Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 1 > Josef Bieberle: Historici na trase Olomouc–Mohuč

Josef Bieberle

Historici na trase Olomouc–Mohuč

Na památku Milana Šimečky (1930–1990) – a Josefa Bieberleho

Na sklonku loňského roku nám Josef Bieberle, příznivec Listů i občasný přispěvatel, nabídl svou vzpomínku na studijní pobyt v Mohuči, kde se spřátelil mj. s Milanem Šimečkou. Slíbili jsme mu ji otisknout jako ilustraci oživení mezinárodní vědecké spolupráce v 60. letech. Autor se bohužel vydání nedočkal. Jeho příspěvek jsme tak nuceni uvést vzpomínkou na něj pronesenou při posledním rozloučení 19. 1. v olomouckém krematoriu.

-red-

V pondělí 12. ledna jsem obdržel šokující zprávu, že náš pozemský svět navždy opustil můj dlouholetý učitel, mentor a přítel doc. PhDr. Josef Bieberle, CSc., a to ve věku nedožitých 89 let. Toto tragické sdělení vzápětí vyvolalo z hlubin mé paměti vzpomínky, jež pouze zdánlivě zavál neúprosný čas.

Mé první setkání s Josefem Bieberlem se uskutečnilo v polovině 80. let v tehdejším olomouckém Krajském vlastivědném muzeu. A od této chvíle až do loňského léta jsme se pravidelně vídali, setkávali, diskutovali či se dokonce přeli nad soudobými dějinami nebo politikou před a hlavně polistopadovou. Josef Bieberle byl respektovaným kritikem mých historických textů a posléze nevyčerpatelnou studnicí znalostí o historii Univerzity Palackého, která se stala jedním z mých badatelských témat.

Josef Bieberle zůstane pro mne i pro širší veřejnost především historikem. Jeho odborný záměr směřoval k soudobých československým dějinám, ale také k dějinám německých politických stran v meziválečném období. Na poli historické vědy je také důležitá jeho organizátorská práce. Jako děkan filozofické fakulty UP z let 1964–1966 se svými spolupracovníky doslova „vydupal ze země“ Kabinet regionálních dějin, jehož existence předurčila dlouholetou vědeckou orientaci zdejší katedry historie.

Josef Bieberle byl také bytostný homo politicus. Role příslušníka poválečné generace „modrých košil“ jej přirozeně přivedla do řad komunistických intelektuálů, kteří od roku 1956 postupně kriticky reflektovali dřívější názory a postoje, aby se ve druhé polovině 60. let pokusili reformovat autoritativní komunistický systém.

Na počátku tzv. normalizace byl Josef Bieberle nucen opustit akademické pracoviště a posléze přijal podřadné zaměstnání v olomouckém Vlastivědném muzeu. Nezahořkl, psal drobné historické práce, které publikoval pod pseudonymem či pod jmény svých kolegů a přátel. Navíc se stal pro své muzejní kolegy vyhledávaným a spolehlivým rádcem i autoritou.

Po roce 1989 se Josef krátce za vysokoškolskou katedru vrátil, zdravotní i rodinné problémy mu však dlouhodobější akademické angažmá již nedovolily. Přitahovala ho také regionální politika. Hned v roce 1989 se stal zakládajícím členem místní sociální demokracie, v roce 2009 přijal členství v politickém subjektu, který se shromáždil kolem současného prezidenta ČR Miloše Zemana.

Josef Bieberle odešel, zůstanou vzpomínky na historika a akademického funkcionáře, na společenskou osobnost obdařenou specifickým smyslem pro humor, ochotnou vždy poradit a pomoci. Na člověka, který vždy nadřazoval zájem celku nad zájem osobní.

Pavel Urbášek

(Autor je historik.)

Nezbytnost mezinárodní spolupráce vědců příbuzných oborů je dnes považována za samozřejmou. V minulém režimu však, zvláště na vysokých školách, to byla věc exkluzivní, neboť se prosazoval sovětský model, kdy vysokoškolský učitel spíš než vědec byl jen „prepodavatěl“ a mnohé fakulty se přeměňovaly ve vyšší pedagogické školy bez vědeckých ambicí. To podvazovalo i výchovu vědeckého dorostu.

K jistému obratu došlo až v letech šedesátých, kdy se vědecká práce vysokoškolského učitele stala záležitostí primární a její efektivnost se stala hlavním hodnotícím kritériem. Objevovaly se hodnotnější velké práce, dokonce i studentské, jež nepatřily jen do oblasti „informačního šumu“.

