Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 1 > Igor Malijevský: Nechávám realitě volnou ruku

Igor Malijevský

Nechávám realitě volnou ruku

Za těch 15 let, před kterými ses – ještě před vznikem této rubriky – objevil poprvé jako fotograf v Listech, se zřejmě mnohé událo. Co podstatného se změnilo?

Z hlediska vesmíru asi nic. A z hlediska jednotlivého člověka se toho zase mění každý den tolik, že to člověk sotva stíhá zaznamenat. Proto fotím a píšu. Odpověď na tvou otázku je v těch knížkách, za patnáct let jich vyšlo okolo deseti. Nemyslím jen fotografické publikace, ale i poezii, prózu a také jednu kuchařku, kterou jsem napsal omylem z hladu.

Jsi fotografem, spisovatelem, literárním kabaretiérem, frontmanem skupiny Hlinomazův apetit. Kým se cítíš být nejvíc? A do jaké míry je to propojené?

Nejvíc se pořád cítím blbečkem, který stojí v šatně s přezůvkami v rukou, zatímco všechny ostatní děti už jsou dávno seřazené před školkou na chodníku. To nějak ty věci, o kterých jsi mluvil, spojuje. Neschopnost rozumět nějakému kódu, který všichni ostatní chápou a následují. A protože ničemu nerozumím, pořád se někde ztrácím, v myšlenkách nebo obecně ve světě. A když se člověk ztratí, zažije spoustu dobrodružství, která ti ostatní nezažijí. Pak jim o tom vypráví a najednou je ke svému překvapení za hrdinu, a ne za blba. Ale jen na pět minut. Abych byl upřímný, měl jsem bohužel v životě i krátkou epizodu, kdy jsem se snažil úplně normálně fungovat. Moc mi to nešlo a byl jsem v té době celkem nesnesitelný. Naštěstí už mě to přešlo.

Jak vlastně tvé snímky vznikají? Například: Máš nápad a čekáš na pravý okamžik, anebo prostě fotografuješ a pak vybíráš?

Když udělám dobrou fotku, mívám hlavně intenzivní pocit, že už se to nikdy nemůže zopakovat. Že se stal zázrak a já byl náhodou u toho. Asi je to i pravda. Ale pak se uklidňuji nějakou statistikou, zřejmě se mi to děje opakovaně s nějakou mírou pravděpodobnosti. Možná proto, že ještě pořád na nějaký zázrak čekám, že na něj věřím. U hodně fotografů se tohle jednou zlomí, přestanou zázraky vidět. Nevím proč, možná to souvisí se sexuální energií, se schopností a touhou perflorovat realitu. Možná se stavem duše, která se postupně zanáší jako filtr od větráku. Moc bych si přál u sebe ten okamžik oslepnutí rozeznat a zachovat se adekvátně.

Ale k tvé otázce: trochu od obojího. Před dobrým snímkem často cítím, že se něco důležitého chystá. Někdy vidím i scénu, kde se to nejspíš odehraje, je to situace jako na divadle. A pak jen čekám, protože nevím, kdy kus začne. To je případ fotky s lavičkou a mužem v Mukačevu. To jsou, řekněme, malé nápady, člověk něco zahlédne nebo vycítí a snaží se to naplnit. Jinak ale nechávám realitě zcela volnou ruku. Proto obvykle nepracuji v cyklech, slovo „projekt“ není z uměleckého světa. Skutečný smysl dává jen jednotlivá silná fotka. A ta se může objevit kdykoli a kdekoli.

Čeho si jako autor a jako fotograf nejvíc ceníš?

Opravdovosti.

Co nového a co starého tě letos čeká? Bude se někde možné setkat s tvými fotografiemi?

Letos bych se rád soustředil na psaní. Výstavu jsem měl loni v září v pražské galerii Vltavín. Při té příležitosti vydal Vltavín průřezovou fotografickou knížku, hezké úvodní texty mi do ní napsali Václav Kahuda a Jaroslav Rudiš. Takže teď bude doma následovat výstavní pauza. Udělat výstavu, za kterou se člověk nestydí, je nákladné. V zahraničí se to vrátí na prodeji fotek, u nás je to pořád hlavně velký mejdan. Spočítal jsem, že na jednoho návštěvníka vernisáže utratím asi tisícovku, a že bývá nabito! Což je skvělé, mám mejdany rád. Ale pořádná párty se dá zkrátka udělat jen jednou za několik let, aby z toho měli všichni radost a taky viděli něco nového. Kdo by nechtěl tak dlouho čekat a knížky mu nestačily, může se objednat do ateliéru na prohlídku nebo na fotografickou dílnu. Bydlím na Návsi družby (v Čelechovicích, pozn. red.), tam sympatické návštěvy nevyháníme.

-tt-

 

Jindřich Štreit
Labuť, Praha 2015

Jindřich Štreit
Drahomanova ulice, Lvov 2015

Jindřich Štreit
Dotek, Wiesbaden 2012

Jindřich Štreit
Osvětlení, Krakov 2017

Jindřich Štreit
Lavička, Mukačevo 2017

Igor Malijevský (1970) je fotograf, autor básnických sbírek Bělomorka (2003), Druhý den po konci světa (2013) nebo knihy povídek Družba (2005). V pražské Arše vystupuje s Jaroslavem Rudišem s literárním kabaretem EKG. Více na www.malijevsky.cz

Obsah Listů 1/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.