Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 1 > Václav Jamek: Nemravnost jako norma

Václav Jamek

Nemravnost jako norma

Upřímně: byl jsem si jist, že Zeman nemůže prezidentskou volbu vyhrát, a šířil jsem tuto víru kolem sebe, jako se Václav Černý po sovětské invazi snažil povzbuzovat optimismus mezi deprimovanými českými vzdělanci. To ještě – koncem roku 1969 – vyučoval na filozofické fakultě a nikdo si neuměl představit, že by normalizátoři dokázali zmrazit Československo rovnou na dvacet let, stejně jako v roce 1989 nikdo nevěřil, že by mohli vůbec někdy padnout. Černého z fakulty vyhnali hned v únoru 1970 a já už tři roky na stejné fakultě jakožto (dobrovolný) důchodce ani nehostuji, protože na to nikdo nedá peníze; tím myslím: nejen mně, ale vůbec, aneb do čeho je dnešní společnost ochotna ve prospěch svých vlastních členů a své budoucnosti investovat.

Důvodem mé víry byla bláhová představa, že se v národě nemůže najít nadpoloviční většina, která by po pěti letech, kdy směl Miloš Zeman bez veškerých zábran předvádět svou nemravnost, hrubost, intrikánství, zneužívání úřadu, pohrdání lidmi i institucemi, asociálnost, neschopnost a nezájem cokoli zlepšit a obecnou neúctu k životu, byla ochotna jeho další veřejné působení snášet a nepotrestat ho. Počítal jsem s tím, že mravní vědomí v jakékoli podobě, od toho autonomního (které si dovede zlé od dobrého přebrat obecně) po konformní (raněné duralovou holí, kterou se zlý chromý dědek ohání po ministerském předsedovi), u nás převažuje. Počítal jsem s jistým vzepětím těch, kdo by za žádných okolností nevraždili, ani teoreticky.

Ale ta většina se našla. Pevnější mravní vědomí nám tedy převážně chybí. Vlastně to ani nepřekvapuje: mně osobně je to zřejmé od převratu nepřetržitě. Člověk chce jenom doufat v něco lepšího; až dosud marně, a je to čím dál horší.

Co se vlastně stalo? Nevelká, ale zřetelná většina těch, kdo přišli volit prezidenta, odmítla nabídku mdlého, ale smírného a nekonfliktního kandidáta, kterou jim učinila druhá, o něco menší polovina národa, jež by se dala obecně označit jako liberálové. Tato většina zvolila při plném vědomí příkop a rozkol, jež jejich vyvolenec zosobňuje. Většina českého národa se svobodně postavila na stranu pohromy a hlavní pohnutkou té většiny je podle všeho zaslepená msta za příkoří života, ať už je způsobilo cokoli – bezohledná společnost, za kterou si ovšem mohou lidé sami (kdo je nutil hnát se za Klausem?), nebo přírodní procesy.

Jak to vypadá s rozložením odpovědnosti? V předvolební kampani druhého kola, jíž se milostpán prezident ráčil zúčastnit (a toto fouňovské opovržení demokracií mu u jeho voličů prošlo), se jako vždy probírala jenom témata nepodstatná. Proti Zemanovi pak i taková, jejichž ustavičné přetřásání se míjí účinkem (Čína, Rusko). Také věčné poukazy na jeho zdravotní stav a na alkoholismus přesvědčovaly přesvědčené, ale jeho stoupence daleko spíš popuzovaly: od jednoho známého jsem se např. dočkal přípisu kolujícího zřejmě po internetu a obsáhle srovnávajícího Zemanovy slabiny a neřesti s Havlovými: nebyl Havlův zdravotní stav také zubožený, a komu z dnešních Zemanových odpůrců to překáželo? K tomu se přilíplo extravagantní sdělení z dílny Radia Jerevan (kdysi mu lidé tolik nevěřili), že Havel v opilosti pobíhal po pražském Hradě přestrojen v uniformě hradní stráže. (Předpokládá to jistou předvídavost, u opilců tuze vzácnou: tu uniformu si k účelu opileckého pobíhání musel nechat zvlášť ušít, protože kdy měla hradní stráž vojáky tak malého vzrůstu?) Jako kritérium politického rozhodování stěží překonatelné.