*

V červnu 1967 se vrátili z okružní cesty po NSR tehdejší rektor UP v Olomouci prof. J. Metelka a děkan její filozofické fakulty prof. J. Daňhelka, kteří kromě jiného zajistili možnost několikaměsíčního studijního pobytu pro některého olomouckého historika v Institutu pro evropské dějiny v Mohuči. Ten měl vedle vlastního studia projednat další studijní pobyty pro olomoucké historiky, což se realizovalo už v roce 1968 (dr. Josef Bartoš a dr. Jiřina Holinková), zatímco připravený studijní pobyt dr. Miloše Trapla se již neuskutečnil vzhledem k sovětské okupaci a následující normalizaci v ČSSR. Během stipendijního pobytu na Institutu v Mohuči od září do prosince 1967 jsem také zpracoval plán na utvoření paralelního střediska cizích stipendistů v Olomouci při katedře historie FF UP. S tím nadšeně souhlasili i v Mohuči a obě centra měla úzce spolupracovat na zásadě reciprocity. Příslušný program olomouckého zařízení a jeho finanční i personální zajištění jsem předložil rektorátu UP a českému ministerstvu školství. K realizaci však nedošlo...

Do Mohuče jsem dorazil 1. září 1967 v noci a na nádraží mě přivítal sympatický vědecký pracovník mohučského Institutu Dr. Horst Dreitzel. Měl jsem v plánu studovat zde tištěné i archivní prameny k česko-německým vztahům ve 20. století a prameny k charakteru politického systému Výmarské republiky (šlo o srovnávací studium poměrů v jednotlivých německých zemích severně a jižně od Mohanu). Základní prameny se nacházely ve Spolkovém archivu v Koblenci, kam jsem téměř dva měsíce denně dojížděl z Mohuče vlakem.

Společně se mnou studovalo tehdy v Mohuči několik Čechů a Slováků, např. Pavol Hapak z Bratislavy, Jaroslav Střítecký z Brna, či právě odtud odjíždějící Brňan Bedřich Čerešňák. Po celé čtvrtletí jsem se však každodenně stýkal s Milanem Šimečkou z Bratislavy.

Ředitelem mohučského Institutu a stipendijního pracoviště byl tehdy prof. Martin Göhring, porýnský patriot, demokrat a humanista. Vědečtí asistenti, zejména Horst Dreitzel a Helmuth Lieppelt, měli blízko k sociální demokracii a střídali se se stipendisty v každodenních „kafferundách“ jako referenti o nové historické literatuře.

Pokud jde o stipendisty, byl zde např. mladý Francouz, politolog, který považoval francouzské komunisty za stranu opoziční, ale nevymykající se z politické struktury, a Waldeka Rocheta za stoupence levého středu, pružnějšího, než byl Maurice Thorez. Americký dlouholetý soukromý stipendista John Goldsmith zde studoval vývoj pedagogických názorů a Humboldtovy reformní snahy v úzce vymezeném dvouletí, zatímco naturalizovaný Američan Enssle, původně švábský Němec, který odešel do USA ve svých šestnácti letech, nespokojený s poválečnými poměry v Německu, zde pracoval intenzivně zvláště ve Spolkovém archivu v Bonnu na dějinách nárazníkového území měst Eupen – Malmödy. Mladá Němka, absoloventka historického studia v Göttingenu, se zde připravovala k doktorátu. Byla to slečna Gisela Herdtová, která měla k Šimečkovi a ke mně velmi přátelské vztahy, podpořila moje snahy o založení alternativního stipendijního pracoviště v Olomouci a počítala i s dlouhodobým působením zde v Olomouci jako lektorka na germanistice. Všechno však dopadlo jinak (viz Biogramy tří mohučských stipendistů...). Stařešinou mezi stipendisty byl tehdy padesátník, bělehradský profesor historie Radovan Samardžič, s nímž jsem dlouho a často diskutoval o systému jugoslávského samosprávného socialismu. Nejmladší stipendista byl tehdy dvacetiletý Ital Giuseppe Peraldo.

Dle svého habitu jsem zde ovšem vyhledával styky s místními lidmi, abych poznal jejich způsob života a jejich názory na poměry ve světě, v NSR a jejich životní filozofii. Rovněž nezapomenutelným dojmem na mě působila porýnská krajina, zvláště úsek od Bingenu do Koblenze, kterou jsem dlouho každodenně projížděl vlakem, občas i výletní lodí. O tom všem by bylo možno napsat knihu, ale odchýlil bych se příliš od tématu.

S mohučským Institutem jsem se rozloučil koncem listopadu 1967 závěrečnou zprávou o výsledcích archivního bádání v Koblenzi, když jsem svým pracovním výkonem jakož i plánem na zřízení pobočky mohučského institutu v Olomouci získal všeobecné sympatie. Následně po závěrečné zprávě mi bylo nabídnuto časově neomezené stipendium, které jsem ve své tehdejší naivitě s díky odmítl s odůvodněním, že na mě čeká v Olomouci pět vědeckých aspirantů, jimž se musím věnovat. Rovněž jsem měl iluze, že budu moci nějak výrazněji zasáhnout do demokratické přeměny olomouckých poměrů.

