Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 1 > Olga Hostovská: Když u nás padají mosty...

Olga Hostovská

Když u nás padají mosty...

Začátkem prosince mi zavolal syn, který už přes 40 let žije v Itálii. Sdělovali jsme si, co je nového, a já si vzpomněla na nejnovější pražskou pohromu – zřícený můstek v Tróji. Syn na to okamžitě zareagoval: „Kradli cement!“, a mně se v paměti vybavilo, jak se u nás za socialismu stavělo. Kdysi mi o tom vyprávěli nezávisle na sobě dva kamarádi – dalo by se říci přímí pachatelé. Ten jeden byl Pražák, pocházel z rodiny, jejíž vila dodnes patří k chloubám Strašnic. On sám, když jsem ho poznala, bydlel ve vilce na Krčské stráni, a když se na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století budovalo v Praze na Pankráci první panelové sídliště Antala Staška, postavil si „z ušetřeného materiálu“ v podkroví zmíněné vilky mládenecký byt. Stavba sídliště byla totiž v podstatě veřejně přístupná a on tam chodil shánět materiál, který zrovna potřeboval. Když budoval plynové topení, vypravil se tam pro trubky. Už je měl nařezané, když zaslechl nějaký podezřelý hluk, nechal trubky trubkami a raději se schoval. Jaké bylo jeho zklamání, když se objevil jiný „hledač pokladů“, popadl trubky a zmizel i s nimi!

Druhý kamarád byl Slovák, který v Praze studoval na Akademii výtvarných umění a pocházel z oravské vísky. Vyprávěl mi, jak se pozvedla úroveň místního bydlení, když se dokončovala v prvé půli 50. let stavba Oravské přehrady. Krást se jezdilo v noci rovnou s náklaďákem, s číslem „zamalovaným“ blátem.

Za normalizace se u nás dokonce zrodilo cynické heslo, kterým se zřejmě mnozí Češi řídí dodnes: Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu. Z někdejšího masarykovského „nebát se a nekrást“ si naši občané zapamatovali jen tu první polovičku, nemluvě o Havlových devízách „pravda a láska“, které už dávno vyšly z módy.

Starší pamětníci si jistě vzpomenou, jaký byl za normalizace nedostatek cementu, ale všichni, kdo tehdy něco soukromě budovali, věděli, komu jaké „všimné“ podstrčit. Přitom se u nás cementem věru nešetřilo. Používal se i při opravě starých budov (dokonce i venkovských chalup!) jako podklad pod podlahy: nahrazoval se jím někdejší násyp s trámy, takzvanými „polštáři“, na něž se teprve pokládala vlastní, obvykle prkenná podlaha. Mohli by o tom vyprávět restituenti historických budov, kteří ty za socialismu „opravené“ podlahy zase museli pracně bourat, protože nepropustný beton způsoboval, že stavba nemohla „dýchat“ a vlhla.

Dnes, zdá se, máme cementu přímo nadbytek, a tak se z něho budují všelijaké doplňky – mj. odpadkové koše nebo obří květináče, které – většinou neudržované – nakonec slouží stejným účelům jako ty odpadkové koše.

Co se stavby komunikací týče, nemáme moc čím se chlubit. Nedokončené dálnice, které nemají pokračování, připomínají některé dálniční úseky v jižní Itálii, jejichž stavbu prý ovlivnila mafie. A když už jsme v té Itálii, podívejme se trochu do minulosti. V době budování železnic patřili Italové k vyhledávaným expertům, a u nás na ně, kromě jiného, máme v Praze dosud krásnou památku – Negrelliho viadukt. Když se v Praze budovalo metro, byli pro nás těmi největšími experty Sověti, kteří nám dokonce vnutili pro podzemní dráhu své těžké vagóny, kvůli nimž se dodatečně musel zpevňovat Nuselský most.

Nevím, na koho bychom mohli svést stavbu dálnic, které ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi se u nás začaly stavět relativně pozdě a dodnes nejsou hotové, byť začátky vypadaly docela slibně. V každém případě je pozoruhodné, co jsme si mohli přečíst v Lidových novinách 23. 12. 2017 v článku nazvaném Spravedlnost po česku: U zvlněné a zkažené stavby dálnice D47 jsme se zase dozvěděli, že z trestněprávního hlediska není problém, když je do dálnice nasypán odpad.

V každém případě ta dosud zbudovaná dálniční síť už většinou nepostačuje stále rostoucímu množství automobilů, které i co do přepravy zboží zřejmě měly nahradit jak železnice, tak lodní dopravu.