Zemanovi voliči se tedy zjevně mstili také za své dávné nadšení pro Václava Havla: jak říkají Francouzi, pálili to, co dřív zbožňovali. Komu se budou brzy mstít za své dnešní okouzlení Zemanem, Bůh suď. Zvláštní je, že se nemstili za své někdejší nadšení pro Zemanova kamaráda Klause, vedle Okamury a Chovance prvního Zemanova gratulanta, mravně zcela znemožněného; víc jim vadila – podle jejich úsudku licoměrná – mravnost Havlova.

Tihle lidé ostatně nemají daleko k názoru, že licoměrná je mravnost vůbec: ožebračování našinců jí nevadí, ale hubit muslimskou chátru zakazuje. Hledat špinavé pohnutky pro každé napohled ušlechtilé jednání je velká záliba zemanovců, více než poloviny národa. Dá se vysvětlit dlouhou zkušeností společenského úpadku. Z nemravnosti se pro většinu Čechů stala norma.

Zásadním nedostatkem Zemanových protivníků tedy bylo to, že se oněch hlubších příčin ani nedotkli, a že nedokázali ani využít toho, co by mělo mluvit v Zemanův neprospěch dokonce v očích jeho zapomnětlivých voličů: nikdo nepoukázal na to, jak se Zeman posmíval malému českému daňovému poplatníkovi, když chválil jistou úspěšnou českou podnikatelku v oboru tenis, že ve své zemi neplatí daně. Nikdo se nezeptal, zda Zeman míní hradit náklady svého druhého prezidentování z peněz Monackého knížectví, když se mu daňové úniky bohatých tak zamlouvají. Nikdo nepřipomněl, že Zeman se svými intrikami proti demokratické levici nese odpovědnost za existenci Topolánkovy vlády i nenáviděné vlády Nečasovy (přeběhlíci, rozvratná zemanovská starostrukturní pidistranička). Neozývalo se s dostatečnou silou, že privatizace exekucí je Zemanovo dílo.

Nikdo tedy dost slyšitelně nepoukázal na skutečnou asociálnost oblíbeného lidového kandidáta, třebaže právě to mělo být hlavním tématem kampaně. Nikdo z kandidátů, ale ani z žurnalistů se při tom opatrném lovu hlasů neodhodlal s poukazem na tyto konkrétní činy vyslovit to, co by se mělo říkat s razancí: že Miloši Zemanovi o prospěch země nikdy nešlo, že ji bere jen jako rukojmí, jako hrací desku pro své přemrštěné ambice; a bude umírat s blahou nadějí, že po něm přijde ta potopa, kterou tak cílevědomě chystal.

Neřeklo se to patrně proto, že poté, co politická levice jako celek (až na hrstku opuštěných intelektuálů, které málokdo bere vážně) zradila a žádného vlastního kandidáta nepostavila, nebyla sociální agenda žádnému kandidátovi skutečně blízká (i když někteří z prvního kola ji v programu měli) a Jiřímu Drahošovi až na neurčitá všeobecná prohlášení a jistě upřímnou, i když poněkud násilnou snahu o lidovost z programu úplně vypadla.

Zemanovská strana ani žádnou sociální agendu nepotřebovala: jako správná ultrapravice (komunisti jakbysmet) si ve shodě s učením historického materialismu vystačila se svým nejosvědčenějším tématem, které se zove „obětní beránek“ nebo možná lépe „sociální hromosvod“. Problém stěhování obyvatelstva a jeho příčin v dnešní podobě i té budoucí samozřejmě důležitý je. Nicotná a hloupá je však sionisticko-islamofobní fantasmagorie, kterou z něho u nás udělali pověstný velbloudář Konvička a jeho sáhib Milúš bin-Zamání, sjednotitel veškerého islámu v jednom pytli.

