomunistické ministry – Prokopa Drtinu, Jana Masaryka a Petra Zenkla. Poštou jim byly doručeny balíčky s výbušninou. Vyšetřováním bylo prokázáno, že jejich zhotovení nařídil krajský sekretariát KSČ v Olomouci a látku do krabic vložil komunistický poslanec Jaroslav Jura Sosna. Tato událost vešla ve známost jako tzv. krčmaňská aféra.

Jiný ráz měla tzv. mostecká aféra, ve skutečnosti akce SNB nazvaná Sever. Státní bezpečnost prostřednictvím svých provokatérů vytvořila ilegální skupinu, jejímž cílem mělo být uskutečnění protikomunistického puče. Jeho organizace měla být hozena na národní socialisty. Kvůli prosakujícím informacím o skutečném pozadí se komunistům nepodařilo spustit monstrózní politický proces před únorem 1948, ale až v květnu téhož roku.

Již od roku 1945 pomáhali komunistickým politikům, zpravodajcům a propagandistům sovětští poradci. Přesto nebyla Moskva s výsledky pražských soudruhů spokojena. V depeši sovětského velvyslanectví z podzimu 1947 se píše, že „pravicové strany drží komunisty v neustálém strachu z izolace“ a že komunisté „mnohdy ustupují pravicovým stranám víc, než je zdrávo“. Stalinovi byla doručena informace, podle níž komunisté nedokázali v podstatné míře ovládnout státní aparát. Sověti si nebyli jistí pozicí KSČ a schopnostmi jejích představitelů. V lednu 1948 proto vyslali do Československa další čtyři stovky zpravodajců, kteří se měli podílet na mocenském zvratu.

Západní mocnosti dlouho vývoj v Československu přehlížely. Neznepokojovaly je ani prosovětské a protiamerické vystupování ČSR v OSN nebo dodávky uranu Sovětskému svazu. Churchillovy úvahy o Spojených státech evropských s Radou Evropy pasoval na protisovětský intervencionismus i národně socialistický ministr Hubert Ripka. Zlom přineslo až odmítnutí Marshallova plánu, jenž k nám mohl nasměrovat vydatnou hospodářskou pomoc.

Na sklonku roku 1947 konflikt mezi komunisty a demokratickými stranami eskaloval. Ministři za KSČ vládli převážně prostřednictvím resortních nařízení, čemuž zástupci zbylých stran hodlali zamezit vznikem vládních komisí. Přestala se scházet Národní fronta, komunisté nachystali zavedení tiskové cenzury a trestání těch, co se kriticky vyjadřují ke znárodněnému průmyslu, vládě a Sovětskému svazu.

V únoru 1948 se rozbuškou stala čistka ve vedení Sboru národní bezpečnosti, týkající se především hlavního města. Komunisté si pojišťovali vliv v odborovém hnutí a připravovali Lidové milice. Dne 17. února pohrozili ministři nominovaní národními socialisty, lidovci a slovenskými demokraty demisí. Sociální demokraté byli zdrženlivější, avšak odmítli návrh komunistů na vznik společné levicové vlády. Trvali na smíru a zachování Národní fronty.

Do československých událostí se naplno zapojil Sovětský svaz. Náměstek ministra zahraničí Valerian Zorin přiletěl do Prahy a velvyslanectví spojila s Gottwaldovou kanceláří přímá linka. Do Rakouska k československé hranici dorazilo osmnáct tisíc sovětských vojáků.

Nekomunističtí ministři s výjimkou sociálních demokratů a šéfa diplomacie Jana Masaryka podali demisi. Gottwald předložil Benešovi návrh na doplnění vlády. Podpořily jej odbory požadující mimo jiné další znárodňování; o den později proběhla generální stávka. Ozbrojené síly obsadily klíčová místa, začalo zatýkání komunistických odpůrců. Pochod deseti tisíc vysokoškoláků a příznivců nekomunistických stran na Hrad nic nezmohl. Komunisté získali kontrolu nad deníkem Lidová demokracie, přestalo vycházet Svobodné slovo, Lidové milice obsadily sociálně demokratický sekretariát na pražských Příkopech.