Ještě 28. 12. 1967 mi psal Bernard Wagner ze sousedního Institutu pro východoevropské dějiny do Olomouce dopis, v němž pravil: Für ihre Pläne [...] hoffe ich das Beste. Hoffentlich macht Ihnen das Ministerium in Prag keinen Strich durch die Rechnung. [...]

Vše se úplně změnilo během roku 1968, takže v PF 1969 mi dr. Horst Dreitzel s lítosti připsal: Lieber Herr Bieberle, hier noch ein kleiner Gruss des Instituts Europaische Geschichte mit unseren besten Wünschen für das neue Jahr. Wir wissen, dass Sie vor allem diese guten Wünsche brauchen können!

*

Moje styky s Mohučí pokračovaly potom i za normalizace, přirozeně na nižší úrovni, vzhledem k mé perzekuci a odchodu z IJP z politických důvodů. V knihovně mohučského Institutu působil až do 80. let přívětivý dr. Hugo Lacher, který mi pravidelně zasílal po dvacet let malé monografie, které Institut vydával, jakož i „Neuerwerbungen“ – knižní přírůstky, jež dávaly dobrou představu o vývoji současné německé historiografie. Obrat k lepšímu nastal od roku 1982, kdy nový ředitel mohučského Institutu prof. Karl Otmar Freiherr von Aretin rozeslal všem bývalým stipendistům brožuru Institut für Europaische Geschichte in Mainz s průvodním dopisem, kde bylo nabídnuto: ubytování a pracovní místo se stipendiem; doporučení nových zájemců o studium v Mohuči a pomoc při získání Humboldtova stipendia v NSR. Dále uveřejnění prací bývalých stipendistů, pomoc při nákupu nové vědecké literatury a bývalí stipendisté měli právo doporučovat své přátele a spolupracovníky ke stipendijnímu pobytu v Mohuči.

Přes všechna protivenství se mi podařilo prostřednictvím mého spolupracovníka, promovaného grafika Miroslava Střelce odeslat přes Paříž řediteli von Aretinovi do Mohuče informační zprávu o poměrech na historických pracovištích v ČSSR vůbec a na UP v Olomouci zvláště a doporučit ke stipendijnímu pobytu v Mohuči svého přítele doc. dr. Milana Myšku, který už tehdy víc než deset let patřil do kategorie „nezaměstnavatelných“. Brzy nato navštívil Milana Dr. Ralf Mallville, který měl v mohučském Institutu na starosti ČSSR a projednal s ním jeho působení v Göttingenu na základě Humboldtova stipendia. Nedošlo však k tomu i proto, že česká strana podmínila svůj souhlas vystěhováním celé Myškovy rodiny, což bylo tehdy pro Milana nereálné. Přesto Milanovi „běželo“ ono stipendium, za něž mu byla pořizována nová vědecká historická literatura dle jeho zájmu.

*

Biogramy tří mohučských stipendistů, kteří v roce 1967 podpořili projekt stipendijního střediska v Olomouci

Giuseppe Peraldo – Mladý Ital byl v Mohuči v roce 1967 nejmladším stipendistou. Pracoval na problematice středoevropské protireformace v oddělení „Kirchengeschichte“. Diskuse s ním bývaly zajímavé, polemizoval rád s Milanem Šimečkou. Na jaře 1968 jsem ho pozval do Olomouce, kde studoval v oblastním archivu církevní fondy. Především však diskutoval s našimi studenty, kteří byli v etapě autoreflexe vzhledem k měnícím se domácím poměrům. Peraldo na ně působil trochu jako exot svým spojováním caesaropapismu, ekumenismu a maoismu. Byl jsem s ním krátce i v jedné hanácké obci, aby nahlédl do poměrů českého venkova. Brzy po návratu do NSR tento malý kudrnatý Ital zemřel na leukémii.

Gisela Herdt – Jedna ze tří dcer venkovského učitele v Sasku poblíž československých hranic studovala na univerzitě v Göttingenu a poté se v letech 1966–1968 připravovala na doktorát jako stipendistka v Mohuči. V té době se velmi sblížila s Milanem Šimečkou a se mnou (meine deutsche Schwester). Velmi ji zaujala i myšlenka zřízení obdobného stipendijního pracoviště v Olomouci, což bylo i za její pomoci na jaře 1968 „na spadnutí“. Měla zde působit i ona a současně pracovat jako lektorka na Katedře germanistiky FF UP.