Pár dní po volbě jsem si vyposlechl vyznání jednoho člena vyšší střední vrstvy: s velikou vášní líčil, jak špatně je placen ve srovnání s Německem a k tomu všemu ta islamizace, která nás co nevidět zničí. Podotýkám, že můj důchod nakladatelského redaktora, diplomata a docenta pražské filozofické fakulty zrovna dosáhl závratné výše 13.500 Kč, a nenaříkám si. Ten člověk přitom zřejmě patřil k voličům Jiřího Drahoše, takže se Drahošovi není co divit, že se tak kroutil.

Všechna odpovědnost padá však na občany, neboť všechna moc pochází z nich. Už jsem víckrát napsal, že lid se sice vyměnit nedá, ale nést odpovědnost za svá rozhodnutí že musí. Dosud ho k tomu nikdo nenutí; dodejme, že ve světě vůbec nikde. Otázka tedy je, jak dosáhnout toho, aby lid byl volán k odpovědnosti za to, co rozhodne. Ta odpovědnost se samozřejmě projeví v důsledcích, které dopadnou především na něj. Při současném kmenovém hašteření, do něhož se i přičiněním většiny Čechů a jejich prezidenta svět propadá, mohou být velice kruté. Problém je, že rozhodnutí přijímá vždy část národa, k níž se potom nespokojenci nikdy nehlásí, někdy právem, někdy ne. (Proč bych měl nést odpovědnost za Klause, když jsem ho nikdy nevolil?) Po negativistické volbě, jako byla tato, by bylo dobře, aby už nějaký politik dostal odvahu a řekl občanům: „Žádné další obětní beránky! To, co se vám děje, jste si způsobili sami! Mezi sebou si to vyřiďte!“

*

Zbývá odhadnout bezprostřední důsledky Zemanova znovuzvolení. Zeman slíbil, že se bude mírnit. Jeho první smířlivý vzkaz těm, kdo ho v úřadu nechtěli: „Držte hubu!“ Takže víme, na čem jsme, a jeho voličům se to už začíná počítat. Lze jen doufat, že zuboženým českým institucím zbývá dost síly, aby Zemanově zjevené vůli umlčovat opozici zabránily. Za běžných okolností by stačilo Zemanovi a rozjásaným či zneklidněným občanům připomenout, že prezidentský úřad není v českém ústavním pořádku ani mocný, ani důležitý. Jenže okolnosti běžné nejsou.

U moci je vláda, která žádné právo vládnout nemá a nikdy neměla: čili vláda odporující principům demokracie. Ministerský předseda je trestně stíhán. Prezident vzešlý z přímé volby, ač vybavený slabými pravomocemi, má naopak legitimitu silnou a je známo, že se ústavou omezovat nenechá; dělal to po celé předchozí funkční období – a katastrofický český „lid“ mu to právě posvětil! Bude se tedy omezovat ještě míň. Demokratický řád, seřízený špatně napsanou ústavou, jejíž chyby se projevují v každé krizi čím dál víc, je tedy ohrožován z obou pólů výkonné moci, zatímco moc zákonodárná se zdá ochromena. Někteří analytici soudí, že mocenská osa Babiš – Zeman způsobí v podstatě změnu politického režimu, protože na ústavě přestane záležet a opozice je příliš slabá, aby tento vývoj zadržela; některé její složky, především ČSSD, k tomu ostatně ani nemají vůli. Stejně pravděpodobný je však i konfliktní vztah mezi oběma póly, vedoucí k chaosu, což by nebylo o nic lepší. Rozumná dohoda v dobrém zájmu země vypadá jako utopie.

Zbývá ještě naděje poslední – že se Miloš Zeman opije a zapomene na svět. Ale na to bych nespoléhal. Spíš bych počítal s tím, že i tu post-demokracii budeme flákat, jak to umíme na celém světě jen my.

Slovy básníkovými: To jsme to dopracovali.

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.