Měla jsem na gymnáziu spolužáka, který ještě ve věku, kdy už z nás většina byla v důchodu, pracoval coby odborník na výstavbě plzeňského dálničního obchvatu a moc si to pochvaloval. Jakožto Pražák vždycky na celý týden vypadl z domova a přes víkend byl pak patřičně opečováván. Zaměstnání to muselo být velice příjemné, protože když se práce přesunuly na pražský okruh, přestěhovala se ku Praze celá plzeňská parta a pro změnu zase dojížděli na celý týden Plzeňáci. Potom se nějak u nás začalo mluvit a psát o tom, že výstavba našich dálnic je silně předražená, a já se těšila, že se na to zeptám svého spolužáka-odborníka. Nezeptala: na třídní schůzce se už neobjevil a brzy jsme mu šli na pohřeb.

Co se Prahy týče, z pohledu naprostého laika to vypadá, že se po listopadu 1989 dělalo všechno pro to, aby se město pokud možno co nejvíc zpřístupnilo automobilové dopravě: zámožní podnikatelé a vlivní politici se přece nemohli po Praze pohybovat pěšky nebo používat – jako nějaké „socky“ – MHD. Poslední mimopražský politik, kterého bylo možno potkat v tramvaji, byl nejspíš ministr kultury Pavel Dostál. Však už je pomalu třináct let po smrti. Od sametové revoluce sice uplynulo víc než dvakrát tolik let, ale pražský okruh dosud není dostavěný a z vnitřního města nezmizela ostudná severojižní magistrála, která odřízla muzeum od Václavského náměstí a způsobila, že Václavák, někdejší oblíbené místo schůzek a součást reprezentativního Zlatého kříže, navzdory všem úpravám, připomíná dnes spíše nějakou nechvalně proslulou předměstskou čtvrť. Ostatně sousloví „Zlatý kříž“ si dnešní mladá generace spojuje nanejvýš s prodejnami chlebíčků a jiného rychlého občerstvení.

Ale zpátky k mostům. Nebyla to jen lávka v Tróji. V roce 2008 se zřítil na železniční trať opravovaný silniční most ve Studénce, v roce 2014 spadl most ve Vilémově. Při prvém neštěstí zahynulo osm lidí, při druhém čtyři, ale mám dojem, že v obou případech soud po mnohaletém vyšetřování došel k závěru, že za tragédii vlastně nikdo nemůže. A tak do třetice všeho dobrého: zhroucení lávky v Tróji mělo za následek, že se po celé republice začaly horem pádem zavírat lávky a můstky postavené za normalizace. Že by špatné svědomí?

V jednom nejmenovaném městě dokonce uzavřeli lávku, která spojuje „milionářskou čtvrť“ s vnitřním městem, ačkoli byla zbudována až po roce 1989. Na nátlak veřejnosti byla před Vánoci opět zprovozněna, ale nesměli na ní být současně víc než 4 lidé, a cyklisté ji měli zakázanou. Aby na ni nelezli, byly po obou stranách lávky instalovány dřevěné retardéry, a aby o ně nikdo nezakopl, byly doplněny nápisy Pozor, nebezpečí zakopnutí!, které ovšem v noci nejsou vidět. Nepřipomíná to trochu Kocourkov?

Kdysi jsme se chlubívali „zlatými českými ručičkami“. Možná že to platí dodneška, i když v některých sousedních zemích mají Češi spíš pověst chmatáků. Také o sobě rádi prohlašujeme, že jsme národem Jana Amose Komenského, ačkoli za to, že – na rozdíl od některých jiných evropských zemí – jsme se už dávno vypořádali s analfabetismem, mohla spíš Marie Terezie. Pokud bychom raději dali přednost učiteli národů před rakouskou vévodkyní a chtěli se vyznat v tom dnešním labyrintu, asi by neškodilo vědět, že ve svém manifestu Národu českému, tedy v předmluvě ke spisu Didaktika (1632) mj. píše: Místo rozumnosti, kterouž jsme anjelům podobni býti měli, jest při mnohých (...) hloupost a tupost taková, že nejpodstatnějších v světě věcí málo víc než ta hovada znají. (...) Místo společné mezi sebou upřímnosti (...) jest chytrost, lež a faleš a neupřímnost na vše strany (...) Místo spravedlnosti nátiskové, křivdy, loupeže, krádeže; každý jen sobě naháněje, koho můž, kde můž, šklube...

Možná že by se to ještě dalo napravit, kdybychom se jednou provždy zbavili prohnaných průvodců Všezvěda, Všudybuda a Mámení, kteří si zřejmě vědí rady za každého režimu a tvrdí, že všechno za nás vyřeší. Rozhodně by neškodilo, kdybychom se, jak radí Komenský, zkusili vrátit do vlastního srdce a začali používat vlastní hlavu.

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.