Nedošlo k tomu však ze známých důvodů, takže Gisela navštívila Olomouc na soukromé pozvání až na jaře 1969, ale pak už „spadla klec“. Korespondovali jsme pak po celých dvacet normalizačních let a znovu navštívila Olomouc až po převratu v roce 1991 už jako ředitelka mezinárodní knižní výměny v Ústřední spolkové vědecké knihovně v Berlíně.

Naše vzájemná korespondence (ke 200 dopisům) trvá dodnes a kromě příležitostných osobních gratulací obsahuje z mé strany úvahy odborné, z Giseliny strany zejména reference o jejích cestách po světě. Také mi řadu let za normalizace objednávala vědecký časopis Europäische Rundschau a posílala nové zajímavé historické knihy. Spřátelila se i s mou rodinou, ženou a dcerou. V korespondenci se oslovujme jako sourozenci.

Milan Šimečka – Narodil se v roce 1930 v Bohumíně, vysokou školu vystudoval v Brně, poté působil v Bratislavě na vysoké umělecké škole. V době svých šedesátin zemřel náhle jako první předseda sboru poradců prezidenta Václava Havla. Poznal jsem ho až v posledním kvartále roku 1967 v Mohuči, kam přišel jako stipendista. Promluvil na mě německy, ale nerozuměl jsem mu ani slovo. Připomínalo mi to baltský dialekt z okolí Stralsundu, který jsem poznal koncem 50. let. Pak jsme se tomu oba zasmáli, když nás asistent Dreitzel vzájemně představil: Herr Simecka von Presburg und Herr Bieberle von Olmütz. Tak jsme si řekli, že jsme pěkní volové a tato příhoda nás hned tak sblížila, že jsme se celý kvartál denně scházívali a vzájemně se dost poznali.

Milan byl vysloveně sportovní typ, dříve patřil k našim předním sprinterům (David – Paráček – Šimečka). Velmi nerad prohrával i v šachu, ale zejména jsme diskutovali o politické situaci doma, jež se blížila k politické krizi, zvláště po Strahovských událostech a poté, co bylo vyloučeno z KSČ několik spisovatelů, vesměs Milanových přátel.

Jeho hlavním badatelským úkolem bylo však studium radikálních skupin západoněmecké mládeže, zejména studentské, v nichž se projevovalo široké názorové spektrum (zjednodušeně řečeno od Marcuse k Maovi). V Mohuči to byly zejména skupiny SDS (Sozialistische Deutsche Studenten), které dokonce vydávaly časopis Mainzer Urwald, jenž tepal nešvary ve veřejném životě v Mohuči, v Rýnské Falci i v celé NSR. Milan byl k tomu náležitě připraven už svou starší knížkou o utopickém socialismu v Evropě. Tyto výzkumy pak zúročil v době své perzekuce za normalizace, zejména v knize Obnovení pořádku (Bratislava 1977). To už však byl vyhozen z vysoké školy, pracoval pak jako bagrista, byl dva roky nezákonně vězněn a perzekuce postihla i jeho ženu a dva syny.

*

Ale vraťme se do Mohuče. Milan bydlel přímo v Institutu, sám si vyvařoval a ze studentského měsíčního stipendia 600 DM ušetřil za čtyři měsíce 1000 DM, za které si koupil ojetého Renaulta, kde kromě motoru, karosérie a sedačky pro řidiče nebylo vůbec nic. V něm jsme v prosinci 1967 odjeli domů. V Praze přespal Milan u svého přítele Vildy Prečana, zatímco já jsem přenocovat ve starém hotelu v Praze na Petřinách těsně před jeho asanací. Ráno jsme úspěšně pokračovali v cestě, dorazili do Olomouce a Milan sám pokračoval do Bratislavy. Milan Šimečka se v lednu 1968 ještě na pár dní do Mohuče vrátil a po návratu do Bratislavy mi poslal dopis, z něhož cituji některé věty:

Bratislava 27. 2. 1968

Milý Josefe, je to právě měsíc, co jsem se definitivně rozloučil s Mainzem a se všemi, se kterými jsme tam spolu žili... Hodně se na Tebe vzpomínalo... Když jsem se vrátil domů, byl jsem překvapenej, jak se u nás pohly ledy. Doufejme, že zase nezamrznou... Co se děje v Olomouci a jaké naděje mají Tvoje plány na mainzskou odbočku? Bylo by prima, kdyby se Ti to podařilo. A co bude s Tvou německou sestrou? Nedá na Tebe dopustit. Tvoje zhoubná životní filosofie jí úplně učarovala. Myslíš, že by mohla dostat ten lektorát? Byla nešťastná, že to vše skončilo... Dobře jsme to spolu táhli, byla to dobrá životní kapitola... Když jsem doma vyprávěl, chtěli moji kluci, abych vyprávěl ještě a ještě o panu Bieberlem... Moc Tě zdraví a na shledanou...

Tvůj Milan.

Josef Bieberle

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.