Sociální problémy cestou k nesvobodě

25. února dva soc. dem. ministři podali demisi, komunisté ustavili Ústřední akční výbor Národní fronty složený mj. ze sociálních demokratů, odborářů a některých významných osobností. Na schůzce s Gottwaldem prezident Beneš přijal demisi ministrů a souhlasil s doplněním vlády podle návrhu ministerského předsedy. Obešel tak ústavu, podle níž měl vyhlásit nové volby.

I to lze mít za projev lidové demokracie, jež více než pravidla uznává nátlak. Nic to však nemění na skutečnosti, že absolutní převzetí moci komunisty proběhlo za podpory velké části obyvatelstva. Šlo o vyústění dlouhodobého procesu, do nějž mnozí promítali své naděje, přání, frustraci i nenávist.

Historie nezná „kdyby“. Přesto: kdyby byly v roce 1945 politické strany připraveny nastoupit cestu široké sociální obnovy a ničím nepodvázané občanské emancipace, nemusela by z touhy po proměně poměrů sílit komunistická strana. Ne každý to slyší rád, ale šly za ní nefalšované davy. Těch, co strádali za první republiky, i těch, jež zdeptala okupace a druhá světová válka. Trpělivost lidí, kteří nemají možnost utéct do zátiší svých paláců nebo do zahraničních destinací, má své meze v každé době.

Na ni političtí lídři zapomněli. Vystačili si s omezením konkurence a dál nerušeně rozvíjeli režim, v němž se na jedné straně potkávala partokracie s oligarchií, a na straně druhé sílily revoluční tendence sedlané vědomými strůjci totality.

Není přitom pravda, že by nebylo kde brát sílu a inspiraci. Když pomineme demokraticky smýšlející část soc. dem., jež si udržovala kontakt s neprivilegovanými vrstvami, je zde ještě odkaz domácího odboje – program Za svobodu – Do nové Československé republiky, který obsahuje analýzu vlivu hospodářských a sociálních příčin nástupu fašismu (od racionalizace podniků po snahu uchovat panství držitelů ekonomické moci) i nástin konkrétních politických kroků v jednotlivých oblastech.

V programu se na jedné straně uvádí, že „hospodářští vládci zabránili sociálně spravedlivému, demokratickému řešení krise, přesunuli její tíži na pracující vrstvy – a zároveň tím oslabili víru lidu v nosnost demokracie“, na straně druhé pak, že „svěřit demokracii pouhé vládě většiny by bylo tolik, jako prohlásit za demokratické všechno, pro co se najde většina. Má-li demokracie tomu čelit, musí proniknout důsledně všemi oblastmi veřejného života, být nesena živým demokratickým cítěním a občanskou aktivitou lidu“.

Nosné teze programu deklarují, že „pravá demokracie nebude jen politická, nýbrž také hospodářská a sociální“. Ideály demokratické republiky se shrnují v hesle: svoboda. „Svoboda v celém oboru společenského snažení, národního, sociálního a kulturního vůbec. Demokracie taková, jakou chceme mít, musí být životem každého jednotlivce.“

Hektické tempo jedněch a pohodlnost, nevšímavost druhých zabránila tomu, aby se poválečná republika držela takto srozumitelného a veskrze demokratického návodu. Nesprávně podchycený sociální konflikt štípl zemi způsobem, který ji zbavil demokracie i svobody.

Tečkou za únorem 1948 byla dosud neobjasněná smrt Jana Masaryka, březnové hlasování všech 230 přítomných poslanců pro důvěru Gottwaldově vládě, květnové volby, v nichž zvítězila komunisty již plně ovládaná Národní fronta, červnová demise prezidenta Beneše a jeho vystřídání Gottwaldem. Přišel čas politických čistek, soudních procesů, justičních vražd, emigrace, studené války.

Češi a Slováci dokázali zpečetit svůj osud během pouhých tří let. Země, na niž okolní svět hleděl s úctou a respektem, se vydala totalitní cestou. Přitom nemusela. Stačilo jen nepromarnit příležitost na skutečnou sociální a demokratickou obnovu.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, publikuje v deníku Právo a Českém rozhlase, je prvním místopředsedou Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.